22 Cdo 4392/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci
žalobkyně REALIS-INVEST, s. r. o., se sídlem v Ostravě-Porubě, Svojsíkova
1596/2, identifikační číslo osoby 25872478, zastoupené Mgr. Pavlínou Marešovou,
advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované
PP-realit, s. r. o., se sídlem v Praze 5, Spodní 1, identifikační číslo osoby
48028223, zastoupené Mgr. Tomášem Hruškou, advokátem se sídlem v Praze 2,
Wenzigova 1861/7, o zdržení se zásahů do práva užívání účelové komunikace a o
uložení povinnosti odstranit vegetaci bránící užívání účelové komunikace,
vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 11 C 116/2008, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. června 2009, č. j.
21 Co 226/2009-93, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované k rukám Mgr. Tomáše Hrušky do tří
dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady dovolacího řízení ve výši 5.760 Kč.
Okresní soud v Kolíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11.
listopadu 2008, č. j. 11 C 116/2008-73, zamítl žalobu, „aby žalovanému byla
uložena povinnost zdržet se odpírání přístupu žalobce na účelovou komunikaci na
pozemcích parc. č. 590/1, 595 a 601/1, vše v katastrálním území a obci K., a
dále aby žalovanému byla uložena povinnost zajistit silniční vegetaci na
účelové komunikaci na pozemcích parc. č. 590/1, 595 a 601/1 v katastrálním
území a obci K. tak, že odstraní větve stromů a pokácí dřeviny zasahující do
účelové komunikace.“
Soud prvního stupně rozhodl na základě zjištění, že žalobkyně nabyla v dražbě
čtyři budovy v bývalém areálu Tuzexu. Ostatní budovy a veškeré pozemky v tomto
areálu jsou ve vlastnictví žalované. Jediná přístupová cesta k budovám
žalobkyně vede přes pozemky žalované, které jsou v katastru nemovitostí vedeny
jako druh pozemku ostatní plocha, způsob využití manipulační plocha. Žalovaná
žalobkyni přístup k budovám umožnit odmítá. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že předmětné pozemky nejsou účelovými komunikacemi, neboť jsou v
katastru nemovitostí vedeny jako ostatní plocha, manipulační plocha, a slouží
tedy jinému účelu než komunikace. V případě, že by se jednalo o vnitroareálové
komunikace, rozhodoval by o rozsahu a způsobu jejich užívání vlastník, tedy
žalovaná.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud nejprve kladně vyřešil otázku, zda má pravomoc k projednání a
rozhodnutí sporu o užívání tzv. neveřejné účelové komunikace. K otázce
charakteru sporných pozemků uvedl, že účelovými komunikacemi jsou všechny
pozemní komunikace, které splňují kriteria uvedená v zákoně č. 13/1997 Sb., o
pozemních komunikacích (dále jen „zák. o poz. kom.“), a to i v případě, že o
tom nebylo vydáno správní rozhodnutí. Doplnil dokazování a dospěl k závěru, že
na sporných pozemcích se skutečně nachází neveřejné účelové komunikace. Dále
dospěl k závěru, že vlastníkem areálu, stejně jako nezastavěných a zastavěných
pozemků je žalovaná, která také areál provozuje. Jestliže žalobkyně odvozuje
své oprávnění spolurozhodovat o rozsahu a způsobu využití vnitroareálových
komunikací od vlastnictví čtyř budov, nevzala v úvahu skutečnost, „že i režim
vztahující se k tzv. neveřejným účelovým komunikacím je podroben předpisu
veřejného práva, a při jeho naplnění má prioritu stanovisko subjektu, jenž je
uveden v ustanovení § 7 odst. 2 zákona, tj. vlastníka a provozovatele
uzavřeného prostoru (zde areálu), kterým je žalovaná. Vlastnictví budov
(objektů) žalobkyní totiž nelze ztotožnit s vlastnictvím či provozováním ve
smyslu citovaného ustanovení, neboť tyto objekty samy o sobě a ani ve spojení
do celku netvoří uzavřený areál.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a za důvodné
podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). V
dovolání vymezila dvě otázky, které považuje za zásadně právně významné: 1)
„kdo je ve smyslu § 7 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích,
vlastníkem uzavřeného objektu (areálu)“, a 2) „má-li možnost jeden z vlastníků
nemovitostí uvnitř uzavřeného objektu (areálu) ve smyslu § 7 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, změnit rozhodnutí původního vlastníka a
jednostranně rozhodnout tak, že druhý z vlastníků nemovitostí v uzavřeném
areálu předmětnou účelovou komunikaci není oprávněn užívat, a následně druhému
spoluvlastníku svévolně bránit ve využívání účelové komunikace“. Žalobkyně
nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že výlučným vlastníkem uzavřeného
areálu je pouze žalovaná. Domnívá se, že v daném případě jde o
spoluvlastnictví, a proto i o způsobu využití komunikací uvnitř areálu
rozhodují obě účastnice. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že pouze vlastník pozemku, na kterém
se nachází komunikace v uzavřeném objektu, je oprávněn vymezit v souladu s § 7
odst. 2 zák. o poz. kom. okruh jejích uživatelů. Právo na spolurozhodování
žalobkyně o rozsahu a způsobu užívání případných komunikací uvnitř areálu nemá
právní podklad, neboť žalobkyně není spoluvlastnicí areálu. Spoluvlastnictví
nemůže odvozovat od vlastnictví čtyř osamocených budov netvořících funkční
celek. Uvedla, že i původní vlastník, který areál vybudoval, užíval sporné
pozemky jako manipulační plochu, a že žalobkyně nemovitosti koupila s vědomím,
že k nim nemá zajištěný přístup. Podle přechodného ustanovení čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, účinného od 1. 7. 2009, se
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Nejvyšší soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009. Dovolání bylo podáno včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou a je podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť řeší otázku, která dosud v
judikatuře Nejvyššího soudu nebyla vyřešena. Otázkou je, zda vlastník
nemovitosti v „uzavřeném prostoru či objektu“ ve smyslu § 7 odst. 2 zák. o poz. kom., má právo užívat účelovou komunikaci, jež se zde nachází a jejímž
vlastníkem není. Podle § 7 odst. 2 zák. o poz. kom. platí: „Účelovou komunikací je i pozemní
komunikace v uzavřeném prostoru nebo objektu, která slouží potřebě vlastníka
nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu. Tato účelová komunikace
není přístupná veřejně, ale v rozsahu a způsobem, který stanoví vlastník nebo
provozovatel uzavřeného prostoru nebo objektu.
V pochybnostech, zda z hlediska
pozemní komunikace jde o uzavřený prostor nebo objekt, rozhoduje příslušný
silniční správní úřad.“
Žalobkyně zastává názor, že uzavřený prostor nebo objekt ve smyslu tohoto
ustanovení (dále též „uzavřený areál“) je zvláštním souborem nemovitostí, a že
pokud nemovitosti, ze kterých sestává, náleží různým vlastníkům, jsou tito jeho
spoluvlastníky a z tohoto titulu jim náleží právo užívat účelové komunikace,
které se v něm nacházejí. Tato konstrukce je žalobkyni prostředkem k tomu, aby
mohla užívat pozemky žalované bez jejího souhlasu. Podle § 136 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) může být věc v
podílovém spoluvlastnictví více vlastníků. Podle § 137 odst. 1 obč. zák. vyjadřuje podíl míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a
povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. Spoluvlastnictvím ve smyslu těchto ustanovení je vztah mezi osobami, které
společně vlastní tutéž věc nebo tytéž věci. Není jím vztah mezi osobami, z
nichž každá vlastní jinou věc. Ze vztahu mezi těmito osobami nečiní
spoluvlastnictví ani skutečnost, že jednotlivé věci tvoří dohromady určitý
soubor definovaný např. společnou funkcí věcí nebo jejich společným
ohraničením. Takovéto vztahy nejsou v občanském zákoníku zvláště upraveny. Řídí
se obecnou úpravou vlastnického práva v § 123 an. obč. zák., což především
znamená, že každý z vlastníků má právo pouze ke své věci, nikoliv k jiným
věcem. Lze zmínit, že zvláštní úpravu neobsahuje ani nový občanský zákoník
(zákon č. 89/2012 Sb.); jeho institut přídatného spoluvlastnictví dopadá na
vztahy, které se liší především v tom ohledu, že věc, která má sloužit užívání
jiných věcí, je ve spoluvlastnictví vlastníků ostatních věcí. Vztahy vlastníků nemovitostí tvořících uzavřený areál ve smyslu § 7 odst. 2
zák. o poz. kom. by mohly být z obecné úpravy vlastnického práva částečně
vyňaty a užívací právo vlastníka některé z nemovitostí k účelové komunikaci,
jejímž vlastníkem není, by případně mohlo být založeno trojím myslitelným
způsobem: a) zvláštním předpisem; b) analogickým použitím institutu obecného
užívání veřejně přístupné účelové komunikace; c) analogickým použitím úpravy
podílového spoluvlastnictví § 137 obč. zák. První otázkou tedy je, zda lze z § 7 odst. 2, příp. z jiných ustanovení zák. o
poz. kom., dovodit zvláštní úpravu vztahu mezi vlastníky nemovitostí tvořících
uzavřený areál, která by vlastníku některé z nemovitostí poskytovala právo
užívat účelovou komunikaci, jejímž vlastníkem není. Ustanovení podle svého znění – vyjadřuje se o vlastníku uzavřeného areálu,
nikoliv o vlastnících – dopadá na situace, kdy má areál jediného vlastníka. Neplyne z něj jasně, že by zákon vlastníkem areálu rozuměl vlastníky všech
nemovitostí, které areál tvoří, že by ve vztahu ke zde se nacházející účelové
komunikaci konstruoval vztah obdobný spoluvlastnictví či že by jinak zakládal
právo vlastníka některé z nemovitostí užívat účelovou komunikaci, jejímž
vlastníkem není. Kromě uvedeného ustanovení se zák. o poz. kom.
o účelové
komunikaci v uzavřeném areálu nezmiňuje a její poměry ani nepodřizuje
rozhodování silničního úřadu (§ 40 odst. 1 a § 41 odst. 1 a contrario). Vlastnické právo je základním lidským právem chráněným především Listinou
základních práv a svobod. Podle jejího článku 11 odst. 4 je vyvlastnění nebo
nucené omezení vlastnického práva možné ve veřejném zájmu, a to na základě
zákona a za náhradu. Pokud by měl zákon o pozemních komunikacích vlastníka účelové komunikace v
uzavřeném areálu omezit užívacím právem vlastníka jiné nemovitosti, musel by to
především výslovně stanovit nebo by to z něj muselo jednoznačně vyplývat. Tak
tomu není. Zároveň by musel upravit náhradu za nucené omezení vlastnického
práva, což také nečiní. Zákonodárce zjevně ani takové omezení nezamýšlel,
protože jinak by je jistě výslovně upravil, tak jako to v případě ostatních
pozemních komunikací učinil v § 19 an. To dokládá i důvodová zpráva k § 7 odst. 2 zák. o poz. kom., když hovoří o tom, že „umožnění přístupu veřejnosti na
účelové komunikace mimo uzavřené prostory a objekty [...] není možné tuto
oblast ponechat zcela na řešení v rámci občanskoprávních vztahů.“ Plyne z ní
totiž, že přístup na účelové komunikace v uzavřených prostorech a objektech
„zcela na řešení v rámci občanskoprávních vztahů“ ponechat lze. Funkcí § 7 odst. 2 zák. o poz. kom. je tak ohraničení kategorie veřejně
přístupné účelové komunikace, která je vymezena v § 7 odst. 1 a která je
předmětem obecného užívání upraveného v § 19 an. zákona o pozemních
komunikacích. Tomu odpovídá, že zákon o pozemních komunikacích poměry neveřejně
přístupných účelových komunikací nereguluje a nepodřizuje je orgánům veřejné
správy. Pokud zakotvuje pravomoc silničního úřadu rozhodnout v pochybnostech o
tom, zda jde o uzavřený prostor či objekt, slouží takové rozhodnutí toliko jako
prostředek určení, zda účelová komunikace je či není veřejně přístupná, a zda
tedy je či není předmětem obecného užívání. Vyjadřuje-li ustanovení právo
vlastníka, případně provozovatele uzavřeného areálu rozhodovat o užívání
účelové komunikace, jde o pouhou deklaraci práva vyplývajícího z obecných
ustanovení o vlastnickém právu, podanou v rámci negativního vymezení veřejně
přístupné účelové komunikace. Z obecné úpravy vlastnického práva v § 123 an. obč. zák. vyplývá, že vlastník
pozemku sloužícího v uzavřeném areálu jako účelová komunikace svobodně
rozhoduje o tom, kdo smí pozemek užívat, a bez jeho svolení tudíž nikdo pozemek
užívat nesmí. V případě, že je uzavřený areál tvořen nemovitostmi různých
vlastníků, je nutno jeho vlastníkem ve smyslu § 7 odst. 2 zák. o poz. kom.,
rozhodujícím o užívání účelové komunikace, rozumět vlastníka účelové
komunikace. Provozovatelem pak třeba rozumět osobu, která oprávnění rozhodovat
o užívání účelové komunikaci odvozuje, ať už přímo či nepřímo, od svolení
vlastníka. Jestliže má vlastník jiné nemovitosti v uzavřeném areálu potřebu užívat cizí
účelovou komunikaci a její vlastník mu k tomu nedá svolení, může se vlastník
jiné nemovitosti za podmínek § 151o odst. 3 obč. zák.
domáhat, aby mu bylo k
účelové komunikaci za náhradu zřízeno věcné břemeno. Svolí-li vlastník účelové
komunikace k užívání, aniž by k tomu jinému zřídil právo (výprosa), může
svolení kdykoliv odvolat. Poukazuje-li žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2000,
sp. zn. 22 Cdo 1868/2000 (uveřejněný, stejně jako další zde citovaná rozhodnutí
Nejvyššího soudu, na internetových stránkách www.nsoud.cz), v němž se uvádí, že
„je-li účelová komunikace v souladu s vůlí vlastníka pozemku zřízena, nemůže
její vlastník jednostranným vyhlášením zamezit jejímu obecnému užívání,”
přehlíží, že se týká institutu obecného užívání veřejně přístupné účelové
komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zák. o poz. kom. Rozdíl vyjádřil Nejvyšší soud
také např. v rozsudku ze dne 30. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1911/2000: „Zřídí-
li vlastník pozemku účelovou komunikaci anebo souhlasí-li, byť i konkludentně,
s jejím zřízením (aniž by šlo o komunikaci v uzavřeném prostoru nebo objektu,
která slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo
objektu), stává se tato komunikace veřejně přístupnou a vztahuje se na ni
nadále obecné užívání pozemní komunikace. Obecné užívání je výjimečným omezením vlastnického práva reagujícím na
komunikační potřebu veřejnosti jakožto neomezeného okruhu osob. Význam tohoto
aspektu vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS
268/06 (uveřejněném na internetových stránkách nalus.usoud.cz; podobně Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 2. května 2012, sp. zn. 1 As 32/2012,
uveřejněném na internetových stránkách www.nssoud.cz): „Ústavní soud je [...]
přesvědčen, že řešením situace optimálním pro obě strany sporu by bylo zřízení
věcného břemene ve prospěch vedlejšího účastníka za finanční náhradu. Dokud
však taková úprava vztahů mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem neexistuje,
je třeba důsledně poskytovat ochranu vlastnickému právu, a nikoliv je
nepřípustně omezovat skrze institut účelové komunikace, jehož účelem je
prosazení veřejného zájmu, který zde absentuje.“
Z toho se podává, že případné analogické použití institutu obecného užívání a
pravidla neodvolatelného „věnování“ pozemku obecnému užívání, kterého se
žalobkyně v podstatě též dovolává, by nebylo na místě. Třetím myslitelným způsobem, jak vztah mezi vlastníky různých částí uzavřeného
areálu částečně vyjmout z obecné úpravy vlastnického práva, a tím založit právo
užívat cizí účelovou komunikaci, je analogické použití úpravy podílového
spoluvlastnictví. Z významu vlastnického práva jakožto základního lidského
práva ovšem vyplývá, že tato možnost by byla zcela výjimečná a musela by být
podpořena dostatečně silnými důvody. Přitom, jak naznačuje výše uvedené
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/06, je třeba přihlížet k možnosti
uspokojení komunikační potřeby zřízením věcného břemene. Prostor pro
analogickou aplikaci úpravy podílového spoluvlastnictví je navíc zúžen, ne-li
vyloučen, ústavněprávním požadavkem, aby nucené omezení vlastnického práva bylo
kompenzováno náhradou. V tomto případě se uvedená omezení uplatní.
Úvaze o analogické aplikaci brání
především existence institutu věcného břemene nezbytné cesty upraveného v §
151o odst. 3 obč. zák. Jestliže má žalobkyně možnost vyřešit svou komunikační
potřebu prostřednictvím tohoto institutu (žalobkyně alespoň netvrdí, že by
tento prostředek použít nemohla), nelze o omezení vlastnického práva
analogickým použitím úpravy spoluvlastnictví uvažovat. V neprospěch analogie
hovoří také absence právní úpravy, která by řešila otázky náhrady za omezení
vlastnického práva. Za příklad analogického použití institutu podílového spoluvlastnictví lze
považovat jeho přiměřené použití na vztahy mezi vlastníky věcí tvořících
rybník, jehož potřebu dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 7. 2008, č. j. 22 Cdo 1121/2008 (uveřejněném též ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 65/2009). Problém rybníka se však od problému uzavřeného areálu
podstatně liší. Hlavním motivem uvedeného rozhodnutí byla skutečnost, že podle
zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství, byli „vlastníky rybníka“ oprávněnými
hospodařit na rybníku všichni vlastníci věcí tvořících rybník, a že pokud by
podle zákona č. 99/2004 Sb, o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské
stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů (zákon o
rybářství), mělo platit něco jiného, šlo by o ústavně nepřípustné omezení
vlastnického práva. Obdobný důvod v případě uzavřeného areálu není. V případě rybníka jde také o to, stručně řečeno, že s ohledem na jeho povahu
lze stěží uvažovat, že by kdokoliv z jednotlivých vlastníků mohl užívat svou
věc, aniž by tím užíval i věci ostatních vlastníků. Užívání cizí věci je zde
tedy reciproční, což také vysvětluje, proč se v případě rybníka neuvažuje o
náhradě za nucené omezení vlastnického práva (něco jiného je otázka náhrady za
užívání rybníka nad rámec „spoluvlastnického podílu“). Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyni nesvědčí
právo užívat pozemky žalované, je správný. Dovolací soud přitom nezjistil a ani
žalobkyně nenamítala, že by řízení, jež předcházelo vydání rozsudku odvolacího
soudu, trpělo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž je povinen přihlédnout podle § 242 odst. 3
o. s. ř. Proto dovolání podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně
bylo zamítnuto a žalované v dovolacím řízení vznikly náklady (§ 243b odst. 5, §
224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.). Tyto náklady představuje odměna advokáta
za zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 8, § 10 odst. 3 a § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění do 29. 2. 2012 částku 4.500 Kč,
paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. a náhrada za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 960 Kč; celkem
náklady činí 5.760 Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst.
1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. října 2012
Mgr. Michal K r á l í k , Ph.D.
předseda senátu