28 Cdo 532/2016-375
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobce A. F., R., zastoupeného JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v
Praze 8, Křižíkova 159/56, proti žalované České republice – Ředitelství silnic
a dálnic, IČO: 65993390, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, o zaplacení
částky 1.883.628 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod
sp. zn. 43 C 398/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 3. června 2015, č. j. 13 Co 338/2014-345, ve znění opravného
usnesení tohoto soudu ze dne 29. října 2015, č. j. 13 Co 338/2014-365, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
29. listopadu 2013, č. j. 43 C 398/2008-271 – poté, kdy zastavil řízení co do
částky 1.026.576,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I) – uložil
žalované zaplatit žalobci částku 857.052,- Kč s určeným úrokem z prodlení
(výrok II), ve zbylé části požadovaného příslušenství žalobu zamítl (výrok III)
a rozhodl o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů vzniklých státu (výroky IV –
VI).
K odvolání obou účastníků (v případě žalobce toliko do nákladových výroků)
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. června
2015, č. j. 13 Co 338/2014-345, ve znění opravného usnesení ze dne 29. října
2015, č. j. 13 Co 338/2014-365, rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním
dotčeném rozsahu změnil tak, že žalobu zamítl i co do částky 529.749,- Kč se
specifikovanými úroky (výrok I) a znovu rozhodl o náhradě nákladů u soudu
prvního stupně, včetně nákladů vzniklých státu, a o nákladech odvolacího řízení
(výroky II – IV, ve znění opravného usnesení).
Soudy nižších stupňů bylo takto rozhodováno o žalobcem uplatněném nároku na
vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého užívání identifikovaných pozemků v
žalobcově vlastnictví, jež jsou zastavěny pozemní komunikací ve vlastnictví
státu (správě žalované) – silnicí první třídy a částí odpočívky (jde-li o
pozemek parc. č. v k.ú. N.) coby její součásti. K zastavění pozemků nesvědčí
státu právní titul a pozemky ve vlastnictví žalobce jsou takto užívány bez
právního důvodu, čímž vzniká žalované (vykonávající vlastnická práva státu)
bezdůvodné obohacení na úkor žalobce jako vlastníka, které je žalovaná povinna
žalobci vydat (§ 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném
a účinném do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“).
Při určení výše peněžité náhrady za takto získané bezdůvodné obohacení (§ 458
odst. 1 obč. zák.) odvolací soud revidoval posouzení věci soudem prvního stupně
a dospěl k závěru, že náhrada – odvíjející se od prospěchu takto obohaceného a
zpravidla korespondující obvyklé hladině nájemného – musí v případě všech
užívaných pozemků zohledňovat cenovou regulaci nájemného (stanovením maximální
ceny) za pronájem pozemků nesloužících k podnikání nájemce, tedy i případě
pozemku parc. č. v k.ú. N., na němž se nachází odpočívka (její část) coby
součást silnice, jež „slouží veřejnosti a nelze ji užívat ke komerčním
účelům“ (a jde proto o pozemek nesloužící k podnikání). Na uvedeném závěru –
dle úvahy odvolacího soudu – nemůže nic změnit okolnost, že na přilehlém
(sousedním) pozemku je provozována čerpací stanice.
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního
stupně změněn tak, že se zamítá žaloba také co do částky 529.749,- Kč s
odpovídajícími úroky z prodlení, podal žalobce dovolání, které považuje za
přípustné (podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu) proto, že
rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, které dosud
nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, případně mají být dovolacím
soudem posouzeny jinak; jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení
věci odvolacím soudem, za něž označuje závěr, že se na určení výše nájemného,
potažmo bezdůvodného obohacení za užívání pozemku parc. č. v k. ú. N., použije
cenová regulace nájemného za pozemky nesloužící k podnikání nájemce, kdy
dovolatel argumentuje tím, že tento pozemek se nachází pod odpočívkou, na níž
je komerčně provozovaná čerpací stanice pohonných hmot, jež veřejnosti
poskytuje i další komerční služby.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) – v souladu s bodem 2. článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – v
řízení o dovolání postupoval podle zákona podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s.
ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno před 1. lednem 2014.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241
odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud
zabýval tím, zdali je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je
rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení (nikoliv rozhodnutím z okruhu
usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) tu jest třeba poměřovat ustanovením §
237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že v případě umístnění
stavby na cizím pozemku bez řádného titulu vzniká na úkor vlastníka pozemku
bezdůvodné obohacení majiteli dotčené stavby, a to již ze samotného titulu
vlastnického práva (srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10.
2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013,
sp. zn. 28 Cdo 2613/2012, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10.
2014, sp. zn. 28 Cdo 2255/2014). Uvedený závěr se prosazuje i tam, kde je na
pozemku zřízena pozemní komunikace, představuje-li tato samostatnou věc (viz
kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 584/2013, usnesení
Nejvyššího ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3467/2013, či rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012).
Jednota v rozhodovací praxi dovolacího soudu pak panuje i ohledně řešení otázky
kvantifikace bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním věci ve vlastnictví
jiného (v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku), kdy se výše
náhrady za takto vzniklé bezdůvodné obohacení (§ 458 odst. 1 obč. zák.)
zpravidla poměřuje s obvyklou hladinou nájemného v daném místě a čase, přičemž
bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše
bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98,
uveřejněný pod č. 53/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 823/2003, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3888/2009, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4565/2014, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2830/2015, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3946/2015, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4489/2015, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5693/2015).
Již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, uveřejněném pod číslem
76/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, byl formulován a odůvodněn
závěr, že na dálnice, silnice a místní komunikace je třeba v zásadě pohlížet
jako na samostatné předměty právních vztahů. V usnesení ze dne 22. 1. 2015, sp.
zn. 22 Cdo 1131/2012 (vydaném ve sporu mezi týmiž účastníky s jiným předmětem
řízení, týkající se však téhož pozemku) se Nejvyšší soud vyslovil i k otázce o
právní povaze odpočívky (a pozemku pod ní situovaným), připomínaje, že
odpočívka je ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních
komunikacích, přímo ex lege součástí silnice.
Tedy i výše bezdůvodného obohacení – majetkového prospěchu, jenž vznikl
vlastníku pozemní komunikace užíváním pozemků zastavěných silnicí (jež slouží
veřejné komunikační potřebě a podléhá režimu obecného užívání; § 19 zákona č.
13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), včetně pozemků zastavěných odpočívkou,
jež jsou součástí tělesa komunikace, je v zásadě limitována regulací cenovým
předpisem (stanovením maximální ceny dle § 5 odst. 2 zákona č. 526/1990 Sb., o
cenách, ve znění pozdějších předpisů), jelikož jde o užití pozemku k
nepodnikatelským účelům (ve smyslu příslušných cenových výměrů Ministerstva
financí, vydaných na základě § 10 zákona o cenách).
K další argumentaci dovolatele sluší se též připomenout skutková zjištění
odvolacího soudu, dle nichž se na sporném pozemku (parc. č. v k.ú. N.) žádná
komerčně užívaná stavba nenachází a tento pozemek ani fakticky k podnikatelským
účelům užíván není (kdy i vzpomínaná stavba čerpací stanice pohonných hmot je
situována na pozemku sousedním, kdy využití odpočívky k provozování čerpací
stanice předpokládá přímo i ustanovení § 12 odst. 5 zákona o pozemních
komunikacích).
Na rámec řečeného lze pak odkázat např. i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016, v němž dovolací soud uzavírá, že v
případech, kdy je pozemek zastavěn tělesem pozemní komunikace tvořícím věc ve
smyslu právním, může se vlastník pozemku případně domáhat vydání bezdůvodného
obohacení po majiteli dotčené komunikace, ale samo užívání dané dopravní stavby
třetími osobami se již neděje na jeho úkor, nýbrž na úkor majitele komunikace,
a nedává tudíž vzniknout dalšímu nároku vlastníka pozemku na vydání majetkového
prospěchu, stejně jako podobné právo nevzchází při zřízení další konstrukce na
povrchu pozemní komunikace, není-li vlastník pozemku zřízením výše položeného
objektu na svých právech nijak omezen nad rámec toho, co je nucen snášet v
důsledku prvotního zastavění jeho nemovitosti (k tomu srov. i usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1519/2016, ze dne 3. 11.
2016, sp. zn. 28 Cdo 2249/2016, a ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4905/2016).
Odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS
2229/08, případný není, neb jde o rozhodnutí řešící v rovině ústavněprávní
otázku aplikovatelnosti cenové regulace v jiném případě za zcela jiných
skutkových okolností (zda se cenová regulace vztahuje na nájemné za užívání
pozemku, pod nímž jsou umístěny garáže užívané členy žalovaného družstva). Z
týchž důvodů pak není relevantní ani odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 30.
6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1135/14 (v němž byla řešena otázka náhrady za
vyvlastnění vlastnického práva k pozemkům).
Konečně, namítá-li dovolatel protiústavnost regulace nájemného v případě
komerčního užívání odpočívky, sluší se znovu odkázat na skutková zjištění
odvolacího soudu, dle nichž odpočívkou (její částí) dotčený pozemek je užíván
nekomerčně (je zastavěn pozemní komunikací), přičemž samotná cenová regulace
úplaty za nepodnikatelské užívání pozemků obstála i z ústavněprávního hlediska
(srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS
2772/08, ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 1614/11, ze dne 14. 10. 2013, sp.
zn. I. ÚS 1686/13, ze dne 3. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 1638/09, či ze dne 12.
2. 2013, sp. zn. I. ÚS 158/11).
K ústavněprávní rovině projednávané věci lze odkázat též na závěr vyslovený v
plenárním nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, dle
nějž „cenová regulace nezabraňuje nikomu podnikat ani provozovat jinou
hospodářskou činnost, neboť každý má možnost se svobodně rozhodnout, zda za
daných podmínek v určité oblasti podnikat bude“. [Dle skutkových zjištění
soudů nižších stupňů se na předmětných pozemcích již v okamžiku nabytí
vlastnického práva žalobcem nacházela stavba komunikace včetně odpočívky „D
121“, pročež žalobce tak mohl předpokládat, že výše nájemného, potažmo náhrady
za bezdůvodné obohacení, je dotčena cenovými předpisy a mohl se rozhodnout, zda
za těchto podmínek bude usilovat o nabytí vlastnického práva k pozemkům, kdy
také nelze vyloučit, že tak učinil právě s cílem komerčním či spekulačním.]
Z uvedeného vyplývá, že dovoláním nastolené právní otázky, na nichž napadené
rozhodnutí závisí, odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal důvody
pro jiné posouzení těchto dovolacím soudem řešených otázek (kdy přijaté řešení
– jak vidno shora – není v kolizi ani s rozhodovací praxí Ústavního soudu).
Dovolání tudíž (dle § 237 o. s. ř.) přípustné není a proto je Nejvyšší soud,
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl (§ 243c
odst. 1 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto
a kdy žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí
Ústavního soudu na jeho stránkách nalus.usoud.cz.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.