Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele: N. U., t. č. Věznice Všehrdy, Všehrdy, zastoupeného Mgr. Pavlem Kašparem Krasem, advokátem se sídlem V Jirchářích 60/6, Ústí nad Labem, proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. 7. 2018, č.j. 52 PP 118/2018-23, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 8. 2018, č.j. 5 To 262/2018-32, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Stěžovatel tvrdí, že napadenými usneseními došlo k zásahu do jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Vedle porušení práva na spravedlivý proces namítá také porušení zásady nulla poena sine lege a principu ne bis in idem. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nebylo vyhověno. Konkrétně stěžovatel nesouhlasí s tím, že ač formální hledisko spočívající ve vykonání poloviny trestu již splnil, dle obecných soudů vzhledem ke své trestní minulosti z trestu ještě nevykonal dostatečně dlouhou dobu.
Dále namítá, že k okolnostem vztahujícím se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu je třeba přihlédnout při stanovení druhu a výměry trestu, nikoli opětovně při rozhodování o podmíněném propuštění. Brojí také proti tomu, že je mu kladeno k tíži, že se dopustil druhově stejné trestné činnosti, neboť tato argumentace nemá oporu v zákoně a jde tak o nepřípustné dotváření právní úpravy podmíněného propuštění.
4. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Krajský soud v Ústí nad Labem v usnesení ze dne 23. 8. 2018, č.j. 5 To 262/2018-32, připustil, že stěžovatel plní cíle programu zacházení, chová se v souladu s vnitřním řádem věznice a trest vykonává bez problémů. Za celou dobu výkonu trestu odnětí svobody však obdržel toliko sedm odměn, jejichž nízký počet dle krajského soudu nesvědčí o prokázání polepšení, ale toliko o adaptaci na podmínky výkonu trestu. Dle přesvědčení krajského soudu je u stěžovatele riziko recidivy poměrně vysoké, jelikož již v minulosti byl ve výkonu trestu odnětí svobody pro stejnorodou trestnou činnost.
Krajský soud poukázal i na předchozí podmíněné propuštění a skutečnost, že stěžovatel sám zneužíval omamné a psychotropní látky. Obavu z opětovného páchání drogové trestné činnosti dle krajského soudu významně nesnižuje ani zajištěné bydlení u bratrance a zaměstnání, neboť v minulosti se stěžovatel dopustil závažné trestné činnosti spolu se svými příbuznými, a přestože byl zaměstnán. Krajský soud se proto uzavřel, že stěžovatel sice vykonáním poloviny uloženého trestu splnil formální podmínku pro podmíněné propuštění, nicméně prozatím neprokázal polepšení po právní moci rozsudku a dosud u něj není dán ani předpoklad, že v budoucnu povede řádný život.
11. Z naznačené rekapitulace napadených rozhodnutí je zřejmé, že k apriornímu vyloučení možnosti podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v případě stěžovatele nedošlo. Soudy se otázkou splnění podmínek pro podmíněné propuštění řádně zabývaly, zhodnocení podstatných okolností věnovaly odpovídající pozornost, adekvátně vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a svá rozhodnutí také srozumitelně zdůvodnily. Napadená rozhodnutí obecných soudů tak lze označit za výraz ústavně konformního nezávislého soudního rozhodování.
12. Z ústavněprávního hlediska nic nebrání tomu, aby soudy při svém rozhodování zohlednily také dosavadní způsob života stěžovatele, jakož i to, že se další trestné činnosti dopustil, přestože mu již v minulosti bylo ze strany soudu poskytnuto dobrodiní v podobě podmíněného propuštění, stejně jako to, že ani předchozí výkon trestu odnětí svobody na stěžovatele zjevně neměl potřebný výchovný vliv, když v páchání trestné činnosti znovu pokračoval. Ústavní soud nepovažuje za jakkoliv problematickou ani zmínku obecných soudů o tom, že se stěžovatel již dříve dopustil druhově stejné trestné činnosti a že byl uživatelem omamných a psychotropních látek.
Všechny tyto skutečnosti totiž bezesporu mají pro posouzení prognózy vedení řádného života či další případné recidivy stěžovatele nezanedbatelný význam. Z odůvodnění rozhodnutí přitom vyplývá, že hodnocení prognózy vedení řádného života nebylo založeno pouze na základě minulého chování stěžovatele. Soudy se nezabývaly selektivně pouze informacemi vztahujícími se k minulosti stěžovatele, ale dostatečně se věnovaly také otázce polepšení stěžovatele během výkonu trestu, aktuálnímu stavu jeho nápravy a jeho zázemím vytvořeným pro případ podmíněného propuštění.
13. K závěru, že stěžovatel všechny zákonem předpokládané podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dosud nenaplnil, tak obecné soudy dospěly nikoliv paušálně, ale po zhodnocení konkrétních relevantních skutečností vztahujících se k osobě stěžovatele, a to jak těch svědčících ve prospěch, ale i v neprospěch podmíněného propuštění. Učiněné závěry přitom Ústavní soud nepovažuje za nikterak nepřiměřené či svévolné a jejich další přehodnocování mu proto nepřísluší.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by ze strany obecných soudů došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2018
Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu