22 Cdo 3316/2022-510
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a)
M. B., b) MONTKOV, spol. s r. o., IČO: 42936250, se sídlem ve Vyšehněvicích č.
p. 10, obou zastoupených JUDr. Lukášem Slaninou, advokátem se sídlem v Praze 5,
Plzeňská 3350/18, proti žalované I. K., zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským,
advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, o určení vlastnického práva, vedené
u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 17 C 11/2015, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
– pobočky v Pardubicích ze dne 27. 4. 2017, č. j. 22 Co 1/2017-218, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Dovolání žalované se odmítá.
III. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované
náklady dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám zástupce advokáta JUDr. Michala Žižlavského.
Okresní soud v Pardubicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 9.
2021, č. j. 17 C 11/2015-426, zamítl návrh, aby soud určil, že silážní žlab a
přiléhající zpevněné plochy, komunikace a opěrné zdi zasahující na pozemky č.
XY o výměře 3969 m2 - ostatní plocha, parc. č. XY o výměře 1694 m2 – ostatní
plocha a parc. č. XY o výměře 5878 m2 – ostatní plocha, vše v obci XY, k. ú.
XY, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj,
Katastrální pracoviště XY, není ve vlastnictví žalované (výrok I). Zamítl též
návrh, aby soud určil, že silážní žlab a opěrné zdi zasahující na pozemek č. XY
v obci a katastrálním území XY, zapsaný v katastru nemovitostí u Katastrálního
úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY, jsou ve vlastnictví
žalobce a) (výrok II) a návrh, aby soud určil, že silážní žlab a opěrné zdi
zasahující na pozemky č. XY a č. XY v obci a katastrálním území XY, zapsané v
katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální
pracoviště XY, jsou ve vlastnictví žalobce b) (výrok III). Rovněž určil, že k
silážnímu žlabu přiléhající zpevněné plochy a komunikace zasahující na pozemek
č. XY v obci a katastrálním území XY, zapsaný v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY, jsou ve
vlastnictví žalobce a) (výrok IV), a že k silážnímu žlabu přiléhající zpevněné
plochy a komunikace zasahující na pozemky č. XY a č. XY v obci a katastrálním
území XY, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Pardubický
kraj, Katastrální pracoviště XY, jsou ve vlastnictví žalobce b) (výrok V).
Dále rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky navzájem a o nákladech řízení
vůči státu (výroky VI, VII a VIII).
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 28. 6. 2022, č. j. 22 Co 36/2022-472, rozsudek soudu prvního
stupně ve výrocích IV a V potvrdil ve správném znění: „IV. Určuje se, že k
silážnímu žlabu přiléhající zpevněné plochy a komunikace zasahující na pozemek
č. XY v k. ú. XY jsou jako součásti tohoto pozemku ve vlastnictví žalobce a).“
a „V. Určuje se, že k silážnímu žlabu přiléhající zpevněné plochy a komunikace
zasahující na pozemky č. XY a XY v k. ú. XY jsou jako součásti těchto pozemků
ve vlastnictví žalobce b).“ (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají dovolání žalobci i žalovaná (dále též
„dovolatelé“).
Žalobci podávají dovolání do všech výroků rozsudku odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívají,
„že právní otázka by měla být odvolacím soudem vyřešena jinak, a to vzhledem k
nesprávnému právnímu posouzení věci.“ Jsou přesvědčeni o tom, že silážní žlab
není samostatnou stavbou v právním slova smyslu, neboť stejně jako u komunikací
a zpevněných ploch nejde určit hranici mezi pozemkem a stavbou. Mají za to, že
odvolací soud dospěl u dvou typově obdobných staveb k rozdílným právním
závěrům, a rozsudek odvolacího soudu proto považují za nepřezkoumatelný.
Rozdíly v technologii výstavby silážního žlabu, zpevněných ploch a komunikací
nemohou podle jejich názoru samy o sobě zakládat důvod pro rozdílné právní
posouzení těchto staveb, navíc za situace, kdy u obou typů staveb bylo shodně
zjištěno, že již téměř neexistují. Navrhují, aby Nejvyšší soud změnil
rozhodnutí odvolacího soudu tak, že podané žalobě v plném rozsahu vyhoví. Žalovaná podává dovolání do výroků I, II a III rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání spatřuje v § 237 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že
odvolacím soudem posuzovaná otázka „zda k silážnímu žlabu přiléhající zpevněné
plochy a komunikace jsou součástí pozemku nebo stavbou v právním slova smyslu,
když nelze opominout, že bez těchto ploch a komunikací nelze silážní žlab
užívat, a navíc tvoří se silážním žlabem funkční celek stavby“ byla řešena v
rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 838/2012, sp. zn. 28 Cdo
3266/2019 a sp. zn. 28 Cdo 3282/2010, a dále v rozporu s nálezem Ústavního
soudu sp. zn. III. ÚS 2280/18. Také se domnívá, že napadeným rozhodnutím
odvolacího soudu byla porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí,
čímž došlo k porušení práva dovolatele na spravedlivý proces. Odvolacímu soudu
vytýká i způsob, jakým rozhodl o náhradě nákladů řízení. Navrhuje, aby Nejvyšší
soud rozsudek odvolacího soudu v potvrzujících výrocích IV a V rozsudku soudu
prvního stupně, a dále v rozsahu potvrzení nákladových výroků prvostupňového
rozsudku včetně výroku II zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. K dovolání žalobců se vyjádřila žalovaná. Rozsudek odvolacího soudu považuje za
správný pouze v části týkající se posouzení otázky silážního žlabu coby
samostatné věci. Namítá, že odvolací soud měl shodně se silážním žlabem
posoudit jako samostatnou věc i zpevněné plochy a komunikace, jež k silážnímu
žlabu přiléhají a tvoří s ním neoddělitelně spjatý funkční celek. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolání žalobců není přípustné.
Z požadavku, aby dovolací soud vyřešil nebo posoudil jimi vymezenou právní
otázku (posouzení stavby silážního žlabu jako samostatné věci v právním smyslu)
jinak, než jak je posoudil odvolací soud (způsobem uvedeným žalobci), je přitom
zjevné, že taková interpretace významově neodpovídá § 237 o. s. ř. [srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3049/2016, a
ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2925/2016 (dostupná na www.nsoud.cz)]. Podle
tohoto předpokladu přípustnosti dovolání totiž má být jinak posouzena otázka,
kterou již dovolací soud dříve vyřešil, a jde tedy o návrh na odklon od
judikatury dovolacího soudu. To jasně vyplývá i ze slov zákona - „má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. V nyní posuzované
věci je však obsahem podaného dovolání požadavek žalobců, aby dovolací soud
posoudil jinak právní otázku, kterou nesprávně vyřešil odvolací soud. Žalobci rovněž neuvádí žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od
jehož závěrů by se měl dovolací soud odchýlit. Obsahem dovolání je tak pouhá
polemika s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem. V takovém
případě však nevymezují žalobci řádně, v souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. ve
spojení s § 237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem
spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů trpí
dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a
§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Dovolání žalobců směřuje výslovně do všech výroků rozsudku odvolacího soudu,
tedy i do nákladových výroků. Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu v
části týkající se výroku o nákladech řízení ale není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobců podle § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl. K dovolání žalované a jí vymezené právní otázce „zda k silážnímu žlabu
přiléhající zpevněné plochy a komunikace jsou součástí pozemku nebo stavbou v
právním slova smyslu, když nelze opominout, že bez těchto ploch a komunikací
nelze silážní žlab užívat, a navíc tvoří se silážním žlabem funkční celek
stavby“:
Dovolání žalované není rovněž přípustné, neboť odvolací soud se při řešení této
právní otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ani
Ústavního soudu. Judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je při řešení právní otázky
stavby coby samostatné věci již ustálena na následujících závěrech:
Obecné vymezení pojmu „stavba“ neobsahoval ani zákon č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, a neobsahuje ho ani zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Podle
ustálené rozhodovací praxe [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 1998,
č. 8, str. 203), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33
Cdo 111/98 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 1998, č. 12, str.
318)] při
vymezení obecného pojmu „stavba“ ve smyslu občanského práva, a tedy
samostatného předmětu vlastnických vztahů, nelze vycházet jen z veřejnoprávních
předpisů a jejich účelu; stavební předpisy chápou pojem stavby převážně
dynamicky, tedy jako činnost, popřípadě soubor činností, směřujících k
uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo samotné). Naproti tomu pro účely
občanského práva je pojem „stavba“ nutno vykládat staticky, jako věc v právním
smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být
předmětem občanskoprávních vztahů včetně práva vlastnického, nikoliv tedy
součást jiné věci [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002,
sp. zn. 22 Cdo 52/2002 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2002, č. 5, str. 162), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2682/2008]. K otázce, kdy je určitým způsobem stavebně zpracovaný povrch pozemku
samostatnou stavbou, se vyslovil Ústavní soud již v nálezu ze dne 23. 3. 2015,
sp. zn. I. ÚS 3143/13, ve kterém uvedl, že klíčovou roli sehrávají vždy
konkrétní okolnosti případu, jež jsou relevantním ukazatelem pro přijetí
odůvodněného závěru o tom, zda konkrétní výsledek stavební činnosti je nebo
není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů (stavbou ve smyslu
občanského práva). V některých případech není umělá úprava povrchu pozemku
takového stavebního rázu, aby ji bylo možno pokládat za samostatnou věc z
hlediska soukromého práva. Nezbytností je však posuzovat každou právní věc
individuálně. Mohou nastat hraniční případy, které bude nutno řešit podle
jednotlivých okolností vždy řádně zdůvodněnou úvahou soudu o charakteru sporné
věci, resp. stavební úpravy – tedy zda půjde již o stavbu jako samostatný
předmět občanskoprávních vztahů, nebo jen o určitým způsobem zpracovaný
pozemek. Nejvyšší soud se pak možností povahy určitého výsledku stavební
činnosti ve své rozhodovací činnosti zabýval např. i ve vztahu k účelovým
komunikacím (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28
Cdo 2155/2012 – proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou
Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 2128/13,
dostupným na nalus.usoud.cz, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 27/2015), parkovišti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018) či chodníku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4330/2017-II.). Označená rozhodnutí dovolacího
soudu, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou zveřejněna na
webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Právě v rozsudku ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018, k tomu Nejvyšší
soud dodal, že v některých případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro
určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku. Je vždy třeba
zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s
přihlédnutím ke všem okolnostem věci.
Soud musí zvážit, zda s přihlédnutím ke
zvyklostem, zachovávaným v právním styku, jakož i s přihlédnutím k obecné
účelnosti existence různých právních vztahů k pozemku a k objektu na něm se
nacházejícím, prohlásí určitý výsledek stavební činnosti za samostatnou věc, a
tedy za stavbu podle občanského práva. Nejvyšší soud rovněž poukázal na to, že otázku, zda určitá stavba je součástí
pozemku nebo samostatnou věcí, nelze řešit pro všechny myslitelné případy
stejně, její posouzení je v hraničních případech na úvaze soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, a ze
dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, dále například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2569/2009, a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007), a proto Nejvyšší soud přezkoumá možné hraniční případy
toliko tehdy, pokud by úvahy nalézacích soudů byly zjevně nepřiměřené. Tato
okolnost také zpravidla ztěžuje vyslovení obecných, vždy uplatnitelných závěrů,
proto je nutno při formulaci závěrů týkajících se samostatnosti určité věci či
naopak závěru o součásti věci jiné vždy důsledně vycházet z okolností
konkrétního případu. Z výše formulovaných obecných východisek se pak podává
základ pro rozhodování konkrétních sporů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1143/2014). Při posuzování uvedených hraničních případů se zpravidla soudy neobejdou bez
posouzení stavebně-technického provedení stavby, které umožňuje posoudit
zejména to, jakým konkrétním způsobem je „stavba“ vybudována (z jakých
materiálů, jakými stavebními postupy, zda jde o pouhé vrstvení materiálů či zde
působí nějaký technologický pojící prvek apod.) a zda a jak je spojena se zemí
pevným základem, případně zda je patrné, kde končí stavba a začíná pozemek
apod. Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních
vztahů nebo součástí předmětného pozemku, tak záleží na individuálním posouzení
každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012). Právní úvahy
týkající se soukromoprávní samostatnosti stavby by pak dovolací soud mohl
zpochybnit toliko v případě jejich zjevné nepřiměřenosti (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1671/2014). Skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení přitom nelze v režimu dovolacího
řízení úspěšně zpochybnit. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán
a nemůže je přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Současná odborná literatura navazuje na dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího
soudu, jejíž závěry považuje za použitelné; při formulaci obecných typických
znaků stavby v občanskoprávním smyslu zdůrazňuje následující typické znaky: 1)
jedná se o výsledek stavební činnosti člověka, 2) má materiální povahu, 3) je
vymezitelný vůči okolnímu pozemku, 4) má samostatnou hospodářskou funkci
(účel), 5) vyznačuje se kompaktností materiálu, přičemž některé z těchto znaků
mohou být v konkrétním případě zastoupeny ve větší míře na úkor jiných {k tomu
blíže KRÁLÍK, Michal. § 1083 [Užití cizí věci pro stavbu na vlastním pozemku a
nároky s tím spojené]. In: SPÁČIL, Jiří a kol. Občanský zákoník III. Věcná
práva (§ 976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 300 a tam
uvedená literatura}. Výslovnou akceptaci tohoto přístupu vyjádřila i aktuální
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřená např. v rozsudku ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1238/2020. Z recentní judikatury lze odkázat na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3282/2021. V posuzované věci soud prvního stupně na základě pokynu Nejvyššího soudu, který
byl obsažen v jeho rozhodnutí ze dne 17. 9. 2019, č. j. 22 Cdo 4096/2017-245, a
posléze i pokynu odvolacího soudu vyjádřeném v usnesení odvolacího soudu ze dne
20. 1. 2020, č. j. 22 Co 1/2017-246, doplnil dokazování znaleckým posudkem
Ladislava Morávka k objasnění sporné otázky, zda jsou zpevněné plochy a
komunikace přiléhající k silážnímu žlabu samostatnou věcí, či zda jsou součástí
pozemku. Z něj vzal za prokázané, že zpevněné plochy a komunikace přiléhající k
silážnímu žlabu, jsou podle závěru znalce (s poznámkou, že závěry znalce zčásti
vycházejí z projektové dokumentace, než ze skutečného provedení) provedeny ze
silničních panelů o šířce 3 m (podle projektu IZD 300/100/15 /tl.15 cm/) na
štěrkopískovém podkladu tl.20 cm, v obloucích dobetonovány, na podkladu ze
štěrkodrti a štěrkopísku cca 20 cm, vjezd a výjezd ze žlabu zpevněn z
monolitického betonu v tl. zřejmě jako u ostatních zpevněných ploch, šíře není
již určitelná. Hranice, kde končí stavba komunikací a zpevněných ploch, není
viditelná a stěží lze odhadnout, kde končí stavba a začíná pozemek. Stavby jsou
na hranici životnosti, pokryty množstvím náletového porostu, mechy a lišejníky. Zčásti již komunikace neexistují. Soud prvního stupně s ohledem na tato zjištění uzavřel, že stavba komunikací a
zpevněných ploch je součástí pozemků, na nichž je vystavěna a není samostatnou
věcí v právním slova smyslu. Uvedl, že u zpevněných ploch a komunikací jde v
podstatě o umístění betonových panelů na vyrovnaný podklad, pravděpodobně v
podobě stěrkopísku, popř. dobetonování ohybů hraněných panelů a vjezdu a
výjezdu ze žlabu. Provedení je tak v zásadě shodné s provedením parkoviště
(srovnání povrchu pozemku za pomoci přírodních materiálů a zpevnění povrchu
položením asfaltového koberce či v podobě prefabrikovaných silničních
betonových panelů). Takovou stavbu podle jeho názoru nelze považovat za stavbu
spojenou se zemí pevným základem.
Také shledal zjevnou snadnost odstranění
takové stavby, jež je ztvárněním povrchu pozemku, aniž by se pozemek
znehodnotil a uvedl, že tento závěr podporuje i zjištění, že části těchto
staveb (zpevněných ploch a komunikací) se na pozemku již nenacházejí, aniž by
byly dány podklady pro závěr, že se věc (pozemek) znehodnotila. Odvolací soud se názorem soudu prvního stupně, i s jeho závěrem, zcela
ztotožnil. I dovolací soud považuje závěr nalézacích soudů, že stavby (k silážnímu žlabu
přiléhající zpevněné plochy a komunikace) jsou součástí pozemků, na nichž jsou
vystavěny a nejsou samostatnou věcí v právním slova smyslu, za souladný s
rozhodovací praxí dovolacího soudu k této otázce a nepovažuje ho za zjevně
nepřiměřený ve vztahu ke skutkovým zjištěním, z nichž vychází. Je zcela evidentní, že nalézací soudy byly v řešené věci vystaveny hraničnímu
případu posouzení, zda určitá stavba je součástí pozemku nebo samostatnou věcí. Musely se rovněž vypořádat s legitimním očekáváním žalované, která stavby
zakoupila v konkursním řízení. Do svých úvah proto musely promítnout jimi
přijatý závěr, že silážní žlab je samostatnou věcí a zůstává ve vlastnictví
žalované, zatímco k němu přiléhající zpevněné plochy a komunikace samostatnou
věcí nejsou a tvoří součást pozemků ve vlastnictví žalobců. Obrana žalované spočívá v tom, že silážní žlab tvoří s přiléhajícími zpevněnými
plochami a komunikacemi funkční celek a že bez nich nelze silážní žlab užívat. V rozsudcích ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3266/2019, ze dne 15. 3. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 3282/2010 a ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 838/2012, na
které poukazuje, se Nejvyšší soud zabýval problematikou funkčních celků pro
restituční účely. Ohledně funkčních celků Nejvyšší soud například již v usnesení ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 945/2020, mimo jiné uvedl, že pojem funkční celek se
dlouhodobě objevuje v souvislosti s problematikou restitucí, ale že s tím
pojmem pracuje také soudní praxe i mimo tuto problematiku; např. při rušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví. Podle dovolacího soudu pak samotný pojem funkční celek, resp. právní předpisy,
které neobsahují jeho zákonné vymezení, představují právní normy s relativně
neurčitou hypotézou; posouzení, kdy o funkční celek jde, je tak ponecháno na
úvaze soudu, který musí podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezit sám hypotézu právní normy ze širokého okruhu okolností; dovolací soud
může jeho úvahu zpochybnit pouze tehdy, pokud by byla zjevně nepřiměřená. Proto také nelze na definici funkčního celku vztáhnout obecně platná pravidla a
nelze ani dospět k obligatornímu závěru, že součástí funkčního celku nemohou
být i zastavěné pozemky. Posouzení existence funkčního celku je tak nutno
posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu. V nyní posuzované věci odvolací soud zohlednil více okolností. Zabýval se tím,
zda lze stavby považovat za funkční celek, ale přihlédl i k legitimnímu
očekávání žalované.
Zejména uvedl, že k výstavbě sporných staveb došlo v době,
kdy veškeré dotčené pozemky byly obhospodařovány jedním vlastníkem (zemědělským
družstvem), a veškeré komunikace tak byly budovány jako komunikace účelové
sloužící k funkčnímu propojení pozemků a staveb za účelem zajištění hospodářské
činnosti vlastníka. Zánikem zemědělského družstva a vydáním pozemků jednotlivým
původním vlastníkům a jejich následným převodem na žalobce (a jiné vlastníky)
již komunikace tuto funkci neplní a slouží obdobně jako původní areál ke zcela
jiným účelům. Poukázal rovněž na to, že převážná část staveb, zejména
komunikací a zpevněných ploch, již téměř neexistuje nebo jsou ve špatném stavu,
a proto nemohou plnit svůj účel. Pouze silážní žlab může, byť v omezené míře
vzhledem ke svému stavu, nadále sloužit ke skladování krmiva pro zvířata. Dále
zohlednil, že na rozdíl od stavby silážního žlabu, který je samostatnou stavbou
způsobilou být předmětem právních vztahů, a není tedy součástí pozemku, jsou
komunikace a zpevněné plochy součástí pozemku ve vlastnictví žalobců. Zdůraznil, že žalovaná nikdy vlastnicí pozemků pod těmito stavbami nebyla. Motiv, který ji vedl ke koupi takových staveb při vědomí, že užívání věcí na
cizím pozemku nemusí být bezúplatné, proto shledal za nejasný. Poukázal rovněž
na to, že žalovaná sporné stavby nevyužívá a nevyužívá je ani její bratr, který
se prohlašuje správcem jejího majetku. Ohledně obav žalované týkajících se
nemožnosti přístupu ke stavbě silážního žlabu uvedl, že tyto obavy nemohou
odůvodnit zásah do vlastnických práv žalobců k jejich věci (pozemků, jejichž
součástí jsou komunikace a zpevněné plochy). Ani takové úvahy nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřené. Odvolací soud
podrobně a srozumitelně vysvětlil, z jakého důvodu musel žalobu ve vztahu k
silážní jámě zamítnout a potvrdit legitimní očekávání žalované, zatímco ve
vztahu ke komunikacím a zpevněným plochám tak učinit nemohl. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalované, že rozhodnutím
odvolacího soudu byla porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí,
čímž došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Žalovaná totiž v
souvislosti s touto námitkou nespojuje žádný důvod přípustnosti dovolání. Neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný, ani v
této části dovolání neformuluje konkrétní právní otázku, na jejímž řešení by
mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno. V takovém případě nevymezuje
řádně ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř., v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Proto dovolání trpí v této
části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nad rámec uvedeného k tvrzeným vadám řízení dovolací soud zdůrazňuje, že vady
řízení jsou subsidiárním dovolacím důvodem (srovnej § 241a odst. 1 a contrario
a § 242 odst. 3 o. s. ř.); jestliže dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami
řízení nevymezí právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle §
237 o. s.
ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom
případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze
dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Ani Ústavní soud nezpochybňuje, že
vady řízení, ani námitka porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý
proces, samy o sobě k přípustnosti dovolání nepostačují, pokud v souvislosti s
nimi není vymezena řádná právní otázka přípustnosti dovolání (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, bod 22 a
23); to však v posuzovaném případě splněno nebylo. K námitce žalované ohledně nákladů řízení lze již pouze uvést, že dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech
řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto usnesením, může se žalovaná
domáhat nařízení výkonu rozhodnutí či exekuce.