28 Cdo 4661/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra
Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci
žalobce O. Ž., zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze
1, Revoluční 1044/23, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze
1, Mariánské náměstí 2, IČ: 00064581, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou,
advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o zaplacení 689.127,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 61/2014,
k dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března
2015, č. j. 53 Co 440/2014-93, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2015, č. j. 53 Co
440/2014-93, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. července 2014,
č. j. 27 C 61/2014-51, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k
dalšímu řízení.
Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil ve výroku I. o věci samé rozsudek
soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 689.127,- Kč se
specifikovanými úroky z prodlení; současně zrušil nákladový výrok II.
prvostupňového rozsudku a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Soudy nižšího stupně, odkazujíce na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS
2496/11, uzavřely, že za situace, kdy parkoviště umístěné, coby součást místní
komunikace, na pozemcích parc. č. 2807/2 a 2807/3 katastrálního území Ch.
vlastněných žalobcem spravovala v rozhodném období Městská část Praha 11, není
k vydání bezdůvodného obohacení získaného bezesmluvním užíváním žalobcových
pozemků pasivně věcně legitimován žalovaný, jakožto vlastník parkoviště (místní
komunikace) vybudovaného na dotčených pozemcích, nýbrž právě Městská část Praha
11, do jejíž správy byl dotčený majetek svěřen. Pro nedostatek pasivní věcné
legitimace na straně žalovaného tedy žalobu o vydání bezdůvodného obohacení
získaného bezesmluvním užíváním předmětných pozemků v době od 1. 1. 2012 do 30.
11. 2012 jako nedůvodnou zamítly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Splnění předpokladů
přípustnosti dovolání spatřoval v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
judikatury dovolacího soudu, když pasivní věcnou legitimaci ve sporu o vydání
bezdůvodného obohacení získaného bezesmluvním užíváním pozemků neodvíjel od
vlastnictví na pozemcích zbudované místní komunikace, nýbrž od její majetkové
správy, a nedůvodně přihlížel ke způsobu, jímž žalovaný své vlastnické právo k
předmětné místní komunikaci realizuje. Odkazoval přitom na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, 28 Cdo 181/2009, 28 Cdo 1537/2009,
28 Cdo 2542/2009, 28 Cdo 4525/2011, 33 Odo 1405/2005, 28 Cdo 584/2013, či 28
Cdo 3467/2013. Namítal, že k bezdůvodnému obohacení vlastníka stavby místní
komunikace vybudované na pozemku jiného vlastníka dochází již ze samotného
titulu vlastnického práva, jež zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku
užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem jsou vlastnická práva ke stavbě
vykonávána. Uváděl, že odlišný závěr nevyplývá ani z odvolacím soudem
poukazovaného rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2496/11. Upozorňoval
taktéž, že dle skutkových závěrů soudů nižšího stupně žalovaný, coby vlastník,
přenechává předmětnou místní komunikaci jako parkoviště do nájmu třetím osobám.
Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobě vyhověl,
případně, aby jej zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že závěry odvolacího soudu odpovídají
aktuální judikatuře dovolacího soudu prezentované rozsudkem ze dne 11. 2. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 2030/2013. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně
je zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do
31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), které je – se zřetelem na data zahájení
řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 2 zákona č.
293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodné pro dovolací
přezkum.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno žalobcem jako účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o.
s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud nejprve
zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání. Dovolání shledal přípustným
podle ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. hlediska v něm uvedená), neboť při
řešení dovoláním označené otázky hmotného práva, na němž napadené rozhodnutí
závisí, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu (srov. judikaturu dále citovanou).
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti
úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel je
ani nenamítá.
Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním,
tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích
otázky vymezené dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.)
jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Protože ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení mělo dojít před 1.
lednem 2014, řídí se práva a povinnosti účastníků zákonem č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“ (srov.
část pátou, hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, §
3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat.
Podle § 451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů.
Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným
obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení náleželo ve
výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Ustanovení § 451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle
které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení
je chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se
obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož
úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného
obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku
právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může
spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho
konáno. O obohacení lze hovořit tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové
hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení
aktiv, nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by
se tak za běžných okolností stalo (ničeho neplnil, ač by jinak plnit měl)
[srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo
1321/2011].
Bezdůvodné obohacení představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je
povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující
právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu
bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné
obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž
objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád
neuznává; aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného
obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno.
Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se
na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor
jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku,
které mělo po právu nastat. Jinými slovy řečeno, o obohacení jde tehdy,
jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v
jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo
4514/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo
2262/2009).
Je-li pak obec v souladu s § 9 odst. 1, větou druhou, zákona č. 13/1997 Sb.
vlastníkem místní komunikace vystavěné na pozemku třetí osoby, aniž by jí k
umístění stavby této komunikace na cizím pozemku svědčil řádný právní titul,
dochází již ze samotného titulu vlastnického práva na její straně ke vzniku
bezdůvodného obohacení (§ 451 obč. zák.), bez ohledu na to, komu přísluší
správa dané komunikace (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 10.
2009, sp. zn. 28 Cdo 181/2009, ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009, ze
dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009, nebo ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28
Cdo 2056/2009; z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak např. usnesení ze dne
28. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3490/13, nebo usnesení ze dne 15. 4. 2014, sp. zn.
II. ÚS 268/14); to platí i ohledně nezastavěné, ale k provozu komunikace
nezbytné plochy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28
Cdo 2542/2009). K závěru o tom, že k vydání bezdůvodného obohacení získaného
užíváním pozemků zastavěných pozemními komunikacemi je pasivně věcně
legitimován vlastník těchto komunikací, a nikoliv ten, kdo je spravuje, se
Ústavní soud ostatně přiklání i v odvolacím soudem odkazovaném usnesení ze dne
30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11, v jehož odůvodnění toliko připouští odlišné
právní posouzení věci pro případ majetkové správy budov. Nejvyšší soud přitom
nemá důvodu se od výše prezentovaných judikatorních závěrů odchylovat.
Odkazuje-li žalovaný na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn.
28 Cdo 2030/2013, pak zjevně pomíjí, že uvedené rozhodnutí vychází oproti
projednávané věci z odlišných skutkových poměrů. Ve věci řešené odkazovaným
rozhodnutím šlo totiž o bezesmluvní užívání pozemků kategorizovaných jako
veřejné prostranství (veřejná zeleň v obytné zástavbě), a nikoliv o užívání
pozemků, na nichž je umístěna stavba místní komunikace vlastněná žalovaným, jak
je tomu v posuzovaném případě.
Poněvadž je tedy rozhodnutí odvolacího soudu založeno na nesprávném právním
závěru, že žalovaný vlastník místní komunikace není pasivně věcně legitimován k
vydání bezdůvodného obohacení získaného bezesmluvním užíváním pozemků
zastavěných touto komunikací, bylo dovolání shledáno důvodným. Nejvyšší soud
proto přistoupil podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. ke zrušení rozhodnutí
odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, taktéž zatíženému
nastíněným pochybením v právním posouzení, a vrácení věci soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
Soudy obou stupňů jsou v souladu s § 243g odst. 1, částí věty první za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. května 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu