Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1705/2024-266 ze dne 3. 10. 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 276/2023-210 ze dne 7. 12. 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 14 C 1/2022-105 ze dne 9. 3. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Petra Marečka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V řízení před obecnými soudy požadoval vedlejší účastník po stěžovateli zaplacení částky 6 050 502 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení za neoprávněné užívání pozemku ve vlastnictví vedlejšího účastníka. Obvodní soud pro Prahu 1 na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že pozemek je užíván jako veřejné prostranství, a za jeho užívání náleží jeho vlastníku náhrada. Obvodní soud dovodil, že stěžovatel tuto náhradu vedlejšímu účastníkovi neposkytoval, tudíž se na jeho úkor bezdůvodně obohacoval. Proto obvodní soud vyhověl žalobě vedlejšího účastníka na vydání bezdůvodného obohacení (výrok I). Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II) a o nákladech státu (výrok III).
2. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele potvrdil rozhodnutí obvodního soudu, ve výroku I ve věci samé a v nákladovém výroku III potvrdil (výrok I městského soudu), ve výroku II jej změnil co do výše přiznaných nákladů, jinak jej v tomto rozsahu rovněž potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl, neboť jej neshledal přípustným ve smyslu § 237 občanského soudního řádu.
4. Proti všem v záhlaví označeným rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na samosprávu zaručené čl. 8, čl. 100 odst. 1 a čl. 101 odst. 3 Ústavy, vlastnické právo garantované čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
5. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů, že docházelo k bezdůvodnému obohacení mimo rozsah pozemní komunikace, která se na pozemku nachází. Rozporuje, že ohledně této části pozemku byly naplněny podmínky existence veřejného prostranství. Vytýká obecným soudům, že při zhodnocení povahy pozemku postupovaly "čistě formalisticky" a jejich úvaha je "vadná, neboť neodpovídá skutečnému stavu [p]ozemku ani smyslu, účelu a historickému vývoji institutu přírodního parku".
6. Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy učinily závěr o charakteru pozemku především na základě nařízení č. 10/2014 Sb. hl. m. Prahy, kterým byl pozemek zařazen do přírodního parku. Toto nařízení bylo vydáno v rámci přenesené působnosti státní správy, proto by podle stěžovatele měla povinnost k náhradě tížit stát, nikoliv samotného stěžovatele jako obec.
7. Podle stěžovatele měly obecné soudy přerušit řízení a vyčkat na rozhodnutí přestupkového řízení ohledně jednání vedlejšího účastníka (stěžovatel tvrdí, že pozemek je veden jako orná půda, vedlejší účastník ho tedy neměl nechat zarůst a zpustnout), jelikož toto rozhodnutí by mělo být použito pro úvahy, zda pozemek naplňuje znaky veřejného prostranství.
8. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatel dovolává.
9. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností; je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže obecné soudy porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jiné vady se nacházejí vně mezí pravomocí Ústavnímu soudu svěřených. Z toho plyne mimo jiné pravidlo, že výklad podústavního práva a jeho aplikace na konkrétní případ jsou zásadně věcí obecných soudů.
10. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že byť se dovolává svých základních práv, tak nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Stěžovatelem vznesené argumenty již byly podle Ústavního soudu náležitě posouzeny a vypořádány Nejvyšším soudem. Ten v odůvodnění usnesení nejdříve rekapituloval rozhodnutí obecných soudů (body 1-2), dále shrnul podmínky vzniku veřejného prostranství (body 9-11 a 14) a podmínky vzniku nároku z titulu bezdůvodného obohacení (bod 12).
Připomněl, že soudy zjistily, že park byl zřízen jako územní celistvý a ohraničený celek. Jedná se o jeden z nejvýznamnějších rekreačních areálů v Praze, jenž je užíván širokou veřejností a slouží k rekreaci všech, v jeho rámci byly zřízeny asfaltové cesty, provedeny parkové úpravy, umístěn altán a lavičky. Současně uvedl, že pozemek je svou polohou a účelem nerozeznatelný od ostatních částí parku a nelze jej oplotit ani využívat k jiným účelům. Ke stěžovatelem navrhovanému přerušení řízení se Nejvyšší soud rovněž vyjádřil a uvedl, že závěry plynoucí z přestupkového řízení jsou pro naplnění znaků veřejného prostranství bezpředmětné (bod 16).
11. K tvrzenému zásahu do práva na samosprávu stěžovatele lze uvést, že tato argumentace je zcela lichá. Jak obecné soudy zdůraznily, veřejné prostranství nevzniká na základě zařazení pozemku do přírodního parku na základě právního aktu, ale na základě splnění zákonem stanovených podmínek. Ke shodnému závěru dospěl v napadeném usnesení také Nejvyšší soud (bod 15). Ten zdůraznil, že zásadním zjištěním je, že pozemek byl zařazen do lesoparku, jenž je zatížen veřejným užíváním a je přístupný všem - naplňuje tedy znaky veřejného prostranství. Navíc se v posuzované věci jedná čistě o soukromoprávní vztah. Právo na samosprávu garantované čl. 8 Ústavy spočívá na vztahu mezi územním samosprávným celkem a centrální státní mocí, o kterém ale obecné soudy vůbec nerozhodovaly.
12. Vyhovění žalobě vedlejšího účastníka bylo obecnými soudy postaveno na pečlivém zvážení konkrétních okolností případu, přičemž do skutkových závěrů obecných soudů Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší vstupovat. Za dané situace proto Ústavní soud nemá, co by na napadených rozhodnutích obecných soudů věcně přezkoumával.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu