28 Cdo 1128/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně
České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem
v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, pro doručování Územní pracoviště Brno, Orlí
27, proti žalovanému Statutárnímu městu Brnu se sídlem v Brně, Dominikánské
nám. 1, zastoupené Mgr. Milošem Procházkou, advokátem v Brně, Divadelní 4, o
náhradu za užívání pozemků, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 217 C
220/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17.
10. 2013, č. j. 13 Co 401/2011-73, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2013, č. j. 13 Co 401/2011-73,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 4.067.726,- Kč s
příslušenstvím s tvrzením, že jí přísluší právo hospodaření k pozemkům blíže
uvedeným v žalobě, nacházejících se v katastrálním území Královo Pole. Žalovaný
byl v období od 15. 10. 2007 do 32. 12. 2008 vlastníkem budov, které se
nacházejí na předmětných pozemcích, tímto způsobem předmětné pozemky ve
vlastnictví žalobce užíval a za užívání žalobci nezaplatil žádnou náhradu. Domáhala se proto žalobkyně úhrady bezdůvodného obohacení podle § 451 o. z. K
úhradě žalované částky byl žalovaný vyzván (spolu s výzvou k úhradě užívání
další částky za užívání předmětných pozemků před 15. 10. 2007) dopisem ze dne
17. 4. 2009 se stanovenou lhůtou k úhradě do 30. 6. 2009. Žalovaný namítal, že podle posledně uvedené výzvy uhradil žalobci dne 23. 11. 2009 částku 6.735.235,- Kč a dne 1. 12. 2009 částku 71.353,- Kč. Tyto částky
představovaly úhradu za období od 21. 4. 2007 do 20. 4. 2009, nikoliv za období
předcházející, ohledně něhož považoval nárok žalobce za promlčený. Tuto
skutečnost oznámil žalobci v dopise ze dne 23. 3. 2010. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 7. 2011, č. j. 217 C 2209/2009-47, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 2.710.220,- Kč
s úrokem z prodlení z částek blíže uvedených ve výroku rozsudku I., zamítl
žalobu ohledně částky 1.357.506,- Kč s příslušenstvím (výrok II), rozhodl o
nákladech mezi účastníky (výrok III.) a o povinnosti žalovaného uhradit ČR
soudní poplatek (výrok IV.). Rozhodl tak po zjištění, že mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce je
vlastníkem předmětných pozemků a že žalovaný je užíval v období od 15. 10. 2007
do 31. 12. 2008. Stejně tak mezi účastníky byla nesporná výše obvyklé úplaty za
užívání předmětných pozemků. Převzal rovněž nesporná zjištění, obsažená v
žalobě a ve vyjádření žalovaného, pokud jde o datum výzvy, rozsah tam
požadované částky a datum částečného splnění, včetně dodatečného oznámení
žalovaného o jím tvrzené námitce promlčení dalších nároků. Po právní stránce posoudil věc s přihlédnutím k právní otázce, k jakému z více
dluhů je třeba přiřadit poskytnuté částečné plnění žalovaným. Odkázal přitom na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2004 sp. zn. 21 Cdo 326/2004, ze dne
25. 6. 2005 sp. zn. 26 Cdo 1649/2004 a ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. 33 Cdo
1598/2009. Převzal proto závěry v nich uvedené s tím, že pokud plnění nestačí
na vyrovnání všech dluhů u téhož věřitele a dlužník při plnění neurčil, který z
více dluhů (popř. v jaké části) chce vyrovnat, nepřechází právo volby, který z
více dluhů byl uhrazen, popř. v jaké výši, na věřitele. Případná vůle věřitele,
na který z více dluhů si plnění započte, tak nemá žádnou právní relevanci. Soud prvního stupně dodával, že při úvaze, který z dluhů byl v tomto případě
vyrovnán, lze vycházet buď ze zásady priority (přednostního vyrovnání některého
z více dluhů, založeného např. na době jejich splatnosti, na úrovni jejich
zajištění, na jejich povaze apod.), nebo ze zásady proporcionality (poměrného
vyrovnání všech dluhů).
Neuplatní-li se zásada priority, neboť pravidla
stanovená pro přednostní vyrovnání dopadají na více dluhů, nastupuje zásada
proporcionality. Soud prvního stupně proto dovodil, že na rozdíl od obchodních závazkových
vztahů nebo pracovněprávních vztahů, u nichž je splnění více dluhů u stejného
věřitele upraveno v zákoně, občanský zákoník ve znění v době rozhodování soudu
prvního stupně, takovou výslovnou úpravu neobsahuje. Poznamenal, že právní
úprava původně uvedené v § 73 o. z. ve znění do 31. 12. 1991, podle níž „má-li
splnit témuž věřiteli dlužník několik dluhů a plnění nestačí na vyrovnání
všech, je vyrovnán dluh, o němž dlužník při plnění prohlásí, e jej chce splnit
jinak; jinak je plněním uhrazen dluh nejdříve splatný, a to nejdříve jeho
příslušenství“, byla dnem 31. 12. 1991 zrušena, aniž by byla nahrazena jinou
úpravou. Z toho důvodu uzavřel, že při shodné povaze dluhu a jeho zajištění, je
třeba vyjít z rozdílné doby vzniku bezdůvodného obohacení. To vzniká za každý
den samostatně, takže je třeba dovodit, že neurčil-li žalovaný, za které období
užívání pozemků bez právního důvodu plní dluh, pak plnil dluh, který vznikl
nejdříve. Na tom nic nemění ani to, že splatnost nároku na vydání bezdůvodného
obohacení nenastává současně se vznikem bezdůvodného obohacení, ale až na
základě výzvy věřitele podle § 563 o. z. Žalobcem vznesená námitka promlčení neměla podle soudu prvního stupně žádnou
právní relevanci. I kdyby totiž dlužník námitku promlčení před zahájením
soudního řízení vznesl a poté dluh přece jen splnil, šlo by o naturální
obligaci podle § 455 odst. 1 o. z., stejně jako v případě, kdyby tuto nevznesl
vůbec a přesto by splnil promlčený dluh. Soud prvního stupně proto posoudil shora uvedený skutkový stav tak, že na výzvu
žalobkyně ze dne 17. 4. 2009 požadující zaplacení částky 9.516.808,- Kč uhradil
žalovaný pouze 6.806.588,- Kč, zůstává mu proto k úhradě částka 2.710.220,-
Kč. Částečnou úhradou tedy žalovaný uhradil na dluh, který je předmětem tohoto
řízení, částku 1.357.506,- Kč za období od 15. 10. 2007 do 12. 3. 2008. K
úhradě mu proto zbývá částka 2.710.220,- Kč jako nárok na vydání bezdůvodného
obohacení za užívání předmětných pozemků za období od 13. 3. 2008 do 31. 12. 2008. V tomto rozsahu bylo proto žalobě vyhověno včetně příslušenství
pohledávky blíže odůvodněné v odůvodnění rozsudku a obsažené ve výrokové části
I. rozsudku. Zamítavou část (výrok II.) odůvodnil soud prvního stupně
skutečností, že v tomto rozsahu došlo k úhradě dluhu a žalobce v tomto rozsahu
žalobu nevzal zpět. K odvolání žalovaného proti shora uvedenému rozsudku Krajský soud v Brně jako
soud odvolací, rozsudkem ze dne 1. 10. 2013, č. j. 13 Co 401/2011-73, změnil
výrok rozsudku soudu prvního stupně pod I. tak, že žalovaného zavázal uhradit
žalobci částku 1.207.353,50 Kč s příslušenstvím blíže uvedeným ve výroku svého
rozsudku. Zamítl žalobu pokud šlo o částku 1,502.866,50 Kč s příslušenstvím,
změnil výrok IV rozsudku soudu prvního stupně v povinnosti k úhradě soudního
poplatku a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou
stupňů.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, doplnil je
opakováním čtením listinných důkazů a poté právně odlišně hodnotil.
Podle odvolacího soudu v této věci se mnoho dílčích nároků stejného druhu stalo
splatnými najednou (30. 6. 2009), přičemž nebyla zjištěna žádná jiná
skutečnost, která by odůvodňovala započíst žalovaným poskytnuté plnění na
některý z těchto dílčích dluhů přednostně. Za takovou skutečnost odvolací soud,
na rozdíl od soudu prvního stupně, nepovažoval vznik dílčích dluhů z titulu
bezdůvodného obohacení. Protože nezjistil ani jiné skutečnosti, které by
odůvodňovaly započíst poskytnuté plnění na některý z dluhů přednostně, vyšel
při započtení tohoto plnění z principu proporcionality, a to s ohledem na obsah
výzvy ze dne 17. 4. 2009 a na základě zjištění, která z nich vyplývala.
Odvolací soud proto veden uvedenou zásadou propočetl procentní podíl nároků z
titulu bezdůvodného obohacení za jednotlivé skupiny pozemků a časová období, v
nichž tento nárok vznikl a v poměru těchto nároků započetl z platby 6,806.588,-
Kč na plnění za nepromlčené období od 19. 10. 2007 do 31. 12. 2008 na náhradu
požadovanou žalobcem v tomto řízení částku 2,823.643,50 Kč. Proto z původně
důvodně žalované částky 4,030.997,- Kč zbývá doplatit částku 1,207.353,50 Kč.
Ohledně nároku za období od 15. 10. do 18. 10. 2007 Kč považoval odvolací soud
nárok ve výši 36.729,- Kč za promlčený. Proto ve zbylém rozsahu žalobu co do
jistiny zamítl.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, a to do prvého měnícího výroku,
podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírala o ustanovení § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva a
otázky práva procesního, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustáleného rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podpůrně uplatňovala přípustnost
dovolání tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Tvrdila v tomto směru, že za prvotní je třeba považovat otázku, zda je dluh z
titulu bezdůvodného obohacení za užívání nemovitosti bez právního důvodu za
určité užívané období jediným nárokem, nebo naopak úhrnem jednotlivých dluhů,
vzniklých za každý jednotlivý den užívání tohoto majetku. Pokud by platil
závěr, že jde o úhrn jednotlivých dílčích dluhů vzniklých za každý dne užívání,
je předmětnou otázkou hmotného práva, který dílčí dluh na bezdůvodné obohacení
za užívání pozemku ve vlastnictví věřitele dlužníkem je dlužníkem plněn v
případě, že se strany dlužníka je poskytnuto věřiteli plnění, které nedostačuje
na úhradu všech dílčích dluhů, jestliže dlužník při poskytnutí plnění neurčí,
který konkrétní dluh tímto plní a také neuplatní případnou námitku promlčení. Za otázku procesního práva a s ní související otázku hmotného práva, nastolila
otázku, který okamžik je považován za den uplatnění nároku u soudu, od něhož je
datováno zastavení běhu promlčecí doby, byla-li žaloba doručena soudu faxem a
následně ve lhůtě tří dnů doplněna předložením jejího originálu. Uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení navazující na její
tvrzení o přípustnosti dovolání v tom, že každý dne užívání majetku ve
vlastnictví žalobkyně žalovanou vzniká nový nárok z titulu bezdůvodného
obohacení, což platí jak pro vznik takového nároku z hlediska jeho důvodnosti,
tak možné vymahatelnosti i běhu promlčecí doby. Rozhodnutí odvolacího soudu
považovala za nelogické a nenáležité. Nesprávnou aplikací principu proporcionality tak došlo ke zkrácení důvodných
nároků žalobkyně (dovolatelky). Na podporu svého tvrzení poukazovala na
judikaturu použitou v odůvodnění soudu prvního stupně a důsledky plynoucí z
absence uvedení účelu platby dlužníkem. Za logický závěr považovala odůvodnění
soudu prvního stupně s tím, že obecně není ničím výslovně stanoveno, jaká
kritéria činí z určité pohledávky pohledávku prioritní. Z hlediska logiky věci
mezi taková kritéria může náležet i kritérium vzniku (stáří) dluhu. Pokud jde o otázku nesprávného posouzení otázky procesního práva, napadala
nesprávný závěr odvolacího soudu, podle něhož k zastavení běhu promlčecí doby
došlo až dnem 19. 10. 2007, tudíž nárok žalobkyně za období od 15. 10. 2007 do
18. 10. 2007 je promlčen. Z obsahu spisu totiž plyne, že žaloba v této věci
byla podána za použití prostředku elektronické komunikace (faxem), a to dne 15. 10. 2009, přičemž v originále byla žaloba doručena dne 16. 10.2009. V důsledku
toho platí za datum uplatnění žaloby datum jejího dojití faxem, takže opačný
shora uvedený závěr odvolacího soudu je třeba považovat za nesprávný. Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu
ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalobce podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, §
241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozovala z ustanovení § 237 o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dospěl poté k
závěru, že dovolání je přípustné a současně důvodné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
O takový případ jde v posuzované věci.
K povaze bezdůvodného obohacení spočívající v užívání věci bez právního důvodu,
existuje řada judikátů Nejvyššího soudu, které ji definují v souvislosti s
rozsahem bezdůvodného obohacení. Tak v rozsudku publikovaném pod R 53/2000 ve
sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu bylo uvedeno: „Výši
bezdůvodného obohacení záležejícího v užívání nebytových prostor na základě
neplatné nájemní smlouvy určí soud peněžitou částkou, která odpovídá částkám
vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nebytových
prostor, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých
okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy.“ V rozsudku Nejvyššího soudu
25 Cdo 845/99 byl vysloven závěr: „Bezdůvodné obohacení vzniká i tomu, kdo svým
jednáním dosáhl na úkor vlastníka postavení detentora jeho pozemku tím, že celý
oplocený pozemek uzamkl a činil jej přístupným jen pro sebe a svou potřebu, a
to bez ohledu na to, nakolik intenzívně jej skutečně využíval (jakou plochu,
jak často, příp. kolikrát konkrétně se na něm zdržoval). Výše bezdůvodného
obohacení se musí odvíjet od výše nájemného odpovídajícího nájemní smlouvě
obvykle v daném místě a čase ve vztahu k celému pozemku.“
Odkaz na analogii nároků z titulu (neexistující) nájemní smlouvy tak logicky
vede k závěru o posouzení nároků z titulu užívání (nemovitostí) pozemků, jako
je tomu v daném případě, podle povahy takového smluvního vztahu. Ten je z
definice („Nájemní smlouvou pronajímatel přenechává za úplatu nájemci věc, aby
ji dočasně /ve sjednané době/ užíval nebo z ní bral i užitky“) představován
institutem dočasného užívání. Pojem dočasnosti je přitom v právu (srov. § 122
o. z.) určen zpravidla dny, týdny, měsíci nebo roky. Není pak rozumného důvodu
neaplikovat pravidla o počítání doby neoprávněného užívání věci v závislosti na
skutečnostech zjištěných v konkrétním řízení, a to podle dnů skutečného užívání
věci bez právního důvodu i pro potřeby vzniku a skončení vztahu z bezdůvodného
obohacení. V důsledku toho je odůvodněn závěr, podle něhož bezdůvodné obohacení
spočívající v užívání nemovitosti bez právního důvodu vzniká každým dnem
užívání, s důsledky pro posouzení jeho vzniku, trvání i skončení, potažmo i pro
hodnocení lhůty k ne/uplatnění takových nároků.
K otázce výkladu plnění dlužníka, jenž nepostačuje ke splnění celého dlužníkova
závazku, aniž by dlužník při částečném splnění uvedl, na který dluh jeho plnění
je určeno, se Nejvyšší soud vyjádřil např. ve svém rozhodnutí ze dne 7. 7.
2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004. Vyslovil zde závěr, podle něhož „V právních
vztazích (včetně vztahů občanskoprávních) může nastat (a samozřejmě také
nastává) situace, že dlužník má vůči stejnému věřiteli více dluhů, které je
povinen vyrovnat. Na rozdíl od obchodních závazkových vztahů nebo
pracovněprávních vztahů, u nichž je splnění (uspokojení) více dluhů (závazků,
nároků) u stejného věřitele upraveno v zákoně (srov. § 330 obchodního zákoníku,
§ 254 odst. 2 zákoníku práce), občanský zákoník (v platném znění) jakožto
právní předpis upravující občanskoprávní vztahy výslovnou úpravu zániku více
dluhů u téhož věřitele v důsledku jejich splnění neobsahuje; právní úprava
původně uvedená v ustanovení § 73 občanského zákoníku (podle něhož má-li splnit
témuž věřiteli dlužník několik dluhů a plnění nestačí na vyrovnání všech, je
vyrovnán dluh, o němž dlužník při plnění prohlásí, že jej chce splnit; jinak je
plněním uhrazen dluh nejdříve splatný, a to nejprve jeho příslušenství) byla
dnem 31. 12. 1991 zrušena (srov. Čl. I bod 43 zákona č. 509/1991 Sb., kterým se
mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník), aniž by byla nahrazena jinou,
shodnou či odlišnou, úpravou.
Z uvedeného však nelze dovozovat, že by otázka splnění více dluhů vzniklých z
občanskoprávních vztahů, které má dlužník u téhož věřitele, nebyla v právu
řešena. Dovolatel správně upozorňuje, že při jejím řešení nelze - s ohledem na
ustanovení § 1 obchodního zákoníku - vycházet z ustanovení § 330 obchodního
zákoníku, a obdobně to platí i o ustanovení § 254 odst. 2 zákoníku práce.
Neobsahuje-li zákon výslovnou úpravu, jak postupovat, a není-li možné vyjít ani
z analogie (§ 853 občanského zákoníku), musí soud své rozhodnutí založit
zejména na základních principech českého právního řádu, jimiž se řídí právní
úprava občanskoprávních vztahů.
V případě, že plnění nestačí na vyrovnání všech dluhů u téhož věřitele a že
dlužník při plnění neurčil, který z více dluhů (popřípadě v jaké části) chce
vyrovnat, nepřechází "právo volby", který z více dluhů byl uhrazen, popřípadě v
jaké výši, na věřitele. Při splnění dluhu věřitel totiž může projevit svou vůli
jen v (jednostranném) právním úkonu, kterým plnění přijme (vyžaduje-li to
povaha předmětu plnění), a jeho případná vůle, na který z více dluhů si plnění
započte (nestačí-li poskytnuté plnění na úhradu všech dluhů dlužníka), nemá
žádnou právní relevanci. Při úvaze, který z dluhů byl za této situace vyrovnán,
pak lze vycházet
- obecně vzato - buď ze zásady priority (přednostního vyrovnání některého z
více dluhů, založeného například na době jejich splatnosti, na úrovni jejich
zajištění, na jejich povaze apod.) nebo ze zásady proporcionality (poměrného
vyrovnání všech dluhů); nemůže-li se uplatnit zásada priority, neboť pravidla
stanovená pro přednostní vyrovnání dopadají na více dluhů, je třeba postupovat
- jak je zřejmé z povahy věci - podle zásady proporcionality.“
Dovolací soud k tomu dodává, že aplikace shora uvedených závěrů musí odpovídat
okolnostem jednotlivého případu. V nyní posuzované věci přitom veškeré nároky
uplatněné žalobkyní byly nároky z bezdůvodného obohacení, vznikající z užívání
nemovitostí, k nimž žalované nepříslušel žádný právní titul, šlo tedy o nároky
shodné povahy. U žádného z jednotlivých nároků nebyl zjištěn odlišný režim
jejich zajištění. Nenabízí se proto racionální důvod k opomenutí zásady
priority při posuzování plnění, jenž dlužník učinil na úhradu dluhu
nedostačujícího pro splnění celého žalobou uplatněného nároku. Závěry
odvolacího soudu, který „nepovažoval vznik dílčích dluhů za skutečnost
odůvodňující posuzovat poskytnuté plnění na některých z dílčích dluhů za
přednostní“, je tak obtížně přijatelný a nemá oporu v okolnostech zjištěných v
této konkrétní věci.
Ve vztahu k poslednímu dovolacímu důvodu vztahujícímu se na posouzení dne
uplatnění nároku, jenž byl učiněn faxovým podáním dne 15. 10. 2009 a vzápětí
dne 16. 10. 2009 byl soudu doručen originál žaloby, poukazuje dovolací soud na
výslovné znění ustanovení § 42 odst. 3 věty první a druhé o. s. ř., ve znění
účinném v době podání žaloby. Podle něj podání obsahující návrh ve věci samé
učiněné telegraficky je třeba písemně doplnit nejpozději do tří dnů, je-li
písemné podání učiněno telegraficky nebo v elektronické podobě, je třeba v téže
lhůtě jej doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním
shodného znění. Z důsledku stanoveného ve větě třetí („K těmto podáním, pokud
nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží“) plyne zcela srozumitelný
závěr o tom, že podání učiněné faxem má za účinky (při splnění doložení
originálu či stejnopisu ve lhůtě tří dnů) podání žaloby ku dni podání žaloby
faxem. Podpůrně se poukazuje i na shodné závěry komentářové literatury k
uvedenému ustanovení. V tomto směru nemohl dovolací soud spolehlivě přisvědčit
odlišnému posouzení této otázky, jak to učinil odvolací soud.
Z toho, co bylo shora uvedeno, plyne závěr o přípustnosti a důvodnosti dovolání
žalobkyně v této věci. Dovolací soud proto přistoupil ke zrušení dovoláním
napadeného rozsudku odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ § 243e
odst. 1, odst. 2 věta první, § 243f odst. 4 o. s. ř.). Odvolací soud, kterému
je věc vrácena k opětovnému projednání, bude postupovat v návaznosti na výše
uvedený závazný právní názor Nejvyššího soudu (§ 243g odst. 1 věta první o. s.
ř.).
O nákladech řízení o dovolání bude rozhodnuto v dalším průběhu řízení (§ 243g
odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. června 2014
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu