28 Cdo 924/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a
soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. v právní věci
žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových,
se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování: Územní
pracoviště Brno, Orlí 27, proti žalované Kometa ZS a.s. Brno, se sídlem v Brně,
Sportovní 581/4a, zastoupené předsedou představenstva Mgr. Ing. Z. V., CSc., o
592.324,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 45 C
51/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20.
10. 2010, č. j. 19 Co 12/2010-353, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2010, č. j. 19 Co 12/2010-353,
jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2009, č. j. 45 C
51/2004-250, se v části výroků, v nichž byla žalované uložena povinnost uhradit
žalobkyni částku odpovídající bezdůvodnému obohacení za období od 1. 1. 2002 do
10. 3. 2002, a ve výrocích o nákladech řízení, zrušují a věc se v tomto rozsahu
vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení;
jinak se dovolání odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně shora označeným byl potvrzen rozsudek
Městského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2009, č. j. 45 C 51/2004-250, kterým byla
ve výroku I. žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 592.324,- Kč s
tam specifikovaným úrokem z prodlení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku. Odvolacím soudem bylo rovněž stanoveno, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Předmětem řízení byla žaloba o vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní
užívání pozemků ve vlastnictví žalobkyně (parc. č. 803/1, č. 803/2, č. 803/5 –
vše
v kat. úz. P., obci B.) v období od 1. 1. 2002 do 12. 5. 2004. Žalobkyně
dovozovala svůj nárok ze skutečnosti, že žalovaná vlastnila na předmětných
pozemcích stavby
č. p. 347 (zimní stadion) a č. p. 580 (byt. dům), které užívala bez právního
důvodu. V případě zastavěného pozemku parc. č. 803/2 (společný dvůr) se pak
jednalo o přístupovou cestu k budově uvedeného zimního stadionu.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaná je
povinna vydat žalobkyni požadované bezdůvodné obohacení v plné výši (výsledná
částka byla určena podle výměrů Ministerstva financí ČR, stanovujících
maximální roční nájemné ve výši 20,- Kč za 1m2 – šlo tedy o cenu regulovanou).
Okolnost, že v době od 28. 3. 2002
do 11. 2. 2004 byly předmětné nemovitosti č. p. 347 a č. p. 580 v právní
dispozici správce konkursní podstaty JUDr. J. B., když proti jinému subjektu
(Valc a.s. Brno)
jakožto úpadci bylo pod sp. zn. 38 K 59/98 vedeno Krajským soudem v Brně
konkursní řízení, neshledaly nižší instance jako právně relevantní. Jediným
podstatným faktorem
zde totiž podle jejich názoru byla trvající existence vlastnického práva
žalované. Soudy obou nižších stupňů dále uzavřely, že v případě pozemku parc.
č. 803/2 lze považovat zastavěnou plochu na něm vybudovanou jako součást areálu
zimního stadionu, a že jejím vlastníkem se při vyhodnocení dostupných důkazních
materiálů stala žalovaná (podle soudu první instance již na základě hospodářské
smlouvy ze dne 12. 9. 1991, uzavřené s převodcem HC Zetor Brno). Odvolacím
soudem bylo v této souvislosti dále odkázáno na kupní smlouvu ze dne 13. 4.
1999, která byla sjednána mezi žalovanou a JUDr. M. K., a následně prohlášena
za neplatnou v řízení vedeném u Městského soudu v Brně – jehož rozsudkem ze dne
4. 12. 2000, č. j. 63 C 94/99-30, bylo určeno, že vlastníkem budovy č. p. 347
(zimního stadionu) je žalovaná. Důvodnou nebyla shledána ani námitka promlčení
žalovanou vznesená, neboť nižší instance posoudily věc tak, že bezdůvodné
obohacení bylo žalovanou získáno úmyslně. Za tohoto stavu pak podle jejich
výkladu dochází k promlčení za deset let ode dne, kdy došlo ke vzniku
bezdůvodného obohacení – tato lhůta však do podání žaloby neuplynula.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovodila přípustnost
dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako
důvody dovolání označila vadu řízení s možným následkem nesprávného rozhodnutí
a nesprávné právní posouzení věci. V rámci vylíčení dovolacích důvodů mimo jiné
tvrdila, že odvolací instancí (potažmo soudem prvního stupně) byla věc
nesprávně právně posouzena, neboť nebylo dostatečně přihlédnuto ke skutečnosti,
že předmětné stavby ve vlastnictví žalované byly správcem zahrnuty do konkursní
podstaty a byly tak v jeho plné dispozici (v období od 28. 3. 2002 do 11. 2. 2004) – včetně možnosti s nimi nakládat, brát z nich užitky, s čímž je spojena
též povinnost konkursního správce platit náklady pro dosažení hospodářského
prospěchu a k zajištění péče dobrého hospodáře. Namítala dále, že nižší
instance chybně posoudily i jí vznesenou námitku promlčení, když shledaly, že v
daném případě šlo o bezdůvodné obohacení úmyslné povahy a promlčecí doba je tak
desetiletá. Dovolatelka brojila též proti právnímu posouzení soudů obou stupňů,
stanovujícímu (na základě provedených listinných důkazů – hospodářské smlouvy
ze dne 12. 9. 1991, uzavřené mezi převodcem HC Zetor Brno a nabyvatelem Kometa
Brno a.s., a kupní smlouvy ze dne 13. 4. 1999, uzavřené mezi žalovanou a JUDr. K.), že byla v rozhodném období vlastníkem staveb na pozemku parc. č. 803/2. Poukazovala rovněž na zásah do jejího práva na spravedlivý proces v důsledku
nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu, který se řádně nevypořádal s
jejími námitkami. Dovolatelka proto žádala, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu – a současně i rozsudek soudu prvního stupně – a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud zjistil, že žalovaná, za níž jedná podle § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř. předseda představenstva (statutárního orgánu) jakožto osoba s právnickým
vzděláním, podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Žalovaná dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy pro vadu, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, a podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro nesprávné právní
posouzení věci. Dovolání je zčásti přípustné i důvodné. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže
nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna
rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně
předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak. Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením shledává zásadní právní
význam pouze v části předmětné věci – jak bude vysvětleno dále.
Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou dovolatelky založenou na otázce
promlčení dílčího nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení (za období
od 1. 1. 2002 do 10. 3. 2002), a v tomto směru se s právním posouzením nižších
instancí neztotožňuje. Podle ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z
bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že
došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (subjektivní
promlčecí doba). V odstavci 2 citovaného ustanovení se uvádí, že nejpozději se
právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o
úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo
(objektivní promlčecí doba). Jak bylo řečeno výše, námitka promlčení byla žalovanou vznesena
též co do období od 1. 1. 2002 do 10. 3. 2002. Žaloba však byla podána až dne
11. 3. 2004, a podle názoru žalované tak pro uplatnění nároku za vymezené
období došlo k marnému uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty. Dovolací
soud shledává, že námitka promlčení zde byla uplatněna důvodně. Ačkoli bylo
nižšími soudy poukazováno na úmyslnou povahu vzniklého bezdůvodného obohacení,
není možno v takovém případě opomíjet skutečnost, že obě lhůty (jak
subjektivní, tak objektivní) se mohou uplatnit vedle sebe a k promlčení nároku
dochází tehdy, kdy uplyne první z nich. Vzhledem k tomu, že žalobkyně o
bezdůvodném obohacení žalované k datu 10. 3. 2002 věděla (což dokládá i spor
vedený z její strany proti žalované v řízení u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 15/2002), je tak na místě aplikovat ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. o subjektivní promlčecí době, a pro výše specifikované období nárok posoudit
jako promlčený. Ve zbytku však dovolání přípustné není. Nejvyšší soud se již zabýval problematikou předestřenou v napadeném rozhodnutí
odvolacího soudu, a v tomto směru odkazuje na svůj rozsudek ze dne 25. 10. 2006,
sp. zn. 33 Odo 1405/2005, řešící obdobný spor týchž účastníků. Dovolací soud
zde dospěl k závěru, že povinnost poskytovat náhradu vlastníku pozemku, na němž
stojí stavba, stíhá vlastníka stavby bez ohledu na to, jakým způsobem své
vlastnické právo realizuje. Vlastník pozemku je sice povinen strpět, aby byl
pozemek v nezbytném rozsahu užíván vlastníkem stavby, případně pro jeho
potřeby. Ze žádného zákonného ustanovení ovšem nevyplývá jeho povinnost strpět
užívání pozemku bezplatně, a proto není-li pro bezplatné užívání pozemku jiný
právní důvod (smlouva), platí, že povinnosti vlastníka pozemku strpět jeho
užívání odpovídá povinnost vlastníka stavby poskytnout mu za ně náhradu. Není
přitom rozhodné, že předmětné stavby nebyly žalovanou fakticky užívány a že jí
z nich tedy ani neplynul zisk. K obohacení vlastníka stavby dochází už ze
samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu
užívat. Dovolací soud k tomu dodává, že ani námitka dovolatelky, že v období
od 28. 3. 2002 do 11. 2. 2004 byly stavby v jejím vlastnictví (č. p. 347 a č. p. 580) sepsány do konkursní podstaty dlužníka Valc a.s.
Brno (a byly tak v
právní dispozici správce konkursní podstaty), výše formulovaný právní závěr
nevyvrací. Podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání, platí, že prohlášení konkursu má za účinek mimo jiné přechod
oprávnění nakládat s majetkem podstaty na konkursního správce (jedná se o
omezení vlastnického práva). Výkladem tohoto ustanovení lze dovodit, že s
prohlášením konkursu tedy na správce současně nepřechází vlastnictví k majetku
zahrnutému do konkursní podstaty – srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 52/1998 (str. 188-190 /364-366/). Kromě toho je třeba zohlednit ustanovení § 18 odst. 4 tohoto zákona, v němž se
tomu, kdo má věc náležející do podstaty, ukládá povinnost umožnit správci, aby
ji mohl prohlédnout, ocenit, zapsat do soupisu a zpeněžit; na výzvu správce je
povinen věc i vydat; jinak odpovídá za škodu tím vzniklou. Z rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1662/2007, se v této
souvislosti podává, že pokud správce konkursní podstaty nevyužije svého
oprávnění žádat o předání této věci ze strany jejího vlastníka a pouze ji
zahrne do soupisu podstaty (tak jako v daném případě), nelze dovozovat, že by
její vlastník ztratil oprávnění ji užívat. Ke specifikům posuzované věci, jež dovolatelka namítá (zejména ohledně
žalobkyní požadovaného bezdůvodného obohacení za užívání pozemku parc. č. 803/2
– společný dvůr), je mimoto nutno uvést, že při přezkumu přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ani následném přezkumu podle dovolacích
důvodů nelze brát v úvahu právní otázky (tvrzení) opírající se o dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (nesoulad výsledků dokazování se skutkovými
zjištěními, z nichž rozhodnutí vycházelo). Námitky k nesprávnému hodnocení
důkazů tudíž nemohou být předmětem dovolacího přezkumu při uvažované
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (§ 237 odst. 3 věta
za středníkem o. s. ř., viz také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009). K dalším námitkám dovolatelky se Nejvyšší soud s ohledem na shora vyslovené
důvody nehodlá vyjadřovat, a to zejména se zřetelem k právní úpravě
přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., jež akcentují nutnost zásadního právního významu projednávaných právních
otázek. Judikatorní přesah však v této části předmětné věci shledán nebyl. Vzhledem k výše zmíněným skutečnostem proto Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalované ve shora naznačeném
rozsahu pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí
odvolací instance odmítl. Avšak proti té části potvrzujícího výroku I. rozsudku
odvolacího soudu, ve které bylo vyhověno požadavku žalobkyně na vydání
bezdůvodného obohacení též za období od 1. 1. 2002 do 10. 3. 2002, kde bylo
shledáno promlčení nároku, posoudil dovolání jako důvodné.
Z těchto důvodů pak v uvedeném rozsahu zrušil obě rozhodnutí nižších instancí a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za
středníkem, odst. 3 o. s. ř.). V dalším průběhu řízení, v němž se rozhodne též o nákladech dovolacího řízení,
je soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1
o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu. Brně dne 8. června 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc. předseda senátu