22 Cdo 1238/2020-411
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně
STAZ co, s. r. o., se sídlem v Berouně, Pražská 108/10, IČO 61680907,
zastoupené Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem se sídlem v Plzni, V Malé Doubravce
1242/27, proti žalované CHRYSBERON a. s., se sídlem v Praze 1, Ovocný trh
572/11, IČO 28442971, zastoupené Mgr. Pavlem Vraným, advokátem se sídlem v
Praze 2, Šmilovského 1264/5, o určení vlastnického práva ke stavbě vodovodu a
kanalizace, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 4 C 46/2016, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2019,
č. j. 21 Co 333/2018-373, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 1. 2020, č. j.
21 Co 333/2018-389, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2019, č. j. 21 Co 333/2018-373,
ve znění opravného usnesení ze dne 30. 1. 2020, č. j. 21 Co 333/2018-389, a
rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 7. 8. 2018, č. j. 4 C 46/2016-263, se
ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Berouně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 7. 8. 2018, č. j. 4 C 46/2016-263,
zamítl žalobu na určení, že žalobkyně „je vlastníkem vodovodu a splaškové
kanalizace, pro kterou bylo dne 28. 5. 2012 vydáno Městským úřadem Beroun,
odborem životního prostředí, pod č. j. MBE/222964/2012/ŽP-LiB, sp. zn. 4855/2012/ŽP, stavební povolení a kolaudační souhlas Městského úřadu Beroun,
odboru životního prostředí č. j. MBE/57015/2013/ŽP-LiB, sp. zn. 11598/2013/ŽP
ze dne 20. 11. 2013 a jež obsahuje jednotnou kanalizaci o celkové délce 256,6 m
označenou - Kanalizační stoka A, materiál PP, profil 400 mm, délka 256,60 m,
začátek - souřadnice XY - XY a - XY; a vodovod o celkové délce 192,6 m označený
-Vodovodní řad - výměna eternitového potrubí, materiál PE, profil 110 mm, délka
192,6 m, začátek - souřadnice XY - XY a - XY, konec - souřadnice XY - XY a -XY,
in eventum, že žalobkyně je podílovým spoluvlastníkem vodovodu a splaškové
kanalizace, pro kterou bylo dne 28. 5. 2012 vydáno Městským úřadem Beroun,
odborem životního prostředí, pod č. j. MBE/222964/2012/ŽP-LiB, sp. zn. 4855/2012/ŽP, stavební povolení a kolaudační souhlas Městského úřadu Beroun,
odboru životního prostředí, č. j. MBE/57015/2013/ŽP-LiB, sp. zn. 11598/2013/ŽP
ze dne 20. 11. 2013 a jež obsahuje jednotnou kanalizaci o celkové délce 256,6
označenou - Kanalizační stoka A, materiál PP, profil 400 mm, délka 256,60 m,
začátek - souřadnice XY - XY a - XY; a vodovod o celkové délce 192,6m označený
- Vodovodní řad - výměna eternitového potrubí, materiál PE, profil 110 mm,
délka 192,6 m, začátek - souřadnice XY - XY a XY, konec - souřadnice XY - XY a
- XY“ (výrok I). Dále rozhodl tak, že se určuje, že vlastníkem vodovodního díla
– jednotné kanalizace – vedené pod názvem „XY“ pro kterou bylo dne 28. 5. 2012
vydáno Městským úřadem Beroun, odborem životního prostředí, pod č. j. MBE/222964/2012/ŽP-LiB, sp. zn. 4855/2012/ŽP, stavební povolení a kolaudační
souhlas Městského úřadu Beroun, odboru životního prostředí č.j. MBE/57015/2013/ŽP-LiB, sp. zn. 11598/2013/ŽP ze dne 20. 11. 2013, a jež
obsahuje jednotnou kanalizaci o celkové délce 256,6 m označenou - Kanalizační
stoka A, materiál PP, profil 400 mm, délka 256,60m, začátek - souřadnice XY -
XY a - XY, je žalovaná (výrok II). Rozhodl také o nákladech řízení (výrok III). Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne
16. 10. 2019, č. j. 21 Co 333/2018-373, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 1. 2020, č. j. 21 Co 333/2018-389, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve věci jde o spor o vlastnictví staveb vodovodu a kanalizace. Žalobkyně opírá
své vlastnické právo o kupní smlouvu, kterou uzavřela 15. 2. 2016 s původním
vlastníkem vodovodu a kanalizace, A. Š. Ten byl objednatelem stavby, kterou pro
něj na základě smlouvy o dílo zhotovovala společnost AUTODOPRAVA CHALOUPECKÝ,
s. r. o. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby a vzájemnou žalobou se domáhala určení, že je
vlastnicí vodovodního díla – sporné kanalizace. Uvedla, že 23. 8. 2012 uzavřela
s A. Š. smlouvu o převodu práv ze smlouvy o dílo, kterou uzavřel 27. 10.
2011 s
AUTODOPRAVOU CHALOUPECKÝ s. r. o. o zhotovení mimo jiné sporné stavby vodovodu
a kanalizace. Ke dni uzavření smlouvy, 23. 8. 2012, ještě nešlo o věci v
právním smyslu; rozestavěná stavba nemohla být předmětem vlastnického práva. A. Š. se tak nikdy nestal vlastníkem vodovodu a kanalizace a nemohl vlastnické
právo převést později na žalobkyni. Proto je neplatná i kupní smlouva uzavřená
neprodleně po převodu práv a povinností ze smlouvy o dílo, 23. 8. 2012, kterou
žalovaná prodala A. Š. id. 1/2 vodovodu a jednotné kanalizace. Žalovaná zřejmě
vycházela z toho, že vlastnické právo nabyla originárně – výstavbou, a to až k
okamžiku, kdy se vodovod a kanalizace staly stavbami způsobilými být předmětem
vlastnického práva. Žalobkyně ke smlouvě o převodu práv a povinností ze smlouvy o dílo, kterou
uzavřel A. Š. se žalovanou 23. 8. 2012, uváděla, že nemohla vést k převodu
vlastnického práva na žalovanou; stavby vodovodu a kanalizace v té době byly
již způsobilým předmětem vlastnického práva (věcmi podle občanského práva), a
převod práv a povinností ze smlouvy o dílo ke změně vlastníka nestačil. A. Š. tak nepřevedl na žalovanou vlastnictví k této stavbě, žalovaná se vlastnicí
nestala, a tak mohl A. Š. později, 15. 2. 2016, převést vlastnické právo na
žalobkyni. Protože se žalovaná vlastnicí nestala, je neplatná i kupní smlouva, uzavřená
rovněž 23. 8. 2012, kterou žalovaná prodala bezprostředně po uzavření smlouvy o
převodu práv a povinností ze smlouvy o dílo A. Š. spoluvlastnický podíl id. ? ke stavbě vodovodu a kanalizace. Nicméně žalobkyně navrhla, aby soud pro případ, že dospěje k závěru o platnosti
smlouvy z 23. 8. 2012 o prodeji spoluvlastnického podílu A. Š., určil, že
žalobkyně je spoluvlastnicí id. ? vodovodu a kanalizace etapa 2. Z uvedeného se podává jádro sporu: Byly sporné stavby v době, kdy A. Š. převedl
žalované práva a povinnosti ze smlouvy o dílo, již způsobilým předmětem
vlastnického práva? Žalobkyně tvrdí, že tomu tak bylo, a tedy samotná smlouva o
převodu práv a povinností ze smlouvy o dílo nemohla převést vlastnické právo. A. Š. tak mohl později stavby platně převést na žalovanou; žalovaná naopak toto
tvrzení popírá, tvrdí, že rozestavěná stavba v tehdejším stadiu předmětem
vlastnického práva nebyla a A. Š., který byl jejím stavebníkem, se nestal nikdy
jejím vlastníkem a tak žalované platně postoupil právní postavení objednatele
stavby a stavebníka; nemohl proto v roce 2016 vlastnické právo žalobkyni
převádět. Žalovaná dále k věci uváděla: Žalovaná a A. Š., kteří se tehdy považovali za
spoluvlastníky, uzavřeli 23. 4. 2013 se společností Vodovody a kanalizace
Beroun a. s. (dále jen „VAK Beroun a. s.“) dohodu o změně stavebníka, a to
vodovodního řadu 2. etapa délka 192,6 m tak, že práva a povinnosti ze
stavebního povolení z 28. 5. 2012 se předvádí na uvedenou společnost, která
provede výstavbu a kolaudací se stane vlastníkem vodovodního řadu. Kolaudační
souhlas ke stavbě vodovodu vydal Městský úřad Beroun 16. 7. 2013. Odvolací soud shodně se soudem I. stupně posoudil vznik vlastnického práva k
vodovodu a kanalizaci v souladu s přechodným ustanovením § 3028 odst.
2 věta za
středníkem občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o. z.“), podle občanského
zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 („obč. zák.“), neboť
tyto byly vybudovány nejdříve koncem roku 2012 „a s větší pravděpodobností až v
roce 2013“. Rovněž otázku platnosti jednotlivých smluv uzavřených mezi právním
předchůdcem žalobkyně A. Š. a žalovanou posuzoval podle občanského zákoníku ve
znění účinném do 31. 12. 2013 a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve
znění účinném do 31. 12. 2013 („obch. zák.“), a to s ohledem na datum jejich
uzavření. Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že A. Š. a
AUTODOPRAVA s. r. o. uzavřeli 27. 10. 2011 platnou dohodu o zhotovení díla ve
smyslu § 536 obchodního zákoníku. Kupní smlouvou uzavřenou 23. 8. 2012 s A. Š. nabyla žalovaná do vlastnictví pozemky, na kterých byl předmětný vodovod a
kanalizace budován. Tím nabyla vlastnictví i k příslušenství těchto pozemků (k
tomu již nyní dovolací soud poznamenává, že z rozhodnutí odvolacího soudu se
nepodává, že by sporné stavby měly být příslušenstvím pozemků ve smyslu § 121
odst. 1 obč. zák. Jen na okraj se tak poznamenává, že stavba není „bez dalšího“
příslušenstvím pozemku, na kterém se nachází). Rovněž smlouva, kterou jmenovaní
uzavřeli 23. 8. 2012 o převodu práv a povinností ze smlouvy o zhotovení díla z
27. 10. 2011, je platným úkonem (šlo o nepojmenovanou smluvu podle § 269 obch. zák.). Žalovaná se tedy 23. 8. 2012 stala vlastnicí pozemků, na kterých byly budovány
vodovod a kanalizace a objednatelkou díla podle smlouvy o dílo z 27. 10. 2011. Přešlo tak na ni vlastnické právo k pozemkům a práva a povinnosti ze smlouvy o
dílo. Odvolací soud však shledal neplatnou kupní smlouvu z 23. 8. 2012, kterou
žalovaná prodala A. Š. spoluvlastnické podíly id. ? ke stavbě vodovodu a
kanalizace zjevně proto, že ke dni uzavření smlouvy nešlo o způsobilé předměty
vlastnického práva. Jmenovaný tak nemohl v roce 2016 převést na žalobkyni
vlastnické právo k uvedeným stavbám, a to ani v rozsahu ideální poloviny. K otázce, kdy se stavba stává způsobilým předmětem vlastnického práva, odvolací
soud uvedl: „Stavba je takový výsledek stavební činnosti, jímž vznikne věc. Výsledek stavební činnosti se přitom podle judikatury považuje za věc tehdy,
jestliže stavební práce pokročily natolik, že je rozeznatelný půdorys stavby a
(nejde-li ovšem o stavbu podzemní) první nadzemní podlaží. Vznik stavby jako
věci ve smyslu práva nelze spojovat jen s její stavební dokončeností. Postačí,
jestliže je stavba vybudována minimálně do takového stadia, v němž je již
nezaměnitelně individualizována. Nejde-li o některou ze speciálních staveb
(např. stavbu podzemní), je možno vznik stavby klást do roviny s okamžikem, kdy
je jednoznačně patrno řešení prvního nadzemního podlaží (srovnej rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdo 111/92)“. Vzápětí však odvolací soud dodal: „V
projednávaném případě je třeba vycházet z toho, že stavba vodovodu a kanalizace
je stavbou specifickou, většinou z velké části stavbou podzemní. Za věc ji lze
považovat od doby, kdy je nezaměnitelně individualizována.
Odvolací soud
souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že k takovéto individualizaci dojde až v
okamžiku, kdy je zřejmé, jaký je její rozsah, kam až povede a kudy, apod. Za
věc je takovou stavbu fakticky možné považovat až v době, kdy je připravena na
napojení a zbývají udělat pouze dílčí úpravy, které již nezmění její rozsah ani
směr“. K projednávané věci odvolací soud uvedl, že stavba pokračovala až do listopadu
2013, kdy byla kolaudována kanalizace. Jak potvrdila společnost VAK Beroun, na
stavbě vodovodu ještě v září 2012 dokončovala práci na některých částech
vodovodního řadu tak, aby mohl být následně připojen vodovodními přípojkami k
jednotlivým nemovitostem. To že stavba nebyla ještě dokončena, plyne i z toho,
že A. Š. a žalovaná uzavřeli s VAK Beroun a. s. dne 9. 4. 2013 smlouvu o změně
stavebníka ohledně vodovodního řadu, etapa 2; posledně uvedená společnost se
tak stala stavebnicí a později i vlastnicí díla. Ostatně A. Š. také v kupní
smlouvě uzavřené 23. 8. 2012 se žalovanou o prodeji pozemků prohlásil, že na
těchto pozemcích žádné stavby nejsou. Také z uzavření dohody mezi A. Š. a
žalovanou dne 23. 8. 2012 o převzetí práv a povinnosti z dohody o zhotovení
díla z 27. 10. 2011 logicky vyplývá, že stavba nebyla dokončena, neboť kdyby
tomu tak bylo, nemusela být taková smlouva uzavírána. Odvolací soud uzavřel: „Z hlediska občansko-právního tedy vodovod a kanalizace
ke dni uzavření této kupní smlouvy nebyly věcí v právním smyslu, nebyly tudíž
způsobilé být předmětem citované kupní smlouvy. Z toho důvodu je tato kupní
smlouva neplatná. Spoluvlastnický podíl na pana Š. tak platně převeden nebyl, a
jelikož se nestal jeho vlastníkem, nemohl jej ani převést na třetí osobu –
žalobkyni. Rovněž kupní smlouva uzavřená mezi panem Š. a žalobkyní je tak
neplatná, neboť prodávajícím byla osoba, která nebyla vlastníkem věci, šlo o
nabytí od nevlastníka. Jelikož zhotovitel zhotovoval věc (původně stavbu
vodovodu a kanalizace, po uzavření dohody o změně stavebníka již jen stavbu
kanalizace) na pozemku objednatele, objednatel, tedy žalovaná, se stala po
dokončení jejím vlastníkem“. Vlastníkem stavby vodovodu se stala podle
odvolacího soudu společnost VAK Beroun, a. s.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost je
podle ní dána tím, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva
odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Jde o otázku, ve kterém okamžiku se
vodovod a kanalizace, resp. jejich části, kterými jsou vodovodní řad a
kanalizační stoka, stávají věcmi v právním smyslu. Odvolací soud dospěl k závěru, že vodovod a kanalizace se stávají věcmi v
právním smyslu teprve tehdy, když jsou dokončeny. To je stav, kdy nastane úplné
ukončení stavebních prací na výstavbě a jsou připraveny k napojení na provozně
související vodovod a kanalizaci. Ke vzniku stavby ve smyslu občanskoprávním se
Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4330/2017. Odvolací soud sice shodně uvedl, že judikatura považuje výsledek stavební
činnosti za věc tehdy, jestliže je rozeznatelný půdorys stavby a vznik stavby
nelze spojovat s její stavební dokončeností. Postačí, jestliže je vybudována
minimálně do takového stadia, v němž je nezaměnitelně individualizována. A k
takové individualizaci dojde až v okamžiku, kdy je zřejmé, jaký je její rozsah,
kam až povede a kudy apod. Vzápětí však odvolací soud uvedl, že za věc je
takovou stavbu fakticky možno považovat až v době, kdy je připravena na
napojení a zbývají pouze dílčí úpravy, které již nemění její rozsah ani směr. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5235/2015, a
usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 820/18, žalobkyně
seznává, že „části kanalizace představují kanalizační stoky a části vodovodu
přestavují kanalizační řady, jsou samostatnými věcmi v právním smyslu.“
Žalobkyně má za to, že věci v právním smyslu při stavbě vodovodu a kanalizace
jsou již jednotlivé vstupní komponenty, již samotným umístěním na k tomu určený
pozemek bez spojení s jinými se stávají věcí objednatele, jestliže smlouva o
dílo nestanoví něco jiného, např. jednotlivé části potrubí (trubky), které se
teprve při následující montáži stávají součástí budovaného potrubí. I toto
potrubí je rovněž samostatnou věcí v právním smyslu, které se pak v další fázi
stavby stane vodovodním řadem nebo kanalizační stokou. V daném případě byla uzavřena smlouva o dílo, když v té době účinné znění § 542
odst. 1 zákona č. 513/1993, obchodní zákoník („obch. zák.“), mluví o
vlastnictví zhotovitele k dílu jako zhotovované věci, čili nedokončené věci,
ale postupně vznikající v procesu provádění díla. Podle žalobkyně tak z tohoto
zákona za použití závěrů vyplývajících z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22
Cdo 5337/2015 lze v daném případě dospět k závěru, že kanalizační stoka A,
vybudovaná v rámci 2. etapy, tvoří jednu věc jako věc hlavní, a vodovodní řad –
výměna eternitového potrubí v rámci stavby 2. etapa, ve své jednotě tvoří
stavbu, která je předmětem určovací žaloby v této věci. Žalobkyně má za to, že předložila dostatečné důkazy (zejména znalecký posudek),
že na pozemcích ve vlastnictví objednatele a pozemcích, které k tomu opatřil,
vznikla stavba vodovodu a kanalizace již před datem 23. 8.
2012 a stavby byly
také věcmi v právním smyslu (předmětem vlastnického práva). Není rozhodné, zda
byly zhotoveny v souladu se stavebním zákonem, zda bylo k nim vydáno stavební
povolení a kolaudační souhlas. Předmět díla v daném případě nevzniká až
způsobilostí sloužit účelu, k němuž je zhotoven, ale montáží díla pokročilou do
fáze, kdy předmět díla splňuje znaky stavby jako věci. I kdyby na stavbě po 23. 8. 2012 byly prováděny jakékoliv nespecifikované práce, o kterých nebyl
předložen žádný přesvědčivý důkaz, byly by tyto části již jen součástí věci
hlavní podle § 120 odst. 1 obč. zák.. Jestliže A. Š. byl v době od 27. 10. 2011
do 23. 8. 2012 objednatelem vodovodu a kanalizace a do 23. 8. 2012 také
vlastníkem, případně obstaravatelem pozemků, na kterých byla stavba prováděna,
stal se vlastníkem stavby vodovodu a kanalizace, neboť jako věc vznikla již
před 23. 8. 2012, a to i kdyby byla pravda, že nebyla zcela dokončena. Dále žalobkyně uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení i další
otázky hmotného práva, která nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena. Jde o
otázku, zda může být předmětem koupě spoluvlastnický podíl k předmětu díla,
jakožto věci zhotovované v procesu provádění díla podle § 542 odst. 1 obch. zák. I kdyby stavba nebyla funkční, ze všech důkazů navržených žalobkyní jednoznačně
plyne, že existovala jako předmět zhotovovaného díla, tedy věc v právním
smyslu. Pokud by smlouva o prodeji spoluvlastnického podílu k vodovodu a
kanalizaci byla neplatná, pak žalovaná měla vrátit A. Š. kupní cenu, což dosud
neučinila. Dokončovací práce žalované nepředstavují činnost zakládající stavbu
jako věc v právním smyslu. Na tom nic nemění dohoda o změně stavebníka uzavřená
dne 9. 4. 2013, ani prohlášení A. Š. v kupní smlouvě o prodeji pozemků, že na
pozemcích (rozuměno na povrchu) nejsou žádné stavby. Jediný důvod neplatnosti
kupní smlouvy o prodeji podílu by byl, že nebyla vlastnicí stavby, to však
nikoli proto, že nešlo o věc v právním smyslu, ale že vlastnictví ke stavbě
nikdy nenabyla. Za takový nabývací titul nelze považovat dohodu o převodu práv
a povinností ze smlouvy o dílo, neboť k tomuto datu již stavba existovala. Při
preferenci závěru o platnosti smlouvy je také třeba přihlížet k tomu, že
rozdělovala vlastnictví mezi smluvní strany na podíly o stejných velikostech. Tak původně uvažoval i soud prvního stupně při prvním jednání. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, neboť nerespektoval
zásady priority vedoucí k posuzování smluv jako spíše platných než neplatných,
když v daném případě účastníci smlouvy sami v době, kdy ještě mezi ním nebyly
žádné spory, skutečnost existence vodovodu a kanalizace potvrdili. Žalobkyně závěrem uvádí: „Za výše uvedeného napadeného nesprávného právního
posouzení odvolacího soudu je dána potřeba opětovného posouzení, zda A. Š. originárně nabyl vlastnictví ke stavbě vodovodu a kanalizace a ve svém
vlastnickém právu setrval až do okamžiku jeho převodu kupní smlouvou ze dne 15. 2. 2016 na žalobkyni, nebo zda se A. Š.
a žalovaná stali spoluvlastníky této
stavby na základě ujednání jimi uzavřené kupní smlouvy ze dne 23. 8. 2012 a
pokud ano, zda lze posoudit v rozsahu převodu spoluvlastnického podílu A. Š. jako platnou kupní smlouvu ze dne 15. 2. 2016 uzavřenou mezi A. Š. a žalobkyní,
přestože v jejím výslovném ujednání není vyjádřen rozsah převáděného
vlastnického práva ke stavbě vodovodu a kanalizace, která je v této smlouvě
označena shodně jako v bodě I tohoto dovolání“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je
důvodné. Přípustnost dovolání zakládá to, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena, a to otázky, kdy se stavba vodovodu nebo kanalizace stává
předmětem vlastnického práva. Dovolatelka má sice za to, že při posouzení této
otázky se odvolací soud odchýlil od ustálení rozhodovací praxe dovolacího
soudu, nicméně uvádí jen obecná rozhodnutí, ze kterých řešení této konkrétní
otázky přímo nevyplývá. K otázce, kdy se stavba vodovodu či kanalizace stává podzemní stavbou, a tudíž
i samostatnou věcí podle soukromého práva:
Odvolací soud v této věci vychází z toho, že A. Š. jako stavebník se nikdy
nestal vlastníkem vodovodu a kanalizace, protože 23. 8. 2012, kdy postoupil
práva a povinnosti ze smlouvy o dílo žalované, tyto stavby ještě nebyly
způsobilým předmětem vlastnického práva, a v době, kdy byly dokončeny (staly se
věcí) již nebyl účastníkem smlouvy o dílo; proto mu žalovaná tentýž den nemohla
platně převést vlastnické právo k id. ? a on nemohl vlastnické právo, a to ani
k id. ? staveb, nabýt a převést později na žalobkyni. Je tedy třeba řešit
otázku, kdy se takové stavby (jako stavby, ne jen jako jejich jednotlivé
komponenty) stávaly v režimu občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. samostatnou
věcí a předmětem vlastnického práva. Vodovodní řad je samostatnou stavbou, věcí ve smyslu občanského práva (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 944/2007) stejně jako
kanalizace (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2008, sp. zn. 33 Odo
897/2006); jde o stavby podzemní, které nejsou součástí pozemku (nyní viz též §
509 o. z.). Judikatura je ustálena v tom, že stavba jako samostatná věc vzniká v okamžiku,
v němž je vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny
další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně
určené věci. K tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již
jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního
nadzemního podlaží (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000). Je nerozhodné, že ještě nebylo vydáno kolaudační
rozhodnutí, neboť vznik stavby není totožný s její stavební dokončeností (viz
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 22 Cdo 58/2009). Do té
doby je „stavba“ v režimu občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. jen součástí
pozemku (je-li spojena se zemí pevným základem) a nemůže být např. samostatně
převáděna. Uvedená judikatura dopadá převážně na budovy, nikoliv na všechny stavby. „Posouzení toho, zda určitý výsledek stavební činnosti je již stavbou jako
předmětem občanskoprávních vztahů, resp.
zda došlo k zániku původní stavby, je
věcí právní úvahy soudu, přičemž tato úvaha vychází se skutkových zjištění
učiněných v řízení. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu zpochybnit,
jen je-li zjevně nepřiměřená“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1506/2008). I když uvedená rozhodnutí přímo neřeší otázku, kdy se vodovod a kanalizace v
průběhu jejich výstavby stávají stavbou jako samostatnou věcí, vyplývá z nich
závěr, že ani stavební dokončenost, ani způsobilost plnit funkci stavby není
kritériem pro posouzení, zda o samostatnou věc již jde či nikoliv. Od stavu,
kdy je „již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční
řešení prvního nadzemního podlaží“ do dokončení stavby způsobilé k užívání je
např. v průběhu stavby mnohopodlažní budovy velmi daleko, přesto již o věc –
předmět vlastnického práva podle judikatury jde. Dalším obecným závěrem je, že soud má při zvažování této otázky prostor pro
samostatnou úvahu, která musí brát do úvahy potřeby právní a hospodářské praxe. Tak potřeba převést rozestavěnou stavbu vodovodu a kanalizace na jiného může
vzniknout nejen v případě, že tuto stavbu provádí třetí osoba (tak tomu bylo v
dané věci), a lze tak uvažovat o postoupení práv a povinností ze smlouvy o
dílo, ale i v případě, že stavebník zřizuje tuto stavbu sám a pro sebe, a
později se rozhodne převést ji na jiného. Dovolací soud nesdílí právní názor odvolacího soudu, že stavbu vodovodu a
kanalizace lze za „věc“, předmět vlastnického práva, „považovat až v době, kdy
je připravena na napojení a zbývají udělat pouze dílčí úpravy, které již
nezmění její rozsah ani směr“ (bod 24 rozsudku odvolacího soudu), resp. se
stává předmětem vlastnického práva jako podzemní stavba v době, kdy byla
dokončena (bod 25 tamtéž). Naproti tomu je třeba souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že takovou stavbu
lze považovat za věc od doby, kdy je nezaměnitelně individualizována (bod č. 24
tamtéž); je tomu tak ostatně již proto, že bez individualizace by nemohla být
předmětem smlouvy, smlouva by nebyla určitá. Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že
individualizace nemovitosti musí být v obligatorně písemném právním úkonu
provedena natolik určitým způsobem, aby bylo i osobám třetím nepochybně zřejmé,
které nemovitosti jsou jeho předmětem. Toho lze u nemovitostí zapsaných v
katastru nemovitostí dosáhnout uvedením obce, parcelního čísla a katastrálního
území, v němž nemovitosti leží. Nemovitosti takto nezapsané musí být popsány
natolik určitě, aby i třetím osobám muselo být zřejmé, o jaké budovy jde (viz
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1236/2001). Individualizace vodovodu a kanalizace v právním jednání je ovšem – bez ohledu
na stavební dokončenost – možná především pomocí geometrického plánu, resp. popisem stavby a uvedením parcel, na kterých leží (k tomu viz obdobně to, co
Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 22 Cdo 1481/2019 uvedl k individualizaci
elektrické přípojky). Rozhodný je její stav v době převodu; není tedy nutné,
aby celý budoucí rozsah a průběh stavby bylo již v terénu vidět.
Ostatně
předmětem převodu vlastnického práva je věc existující, nikoliv její část,
která má v budoucnu vzniknout (přirůst ke stavbě). Jestliže je stavba vodovodu či kanalizace v rozhodnutí soudu popsána odkazem
na jinou listinu (geometrický plán apod.) je třeba ji učinit nedílnou součástí
rozhodnutí. Pokud je taková stavba výjimečně individualizována odkazem na obsah
správních rozhodnutí, z jejichž obsahu musí být i třetím osobám zjevné, kudy
vede, nezbude, než i písemná vyhotovení těchto správních aktů učinit nedílnou
součástí rozhodnutí, ke kterému budou též připojeny. Stavba vodovodu a kanalizace se tak stává předmětem vlastnického práva bez
ohledu na to, zda již byla dokončena a je funkční, resp. zda je ve stavu těsně
před dokončením. Musí však splňovat kritéria platná pro stavby obecně. Dovolací
soud zde odkazuje na to, co se k věci uvádí v díle: Melzer, F., Tégl, P.:
Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek III. Praha: Leges, 2014, s. 262 a
násl., který vymezuje pojem „stavba“. Musí jít o výsledek stavební činnosti
člověka a mít materiální podstatu; stavba je „samostatná masa materiálu
odlišného od okolního pozemku“. Stavba musí být vymezitelná vůči okolnímu
pozemku. Nestačí tedy, že byly již např. provedeny všechny potřebné výkopové
práce, je třeba, aby byl v nikoliv zanedbatelné míře proveden i vodovodní řad,
kanalizační stoka a popřípadě i jejich součásti (k těm viz § 2 odst. 1 a 2
zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o
změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích). Stavba má
samostatnou hospodářskou funkci (oproti pozemku) a vyznačuje se kompaktností
materiálu. Jak autoři komentáře zmíněného výše uvádějí, některé z těchto znaků
mohou být v konkrétním případě zastoupeny ve větší míře na úkor jiných. Soud musí zvážit, zda dosud provedené stavební práce netvoří jen součást
pozemku (např. provedené zemní práce), a zda položené prvky nejsou jen
samostatnými movitými věcmi (např. nespojené potrubí). Pokud však práce
pokročily natolik, že části vodovodu či kanalizace (např. potrubí) nelze již
oddělit sebe navzájem, případně od pozemku, aniž by došlo k jejich poškození
anebo aniž by bylo třeba vyvinout mimořádné úsilí, půjde již zpravidla o stavbu
– samostatný předmět věcněprávních vztahů. V pochybnostech o tom, zda předmětem smlouvy mezi účastníky byla již stavba
jako samostatná věc či nikoliv, je třeba vyjít ze zásady: „Základním principem
výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před
takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha
soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce
smlouvy“ (nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03). K
tomu je třeba přihlédnout tam, kde existuje objektivní nejistota o tom, zda
stavba byla v určité době samostatným předmětem vlastnického práva. Jestliže soud v nalézacím řízení vezme do úvahy uvedená kritéria a dospěje k
určitému závěru, pak dovolací soud pak může jeho úvahu zpochybnit, jen je-li
zjevně nepřiměřená.
V této věci odvolací soud při zvážení, zda stavba vodovodu a kanalizace dospěla
do stadia, kdy se staly samostatným předmětem vlastnického práva a podzemní
stavbou, vyšel z kritéria dokončenosti stavby tak, že stavbu vodovodu a
kanalizace lze za „věc“ „považovat až v době, kdy je připravena na napojení a
zbývají udělat pouze dílčí úpravy, které již nezmění její rozsah ani směr“;
jeho úvaha je zjevně nepřiměřená a rozhodnutí pominulo rozhodná kritéria;
spočívá tak na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). K otázce, zda může být předmětem koupě spoluvlastnický podíl k předmětu díla –
věci zhotovované „v procesu provádění díla podle § 542 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník“. Dovolatelka sice uvedenou právní otázku jako důvod přípustnosti dovolání
vymezuje, ale žádnou další argumentaci k ní neuvádí; vzápětí pokračuje v
odůvodňování tvrzení, že sporná stavba byla již způsobilým předmětem převodu
vlastnického práva. Již proto nemůže takto položená otázka založit přípustnost
dovolání. Dovolací soud navíc opakovaně uvedl: „Přestože v odvolacím řízení je možné
rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů neuplatněných v odvolání,
samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání
neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel,
nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci“ (viz
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014). O to jde i v této věci; uvedenou otázku tak nelze podrobit přezkumu. Dovolatelka tuto otázku pokládá za dosud v judikatuře neřešenou; viz však
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, sen. zn. 29 ICdo 42/2015,
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 33/2017. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2020
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu