U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve
věci žalobce A. H., zastoupeného JUDr. Josefem Tobiškou, advokátem se sídlem v
Brně, Jeřábkova 5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy ve výši
50.000,- Kč a o omluvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C
283/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21.
5. 2013, č. j. 16 Co 142/2013 - 209, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění zák. č. 404/2012 Sb. (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále
jen „o. s. ř.“, dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné. V otázce stanovení formy zadostiučinění (písemná omluva ze strany žalované
oproti žalobcem požadovanému zveřejnění omluvy v tisku) odpovídá rozsudek
odvolacího soudu judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto
usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz). K této otázce je třeba uvést,
že stanovení formy přiměřeného zadostiučinění je v první řadě úkolem soudu
prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací
soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném
prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro
stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo ze dne 27. 4. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 4073/2011). V posuzovaném případě odvolací soud při rozhodování
o formě přiznané omluvy přihlédl k závažnosti vzniklé újmy na straně žalobce, k
okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo, k délce trestního stíhání proti
žalobci, k charakteru trestného činu, pro který byl žalobce stíhán, i k tomu,
že tisk o trestním stíhání žalobce neinformoval a trestní stíhání nebylo
nikterak medializováno. Ohledně této otázky proto nejsou splněny předpoklady
přípustnosti dovolání zakotvené v § 237 o. s. ř. Otázka, zda měl soud připustit změnu žaloby učiněnou žalobcem, či nikoliv, není
způsobilá založit přípustnost dovolání. Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil již v
usnesení ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 962/2006. V citovaném usnesení se
jednalo o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., závěry učiněné
Nejvyšším soudem lze však vztáhnout i na nyní posuzovaný případ. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. V posuzovaném případě napadené rozhodnutí na vyřešení otázky správnosti
nepřipuštění změny žaloby nezávisí. Žalobce se uplatněnou dovolací námitkou ve
skutečnosti domáhá přezkumu pravomocného usnesení o nepřipuštění změny žaloby,
nikoliv přezkumu rozsudku ve věci samé.
V části, kterou se žalobce dovolává proti potvrzení výroku III rozsudku soudu
prvního stupně, kterým byl zamítnut požadavek žalobce na zaplacení částky
přiměřeného zadostiučinění ve výši 50.000,- Kč, není dovolání přípustné (srov. § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.). Z téhož důvodu není přípustné dovolání do
výroku II napadeného rozhodnutí, kterým byl zčásti změněn a zčásti potvrzen
výrok IV rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů prvostupňového řízení.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 31. března 2014
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu