28 Cdo 2328/2017-218
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobců: a) I. K., P., b) KR-METAL, s. r. o., IČO: 27098109, se sídlem v
Příbrami, Třebská 465, c) I. R., V., d) H. U., P., e) J. P., P., a f) R. M.,
P., všichni žalobci zastoupeni Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v
Příbrami, Na Flusárně 168, proti žalovanému: město Příbram, IČO: 00243132, se
sídlem v Příbrami, Tyršova 108, zastoupené Mgr. Markem Černým, advokátem se
sídlem v Příbrami, Pražská 140, o zaplacení částky 527 731 Kč, vedené u
Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 C 9/2016, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2017, č. j. 27 Co
542/2016-162, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2017, č. j. 27 Co
542/2016-162, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Příbrami (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
28. července 2016, č. j. 9 C 9/2016-119, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni
a) částku 75 021 Kč, žalobkyni b) částku 162 355 Kč, žalobci c) částku 52 257
Kč, žalobkyni d) částku 52 257 Kč, žalobci e) částku 67 863 Kč a žalobci f)
částku 48 964 Kč (vše výrokem I rozsudku); ve zbylém rozsahu (co do celkem
požadovaných 527 731 Kč) žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok III). Vyšel ze zjištění, že v době rozhodné z hlediska
uplatňovaného práva, tj. od 1. 10. 2013 do 30. 11. 2015, byli žalobci – každý v
rozsahu vymezených podílů – podílovými spoluvlastníky pozemků p. č., p. č., kdy
na takto identifikovaných pozemcích žalovaný provozoval placené veřejné
parkoviště určené ke stání motorových vozidel, představující místní komunikaci
v jeho vlastnictví (§ 12 odst. 6 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních
komunikacích), a to aniž by mu k užívání takto zastavěných pozemků ve
vlastnictví žalobců svědčil právní titul. Při právním posouzení věci soud
prvního stupně proto uzavřel, že užíváním pozemků vzniká žalovanému na úkor
žalobců bezdůvodné obohacení [dílem dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (obč. zák.), jde-li o dobu do 31. 12. 2013, resp. od 1. 1. 2014 dle
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.)], přičemž jeho vznik není
eliminován ani ustanovením § 19 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích
(stanovícím režim obecného užívání pozemních komunikací). Přitom soud prvního
stupně poukázal i na výsledky dříve vedeného řízení o vydání bezdůvodného
obohacení za předcházející období (vedené u téhož soudu pod sp. zn. 9 C
132/2013), v němž žalovaný co do základu uznal nárok žalobců, a připomněl i
předběžnou dohodu účastníků z roku 2009, v níž tito projevili vůli uzavřít
smlouvu o rozdělení výnosu ze žalovaným zpoplatněného parkování. Právo na
vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků žalobců v době od 1. 10. 2013
do 10. 1. 2014, shledal soud prvního stupně promlčeným (uplatnili-li právo u
soudu žalobci až žalobou ze dne 11. 1. 2016, tj. po uplynutí dvouleté
subjektivní promlčecí doby, což namítl žalovaný; § 100 odst. 1, § 107 odst. 1
obč. zák.). Ve zbylém rozsahu žalobě o vydání bezdůvodného obohacení vyhověl,
odkazuje přitom na ustanovení § 2991 odst. 1 a 2, § 2999 odst. 1 o. z. a
opíraje se o závěry znaleckého posudku o určení výše obvyklého nájemného, jehož
by bylo lze dosáhnout pronájmem srovnatelných pozemků v daném místě a čase (152
Kč/m2/rok).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 12. ledna 2017, č. j. 27 Co 542/2016-162, rozsudek soudu prvního stupně
v napadeném výroku I změnil tak, že se i v tomto rozsahu žaloba zamítá (výrok
I), a rozhodl jak o nákladech odvolacího řízení, tak i o nákladech řízení u
soudu prvního stupně (výrok II a III). Uzavřel, že předmětné parkoviště
zbudované na pozemcích žalobců představuje místní komunikaci (dle § 6 odst. 1,
§ 12 odst. 6 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), jež může být za
určitých okolností samostatnou věcí – stavbou v občanskoprávním smyslu (§ 119
odst. 2 obč. zák.; § 489 a 498 odst. 1 o. z.). Současně dovodil, že předmětné
pozemky představují veřejné prostranství (dle § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o
obcích), kdy vlastníku pozemků v zásadě přísluší právo na vydání bezdůvodného
obohacení, děje-li se tak bez právního důvodu. Jde ovšem o veřejné prostranství
„svého druhu“, nachází-li se na pozemcích místní komunikace ve smyslu zákona č.
13/1997 Sb., o pozemních komunikacích; proto podle odvolacího soudu na
předmětné pozemky dopadá institut tzv. obecného užívání pozemních komunikací,
jež je bezúplatné (§ 19 zákon č. 13/1997 Sb.) a žalovanému tudíž bezdůvodné
obohacení užíváním pozemků jako parkoviště nevzniká. Přitom odvolací soud
argumentuje i případy obecného užívání veřejně přístupné účelové komunikace,
neshledávaje důvody k jinému přístupu v případě pozemků zastavěných místní
komunikací. Závěr, že žalovanému nevzniklo bezdůvodné obohacení na úkor
žalobců, nemůže podle odvolacího soudu zvrátit ani zjištění o zpoplatněném
parkování na dané místní komunikaci obcí ve smyslu § 23 zákona č. 13/1997 Sb.,
jelikož zpoplatnění užívání komunikace není projevem zájmu obce jako vlastníka
komunikace na braní užitků z věci, nýbrž je motivováno zájmem na organizování
dopravy na území obce, čímž nikterak nevybočuje z mezí obecného užívání ve
smyslu ustanovení § 19 zákona č. 13/1997 Sb. Konečně odvolací soud poukázal i
na skutečnost, že předmětné pozemky sloužily komunikační potřebě již před tím,
než k nim žalobci nabyli vlastnické právo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci. Rozsudek jím napadli v
jeho celém rozsahu, kdy přípustnost dovolání spatřují v tom, že se odvolací
soud napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, jde-li o řešení relevantní otázky, přísluší-li vlastníku pozemku náhrada
za zřízení a provozování placeného parkoviště na jeho pozemku, jež je místní
komunikací, a děje-li se tak bez občanskoprávního titulu. Posouzení této otázky
hmotného práva odvolacím soudem považují dovolatelé za nesprávné, uplatňujíce
tak dovolací důvod dle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu. Za nepřípadnou
v tomto směru mají argumentaci dovolacího soudu institutem obecného užívání
pozemních komunikací dle ustanovení § 19 zákona č. 13/1997 Sb., kdy poukazují i
na tu rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž vzniká na straně obce
bezdůvodné obohacení, není-li v občanskoprávní rovině upraveno obecné užívání
veřejného prostranství, byť jen zčásti zahrnující pozemky ve vlastnictví jiné
osoby. Kritizují i závěr odvolacího soudu o tom, že parkoviště na předmětných
pozemcích je samostatnou věcí, v kterémžto směru namítají, že jde toliko o
úpravu a zpracování povrchu pozemku, pročež i v takovém případě na straně
žalovaného, jakožto výlučného uživatele předmětných pozemků, vzniká bezdůvodné
obohacení. Konečně poukazují i na skutečnost, že žalovaný v jiném řízení
týkajícím se stejného nároku za jiné časové období uznal základ takto
uplatňovaného nároku, resp. učinil rozhodné skutečnosti nespornými, což by dle
jejich názoru mělo mít důsledky i v této projednávané věci. Ze všech těchto
důvodů dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný v jím podaném vyjádření k dovolání označil napadený rozsudek za
správný, zastávaje názor, že se odvolací soud při řešení relevantních otázek od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Navrhl proto, aby
Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, eventuelně zamítl jako
nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od
1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je – se zřetelem na data zahájení řízení a
vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve spojení s čl. II bod 2 zákona
č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodné pro
tento dovolací přezkum.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými
osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve
lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., a obsahuje zákonem stanovené
obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené
rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva (posouzení
otázky vzniku bezdůvodného obohacení na straně vlastníka místní komunikace,
zbudované a užívané na cizím pozemku bez občanskoprávního titulu), při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
(viz judikaturu dále citovanou).
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu § 242 o. s. ř., jež takto provedl
bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s.
ř.), ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k
nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřadní (§ 242
odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním,
tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích
otázek vymezených dovoláním.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním
zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při svých dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst.
1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním posouzení, že ačkoliv jsou
předmětné pozemky ve spoluvlastnictví žalobců zastavěny stavbou parkoviště (dle
učiněných zjištění jde nyní o výsledek žalovaným realizované stavební
činnosti), kategorizovaném jako místní komunikace (§ 6 odst. 1, § 12 odst. 6
zák. č. 13/1997 Sb.), která je ve vlastnictví žalované obce (§ 9 odst. 1 zákona
č. 13/1997 Sb.), a mezi stranami není dohody o užívání zastavěných pozemků,
nevzniká žalované na úkor žalobců bezdůvodné obohacení (§ 451 obč. zák.; § 2991
o. z.), neboť i na předmětné pozemky dopadá obecné užívání pozemních
komunikací, jež je bezúplatné (§ 19 zákon č. 13/1997 Sb.).
Takové právní posouzení neobstojí. Podle ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006,
sp. zn. 33 Odo 1405/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 2746/2013) v případě umístění stavby na cizím pozemku bez
řádného titulu vzniká na úkor vlastníka pozemku bezdůvodné obohacení vlastníku
dotčené stavby, a to již ze samotného titulu vlastnického práva a bez ohledu na
to, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě realizuje. Uvedený závěr
platí i tam, kde je na pozemku zřízena pozemní komunikace, představuje-li tato
samostatnou věc, a to i v rozsahu nezastavěné, ale k provozu komunikace
nezbytné plochy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp.
zn. 28 Cdo 4208/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 28
Cdo 1848/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo
4661/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo
332/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 584/2013).
Závěr, že obci jako vlastníku místní komunikace (§ 9 odst. 1 zákona č. 13/1997
Sb.) situované na cizím pozemku bez řádného titulu vzniká na úkor vlastníka
pozemku bezdůvodné obohacení, je aprobován i rozhodovací praxí Ústavního soudu
(srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 251/16,
usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 861/16, usnesení
Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 268/14, usnesení Ústavního
soudu ze dne 14. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 1686/13, usnesení Ústavního soudu ze
dne 28. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3490/13) a i proto Nejvyšší soud neshledává
důvody k přehodnocení své dosavadní shora uvedené rozhodovací praxe.
Poznamenává-li odvolací soud (i žalovaný ve svém vyjádření), že na předmětných
pozemcích se stavba místní komunikace – parkoviště – nacházela již před nabytím
vlastnického práva k pozemkům žalobci, pak ani tato skutečnost sama o sobě
nemůže na závěru o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného v zásadě
nic změnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28
Cdo 2093/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4228/2015).
Argumentace, že i na silniční pozemky mělo by snad dopadat obecné užívání
pozemních komunikací dle § 19 zákona č. 13/1997 Sb. a vlastníci těchto pozemků
měli tak povinnost strpět bezplatné užívání svých pozemků, přiléhavá není.
Užívání pozemků jejich zastavěním, resp. obestavěním nelze zaměňovat s užíváním
staveb (silnic), které na pozemcích bez souhlasu žalobců leží (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009).
Předmětem obecného užívání podle zákona č. 13/1997 Sb. je právě stavba pozemní
komunikace, jakožto samostatná věc, nikoliv pozemky, na nichž se komunikace
nachází. Skutečnost, že komunikace ze zákona podléhá bezplatnému obecnému
užívání, nevylučuje vznik bezdůvodného obohacení na straně vlastníka komunikace
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo
5127/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo
532/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012).
Odvolací soud tedy vyložil ustanovení § 19 zákona č. 13/1997 Sb. nepřípustně
extenzivně, dovodil-li z něj současně i povinnost vlastníka místní komunikací
zastavěného pozemku povinnost strpět stavbu na svém pozemku (k definici tzv.
obecného užívání z odborné literatury srov. též Černínová, M., Černín, K.,
Tichý, M. Zákon o pozemních komunikacích: komentář. Praha: Wolters Kluwer,
2015, komentář k § 19; z rozhodovací praxe správních soudů pak např. i rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2007, č. j. 6 Ans 2/2007-128, nebo
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2013, č. j. 1 As 63/2013-49).
Odvolacím soudem dovozovaný závěr je problematický i z hlediska ústavněprávní
ochrany vlastnického práva. Omezení vlastnického práva, které náleží svou
povahou do kategorie základních práv a svobod jednotlivce, totiž zásadně
vyžaduje poskytnutí kompenzace (náhrady). Za znaky kvalifikovaného omezení
vlastnického práva, jež nezbytně vyžaduje poskytnutí náhrady, Ústavní soud ve
své rozhodovací činnosti označil omezení vlastnického práva jdoucí nad rámec
povinností, které zákon obecně stanovuje pro všechny subjekty vlastnického
práva za dodržení principu rovnosti, které současně dosahuje určité intenzity,
jíž lze vyjádřit více faktory, a to především otázkou rozsahu samotného
omezení, a dále délkou trvání takového omezení, tedy zda jde o omezení dočasné
nebo trvalé (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn.
Pl. ÚS-st. 27/09, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 136/2009 Sb., body 17 a
18, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 137/2003, nález
Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, nález Ústavního soudu
ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 950/17, nález Ústavního soudu ze dne 4. 1.
2018, sp. zn. IV. ÚS 2326/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2017, sp.
zn. III. ÚS 1084/15). V případě zastavění pozemku pozemní komunikací jde o
zásah nad rámec povinností, které zákon obecně stanovuje pro všechny subjekty
vlastnického práva, který současně dosahuje nejvyšší možné intenzity, je-li
takové omezení absolutní (pozemek nelze užívat jiným způsobem) a trvalé.
Ve většině případů půjde o dokonce výraznější zásah do vlastnického práva, než
je tomu v případě pozemků tvořících veřejné prostranství. Odvolací soud přitom
současně – paradoxně – v obecné rovině vzpomíná i závěry rozhodovací praxe o
vzniku bezdůvodného obohacení na úkor vlastníků pozemků představujících veřejné
prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení);
k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo
396/2004, nebo rozsudky ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1253/2005 a sp. zn.
33 Odo 1064/2005, dále např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp.
zn. 28 Cdo 4250/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28
Cdo 332/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo
4208/2016; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. nálezy ze dne 19.
11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13, a ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2520/15,
nebo usnesení ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3217/15 (jimiž byly současně
revidovány i předchozí závěry opírající se o obiter dictum nálezu Ústavního
soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14).
Argumentace odvolacího soudu, že v případě veřejně přístupné účelové komunikace
(§ 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb.), jež není samostatnou věcí v právním
smyslu, nýbrž součástí pozemku, dopadá povinnost strpět obecné užívání přímo na
vlastníka pozemku, v projednávané věci relevantní není. Nejenom proto, že v
dané věci o účelovou komunikaci nejde (jde o veřejné parkoviště zařazené do
kategorie místní komunikace, jež je výsledkem stavební činnosti uskutečněné
žalovaným na cizích pozemcích). Uváděná analogie s případem obecného užívání
veřejně přístupné účelové komunikace (lze-li si obecně jistě představit i
takovou kategorizaci veřejného parkoviště ve smyslu § 12 odst. 6 zákona č.
13/1997 Sb.) je pak nepřípadná i proto, že předpokladem pro takové bezplatné
omezení vlastnického práva a vznik účelové komunikace je, krom nutné a ničím
nenahraditelné komunikační potřeby, i to, že žalobci nebo jejich právní
předchůdci (jejichž souhlasem byli by vázáni i všichni další vlastníci pozemků)
udělili souhlas s obecným užíváním jejich pozemku, tj. pozemek určili k
obecnému užívání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000,
sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp.
zn. 22 Cdo 5562/2015, a dále též nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2011, sp.
zn. III. ÚS 2942/10, či nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS
268/06). V rozporu s tím je zjištění, že další užívání předmětných pozemků k
danému účelu (žalovaným rekonstruované parkoviště, představující místní
komunikaci) vlastníci pozemků podmiňovali právě uzavřením dohody (jejíž
součástí byla by ujednání o náhradě za užívání parkovištěm zastavěných
pozemků), kdy ovšem uzavřená předběžná dohoda (smlouva o smlouvě budoucí z 8.
6. 2009) nebyla později naplněna. Závěr odvolacího soudu, že žalobcům jako
vlastníkům pozemků žádná náhrada nepřísluší (že jim náhradu nelze přiznat ani z
titulu bezdůvodného obohacení) není pak přiměřený ani tomu, že žalobcům zůstává
toliko tzv. holé vlastnictví, zatímco žalovaný má evidentně majetkový prospěch
ze zpoplatněného parkování na parkovišti kategorizovaném jako místní komunikace
(§ 23 zákona č. 13/1997 Sb.) situované na cizích pozemcích, ačkoliv by
zpoplatněním primárně sledoval nikoliv získání majetkového prospěchu (jež bylo
by tak vedlejším efektem), nýbrž organizování dopravy na území obce, jak
uzavírá odvolací soud.
Naproti tomu námitky dovolatelů, zdali lze na parkoviště zbudované na jejich
pozemích pohlížet jako na samostatnou věc v právním smyslu, nejsou
opodstatněné. Přijatý závěr odvolací soud zakládá nejenom na evidenčním
zařazení parkoviště do kategorie místní komunikace (jež dle rozhodovací praxe
dovolacího soudu může být samostatnou věcí v právním smyslu; srov. odkazovaný
rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, uveřejněný pod č. 76/2007 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
21. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3411/2008), ale i na individuelním posouzení
konkrétních skutečností o povaze stavby parkoviště coby výsledku žalovaným
realizované stavební činnosti na předmětných pozemcích (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13). Ačkoliv rozhodovací
praxe i nadále akcentuje, že v případě parkoviště je nanejvýše problematické,
aby jako zpevněná plocha dostálo podmínkám stavebně-technické i účelové
samostatnosti (jejichž splnění je nezbytné pro to, aby na ně bylo pohlíženo
jako na stavbu nesdílející jako součást pozemku jeho právní režim; srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1928/2010), v
poměrech projednávané věci – se zřetelem na odvolacím soudem učiněná zjištění
(z nichž se podává, že výsledkem realizované stavební činnosti nebylo toliko
zpracování a ztvárnění povrchu pozemku) – závěr odvolacího soudu zjištěným
okolnostem nepřiměřený není (a není tudíž ani v kolizi s dovolateli odkazovou
rozhodovací praxí dovolacího soudu o právní povaze parkoviště, řešené na
odlišném skutkovém základu; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6.
2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, spolu s další judikaturou citovanou v jeho
odůvodnění).
Důvodnost postrádá i námitka dovolatelů opírající se o argumentaci, že žalovaný
v jiném řízení týkajícím se požadavku na vydání bezdůvodného obohacení za
užívání zastavěných pozemků v jiném (předešlém) období uznal základ nároku (kdy
snad učinil nespornými okolnosti, jež dovolatelé považují za relevantní i v
této věci), jelikož šlo o procesní úkony učiněné v jiném řízení, jehož
předmětem byl jiný nárok, a jejichž účinky nepřekročily rámec tehdy vedeného
řízení. Sluší se pak také připomenout, že procesní úkony (jakým je i uznání
nároku dle § 153a odst. 1 o. s. ř.), lze ve smyslu § 41a odst. 1 o. s. ř.
učinit zásadně jen jednáním a výslovně a nikoliv také opomenutím, popřípadě
konkludentně; s nečinností účastníka lze spojovat procesní následky jen tam,
kde to stanoví zákon (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013,
sp. zn. 26 Cdo 2705/2012; z odborné literatury srov. Drápal, L. Bureš, J. a
kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2009, 1600s., str. 258).
Dochází-li však odvolací soud k závěru, že žalobcům coby (spolu)vlastníkům
předmětných pozemků, jež jsou zastavěny místní komunikací, nepřísluší za
omezení jejich vlastnického práva žádná náhrada a že se jí nelze případně
domáhat z titulu bezdůvodného obohacení, pak jde o právní posouzení, jež – ve
světle výše uvedeného – evidentně neobstojí.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné a nejsou dány podmínky pro
zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání
nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovoláním napadený
rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro odvolací soud
v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. dubna 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu