USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce P. M.,
zastoupeného Mgr. Robertem Plickou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní
58/32, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČO 000 64 581, se sídlem v Praze
1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Nemanským, advokátem se
sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o zaplacení 6.050.502 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 1/2022, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2023, č.
j. 25 Co 276/2023-210, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 39.736,40 Kč k rukám advokáta Mgr. Roberta Plicky do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. 3. 2023, č. j. 14 C
1/2022-105, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 6.050.502 Kč s
příslušenstvím (výrok I), zavázal ho též k náhradě nákladů řízení žalobci i
státu (výroky II a III). Žalobce se po žalovaném domáhal uvedené sumy z titulu
bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout užíváním pozemku žalobce parc. č. XY
v obci XY, k. ú. XY (dále jen „pozemek“), žalovaným v období od 1. 1. 2019 do
31. 12. 2021 bez právního důvodu. Soud zjistil, že pozemek je celou svou
výměrou součástí přírodního parku XY (dále jen „park“), a slouží tedy k
rekreaci i oddechu všech obyvatel Prahy. Uzavřel, že pozemek je veřejným
prostranstvím ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení),
(dále jen „zákon o obcích“), a § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě
Praze, a jeho užíváním k zajištění potřeb svých občanů se žalovaný na úkor
žalobce jako vlastníka bezdůvodně obohatil. Suma obohacení žalovaného byla
určena dle znaleckého posudku společnosti BDO ZNALEX, s.r.o. (dále jen „posudek
BDO“), jako výše obvyklého nájemného.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 2023, č. j. 25 Co
276/2023-210, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o
ve věci samé a v nákladovém výroku III potvrdil (výrok I), ve výroku II jej
změnil co do výše přiznaných nákladů, jinak jej v tomto rozsahu rovněž potvrdil
(výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud
se v zásadě ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně,
přičemž neprovedl žalovaným navrhovaný důkaz znaleckým posudkem vypracovaným
společností PROSCON, s.r.o. (dále jen „posudek PROSCON“), neboť byl předložen v
rozporu se zákazem novot v odvolacím řízení dle § 205a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Posuzoval poté tři zásadní otázky pro meritum věci, a to, zda je dán základ
nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, jaký je rozsah náhrady co do
rozlohy užívaného pozemku a výši náhrady. Ve všech bodech dal zapravdu soudu
prvního stupně, zatímco odvolací námitky žalovaného neshledal důvodnými.
Odlišně od obvodního soudu však naznal, že ne všechny žalobcem k náhradě
předložené úkony byly vynaloženy účelně, snížil tedy její přiznanou výši.
3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze co do výroku I. podal žalovaný
dovolání, maje je za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. pro otázky, při jejichž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, případně nebyly v rozhodovací praxi doposud řešeny, nebo by měly být
vyřešeny jinak. Od rozhodovací praxe se měl městský soud odchýlit při řešení
otázky a) zda naplňuje definici veřejného prostranství pole, jež je vedeno v
zemědělském půdním fondu, vlastník se o ně nestará, není předmětem dispozice ze
strany obce, nevstupuje na ně veřejnost a má představovat toliko jakousi
přírodní kulisu. Dále otázku b) formuluje jako „zda vzniká bezdůvodné obohacení
na straně obce zařazením pozemku do přírodního parku dle zákona č. 114/1992
Sb., o ochraně přírody a krajiny“ (dále jen „zákon o ochraně přírody a
krajiny“), za c) se ptá, zda měl odvolací soud povinnost přerušit řízení a
počkat na výsledek přestupkového řízení vedeného proti žalobci. Otázka d)
spočívá v tom, zda je při stanovení výše bezdůvodného obohacení namístě
vycházet z reálné ceny nájmu, za kterou by bylo možné pozemek pronajmout, kdyby
žalobce nebyl v jeho užívaní nijak omezen, v posledním [otázka e)] poté
žalovaný napadá postup odvolacího soudu, jenž nepřipustil důkaz znaleckým
posudkem PROSCON, ačkoliv byl uplatněn v souladu s § 205a písm. c) o. s. ř.
Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu
prvního stupně a věc vrátil později jmenovanému k dalšímu řízení.
4. K dovolání se vyjádřil žalobce, jenž požaduje jeho odmítnutí pro
nepřípustnost, upozorňuje přitom na související judikaturu přisvědčující
závěrům odvolacího soudu.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního
řádu ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle
§ 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalovaného není přípustné.
9. Institut veřejného prostranství je jedním z druhů veřejnoprávního
omezení vlastnického práva, které vzniká ex lege naplněním zákonných znaků mimo
jiné podle ustanovení § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, či
podle ustanovení § 34 zákona o obcích. Aby bylo možno učinit závěr, že určitý
prostor (pozemek či jeho část) je ex lege veřejným prostranstvím, je nutné
naplnit veškeré jeho znaky (srovnej namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1472/2020, nebo jeho usnesení ze dne 27. 10. 2021,
sp. zn. 22 Cdo 2442/2021).
10. Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu veřejné prostranství tedy
vzniká souhrnným naplněním jeho znaků. Prvním je existence určitého prostoru
(pozemku či jeho části), který je přístupný každému bez omezení. Druhým znakem,
jejž lze dovodit z demonstrativního výčtu typů prostor, které jsou veřejným
prostranstvím, je existence určitého veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné
prostranství slouží. Jde především o účel dopravní (ulice, chodníky, cesty),
účel hospodářský a sociální (náměstí, tržiště) či účel rekreační (veřejná
zeleň, parky). Dle současné judikatury dovolacího soudu je zřejmé, že ke vzniku
veřejného prostranství je zapotřebí splnit rovněž podmínku souhlasu s tímto
veřejným užíváním vlastníkem pozemku, a to buď výslovně, či konkludentně.
Samotný souhlas se vyžaduje pouze pro vznik veřejného prostranství, nevyžaduje
se však nezbytně pro jeho existenci. Obecné užívání totiž nemůže být vyloučeno
jednostranným úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právními
nástupci; vlastník i jeho právní nástupci jsou vysloveným souhlasem vázáni
(srovnej namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo
1884/2022, či již citované usnesení sp. zn. 22 Cdo 2442/2021).
11. Vycházeje z obvyklého významu předmětných pojmů, lze lesopark
sloužící obecnému užívání neomezenou veřejností vnímat jako kategorii veřejné
zeleně, coby typ parku (lesní park), nebo – s ohledem na demonstrativnost § 34
zákona o obcích (srovnej zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 22. 3.
2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02) – též jakožto nepojmenovaný druh veřejného
prostranství, jenž stojí vedle veřejné zeleně a parku. Rovněž lesy mohou mít
charakter veřejného prostranství (viz především nález pléna Ústavního soudu ze
dne 2. 6. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 47/06).
12. Judikatura Nejvyššího soudu je poté ustálena v závěru, dle něhož
není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání
veřejného prostranství, zahrnujícího i jen zčásti pozemky vlastnicky náležející
třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce
protiprávním užitím cizí hodnoty, neboť i když existuje právní důvod užívání
veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění,
aby takový prospěch ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku)
získávala bezplatně (srovnej za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3.
2024, sp. zn. 28 Cdo 781/2024, a rozhodnutí citovaná v jeho bodě 14).
13. Dovolatel se v otázce a) táže, zda může být pozemek veřejným
prostranstvím, pokud má jím specifikovaný charakter (je součástí zemědělského
půdního fondu, zarostlý náletovými dřevinami apod.), a uvádí, že se odvolací
soud odchýlil od rozsudků dovolacího, popř. i Ústavního soudu. Nelze mu však
přisvědčit, neboť ve všech jím uvedených rozhodnutích soudy uzavřely, že
užívání sporných pozemků neslouží k uspokojování obecných potřeb a jejich
vlastníkům je plně zachována možnost vyloučit třetí osoby z jejich užívání. V
nynější věci naopak soudy zjistily, že park byl zřízen jako územně celistvý a
ohraničený celek, jedná se o jeden z nejvýznamnějších rekreačních areálů v
Praze, jenž je užíván širokou veřejností a slouží k rekreaci všech, v jeho
rámci byly zřízeny asfaltové cesty, provedeny parkové úpravy, umístěn altán a
lavičky, správní úřad se k žádosti právní předchůdkyně vyjádřil tak, že je
pozemek nedílnou součástí rekreační oblasti lesoparku, a že je pozemek svou
polohou a účelem nerozeznatelný od ostatních částí parku a nelze jej oplotit
ani využívat k jiným účelům (viz zejména body 15–17 rozsudku obvodního soudu a
body 18 a 21 rozsudku městského soudu). Nalézacími soudy zjištěný skutkový stav
poté není předmětem dovolacího přezkumu (viz § 241a odst. 1 a contrario).
14. Na základě výše uvedeného nelze než uzavřít, že pro závěr o
existenci veřejného prostranství postačuje splnění zákonných předpokladů, jež
byly v nynější věci naplněny. Skutečnosti, že je pozemek veden jako orná půda
či že je zčásti neudržovaný a zalesněn náletovými rostlinami, nejsou relevantní
za situace, v níž bylo zjištěno, že je pozemek předpisy žalovaného stále
zařazen do parku a že tento park jako jeden funkční celek slouží k rekreaci
obyvatel žalovaného (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu vydané v předchozím
řízení mezi žalobcem a žalovaným ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2686/2021,
ke druhu pozemku, jenž je veřejným prostranstvím, pak viz např. usnesení téhož
soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2955/2021). Jakkoliv dovolatel zjevně
zpochybňuje funkci pozemku jakožto přírodní kulisy, je třeba setrvat na názoru,
že i tímto způsobem může pozemek v rámci celku lesoparku sloužit rekreaci
široké veřejnosti (viz namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012,
sp. zn. 28 Cdo 1332/2012, či jeho usnesení ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo
1701/2019).
15. Otázka b), zda vzniká bezdůvodné obohacení zařazením pozemku do
přírodního parku dle zákona o ochraně přírody a krajiny, poté není ve věci
relevantní a netřeba se k ní více vyjadřovat. Zásadním zjištěním soudů v
nynějším řízení totiž je, že pozemek byl zařazen do lesoparku se specifickou
rozlohou, významem atd. (viz výše bod 13), jenž je zatížen veřejným užíváním a
je přístupný všem – naplňuje tedy znaky veřejného prostranství. Odkaz
dovolatele na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1379/17 není případný,
neboť v citované věci nalézací soudy shledaly, že jimi posuzovaný pozemek
nenaplňuje zákonné znaky veřejného prostranství.
16. Přípustnost dovolání nelze shledat ani v předestřené otázce c),
přičemž nezbývá než opět odkázat na závěr o existenci veřejného prostranství na
pozemku. Dovolací soud zde souhlasí se soudem odvolacím (bod 19 jeho rozsudku),
že i kdyby byl v přestupkovém řízení žalobce shledán vinným, na závěru ohledně
veřejného prostranství a vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného by
taková skutečnost ničeho nezměnila. Dovolatelem citovaná rozhodnutí, od nichž
se snad měl odvolací soud odchýlit, se pak vztahují k řízením, v nichž vyvstane
předběžná otázka, kterou není soud oprávněn řešit, jíž může být například, zda
byl spáchán přestupek; to však v nynější věci nenastalo [tedy rozhodnutí
odvolacího soudu nebylo závislé na řešení takové předběžné otázky, viz § 109
odst. 1 písm. b) o. s. ř. a contrario].
17. Ani otázka d) nepřivodí přípustnost dovolání. Argumentace
dovolatele, že znalec pochybil, když nezjišťoval nájemné za užívání pozemků pro
případ, že by se na nich nenacházel park, je zcela lichá. Sám žalovaný přitom
zdůrazňuje pasáže v citovaných rozhodnutích dovolacího soudu o tom, že
„užíváním cizí věci se rozumí věc obdobná té, jejímž užíváním došlo ke vzniku
bezdůvodného obohacení“. Už z řečeného je zřejmé, že znalec nemohl pracovat s
cenou pozemků, na nichž se nenachází park, neboť by se nejednalo o pozemky
obdobné pozemku v nynější věci (přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 9/2013, a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn.
28 Cdo 109/2018). Pokud dovolatel cituje jiná rozhodnutí dovolacího a Ústavního
soudu v nesouvisejících věcech, v nichž byl znalecký posudek společnosti BDO
ZNALEX s.r.o. shledán nevyhovujícím, nevyplývá z jeho argumentace relevance pro
nynější řízení a pro konkrétní znalecký posudek v rámci něj vypracovaný. S
posudkem BDO se ostatně nalézací soudy podrobně a správně vypořádaly (viz bod
41 rozsudku soudu prvního stupně a bod 22 rozsudku odvolacího soudu). Dovolací
soud zde ve stručnosti odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi, dle níž je
znalecký posudek jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako
každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné
závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř.
Soud zkoumá přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání,
logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy.
Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry
posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo
přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry
posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění
znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 36/2020, i ze dne
12. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 415/2023, bod 10, nebo nález Ústavního soudu ze dne
6. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01). K jakému znaleckému posudku se soud v
nalézacím řízení přikloní a ze kterého vyjde, je tedy otázkou hodnocení důkazů
ve smyslu § 132 o. s. ř. (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017,
sp. zn. 22 Cdo 2123/2015, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4541/2018).
18. Nakonec nelze přisvědčit ani námitce dovolatele, že měl být jeho
důkaz znaleckým posudkem PROSCON v odvolacím řízení připuštěn, neboť jí
poukazuje na vady řízení, kterými se lze v dovolacím řízení zabývat pouze
tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.);
samotné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (srovnej z mnoha např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015). Nad
rámec uvedeného lze podotknout, že jak plyne z bodu 10 odůvodnění rozsudku
městského soudu, žalovaným zmiňovaný znalecký posudek nemá charakter posudku
revizního, nýbrž představuje toliko v pořadí třetí znalecký posudek určující
výši obvyklého nájemného, a tudíž nejde o důkaz zpochybňující věrohodnost již
provedených odborných podkladů ve smyslu § 205a písm. c) o. s. ř. (podobně viz
namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 23 Cdo 212/2021).
19. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako
na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
20. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst.
3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, v níž dovolání žalovaného
bylo odmítnuto a k nákladům žalobce patří odměna advokáta za jeden úkon právní
služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif, dále jen „AT“). Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 AT činí sazba
odměny za jeden úkon právní služby 32.540 Kč, společně s paušální náhradou
výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4
AT a navýšením o DPH má tak žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
ve výši 39.736,40 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 10. 2024
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu