28 Cdo 1063/2020-735
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobce M. J., narozeného XY, bytem XY, proti žalovanému hlavnímu městu Praha,
identifikační číslo osoby: 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí
2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se
sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o zaplacení 3 748 057 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 140/2011,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9.
2019, č. j. 35 Co 200/2019-701, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 300
Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 1 ze dne 27. 11. 2018, č. j. 65 C 140/2011-600, potvrzen ve výrocích pod
body I – XXXIV a XXXVI – XXXVII, jimiž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci
tam uvedené částky, spolu se specifikovanými úroky z prodlení, změněn ve
výrocích pod body XLII, XLIII a XLIV o nákladech řízení a nákladech státu (vše
výrokem I rozsudku odvolacího soudu) a současně bylo rozhodnuto o nákladech
odvolacího řízení (výrok II).
Takto odvolací soud rozhodl o žalobcem uplatněném požadavku na náhradu za
bezesmluvní užívání pozemků žalovaným, kdy jde o pozemky v žalobcově
vlastnictví, jež jsou – dle zjištění obou soudů – zastavěny místními
komunikacemi ve vlastnictví žalovaného a s nimi funkčně souvisejícími úpravami,
v důsledku čehož (dle závěru odvolacího soudu) vzniká žalovanému na úkor
žalobce bezdůvodné obohacení, posuzované zde – se zřetelem na dobu jeho vzniku
před 1. 1. 2014 – podle § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“); viz § 3028 zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník. Výši peněžité náhrady odvolací soud poměřoval
hladinou obvyklého nájemného, s přihlédnutím k cenové regulaci – maximální ceně
nájemného za pronájem pozemků nesloužících k podnikání nájemce – výměry
Ministerstva financí, vydávanými na základě zmocnění zákona č. 526/1990 Sb., o
cenách.
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalovaný (dále také jen
„dovolatel“); splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se
odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu „v otázce posouzení pasivní legitimace žalovaného hlavního
města Prahy k vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků, na kterých je
situována veřejně přístupná účelová komunikace“, jakož i v otázce procesního
práva „týkající se hodnocení důkazů“ (ve věci podaných znaleckých posudků o
určení obvyklého nájemného s rozdílnými závěry).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací
přezkum (k tomu srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (žalovaným), zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o.
s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné
náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, je-li
dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat
ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání;
je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242
odst. 3 o. s. ř.). Žalovaným zpochybňované posouzení otázky hmotného práva – určení povinné osoby
k vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků (jde-li i o ony
tři konkrétně jmenované pozemky parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY a XY v k. ú. XY z celkového počtu čtyřiatřiceti pozemků, k nimž se vztahuje soudy
přiznaná náhrada), s argumentací, že odvolací soud (dle názoru dovolatele) v
rozporu s rozhodovací praxí posoudil charakter účelové komunikace jako
samostatné stavby a v návaznosti na to dospěl k nesprávnému závěru o pasivní
legitimaci k vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku, jenž je veřejně
přístupnou účelovou komunikací dotčen, nemůže založit přípustnost dovolání již
proto, že na řešení této otázky (určení povinné osoby k vydání bezdůvodného
obohacení vzniklého užíváním pozemků jako účelové komunikace) rozhodnutí
odvolacího soudu zjevně založeno není (s ohledem na odvolacím soudem zjištěný
skutkový stav a z něj vyvozované konkluze, že předmětné pozemky jsou dotčeny
stavbami místních komunikací, na řešení takto položené otázky napadené
rozhodnutí nezávisí). Jestliže v tomto směru dovolatel vychází z vlastní verze skutkového stavu, jež
se se stavem zjištěným soudy nižších stupňů rozchází (a případně tak i napadá
soudy učiněná skutková zjištění), sluší se připomenout, že uplatněním
způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění
právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého
vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů
odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout způsobilým dovolacím důvodem
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č.
4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1803/2014; obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS
538/16, bod 10 odůvodnění, jež aprobuje závěr dovolacího soudu, že k revizi
hodnotících úvah odvolacího soudu pohybujících se v rovině skutkových zjištění
dovolací soud účinnou procesní úpravou povolán není). Tedy ani odkazy dovolatele na judikatorní praxi týkající se problematiky určení
povahy účelových komunikací (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 766/2011; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22
Cdo 52/2002, k němuž dovolací soud poznamenává, že názor vyslovený v tomto
rozhodnutí ve vztahu k místním komunikacím, o něž se jedná v posuzované věci,
byl překonán rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, uveřejněným pod č. 76/2007 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek; či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 737/2002, v němž byla řešena otázka povahy silážního žlabu
a zpevněné plochy) nelze považovat pro danou věc za relevantní (a napadené
rozhodnutí odvolacího soudu s nimi v rozporu není). Nepřiléhavé jsou pak i
odkazy na judikaturu zabývající se otázkou pasivní legitimace subjektu k vydání
bezdůvodného obohacení za užívání pozemku, jenž – na rozdíl od věci nyní
posuzované – není dotčen pozemní komunikací jako samostatnou stavbou (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4595/2018, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4372/2014), a bez relevance
jsou i další odkazy na rozhodovací praxi týkají se problematiky určení subjektu
obohaceného užíváním veřejného prostranství (usnesení Nejvyššího soudu ze dne
4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2491/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009,
sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo
3684/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo
4250/2014). V souvislosti s řešenou kauzou sluší se vzpomenout spíše ony závěry rozhodovací
praxe dovolacího soudu, že je-li obec vlastníkem místní komunikace vystavěné na
pozemku jiné osoby, aniž by jí k umístění stavby komunikace svědčil řádný
právní titul, dochází tímto na její straně ke vzniku bezdůvodného obohacení, a
to příp. i v rozsahu odpovídajícím užívání nezastavěné, ale k provozu
komunikace nezbytné plochy, případně i plochy, na níž se nacházejí chodníky,
silniční vegetace apod. (srov. zejm. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1848/2016, ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2328/2017,
ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3082/2018, jakož i usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009; k tomu srov. např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3490/13, či usnesení ze dne
15. 4. 2014, sp. zn. II.
ÚS 268/14). Na místní komunikace je pak třeba v zásadě
pohlížet jako na samostatné předměty právních vztahů (srov. již shora cit. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005,
uveřejněný pod č. 76/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016). Při posouzení
samostatnosti stavby je pak nutno přihlížet ke všem okolnostem věci, zejména
zvyklostem v právním styku, a uvážit, zda je účelné, aby byla stavba
samostatným předmětem právních vztahů, přičemž je záhodno zohlednit i to, zda
lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002); bude přitom
záležet vždy na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je zde široký
prostor pro uvážení soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012). Právní úvahy týkající se soukromoprávní
samostatnosti stavby by pak dovolací soud mohl zpochybnit toliko v případě
jejich zjevné nepřiměřenosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1671/2014). Konkluze soudů nižších stupňů, jež se
charakterem komunikací nacházejících se na dotčených pozemcích náležitě
zabývaly (v tomto směru provedl soud prvního stupně obšírné dokazování a své
závěry řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, přičemž odvolací soud jej bez
výhrad aproboval), nejsou nikterak nepřiměřenými ani nevybočují z rámce
vymezeného výše uvedenou rozhodovací praxí. Jestliže dovolatel dále zpochybňuje i závěry odvolacího soudu o kvantifikaci
bezdůvodného obohacení (poměřovaného hladinou obvyklého nájemného, s
přihlédnutím k cenové regulaci – maximální ceně nájemného za pronájem pozemků
nesloužících k podnikání nájemce), jak k němu soudy dospěly po zhodnocení ve
věci podaných znaleckých posudků, míří i zde jeho námitky spíše do poměrů
skutkových, tedy proti soudy učiněným skutkovým zjištěním (kdy dovolatel
výslovně napadá hodnocení provedených důkazů). K tomu sluší se zopakovat, že
dovolacímu soudu při posuzování přípustnosti (a případně i důvodnosti) dovolání
nepřísluší přezkoumávat skutková zjištění soudů nižších stupňů, v zásadě tedy
ani hodnocení znaleckých posudků, na nichž svá skutková zjištění soudy založily
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo
3311/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo
258/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo
3680/2018), tím méně prověřování odborných závěrů obsažených ve znaleckém
posudku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30
Cdo 771/2018), pročež samotná polemika dovolatele se závěry znaleckého posudku,
resp. se závěry soudů stran hodnocení tohoto důkazu, nemůže založit přípustnost
dovolání. Přitom i otázka, k jakému znaleckému posudku se soud v nalézacím
řízení přikloní a ze kterého vyjde, je pak otázkou hodnocení důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn.
22 Cdo 2123/2015, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4541/2018). Nejenom otázky skutkové, nýbrž ani dovolatelem event. uplatněná kritika postupu
soudů nižších stupňů (vystihuje-li vady řízení, srov. poukaz dovolatele na
závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007)
nemohla by pak založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.; ke
zmatečnosti (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3), jakož
i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, dovolací soud přihlíží, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3
větu druhou o. s. ř.); samotné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo
14/2014). Poukazuje-li dovolatel i na obecné závěry rozhodovací praxe týkající se
hodnocení znaleckého posudku (např. dovolatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013), a rozhodovací praxi
dopadající na situace, kdy měl soud k dispozici dva znalecké posudky s
rozdílnými závěry o stejné otázce (srov. např. dovolatelem citovaný rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014), pak ani této
rozhodovací praxi se soudy v dané věci nikterak nezpronevěřily, zpřístupnily-li
své úvahy, přesvědčivé a logické, jimiž se řídily při hodnocení podaných
znaleckých posudků, tedy proč preferovaly závěry podávající se ze soudem
opatřeného posudku YBN CONSULT – Znaleckého ústavu s.r.o. oproti posudku Ing. Luďka Hůrky opatřeného žalovaným (kdy příslušní znalci, resp. zpracovatelé
posudku byli v řízení řádně vyslechnuti) a bylo-li také osvětleno, proč soud
nepovažoval pro posuzovanou věc za rozhodující další žalovaným předložené
znalecké posudky, jež byly vypracovány pro účely jiných řízení a v nichž jde o
náhradu za užívání pozemků za jiná časová období.
Z výše uvedeného vyplývá, že podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu
ustanovení § 237 o. s. ř. nenaplňuje. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c
odst. 1 věty první o. s. ř.).
Napadá-li snad dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu i ve výroku o náhradě
nákladů řízení, není nadto dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k §
238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy
dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy náklady žalobce představuje paušální
náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky
č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o
náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu
a podle § 89a exekučního řádu).
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),
rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz
).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 5. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu