26 Cdo 2705/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobkyně R. K., bytem v P., zastoupené JUDr. Radomilem
Mackem, advokátem se sídlem v Lanškrouně, nám. J. M. Marků 92, proti žalované
P. M., bytem v P., zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se
sídlem v Praze 1, Mezibranská 19, o zpřístupnění bytu a strpění jeho užívání,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 20/2007, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2012, č. j.
30 Co 384/2009, 385/2009-170, takto:
I. Dovolání proti nákladovým výrokům II., III. a IV. rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 27. března 2012, č. j. 30 Co 384/2009, 385/2009-170, se odmítá;
jinak se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zpřístupnila „byt, sestávající ze tří
pokojů a kuchyně s příslušenstvím, ve 4. podlaží v domě P., P.“ (dále jen
„předmětný byt“, resp. „byt“), a strpěla jeho užívání za účelem bydlení do
zajištění bytové náhrady přisouzené rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze
dne 1. února 2005, č. j. 10 C 298/2004-75, který nabyl právní moci dne 25.
října 2005.
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. června
2009, č. j. 6 C 20/2007-87, žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost
zpřístupnit žalobkyni předmětný byt a strpět jeho užívání za účelem bydlení do
zajištění přisouzené bytové náhrady; současně rozhodl o nákladech řízení
účastnic.
Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Rozsudkem Okresního
soudu v Pardubicích ze dne 1. února 2005, č. j. 10 C 298/2004-75 (potvrzeným
rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22.
září 2005, č. j. 23 Co 172/2005-116), bylo zrušeno právo společného nájmu
předmětného (tehdy ještě družstevního) bytu žalobkyně a L. K. (bývalého manžela
žalobkyně), výlučným nájemcem bytu a členem bytového družstva (Stavebního
bytového družstva STAVBAŘ, družstvo, se sídlem v Praze 4, Křesomyslova 3 – dále
opět jen „bytové družstvo“) byl určen L. K. a žalobkyni byla uložena povinnost
byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu. Žalobkyně v té době
v předmětném bytě nebydlela a poté ho užívala pouze k občasnému přespání.
Následně L. K. jako převodce a žalovaná jako nabyvatelka uzavřeli dne 23. srpna
2006 dohodu o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém
družstvu a dále též dodatek č. 1 k této dohodě, jehož podpisem žalovaná mimo
jiné stvrdila, že ji L. K. seznámil s obsahem shora uvedeného rozsudku a sdělil
jí, že žalobkyni zajistil náhradní byt, který odmítla a neustále se domáhá
užívacího práva k předmětnému bytu, byť v něm nemá žádné věci, nepodílí se na
platbách za jeho užívání a bydlení má zajištěno jinde, a že proti ní podal
žalobu na určení, že povinnost vyklidit byt, která jí byla uložena zmíněným
rozsudkem, není vázána na zajištění přisouzené bytové náhrady. V návaznosti na
to bytové družstvo jako pronajímatel a žalovaná jako nájemkyně uzavřeli dne 30. srpna 2006 smlouvu o nájmu předmětného bytu, přičemž další smlouvou z téhož dne
bytové družstvo převedlo byt do vlastnictví žalované, která je tak současnou
vlastnicí předmětného bytu (bytové jednotky ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., ve
znění pozdějších předpisů). Řízení o určení, že povinnost žalobkyně k vyklizení
předmětného bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, bylo – v důsledku
zpětvzetí žaloby L. K. – pravomocně zastaveno usnesením Okresního soudu v
Pardubicích ze dne 12. září 2006, č. j. 10 C 281/2006-28. Provedenými důkazy
nebylo prokázáno, že žalobkyni byl nabídnut jakýkoliv byt jako bytová náhrada. Na tomto skutkovém základě především dovodil, že rozsudkem Okresního soudu v
Pardubicích ze dne 1. února 2005, č. j. 10 C 298/2004-75, který nabyl právní
moci dne 25. října 2005, bylo založeno právo žalobkyně předmětný byt užívat do
zajištění přisouzené bytové náhrady (v daném případě náhradního bytu), tj. tzv. právo bydlení, jež je obsahově vymezeno ustanovením § 712a zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Poté – s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 20 Cdo 2481/99 – rovněž dovodil,
že právo na bydlení, založené citovaným rozsudkem, se váže k bytu, který má být
vyklizen, nikoli k osobě výlučného nájemce bytu a neprosadí se ve vztahu k
jinému bytu než tomu, v němž má žalobkyně podle rozsudku právo bydlet. Současně
konstatoval, že – z důvodů rozvedených v odůvodnění jeho rozsudku – nelze v
daném případě uvažovat o dobrovolném odstěhování žalobkyně z předmětného bytu a
tudíž ani o zániku její vyklizovací povinnosti splněním. Uzavřel, že žalobkyni
nadále svědčí právo na bydlení v předmětném bytě do zajištění náhradního bytu a
žalovaná má tomu odpovídající povinnost výkon tohoto práva strpět, která na ni
přešla převodem členských práv a povinností v bytovém družstvu a trvá bez
ohledu na to, že k bytu následně nabyla vlastnické právo. Za této situace
žalobě vyhověl. K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 3. listopadu 2009, č. j. 30 Co 384/2009, 385/2009, 386/2009-114, změnil
citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zpřístupnění
předmětného bytu a strpění jeho užívání zamítl (výrok II.); současně rozhodl o
nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu
(výroky III. a IV.). Odvolací soud – po doplnění dokazování v odvolacím řízení – dospěl k závěru, že
žalobkyni byl zajištěn náhradní byt, v důsledku čehož zaniklo její právo na
zajištění přisouzené bytové náhrady a žalovaná tudíž již není povinna trpět
její bydlení v předmětném bytě. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem
ze dne 18. října 2011, č. j.
26 Cdo 2354/2010-145, zrušil citovaný rozsudek
odvolacího soudu v měnícím výroku II. a v (závislých) nákladových výrocích III. a IV. a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním
názorem, že pouhé písemné oznámení Luboše Kubíka o zajištění náhradního bytu, z
něhož odvolací soud vycházel při úvaze o zániku práva žalobkyně na zajištění
přisouzené bytové náhrady, není způsobilým průkazem toho, že jí byl zajištěn
náhradní byt ve smyslu § 712 odst. 6 obč. zák. Následně odvolací soud rozsudkem ze dne 27. března 2012, č. j. 30 Co 384/2009,
385/2009-170, rozsudek soudu prvního stupně opětovně změnil tak, že žalobu o
zpřístupnění předmětného bytu a strpění jeho užívání zamítl (výrok I. – dále
jen „měnící výrok“); zároveň rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy
obou stupňů a o nákladech řízení státu (výroky II., III. a IV.). Odvolací soud znovu doplnil dokazování v odvolacím řízení, tentokrát zejména
přečtením listin, které mu žalovaná předložila dne 14. března 2012, a dále
nahlédnutím do katastru nemovitostí, z něhož obstaral informativní výpis o
„bytové jednotce, nacházející se v budově v katastrálním území Z.“. Z uvedených
důkazů zjistil následující skutečnosti. Zmíněná bytová jednotka má velikost 3+1
s příslušenstvím, její celková podlahová plocha (se započtením lodžie a sklepní
kóje) činí 76 m2, je nově zrekonstruovaná a zmodernizovaná a nachází se ve 4. nadzemním podlaží domu, v ulici S., v hlavním městě P. (dále jen „předmětný
dům“). Její vlastnicí je PhDr. L. B. Dne 13. března 2012 uzavřely ohledně
„bytové jednotky o velikosti 3+1, I. kategorie, o výměře 76 m2, v 4. NP, ul. S., v domě, v k. ú. Z., hlavní město P., LV“ (dále jen „byt v ulici S.“)
písemnou nájemní smlouvu na dobu neurčitou (dále jen „nájemní smlouva ze dne
13. března 2012“, resp. „nájemní smlouva“) PhDr. L. B. jako pronajímatelka a
žalovaná, která nájemní smlouvu uzavřela ve prospěch žalobkyně jako budoucí
nájemkyně. Nájemné bylo sjednáno ve výši obvyklé v daném místě a čase,
konkrétně v částce 13.000,- Kč měsíčně. Nájemní smlouva obsahovala také
ujednání, že „vedle nájemného je nájemce povinen uhradit rovněž vyúčtovatelné
zálohy na služby v částce 2.500,- Kč/osobu bydlící v bytě“, že „pronajímatel se
zavazuje provést min. 1x za kalendářní rok vyúčtování těchto služeb“ a že
„měsíční zálohovou platbu na spotřebu el. energie a plynu si sjedná nájemce
přímo s dodavatelem a bude hradit měsíčně dle dohodnutých pravidel“ (dále jen
„ujednání o úhradách za služby“). K nájemní smlouvě ze dne 13. března 2012 byla
připojena listina z téhož data podepsaná PhDr. L. B., která v ní prohlásila, že
jako pronajímatelka a vlastnice bytu v ulici S. je připravena předat klíče od
uvedeného bytu, resp. byt samotný, žalobkyni jako budoucí nájemkyni (dále jen
„Prohlášení“). S nájemní smlouvou i Prohlášením byla žalobkyně seznámena.
Na
takto doplněném skutkovém základě odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního
stupně – dovodil, že žalobkyni byl zajištěn náhradní byt (byt v ulici S.),
který – z příčin rozvedených v napadeném rozsudku – splňoval požadavky kladené
na bytovou náhradu ve formě náhradního bytu (§ 712 odst. 2 zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 132/2011 Sb. –
dále jen „obč. zák. po novele“). V této souvislosti zejména zdůraznil, že
nájemní smlouva ze dne 13. března 2012 je platnou smlouvou o nájmu bytu ve
smyslu § 685 a násl. obč. zák. po novele, přičemž mimo jiné konstatoval, že je
v ní dostatečným způsobem identifikován předmět nájmu i bez uvedení čísla bytu
v ulici S. a že taktéž ujednání o úhradách za služby je „souladné se zákonem“. V návaznosti na to – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z
11. března 2003, sp. zn. 28 Cdo 2217/2002, a z 13. května 2005, sp. zn. 26 Cdo
503/2004 – dospěl k závěru, že odmítla-li žalobkyně takto zajištěný náhradní
byt, zaniklo její právo na zajištění bytové náhrady splněním podle § 559 odst. 1 obč. zák. po novele a žalovaná tudíž již není povinna trpět její bydlení v
předmětném bytě. Proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně opětovně změnil
tak, že žalobu (o níž v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že „nebyla
žalobkyní podána po právu“) zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen
„o. s. ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §
241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. V dovolání především namítla, že „nelze
souhlasit s vyjádřením odvolacího soudu prezentovaným na straně 10 napadeného
rozhodnutí, že by žaloba … nebyla … podána po právu“; naopak z napadeného
rozhodnutí vyplývá, že „až do března 2012 byla žaloba nepochybně … důvodná“. Dále rovněž vyjádřila přesvědčení, že „nabídka náhradního bytu je skutečností a
důkazem, který je v této fázi řízení před odvolacím soudem nepřípustnou novotou
a nemělo by k němu být přihlíženo“. Podle jejího názoru je tomu tak proto, že
„jde o důkaz, který si žalovaná mohla zajistit a předložit ještě před vydáním
rozhodnutí soudu prvního stupně“. V této souvislosti poukázala též na
skutečnost, že odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně bylo
založeno na zcela jiných argumentech než na tvrzení, že jí v mezidobí od podání
žaloby zajistila náhradní bydlení. Měla rovněž za to, že uplatněný nárok
žalovaná „v podstatě uznala“ (tím, že jí v průběhu odvolacího řízení začala
předkládat nabídky na uzavření nájemních smluv), což by se mělo odrazit
„přinejmenším … ve výroku soudu o náhradě nákladů řízení“. Na podkladě těchto
dovolacích námitek dovozovala, že řízení před odvolacím soudem trpí vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ve vztahu k právnímu
posouzení věci pak – s poukazem na ustanovení § 686 obč. zák. po novele –
vyslovila názor, že nájemní smlouva ze dne 13. března 2012 (uzavřená v její
prospěch) je absolutně neplatná, jelikož nevymezuje „bytovou jednotku jejím
číselným označením ve shodě s tím jak je evidována v katastru nemovitostí, ani
její příslušenství a … ani služby, za jejichž poskytování má nájemce platit
2.500,- Kč/na osobu“. Podle jejího mínění však za řádný průkaz o zajištění
náhradního bytu lze považovat pouze takovou smlouvu, která je platným právním
úkonem. Dodala, že „nedostatky … nabídky ze dne 13. 03. 2012 nebylo možno včas
odstranit s ohledem na to, že odvolací soud další dokazování ukončil a ve věci
rozhodl již dne 27. 03. 2012, tedy pouhých 14 dní po uzavření … nájemní
smlouvy“, a že navíc „s některými z dokladů o charakteru předmětného bytu
(míněno bytu v ulici S.) se měla … možnost seznámit teprve při jednání
odvolacího soudu dne 27. 03. 2012“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že odvolací soud postupoval v odvolacím
řízení v souladu s čl. II bodem 10 zákona č. 7/2009 Sb. správně podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. červencem 2009 (dále jen „o. s. ř. před novelou“). Správnost jeho postupu (příp. postupu soudu prvního
stupně) v souzené věci je proto zapotřebí zkoumat z pohledu právní úpravy
civilního procesu účinné do uvedeného data. Bylo-li však napadené rozhodnutí
vydáno až po nabytí účinnosti zákona č. 7/2009 Sb. (tj. po 1. červenci 2009),
Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. – čl. II
bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”). Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§
236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze
přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých)
dovolacích důvodů. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není podle právní úpravy
přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001
přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku
odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002,
sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002
časopisu Soudní judikatura). Protože dovolání – nejen podle sdělení
dovolatelky, ale i vzhledem k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s.
ř.) – směřuje
vedle měnícího výroku též proti nákladovým výrokům II., III. a IV. napadeného
rozsudku, dovolací soud dovolání v této části podle § 243b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Proti měnícímu výroku je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť zde směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí
soudu prvního stupně ve věci samé. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Předně dovolací soud nepřehlédl dovolací námitku, že „nelze souhlasit s
vyjádřením odvolacího soudu prezentovaným na straně 10 napadeného rozhodnutí,
že by žaloba … nebyla … podána po právu“, a že naopak z napadeného rozhodnutí
vyplývá, že „až do března 2012 byla žaloba nepochybně … důvodná“. Zastává však
názor, že takto formulovanou dovolací námitkou dovolatelka ve skutečnosti brojí
pouze proti odůvodnění napadeného rozsudku, a nikoli též proti jeho měnícímu
výroku. Jinými slovy řečeno, nesouhlasí sice s důvody napadeného rozhodnutí,
avšak – s přihlédnutím k charakteru uvedené dovolací námitky – nedovozuje, že
vzhledem k jejich nesprávnosti mělo být odvolacím soudem rozhodnuto ve věci
samé jinak. Za této situace dovolací soud k uvedené dovolací námitce
nepřihlížel, neboť dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 236
odst. 2 o. s. ř.). Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího
soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. (existence uvedených vad namítána nebyla a
tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Posléze uvedené vady dovolatelka v dovolání rovněž namítla. Nejvyšší
soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal nejprve z hlediska takto namítaných
vad řízení (jiné vady podřaditelné pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. a/ o. s. ř. nebyly z obsahu spisu zjištěny). V rozsudku ze dne 2. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, uveřejněném pod
č. 18 v sešitě č. 2 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud
dovodil, že ve věcech, v nichž je odvolací řízení ovládáno zásadou neúplné
apelace (jako je tomu v projednávané věci), platí, že skutečnosti nebo důkazy,
které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou způsobilým odvolacím
důvodem jen v případech uvedených v ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. před
novelou, že jiní účastníci než odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat
skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen
za podmínek uvedených v ustanovení § 205a o. s. ř. před novelou nebo tehdy,
neplatí-li pro odvolatele omezení odvolacích důvodů podle ustanovení § 205a
odst. 1 o. s. ř. před novelou (§ 211a o. s. ř.
před novelou), že při zjišťování
skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které
byly účastníky uplatněny v rozporu s ustanoveními § 205a nebo § 211a o. s. ř. před novelou (§ 213 odst. 5 o. s. ř. před novelou), a že k přípustným novým
skutečnostem a důkazům smí odvolací soud přihlédnout, jen když byly uplatněny
(§ 212a odst. 3 o. s. ř. před novelou). K uvedeným právním názorům se dovolací
soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 9. září 2008, sp. zn. 30 Cdo 1863/2007,
a sdílí je i v dané věci. V posuzovaném případě žalovaná při odvolacím jednání dne 21. února 2012 navrhla
provedení důkazů, které následně dne 14. března 2012 předložila odvolacímu
soudu a jimiž hodlala doložit, že dovolatelce zajistila jako náhradní byt
(nájemní) byt v ulici S. Konkrétně šlo o nájemní smlouvu ze dne 13. března
2012, k níž bylo připojeno též Prohlášení, dále téhož dne pořízený informativní
výpis z katastru nemovitostí týkající se vlastnických vztahů k předmětnému domu
a nakonec vyjádření znalce Ing. Jiřího Říhy z 12. března 2012 zahrnující rovněž
fotodokumentaci bytu v ulici S. Uvedené důkazy přitom zjevně vznikly až po
vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, tj. po 25. červnu 2009, přičemž měly
sloužit k prokázání skutečnosti (zajištění /náhradního/ bytu v ulici S.), jež
nastala taktéž až po uvedeném datu. Za tohoto stavu uvedená skutečnost a důkazy
navržené k jejímu prokázání představují způsobilý odvolací důvod proti rozsudku
soudu prvního stupně, neboť nastaly (vznikly) teprve po vyhlášení (vydání)
dotčeného rozhodnutí (§ 205a odst. 1 písm. f/ o. s. ř. před novelou). Okolnost,
že odvolání žalované bylo založeno na zcela jiných argumentech než na tvrzení,
že dovolatelce v mezidobí od podání žaloby zajistila náhradní bydlení, je v
tomto směru nerozhodná. Ve smyslu § 205 odst. 3 o. s. ř. před novelou totiž
odvolatel může bez souhlasu soudu měnit mimo jiné rovněž odvolací důvody i po
uplynutí lhůty k odvolání, tj. v jakékoliv fázi odvolacího řízení až do
rozhodnutí o odvolání. Dovolatelka rovněž namítla, že uplatněný nárok žalovaná „v podstatě
uznala“ (tím, že jí v průběhu odvolacího řízení začala předkládat nabídky na
uzavření nájemních smluv), což by se mělo odrazit „přinejmenším … ve výroku
soudu o náhradě nákladů řízení“. Třebaže z takto formulované dovolací námitky
explicitně nevyplývá, že vedle nákladových výroků jí dovolatelka brojí též
proti měnícímu výroku, je namístě zdůraznit, že procesní úkony (jakým je i
uznání nároku – § 153a odst. 1 o. s. ř. před novelou), lze ve smyslu § 41a
odst. 1 o. s. ř. před novelou učinit zásadně jen jednáním a výslovně a nikoliv
také opomenutím, popřípadě konkludentně; s nečinností účastníka lze spojovat
procesní následky jen tam, kde to stanoví zákon (srov. Drápal, L. Bureš, J. a
kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1600s., str. 258). Z obsahu spisu však nevyplývá, že by žalovaná
učinila projev vůle adresovaný soudu (procesní úkon), jímž by uznala nárok
dovolatelky, který proti ní podanou žalobou uplatňovala (srov. § 153a odst. 1
o. s. ř.
před novelou), a nejde tu ani o situaci, kdy týž procesní následek
jako má výslovné uznání nároku lze spojovat s nečinností (opomenutím) účastníka
(viz § 153a odst. 3 ve spojení s § 114b odst. 5 o. s. ř. před novelou). S
přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. a/ o. s. ř. nebyl užit opodstatněně. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
a jeho obsahové konkretizace půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti
(předběžného) právního názoru, že – vzhledem ke skutečnostem zjištěným při
doplnění dokazování v odvolacím řízení – byl dovolatelce zajištěn náhradní byt
(byt v ulici S.).
Dovolací soud se ani v současné fázi řízení neodklání od právního závěru
přijatého ve zrušujícím rozsudku ze dne 18. října 2011, č. j. 26 Cdo
2354/2010-145, a využitelného i v tomto sporu, tj. od závěru, že pokud
oprávněný při soudním výkonu rozhodnutí vyklizením bytu tvrdí, že bytovou
náhradu pro povinného zajistil sám, nemusí se obracet na obec se žádostí o
zajištění bytové náhrady podle zákona č. 102/1992 Sb., ale musí toto zajištění
náhrady doložit věrohodným způsobem. Lze tak učinit např. doložením prohlášení
vlastníka domu o tom, že je ochoten s povinným uzavřít nájemní smlouvu ohledně
náhradního bytu, popřípadě doložením toho, že uzavřel s vlastníkem domu nájemní
smlouvu ve prospěch povinného. Jde-li o byt, k němuž má oprávněný sám nájemní
právo, bylo by možné doložit i uzavření dohody o skončení nájmu s odkládací
podmínkou pro případ vyhovění návrhu na provedení výkonu rozhodnutí vyklizením
bytu.
Právní názor, že dovolatelce byl zajištěn jako náhradní nájemní byt v ulici
Sněženková, byl zpochybněn dovolací námitkou, že nájemní smlouva ze dne 13.
března 2012 (uzavřená ve prospěch dovolatelky) je – z důvodů rozvedených v
dovolání – absolutně neplatná a tudíž ji nelze považovat za řádný průkaz o
zajištění tohoto náhradního bytu. V této souvislosti je zapotřebí zdůraznit, že
i kdyby snad nájemní smlouva vykazovala tam zmíněné, popřípadě i jiné
nedostatky, nelze – se zřetelem ke skutečnostem zjištěným při doplnění
dokazování v odvolacím řízení – pochybovat o vůli (příslibu) PhDr. L. B.
poskytnout žalobkyni do nájmu (za podmínek seznatelných z nájemní smlouvy) byt
v ulici S., jenž v předmětném domě skutečně vlastní a který – podle ničím
nezpochybněného právního názoru odvolacího soudu – vyhovoval požadavkům
kladeným na bytovou náhradu ve formě náhradního bytu (§ 712 odst. 2 obč. zák.
po novele). Odvolací soud tudíž nepochybil, pokud na základě skutečností
zjištěných při doplnění dokazování v odvolacím řízení (předběžně) dovodil, že
dovolatelce byl zajištěn náhradní byt. Žalovaná totiž dostatečně výmluvným a
hodnověrným způsobem doložila, že dovolatelce obstarala příležitost získat do
nájmu (náhradní) byt v ulici S. Ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.
b/ o. s. ř. tedy nebyl užit opodstatněně.
Podle ustálené judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 30. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 1160/2000) uplatnění
dovolacího důvodu předpokládá, že dovolatel především uvede příslušná dovolací
tvrzení a zároveň je slovně nebo odkazem na příslušné ustanovení občanského
soudního řádu podřadí některému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §
241a o. s. ř., aby z obsahového hlediska nebylo pochyb o tom, o jaký dovolací
důvod jde. V posuzovaném případě dovolatelka rovněž namítla, že „nedostatky …
nabídky ze dne 13. 03. 2012 nebylo možno včas odstranit s ohledem na to, že
odvolací soud další dokazování ukončil a ve věci rozhodl již dne 27. 03. 2012,
tedy pouhých 14 dní po uzavření … nájemní smlouvy“, a že „s některými z dokladů
o charakteru předmětného bytu (míněno bytu v ulici S.) se měla … možnost
seznámit teprve při jednání odvolacího soudu dne 27. 03. 2012“. Zmíněné
dovolací námitky jsou však natolik obecné a současně neurčité, že z nich nelze
ani dovozovat, který konkrétní dovolací důvod jimi dovolatelka uplatnila. Tato
situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se mohl uvedenými námitkami blíže
zabývat.
Z vyložených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. a
jejich obsahové konkretizace správný ve smyslu § 243b odst. 2 věty před
středníkem o. s. ř. Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a o
skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné
náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. ledna 2013
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu