28 Cdo 781/2024-587
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela
Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci
žalobkyně XAVEROV trade, a. s., se sídlem v Praze 4, Lopatecká 223/13,
identifikační číslo osoby: 27242731, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, se
sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby: 00064581,
zastoupenému prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., dr. h. c., advokátem se sídlem v
Praze 1, Rybná 678/9, o zaplacení částky 666.576,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 195/2017, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2023, č. j. 35 Co
149/2023-554, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2023, č. j. 35 Co
149/2023-554, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. května 2023, č.
j. 27 C 195/2017-498, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k
dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání bezdůvodného obohacení,
kterého se žalovanému mělo dostat bezesmluvním užíváním v žalobě
specifikovaných pozemků v katastrálním území Dolní Počernice a Horní Počernice
(dále „předmětné pozemky“) v období od 12. 12. 2014 do 11. 12. 2017.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 23. 5. 2023, č. j. 27 C 195/2017-498, uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobkyni částku 138.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této
částky od 12. 12. 2017 dozaplacení (výrok I.) a v části, jíž se žalobkyně
domáhala na žalovaném zaplacení částky 528.576,- Kč s úrokem z prodlení ve výši
8,05 % ročně z této částky od 12. 12. 2017 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok
II.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalovaného nahradit náklady řízení, a to
České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 ve výši 58.291,- Kč a žalobkyni
ve výši 157.898,- Kč (výroky III. a IV.).
3. Soud prvního stupně rozhodoval o žalobkyní uplatněném nároku po
částečné kasaci svého předchozího rozhodnutí usnesením Městského soudu v Praze
ze dne 8. 12. 2020, č. j. 35 Co 253/2020-280 (co do částky 692.000,- Kč s
příslušenstvím bylo odvolání žalobkyně citovaným usnesením odmítnuto, pročež v
tomto rozsahu nabyl předcházející rozsudek soudu prvního stupně ze dne 9. 4.
2020, č. j. 27 C 195/2017-198, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 8. 2020,
č. j. 27 C 195/2017-235, právní moc ke dni 12. 1. 2021). Soud prvního stupně
dovodil, že předmětné pozemky, jež náleží do výlučného vlastnictví žalobkyně,
představují veřejné prostranství, neboť jsou zastavěny pozemními komunikacemi
nebo tvoří veřejnou zeleň, pročež bezplatným užíváním předmětných pozemků
vzniklo žalovanému na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení
§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1.
2014.
4. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně
proti výroku II. i žalovaného proti výrokům I., III. a IV. rozsudkem ze dne 12.
9. 2023, č. j. 35 Co 149/2023-554, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I.
potvrdil a ve výroku II. změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni
částku ve výši 528.576,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této
částky od 12. 12. 2017 do zaplacení (výrok I.). Dále žalovanému uložil
povinnost nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů, a to žalobkyni ve
výši 162.287,- Kč a České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 ve výši
58.291,- Kč (výroky II. a III.).
5. Odvolací soud se ztotožnil s konkluzemi soudu prvního stupně o vzniku
bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Zdůraznil, že předmětné pozemky
naplňují definici veřejného prostranství ve smyslu ustanovení § 34 zákona č.
128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) – dále „zákon č. 128/2000 Sb.“, a svou
povahou slouží všem občanům hlavního města Prahy, tedy k „neomezenému užívání“.
Uvedl také, že o důvodnosti požadavku žalobkyně na vydání bezdůvodného
obohacení vzniklého na straně žalovaného užíváním předmětných pozemků, a tudíž
i o pasivní věcné legitimaci žalovaného, bylo již pravomocně rozhodnuto v
pořadí prvním rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 9. 4. 2020, č. j. 27 C
195/2017-198, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 8. 2020, č. j. 27 C
195/2017-235. Úvahy soudu prvního stupně tak korigoval toliko ve vztahu k výši
náhrady za bezdůvodné obohacení.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež považuje
za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon
odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že k
vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání pozemků, na nichž se
nachází veřejná zeleň, účelové komunikace nebo místní komunikace IV. třídy,
postrádá žalovaný pasivní věcnou legitimaci. Domnívá se, že odvolací soud měl
přihlédnout k rozdělení kompetencí a povinností mezi hlavní město Prahu
(žalovaného) a jeho městské části, jež taktéž může tížit povinnost k vydání
bezdůvodného obohacení. Odvolacímu soudu vytýká, že u jednotlivých předmětných
pozemků nezkoumal charakter veřejného prostranství. Dle názoru žalovaného je
třeba odlišit pozemky určené primárně k uspokojování potřeb místních občanů a
pozemky plnící určité „celoměstsky“ významné funkce. Navrhl, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu, jakož i výroky I., III. a IV. rozsudku soudu prvního
stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Žalobkyně se k dovolání žalovaného vyjádřila nesouhlasně. Vyzdvihla,
že pasivní věcná legitimace žalovaného se odvíjí od skutečnosti, že předmětné
pozemky jsou užívány jako veřejné prostranství, a to bez ohledu na druh
pozemních komunikací na nich se nacházejících. Navrhla, aby Nejvyšší soud
dovolání žalovaného zamítl.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to
zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení)
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i
podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.).
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu
ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst.
1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaného
je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelem
předkládané otázky hmotného práva – určení povinné osoby k vydání bezdůvodného
obohacení (ve sporu pasivně legitimované) za užívání pozemků, na nichž se
nachází veřejné prostranství. Odvolací soud se v poměrech projednávané věci při
řešení nastolené právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. V rozsahu, v němž bylo dovolání žalovaného shledáno
přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
11. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být
dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
12. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
13. Podle ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb. veřejným prostranstvím
jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další
prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to
bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru; obdobně pak viz ustanovení § 14b
zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze.
14. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, dle něhož není-li
v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného
prostranství, zahrnujícího i jen zčásti pozemky vlastnicky náležející třetí
osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce
protiprávním užitím cizí hodnoty, neboť i když existuje právní důvod užívání
veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění,
aby takový prospěch ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku)
získávala bezplatně (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012, sp.
zn. 28 Cdo 561/2012, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3310/2018, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3025/2013, ze dne
2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4228/2015, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo
4595/2018 – označená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí
dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu
https://www.nsoud.cz). Shodný náhled na danou problematiku se dlouhodobě
prosazuje též v judikatuře Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne
25. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 1607/11, publikovaný pod č. 89/2012 ve Sbírce nálezů
a usnesení Ústavního soudu, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 3735/11,
publikovaný pod č. 163/2012 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze
dne 26. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2520/15, publikovaný pod č. 79/2016 ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu – uvedené nálezy, stejně jako dále zmíněná
rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního
soudu https://nalus.usoud.cz).
15. Pro stanovení subjektu, který se užíváním takového cizího pozemku
obohacuje, je stěžejní určení územně samosprávného celku, jehož obyvatelům dané
pozemky fakticky slouží k užívání a ku prospěchu (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013). Obohacení se tak
odvíjí od skutečnosti, že se aktiva obce – nositelky povinnosti pečovat o
všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů – nesnížila, ač by se
tak za řádného běhu okolností stalo. Její pasivní věcná legitimace vyplývá z
faktu, že dotčené veřejné prostranství užívají primárně občané obce, přičemž
užívání předmětných nemovitostí osobami odlišnými (turisty nebo rodinnými
příslušníky a přáteli občanů) je spíše příležitostné a pro obec, v níž se
veřejné prostranství nachází, obvykle i prospěšné (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012). Současně pak
nelze přehlédnout specifika samosprávného uspořádání hlavního města Prahy
vyjádřená v zákoně č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, spočívající v tom,
že péče o veřejná prostranství (§ 34 zákona č. 128/2000 Sb.) a zajištění jejich
užívání neomezenému okruhu subjektů představuje v podstatě výkon veřejných
funkcí městské části, jež takto dostává své zákonné povinnosti dbát potřeb
svých občanů, což by jinak musela zajistit jiným způsobem. Uvedené závěry se
přitom prosadí nejen ve vztahu k péči o pozemky veřejné zeleně (srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, ze dne
11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013, ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo
3684/2013, či ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014), nýbrž i ve vztahu k
jiným veřejně přístupným pozemkům, jejichž prostřednictvím jsou saturovány
potřeby občanů (kupř. zpevněné plochy zajišťující přístup k objektům sloužícím
občanům, viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo
4595/2018, nebo dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2020, 28 Cdo
2244/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo
3300/2023). Z této zásady jsou ovšem přípustné výjimky např. v případě pozemků,
jež sloužily primárně k uspokojování potřeb obyvatel celého hlavního města
Prahy, relevantní může být i velikost daného prostoru, jeho začlenění do okolní
krajiny, historický či společenský význam pro určitý okruh obyvatel, případně
funkční souvislost s jinými pozemky apod. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 31. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 276/2019).
16. K vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním
veřejného prostranství tvořeného veřejnou zelení, případně pozemními
komunikacemi, které nemají charakter samostatných staveb v občanskoprávním
smyslu, jsou tudíž, jde-li o pozemky nacházející se na území hlavního města
Prahy, zásadně – nevyjdou-li najevo výše popsané výjimečné okolnosti – pasivně
věcně legitimovány městské části, jež jejich prostřednictvím zajišťují výkon
svých veřejných funkcí (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 4250/2014, ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3391/2016, a ze dne
5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3483/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2491/2015).
17. Na druhou stranu Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi setrvale
prosazuje názor, že nedisponuje-li vlastník pozemní komunikace, jež je
samostatnou věcí v právním smyslu, titulem opravňujícím jej k užívání pozemků
pod komunikací ve vlastnictví jiné osoby, vzniká mu bezdůvodné obohacení, které
je povinen vlastníku zatížených nemovitostí vydat, a to nejen za užívání
pozemků přímo zastavěných, ale též ploch nezastavěných, leč k provozu
komunikace nezbytných, případně i ploch, na nichž se nacházejí chodníky,
silniční vegetace a podobně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.
10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1848/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3.
2019, sp. zn. 28 Cdo 3082/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2020,
sp. zn. 28 Cdo 1063/2020, či nález Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn.
II. ÚS 251/16, publikovaný pod č. 184/2016 ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu). Za stavbu, jakožto samostatnou věc v občanskoprávním smyslu
je pak pokládán výsledek stavební činnosti, tak jak ji chápe stavební zákon a
jeho prováděcí předpisy, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním smyslu,
tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, včetně práva vlastnického, a
nikoliv součást jiné věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8.
2023, sp. zn. 22 Cdo 3316/2022). Při posouzení samostatnosti stavby je nutno
přihlížet ke všem okolnostem věci, zejména zvyklostem v právním styku, a
uvážit, zda je účelné, aby byla stavba samostatným předmětem právních vztahů,
přičemž je potřebné zohlednit i to, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde
začíná stavba (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp.
zn. 22 Cdo 1221/2002). Na místní komunikace je přitom třeba v zásadě pohlížet
jako na samostatné předměty právních vztahů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, uveřejněný pod č. 76/2007 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11.
2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016), respektive v případě zastavění pozemku místní
komunikací svědčí pasivní věcná legitimace hlavnímu městu Praha, je-li
vlastníkem této komunikace podle ustanovení § 9 odst. 1, věta druhá, zákona č.
13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů – dále
„zákon č. 13/1997“ (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp.
zn. II. ÚS 2520/15, bod 16., a usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp.
zn. III. ÚS 156/21, bod 11.). Účelové komunikace, u nichž zákon nepředpokládá,
že budou ve vlastnictví jednoho konkrétního subjektu (srovnej § 9 odst. 1, věta
třetí, zákona č. 13/1997 Sb.), mohou být za splnění stanovených předpokladů
taktéž samostatnými věcmi v právním smyslu, avšak dle konkrétního stavebního
provedení účelové komunikace budou velmi často vyhodnoceny jako součást pozemku
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo
2690/2020, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. I. ÚS
2498/18).
18. Vzhledem k výše uvedenému se právní posouzení věci odvolacím soudem
– jde-li o otázku pasivní věcné legitimace k vydání bezdůvodného obohacení
vzniklého bezesmluvním užíváním předmětných pozemků – jeví být přinejmenším
předčasné, a tudíž nesprávné. Odvolací soud totiž uzavřel, že k vydání
bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním předmětných pozemků ve
vlastnictví žalobkyně, jež představují veřejné prostranství ve smyslu
ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb., je bez dalšího pasivně věcně
legitimován žalovaný (hlavní město Praha), aniž se důsledně zabýval
hmotněprávními předpoklady jeho pasivní věcné legitimace, tj. tím, zda a které
z pozemků jsou zastavěny samostatnými stavbami pozemních komunikací vlastněných
žalovaným, případně zda nejde o plochy byť nezastavěné, leč k provozu
komunikací nezbytné, nebo o plochy tvořící jejich příslušenství (na nichž se
nacházejí chodníky, silniční vegetace a podobně), či výjimečně o nezastavěná
veřejná prostranství sloužící primárně k uspokojování potřeb obyvatel celého
hlavního města Prahy. Odvolací soud nikterak neuvážil, že k vydání bezdůvodného
obohacení vzniklého bezesmluvním užitím nezastavěných ploch tvořících veřejná
prostranství (veřejně přístupná zeleň či pozemní komunikace, jež nemají
charakter samostatných věcí v občanskoprávním smyslu) jsou přitom jinak zásadně
pasivně věcně legitimovány příslušné městské části.
19. Pokud se pak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně podává, že
některé z předmětných pozemků by mohly naplňovat znaky účelové komunikace ve
smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., jeví se vhodným
připomenout, že pozemek, jenž se nachází v soukromém vlastnictví, se stává
veřejně přístupnou účelovou komunikací tehdy, jsou-li splněny dva předpoklady,
a to jednak, že byl k obecnému užívání věnován (věnoval-li pozemní komunikaci k
tomuto užívání některý z právních předchůdců vlastníka, nelze jeho následnému
nesouhlasu přiznat právní následky; srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4392/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 802/2019), a dále, že toto užívání slouží k
trvalému uspokojení nutné komunikační potřeby (srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2191/2002, rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 5 As 27/2009, a usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1911/2014), přičemž vlastník pozemku,
jenž není restituentem (pozemek nabyl např. v dražbě), nemá na peněžitou
náhradu za veřejné užívání jím vlastněného pozemku, na němž se nachází taková
pozemní komunikace, nárok (srovnej opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1911/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1661/2022, a nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008,
sp. zn. II. ÚS 268/06).
20. Obstát nemůže ani úvaha odvolacího soudu o pasivní věcné legitimaci
žalovaného opřená o žalobnímu žádání částečně vyhovující výrok pravomocného
rozsudku soudu prvního stupně ze dne 9. 4. 2020, č. j. 27 C 195/2017-198, ve
znění opravného usnesení ze dne 17. 8. 2020, č. j. 27 C 195/2017-235, proti
němuž žalovaný nebrojil odvoláním. Z okolnosti, že žalovaný nezpochybňoval u
části žalobou uplatněného nároku svoji pasivní věcnou legitimaci, nelze
dovozovat jeho pasivní věcnou legitimaci ve vztahu ke všem předmětným pozemkům,
za jejichž užívání je vydání bezdůvodného obohacení požadováno. Ostatně zmíněný
rozsudek soudu prvního stupně č. j. 27 C 195/2017-198 nepředstavuje mezitímní
rozsudek (viz § 152 odst. 2, věta druhá, o. s. ř.), jímž by bylo rozhodnuto, že
žaloba je co do základu důvodná (srovnej přiměřeně např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 770/2016).
21. Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním
posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a
odst. 1 o. s. ř., a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly
splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí
dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než
rozsudek odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro
které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního
stupně, Nejvyšší soud zrušil i prvostupňový rozsudek a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
22. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním
názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
23. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne
soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 3. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu