30 Cdo 4073/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci
žalobce Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v
Ostravě, Masná 8 proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 350.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 44/2007, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2011, č. j. 11 Co 168/2008 - 81,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2011, č. j. 11 Co 168/2008 - 81,
se v rozsahu, v jakém jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze
dne 26. 11. 2007, č. j. 10 C 44/2007 – 37, zamítající nárok žalobce na
zaplacení úroku z prodlení ve výši 9,5 % ročně z částky 101.666,- Kč od 20. 2.
2007 do zaplacení, a v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení, zrušuje a
věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; ve
zbylém rozsahu se dovolání odmítá.
Městský soud v Praze rozhodoval napadeným rozsudkem po zrušení jeho předešlého
rozsudku ze dne 8. 10. 2008, č. j. 11 Co 168/2008 – 53, rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 23. 3. 2011, č. j. 30 Cdo 1613/2009 – 73. Odvolací soud napadeným
rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 11. 2007, č.
j. 10 C 44/2007 – 37 tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku
101.666,- Kč, ve zbývající části (ohledně částky 248.334,- Kč a úroku z
prodlení ve výši 9,5 % ročně z celé původně žalované částky 350.000,- Kč od 20.
2. 2007 do zaplacení) potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně.
Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla být způsobena
nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 62
C 191/2002.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobce
podal dne 27. 12. 2001 žalobu proti Ing. M. M. o zaplacení 123.368,- Kč s
příslušenstvím z titulu smluvní pokuty ze smlouvy o dílo u Okresního soudu v
Ostravě, řízení je vedeno pod sp. zn. 62 C 191/2002 (dále „posuzované řízení“).
Žalobce nesplnil svoji poplatkovou povinnost, proto byl soudem dne 18. 2. 2003
vyzván k zaplacení soudního poplatku. Ani na výzvu soudu však žalobce poplatek
z návrhu na zahájení řízení nezaplatil, proto soud usnesením ze dne 22. 5. 2003
řízení zastavil. Soudní poplatek žalobce dodatečně zaplatil současně s podáním
odvolání, proto bylo dne 27. 6. 2003 usnesení o zastavení řízení zrušeno.
Rozhodnutím ze dne 23. 9. 2003 byl žalobci ustanoven opatrovník, který vznesl
námitku věcné nepříslušnosti, o které bylo rozhodnuto 31. 8. 2004. Poté Okresní
soud v Ostravě vyzval žalobce k odstranění vad podání, což žalobce neučinil, a
proto byla jeho žaloba dne 13. 1. 2005 odmítnuta. K odvolání žalobce bylo
usnesení o odmítnutí žaloby Krajským soudem v Ostravě změněno tak, že se žaloba
neodmítá, načež byl okresním soudem vydán platební rozkaz, proti kterému podal
žalovaný včas odpor. Ke dvěma nařízeným jednáním na den 14. 6. 2006 a 8. 11. 2006 se žalobce nedostavil a současně vznesl námitku podjatosti soudce, o které
rozhodl Krajský soud v Ostravě dne 22. 7. 2007. K dalšímu jednání se žalobce
opět nedostavil, a téhož dne, 4. 4. 2007, rozhodl soud o přerušení řízení z
důvodu, že mezi účastníky probíhá další řízení, které se odvíjí od téže smlouvy
o dílo a v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí v této
věci. Odvolací soud doplnil dokazování v tom směru, že zjistil, že posuzované
řízení nebylo ke dni jeho rozhodování (31. 8. 2011) pravomocně skončeno. Odvolací soud vázán právním závěrem Nejvyššího soudu vysloveným ve zrušujícím
rozsudku dospěl k závěru, že bylo porušeno žalobcovo právo na vydání rozhodnutí
v přiměřené době, přičemž odškodnění ve formě konstatování porušení práva se
nejeví jako dostatečné. Provedl výpočet zadostiučinění v penězích, kdy dospěl k
celkové částce 101.666,- Kč, kterou dále již neupravoval, neboť pro to
neshledal důvod. Z této částky žalobci nepřiznal úrok z prodlení ve výši 9,5 %
ročně od 20. 2. 2007 do zaplacení, protože žalovaná se podle odvolacího soudu
doposud do prodlení s plněním nedostala. Proti rozsudku odvolacího soudu, do výroku, kterým odvolací soud potvrdil
zamítnutí žaloby „do částky 198.334,- Kč s příslušenství a do úroku z prodlení
ve výši 9,5 % ročně od 20. 2. 2007 do zaplacení z částky 101.666,- Kč“, podal
žalobce dovolání, jež považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a opírá je o
dovolací důvod nesprávného právního posouzení (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a tvrdí rovněž vady řízení (dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Namítá, že z rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, jak dospěl k
výsledné částce odškodnění, když pro její výpočet nepoužil „ani zákonná
kritéria pro stanovení nemajetkové újmy“. Odvolací soud podle dovolatele
pochybil, pokud mu nepřiznal příslušenství z přiznaného odškodnění, čímž
porušil pro něj závazné Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Žalobce předkládá svůj vlastní výpočet odškodnění. Požaduje za deset let řízení
částku 150.000,- Kč (10 x 15.000,- Kč) zvýšenou o 10 % z důvodu, že věc není
složitá a o 10 % pro postup soudů, který je zatížen vadami a průtahy. Proto
navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241
odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností této části
dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř.
lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu
Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno
uplynutím doby dne 31. 12. 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom
vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242
odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Žalobce výslovně napadl rozsudek odvolacího soudu v rozsahu částky 198.334,- Kč
s příslušenstvím a úroku z prodlení ve výši 9,5 % ročně od 20. 2. 2007 do
zaplacení z částky 101.666,- Kč, tedy ve zbylém rozsahu ohledně zamítnutí
nároku žalobce na zaplacení částky 50.000,- Kč s příslušenstvím zůstal
dovoláním nedotčen. Dovolání do částky 198.334,- Kč s příslušenstvím není přípustné. Nejvyšší soud
již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše
přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum
úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše
zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a
kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až
tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ
zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010,
sp. zn. 30 Cdo 4462/2009 Rozsudek je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí
Nejvyššího soudu a Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu, veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu,
www.nsoud.cz. ), což při délce posuzovaného řízení žalobci přiznaná částka 101.666,- Kč není. Námitka nedostatečného odůvodnění aplikace kritérií pro stanovení přiměřeného
zadostiučinění podle ust. § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk),
jež je podřaditelná pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. §
237 odst. 3 o. s. ř.). V rozsahu, ve kterém byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně zamítající žalobu na zaplacení částky 198.334,- Kč s příslušenstvím,
tedy dovolání není přípustné, neboť Nejvyšší soud neshledal v této části
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu ve smyslu § 237
odst. 3 o. s. ř. a z tohoto důvodu dovolání v daném rozsahu podle § 243b odst. 5 věty první, ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Dovolání je však přípustné v rozsahu úroku z prodlení ve výši 9,5 % ročně z
částky 101.666,- Kč od 20. 2.
2007 do zaplacení, neboť jeho nepřiznání
odvolacím soudem představuje jiné řešení (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), než ke
kterému dospěl Nejvyšší soud v desáté právní větě Stanoviska, podle které má
poškozený právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty
šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil
postupem podle § 14 OdpŠk (srov. též část VII. Stanoviska). Dovolání je v tomto
rozsahu z uvedeného důvodu také důvodné.
Protože právní posouzení nároku žalobce ohledně úroku z prodlení ve výši 9,5 %
ročně z částky 101.666,- Kč od 20. 2. 2007 do zaplacení odvolacím soudem není
správné z důvodu uvedeného výše, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2, části věty
za středníkem, o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu v této části zrušil
a věc vrátil v tomto rozsahu zmíněnému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3,
věta první, o. s. ř.).
Soud je v dalším řízení vázán právními názory v tomto rozhodnutí vyslovenými
(§ 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o.
s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. dubna 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu