22 Cdo 5562/2015-225
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a)
M. J. a b) J. J., zastoupených JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v
Praze 2, Sokolská třída 60, proti žalovaným: 1) M. J. (dříve V.), 2) M. V.,
zastoupeným JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu
363/10, 3) Z. S., 4) L. S., 5) V. K. a 6) J. K., o stanovení povinnosti zdržet
se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou
pod sp. zn. 12 C 59/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. května 2015, č. j. 83 Co
464/2014-187, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci a) a b) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným 1) a
2) oprávněným společně a nerozdílně náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši
2178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce JUDr.
Alexandra Šoljaka a žalovaným 5) a 6) oprávněným společně a nerozdílně náhradu
nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 3) a 4) nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 22. 5. 2014, č. j. 12 C 59/2011-145, zamítl žalobu, „kterou se žalobci
domáhají, že žalovaní 1, 2, 3, 4, 5 a 6 jsou povinni zdržet se vstupu a vjezdu
na pozemek ve společném jmění manželů žalobce a) a žalobkyně b) zapsaným na
listu vlastnictví pro k. ú. P., obec K., Okres j. n. N., v katastru
nemovitostí u Katastrálního úřadu L. k., Katastrální pracoviště J. n. N.,“ a
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání
žalobců rozsudkem ze dne 27. 5. 2015, č. j. 83 Co 464/2014-187, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost
opírají o 237 o. s. ř. a jako dovolací důvod uplatňují nesprávné právní
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která sice byla dovolacím
soudem opakovaně rozhodována, avšak ne vždy se stejným závěrem a žalobci mají
tudíž zato, že konečné stanovisko, týkající se předmětné otázky, není
sjednoceno, a že vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, než většinová
dosavadní judikatura. Touto otázkou je ochrana vlastnického práva žalobců k
pozemku proti zásahům žalovaných, kteří na dotčený pozemek bez souhlasu žalobců
vstupují a vjíždějí svými vozidly za účelem průjezdu či parkování. Odvolací
soud nesprávně posoudil jejich souhlas s užíváním pozemku jako veřejně
přístupné účelové komunikace. Dovozují, že tento souhlas nemůže na pozdějšího
vlastníka pozemku přecházet „paušálně“, nýbrž je nutné přezkoumat veškeré
okolnosti. V této souvislosti odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1.
2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, který shrnuje závěry o přechodu souhlasu právních
předchůdců s užíváním části pozemku jako veřejně přístupné účelové komunikace
na právní nástupce. Domnívají se, že odvolací soud pochybil, pokud konkludentní
souhlas žalobců vyvodil z pochybností o hranici pozemku v době koupě žalobci, z
jejich důvěry v prohlášení v kupní smlouvě o nezatížení pozemku a ze
skutečnosti, že po dobu jednoho roku nebránili užívání této komunikace
žalovanými. Odvolací soud nesprávně posoudil i tzv. komunikační nezbytnost v
dané lokalitě jako podmínku vzniku veřejně přístupné účelové komunikace.
Přípustnost dovolání rovněž spatřují v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení otázky procesního práva, konkrétně nepřipuštění změny
žaloby, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu
změnil tak, že žalobě vyhoví, nebo věc zrušil a vrátil zpět k dalšímu řízení.
Žalovaní 1) a 2) ve vyjádření k dovolání souhlasí se závěry odvolacího soudu a
navrhují, aby bylo dovolání zamítnuto. K tomu dodávají, že bude-li k jejich
nemovitosti zajištěn jiný alternativní přístup (např. přes pozemky), pak budou
zánik předmětné veřejně přístupné účelové komunikace na pozemku žalobců
respektovat. Rovněž žalovaní 5) a 6) považují dovolání za nedůvodné a navrhují
jeho zamítnutí. Žalovaní 3) a 4) se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s
judikaturou dovolacího soudu a není důvod pro změnu této judikatury.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V posuzované věci jsou rozhodnutí nalézacích soudů založena na závěru, že na
pozemku žalobců se nachází veřejně přístupná účelová komunikace a žalovaným
svědčí právo jejího užívání. Žalobci jako vlastníci pozemku, na němž je účelová
komunikace zřízena, musí její obecné užívání strpět. Žalobci proti tomuto
závěru brojí a namítají, že odvolací soud nesprávně posoudil podmínky vzniku
účelové komunikace, kterými jsou souhlas vlastníka s jejím veřejným užíváním a
nutná komunikační potřeba.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 5213/2009,
uveřejněném (stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu) na
internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz uvedl, že pozemek, který
je v soukromém vlastnictví, lze uznat za veřejnou cestu jen tehdy, jsou-li
splněny dva předpoklady, a to jednak, že pozemek byl věnován buď výslovným
projevem nebo konkludentním činem vlastníka k obecnému užívání, a dále z toho,
že toto užívání slouží k trvalému uspokojení nutné a ničím nenahraditelné
komunikační potřeby. Vlastník pozemku nemůže svévolně regulovat (s výjimkou
uvedenou § 7 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb.) její užívání nebo ji zrušit. Zřídí-
li pozemní komunikaci, která by jinak byla účelovou komunikací, někdo jiný než
vlastník pozemku, a vlastník pozemku neprojeví, byť i konkludentně, souhlas s
existencí této komunikace, může se domáhat ochrany negatorní žalobou podle §
126 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) – s
účinností od 1. 1. 2014 podle § 1042 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
(dále jen „o. z.“). Je-li však účelová komunikace v souladu s vůlí vlastníka
pozemku zřízena, nemůže její vlastník jednostranným vyhlášením zamezit jejímu
obecnému užívání (k tomu srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11.
2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2001, č.
2, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 22 Cdo
1433/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1388).
Dovolací soud v daném směru vychází z judikatury Ústavního soudu potud, že s
omezením vlastnického práva, ke kterému dochází zřízením veřejné účelové
komunikace, musí vlastník dotčeného pozemku souhlasit. Podmínkou veřejného
užívání soukromého pozemku je též existence nutné a ničím nenahraditelné
komunikační potřeby. Omezení vlastnického práva k pozemku ve formě veřejného
přístupu je způsobilé přecházet z vlastníka na vlastníka; souhlasu nového
vlastníka není třeba, pokud byl souhlas udělen vlastníky předchozími. Tento
závěr platí tam, kde dochází k převodu vlastnického práva mezi soukromými
subjekty a kde nový vlastník pozemek přejímá do vlastnictví s vědomím, že
vlastnické právo je již takto omezeno. Nelze jej však vztahovat na případ osob,
které nabyly vlastnické právo k pozemku zatíženému účelovou komunikací v
restituci, byla-li účelová komunikace zřízena v době, kdy vlastníkem byla
veřejnoprávní korporace (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 9. 1.
2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního
soudu - nalus.usoud.cz).
Rozhodnutí nalézacích soudů jsou s těmito východisky v souladu. Odvolací soud
ve shodě se soudem prvního stupně založil své rozhodnutí o tom, že pozemek
žalobců představuje veřejně přístupnou účelovou komunikaci, jednak na závěru,
že právní předchůdci žalobců udělili souhlas s obecným užíváním jejich pozemku,
tj. pozemek určili k obecnému užívání, a dále, že byla splněna podmínka
existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby, neboť žalovaní jako
vlastníci ostatních nemovitostí v dané lokalitě nemají jiný odpovídající
přístup ke svým nemovitostem po obecní komunikaci. Nalézacími soudy přitom bylo
zjištěno, že předmětná komunikace byla vybudována okolo roku 1955 tehdejším
vlastníkem pozemku O. S. k jízdě motorovým vozidlem, který dal souhlas s jejím
veřejným užíváním vlastníky okolních nemovitostí. Následně došlo k převodu
předmětného pozemku mezi dalšími soukromými subjekty, až po současné žalobce.
Tímto souhlasem proto byli vázáni i všichni další vlastníci uvedeného pozemku,
a jsou jím vázáni i žalobci, kteří musejí strpět omezení vlastnického práva k
pozemku ve formě veřejného přístupu na tento pozemek. Jedná se tedy o situaci,
kdy dochází k převodu vlastnického práva mezi soukromými subjekty, a kde nový
vlastník pozemek přejímá do vlastnictví s vědomím, že vlastnické právo je již
takto omezeno.
Přípustnost dovolání přitom nemohou založit námitky dovolatelů, kteří s
poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06,
tvrdí, že závěr ohledně přechodu souhlasu s užíváním pozemků zatížených
účelovou komunikací vyslovený Ústavním soudem ve vztahu k osobám, jež nabyly
vlastnické právo k pozemku zatíženému účelovou komunikací v restituci, byla-li
účelová komunikace zřízena veřejnoprávní korporací, lze vztáhnout i na
posuzovaný případ, ve kterém byla účelová komunikace zřízena soukromou osobou,
a vlastnické právo k pozemku pod ní bylo dále rovněž převáděno mezi soukromými
subjekty. Podle jejich názoru totiž souhlas s veřejným užíváním pozemku nemůže
na pozdějšího vlastníka pozemku přecházet „paušálně“, nýbrž je nutné přezkoumat
veškeré okolnosti. V posuzované věci má být takovou okolností skutečnost, že
při uzavírání kupní smlouvy je nikdo neinformoval o tom, že užívání pozemku je
omezeno veřejně přístupnou účelovou komunikací, a že z těchto důvodů o zatížení
pozemku účelovou komunikací nevěděli a spoléhali se na prohlášení v kupní
smlouvě.
Dovolací soud se zcela ztotožňuje s odůvodněním odvolacího soudu, který uvedl,
že závěry Ústavního soudu na posuzovaný případ aplikovat nelze, neboť v
rozhodnutí Ústavního soudu šlo o skutkově zcela odlišnou věc, kdy vlastnické
právo k pozemku zatížené účelovou komunikací bylo nabyto v restituci, a účelová
komunikace byla zřízena v době, kdy byla jejím vlastníkem veřejnoprávní
korporace, a pro takový případ souhlas s obecným užíváním komunikace nového
vlastníka neváže. V posuzované věci byla účelová komunikace zřízena soukromou
osobou, a vlastnické právo k zatíženému pozemku bylo dále převáděno mezi
soukromými subjekty. Odvolací soud správně uvedl, „že pozemek neztrácí status
účelové komunikace jen proto, že prodávající kupujícího na omezení vlastnického
práva v podobě existence účelové komunikace na převáděném pozemku neupozorní.“
Jestliže dovolatelé spoléhali na výslovné prohlášení prodávajícího v kupní
smlouvě ze dne 7. 5. 2009 o tom, že předmětný pozemek není nijak právně
zatížen, aniž by si tuto skutečnost ověřili, přesto, že již v době převodu
věděli, že komunikaci užívají žalovaní 5) a 6), pak při zkoumání hranic pozemku
nedostáli běžné opatrnosti. Při prvotních pochybnostech si mohli existenci
veřejné komunikace ověřit, neboť podle skutkových zjištění odvolacího soudu
(kterými je dovolací soud vázán) je komunikace v terénu jasně viditelná. Musel
být tedy i viditelný účel komunikace, kterým je obsluha nemovitostí jiných
vlastníků. Z tohoto důvodu pak není důvodná ani další obrana dovolatelů, že se
domnívali, že komunikace slouží komunikační potřebě pouze právních předchůdců
žalobců.
Případný není ani odkaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 16. 5. 2011, sp. zn. 2 As 44/2011, v souvislosti s tvrzením že „v případě
pochybností o existenci souhlasu je třeba rozhodnout ve prospěch vlastníka“. V
posuzované věci nalézací soudy žádné pochybnosti o existenci souhlasu
neshledaly. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že konkludentní souhlas k užívání
komunikace byl dán již prvním vlastníkem (O. S.) v době, kdy byla účelová
komunikace zřízena. Komunikace pak byla nerušeně více než padesát let
žalovanými užívána, aniž by toto užívání bylo některým z následujících
vlastníků pozemku pod komunikací zpochybněno.
Přesvědčivou se nejeví ani polemika dovolatelů se závěry o existenci nezbytné
komunikační potřeby uspokojované danou komunikací, neboť dovolacímu soudu není
zřejmé žádné pochybení odvolacího soudu v právním posouzení naplnění tohoto
pojmového znaku veřejně přístupné účelové komunikace. Obsahem dovolání je v
tomto směru pouhá kritika skutkových zjištění odvolacího soudu. Ze spisu se
přitom zřetelně podává, že k nemovitostem žalovaných neexistuje v současné době
jiná cesta, a to ani méně komfortní, která by mohla plnit stejný účel jako
cesta na pozemku.
Jestliže dovolatelé dále spatřují přípustnost dovolání v tom, že rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, konkrétně
nepřipuštění změny žaloby, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, Nejvyšší soud připomíná, že
otázka, zda měl soud (ať už soud prvního stupně, či soud odvolací) připustit
změnu žaloby učiněnou žalobci, či nikoliv, není způsobilá založit přípustnost
dovolání, neboť napadené rozhodnutí na vyřešení otázky správnosti nepřipuštění
změny žaloby nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp.
zn. 30 Cdo 4047/2013, nebo ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 962/2006).
Napadají-li žalobci právní posouzení uvedené otázky, nikterak nezpochybňují
správnost výroku ve věci samé ohledně nároku, který předmětem řízení byl
(zůstal).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou
dovolacího soudu, od které se dovolací soud nemá důvodu odchylovat. Proto není
dovolání proti tomuto rozsudku podle § 237 o. s. ř. přípustné a bylo podle §
243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnuto.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní 1),
2), 5) a 6) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. listopadu 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu