28 Cdo 5127/2016-113
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně České republiky –
Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v
Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště
Brno, Příkop 11, proti žalovanému statutárnímu městu Brnu, IČ 449 92 785, se
sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, zastoupenému JUDr. Milanem Švejdou,
Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Dřevařská 855/12, o 1.311.282 Kč s
příslušenstvím a 784.620 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně
pod sp. zn. 234 C 40/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 22. června 2016, č. j. 49 Co 277/2015-91, ve znění opravného
usnesení ze dne 22. června 2016, č. j. 49 Co 277/2015-95, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. června 2016, č. j. 49 Co
277/2015-91, ve znění opravného usnesení ze dne 22. června 2016, č. j. 49 Co
277/2015-95, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 4. 2015, č. j. 234 C 40/2013-66, zamítl
žalobu, kterou se žalobkyně na žalovaném domáhala úhrady v záhlaví označených
částek s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) i
soudním poplatku (výrok III.). Soud zjistil, že žalobkyně vlastní pozemky v
obci B., které jsou zastavěny stavbou místní komunikace v majetku žalovaného.
Dle judikatury Nejvyššího soudu vzniká vlastníku stavby situované bez právního
důvodu na cizím pozemku bezdůvodné obohacení na úkor majitele pozemku již ze
samotného titulu vlastnického práva bez ohledu na to, jak své oprávnění
realizuje. V posuzované věci však nelze odhlédnout od skutečnosti, že žalovaný
se stal vlastníkem předmětné komunikace z vůle státu vyjádřené v § 9 odst. 1
zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon č. 13/1997 Sb.“), a neměl tak efektivní možnost odmítnout
nabytí vlastnického práva ke stavbě pozemní komunikace, jež je užívána
neomezenou veřejností. Za daných okolností je proto vznesení nároku na vydání
bezdůvodného obohacení Českou republikou v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §
3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 6. 2016, č. j. 49 Co 277/2015-91, ve
znění opravného usnesení ze dne 22. 6. 2016, č. j. 49 Co 277/2015-95, rozsudek
soudu prvního stupně k odvolání obou účastníků ve výrocích I. a III. potvrdil
(výrok I.), ve výroku II. jej změnil (výrok II.) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud konstatoval, že se plně
neztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, neboť dovodil, že
na zjištěný stav nedopadá žádná ze skutkových podstat upravených § 451 odst. 2
obč. zák. Vztah mezi obcí a státem při zajišťování veřejných potřeb komunikační
povahy je totiž veřejnoprávní, nikoli soukromoprávní povahy. Stalo-li se
žalované město vlastníkem komunikace z vůle České republiky, nelze navíc ani
uvažovat o nedostatku souhlasu žalobkyně s užíváním zastavěných pozemků. Závěry
soudní praxe, dle níž se vlastníku stavby umístěné na cizím pozemku bez
náležitého právního důvodu dostává bezdůvodného obohacení, tedy nelze na řešený
případ vůbec vztáhnout, a žalovaný nárok tak není důvodným. Se zřetelem k
předeslanému krajský soud prvoinstanční rozhodnutí (navzdory svým výhradám k
přesvědčivosti úvah městského soudu) v jeho meritorním výroku jakožto věcně
správné potvrdil.
Proti tomuto rozsudku brojí žalobkyně dovoláním, v němž namítá, že zákon č.
13/1997 Sb. nikterak nereguluje právní vztahy mezi vlastníky komunikace a
pozemku, na němž se nachází, dle judikatury ostatně citovaný předpis sám o sobě
ani nepůsobil přechod vlastnického práva k místním komunikacím na obce.
Problematika řešená v aktuální kauze má tudíž výsostně soukromoprávní povahu,
jak se podává i z rozhodnutí Nejvyššího soudu (kupříkladu jeho rozsudku sp. zn.
28 Cdo 332/2015), v nichž se zřetelně konstatuje, že také umístěním místní
komunikace ve vlastnictví obce na cizím pozemku bez náležitého titulu vzniká
bezdůvodné obohacení ve smyslu občanského zákoníku. Není přitom namístě
rozlišovat, je-li vlastníkem dotčeného pozemku stát nebo jiný subjekt, neboť
vystupuje-li v soukromoprávních vztazích, má Česká republika postavení
právnické osoby. Pokud by byl akceptován názor odvolacího soudu o veřejnoprávní
povaze zkoumaného poměru, vyvstala by otázka, zdali by takový spor vůbec spadal
do pravomoci civilních soudů, a zda tedy řízení nemělo být zastaveno. Závěrem
dovolatelka po vyjádření nesouhlasu s tím, že byla žalovanému přiznána náhrada
nákladů řízení, žádá zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu
soudu k novému projednání.
K dovolání se vyjádřil žalovaný, jenž shodně s krajským soudem akcentuje
veřejnoprávní charakter vztahů, na nichž je založen předmětný nárok, polemizuje
s předestřenou dovolací argumentací a navrhuje odmítnutí, případně zamítnutí
řešeného opravného prostředku.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající v souladu s §
241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně je přípustné, jelikož se odvolací soud při zkoumání otázky
vzniku bezdůvodného obohacení umístěním pozemní komunikace na cizím pozemku
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jenž již nesčíslněkrát
judikoval, že obci, jež je vlastníkem místní komunikace vystavěné na pozemku
jiné osoby, aniž by jí k umístění oné stavby na cizím pozemku svědčil řádný
právní titul, se dostává bezdůvodného obohacení, nehledě na to, že příslušná
komunikace podléhá režimu obecného užívání ve smyslu § 19 odst. 1 zákona č.
13/1997 Sb., čímž je rozsah oprávnění jejího vlastníka podstatně limitován (viz
např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015, a
ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1848/2016, či jeho usnesení ze dne 3. 4.
2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012, ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 584/2013, a ze
dne 6. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3467/2013). Naznačenou ustálenou judikatorní
linii se odvolací soud pokusil překlenout konstrukcí, dle níž je třeba na věc
nazírat odlišně, je-li v postavení vlastníka zastavěného pozemku stát, neboť
poměry mezi ním a obcí vznikající při zajišťování dopravy jsou svou povahou
veřejnoprávní. Této argumentaci však přitakat nelze. Vlastnické právo je
nepochybně právem soukromým a vztah dvou vlastníků, kteří navzájem zasahují do
svého právního postavení, nepozbývá nic ze své soukromoprávní podstaty pod
vlivem faktu, že je jedním z nich Česká republika, neboť ačkoli ani v poměrech
soukromého práva není možné zcela odhlédnout od jejích postavení
vrchnostenských potencí právotvůrce a vykonavatele veřejné moci, principiálně
platí, že coby vlastník má stát stejná práva a povinnosti jako vlastníci
ostatní (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS
2876/12, a ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1962/13, bod 17). Vlastnické právo
státu, který se ve vztazích soukromého práva pokládá za právnickou osobu, tak v
zásadě požívá rovnocenné ochrany jako vlastnické právo jiných osob i v rovině
ústavního pořádku (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2007, sp.
zn. IV. ÚS 706/06, či jeho nález ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13, bod
18). Proto také České republice generálně vzato může svědčit nárok na vydání
bezdůvodného obohacení získaného užíváním její nemovitosti třetí osobou bez
náležitého právního důvodu (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.
6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 924/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 4092/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2015, sp.
zn. 28 Cdo 5090/2014), a to eventuálně i proti obci (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2606/2013, či jeho rozsudek
ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1128/2014).
Rovněž argumentaci, dle níž ze skutečnosti, že se obce staly vlastníky
příslušných komunikací z vůle státu, vyplývá existence jeho souhlasu s užíváním
jím vlastněných pozemků, na nichž se dané stavby nacházejí, se patří odmítnout.
Zakotvením obecné normy vytyčující požadovaný stav vlastnických poměrů k
pozemním komunikacím nebylo uzákoněno paušální oprávnění majitele komunikace
užívat pozemky, na nichž je situována, způsobilé představovat soukromoprávní
titul k využití dotčených nemovitostí, o nic více než v jiných případech, v
nichž došlo zákonem předvídaným postupem (například realizací restitučního
procesu) k rozchodu vlastnických práv ke stavbě a k pozemku pod ní (srovnej
kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1535/2001,
ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 1185/2003, a ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 33
Odo 418/2004, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2002, sp. zn.
33 Odo 518/2001).
Výstižně přitom dovolatelka namítá, že pokud by odvolací soud konstatoval, že
mezi žalobkyní a žalovaným není veden spor vyplývající ze soukromoprávního
poměru, bylo by vhodné důkladněji objasnit, zda je dána pravomoc civilních
soudů k projednání posuzované žaloby. Jelikož nicméně požadavek na vydání
bezdůvodného obohacení vyplývající ze zastavění pozemku ve vlastnictví státu
stavbou v majetku obce soukromoprávní charakter má, pochybnosti o existenci
pravomoci civilních soudů ve smyslu § 7 odst. 1 o. s. ř. zde nevyvstávají
(obdobně srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2012, sp. zn.
28 Cdo 4525/2011).
Na základě shora nastíněných úvah Nejvyšší soud přikročil ke zrušení napadeného
rozsudku a vrácení věci Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1
a odst. 2, věta první, o. s. ř.), aniž by v dané fázi řízení pokládal za nutné
přezkoumávat správnost výroků odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, jež
musely být zrušeny coby akcesorické k pochybenému výroku o věci samé (obdobně
viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo
3414/2015).
Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o.
s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými. Sluší se zároveň pro přehlednost zdůraznit, že
formulací výše předestřených tezí se Nejvyšší soud nikterak nevymezuje vůči
závěru o rozporu vznesení předmětného nároku na vydání bezdůvodného obohacení s
dobrými mravy, na němž vystavěl své právní posouzení věci soud prvního stupně,
neb jeho právní argumentace dovolacímu přezkumu podrobena nebyla.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 10. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu