22 Cdo 1481/2019

22 Cdo 1481/2019-151

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího

Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve

věci žalobkyně ALUTEX, spol. s r.o., identifikační číslo osoby 25041231, se

sídlem v Jablonci nad Nisou, Janovská 4475/7a, zastoupené JUDr. Rudolfem

Vaňkem, advokátem se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, proti žalovaným: 1)

Kromexim a.s. Kroměříž, identifikační číslo osoby 49969331, se sídlem v

Kroměříži, Hulínská 3445/5, 2) KROMEXIM Products spol. s r.o., identifikační

číslo osoby 25303414, se sídlem v Kroměříži, Hulínská 2883/3, zastoupeným Mgr.

Radkem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Masarykovo náměstí 128/3, a

3) LUKROM, spol. s r.o., identifikační číslo osoby 18188281, se sídlem v Lípě

81, o určení přídatného spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kroměříži

pod sp. zn. 7 C 189/2017, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v

Brně

– pobočka ve Zlíně ze dne 18. 12. 2018, č. j. 59 Co 313/2018-126, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 18. 12. 2018, č. j.

59 Co 313/2018-126, a usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 21. 8. 2018,

č. j. 7 C 189/2017-112, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Kroměříži k

dalšímu řízení.

Žalobkyně se domáhala určení, že „kabelová přípojka NN vedoucí od veřejné

energetické sítě do průmyslového objektu postaveného na pozemku st. p. č. XY v

k. ú. XY je v přídatném spoluvlastnictví žalobkyně jako vlastníka objektu

postaveného na pozemku st. p. č. XY v k. ú. XY.“ Žalované společnosti

požadovaly zamítnutí žaloby. Okresní soud v Kroměříži („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 16. 1. 2018,

č. j. 7 C 189/2017-86, žalobu zamítl. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně

(„odvolací soud”) usnesením ze dne 30. 5. 2018, č. j. 59 Co 112/2018-101,

zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle

odvolacího soudu žaloba trpí vadami, které brání jejímu věcnému projednání –

žaloba neobsahovala rozhodující skutečnosti, byla neurčitá a nesrozumitelná. Soud prvního stupně pak vyzval žalobkyni usnesením ze dne 24. 7. 2018, č. j. 7

C 189/2017-111, obsahujícím poučení podle § 43 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb.,

občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), k doplnění

skutkových tvrzení a doplnění důkazů. Výzva k odstranění vad spojená s

poučením, jak vady odstranit, zněla takto:

„Soud vyzývá žalobkyni v souladu s ust. § 43 o. s. ř., aby do 15 dnů od

doručení tohoto usnesení: a) písemně doplnila svá tvrzení, obsažená v žalobě, o

následujících skutečnostech: provedla konkretizaci předmětu řízení v přídatném

spoluvlastnictví tak, aby byl splněn požadavek nezaměnitelnosti věci a v

případě úspěšnosti žaloby, aby tato dostatečně určená věc mohla být zapsána ve

veřejném seznamu věcí, provést opravu žalobního návrhu (petitu) v souladu se

skutkovými tvrzeními, když se žalobkyně domáhá určení vlastnictví věci, která

má být v přídatném spoluvlastnictví několika subjektů, odstranila

protismyslnosti dosavadních žalobních tvrzení a žalobního petitu, neboť určení

případného spoluvlastnictví předpokládá současně určení několika, tj. nejméně

dvou vlastníků věci, kteří rovněž musí být konkrétně žalobkyní označeni vedle

tvrzení, z nichž dovozuje uplatněné právo, žaloba dosud obsahuje skutková

tvrzení, kdy je z pohledu odvolacího soudu neprojednatelná, neboť tvrzené

přídatné spoluvlastnictví není jednoznačně a nezaměnitelně žalobkyní tvrzeno a

konkretizováno ve vztahu k předmětu (věci) a žalobní petit je v logickém

rozporu s dosavadními tvrzeními žalobkyně, b) písemně označila důkazy k

prokázání svých tvrzení: uvedených v žalobě a dále po doplnění skutkových

tvrzení uvedených pod bodem I a) tohoto usnesení.“

Na první výzvu žalobkyně reagovala podáním na č. l. 108v takto: „Navrhuji

proto, aby okresní soud určil, že elektrická přípojka začínající odbočením od

distribuční soustavy společnosti E. ON Distribuce a.s. se sídlem v Českých

Budějovicích, s místem spotřeby č. XY spolu s elektrickým zařízením

rozvádějícím elektrický proud do jednotlivých nemovitostí žalobce a žalovaných

a budova rozvodny stojící na pozemku p. č. XY v k. ú. XY jsou ve

spoluvlastnictví účastníků řízení.“

Soud prvního stupně poté usnesením ze dne 21. 8. 2018, č. j. 7 C 189/2017-112,

žalobu odmítl a rozhodl o nákladech řízení. Uvedl, že navzdory doplnění žaloby

podáním ze dne 18.

7. 2018, žalobkyně nekonkretizovala předmět řízení tak, aby

byl splněn požadavek nezaměnitelnosti věci (a v případě úspěšnosti, aby věc

mohla být zapsána do veřejného seznamu). Žalobkyně neodstranila vady žalobních

tvrzení a žalobního petitu

– skutková tvrzení jsou nedostatečná, nesrozumitelná, petit je neurčitý; žaloba

je tak neprojednatelná. Tvrzené přídatné spoluvlastnictví není jednoznačně a

nezaměnitelně tvrzeno a konkretizováno. Odvolací soud usnesením ze dne 18. 12. 2018, č. j. 59 Co 313/2018-126, potvrdil

usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud poukázal na základní zásady civilního sporného řízení vedoucí k

řádnému projednání a rozhodnutí věci a na nález Ústavního soudu ze dne 4. 7. 1996, sp. zn. III. ÚS 80/96. Žalobkyně neví (a není to zřejmé ani odvolacímu

soudu), čeho se žalobou domáhá – zda se žaloba týká práv vyplývajících ze

spoluvlastnictví nebo přídatného spoluvlastnictví; není zřejmé, o jaký právní

důvod opírá žalobu. Odvolací soud odkázal na ustálenou rozhodovací praxi

Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 2 Odon 154/1998, usnesení ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 32 Cdo 2382/2007, a usnesení ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 26

Cdo 544/2013. Žalobkyně měla uvést, čeho se domáhá a o jaký nárok žalobu opírá;

nesrozumitelné podání žalobkyně i navzdory výzvě soudu prvního stupně

neodstranila, což dostačuje pro odmítnutí žaloby podle § 43 odst. 2 věty první

o. s. ř.; na tom nic nezměnily ani listiny předložené žalobkyní v rámci podání

ze dne 18. 7. 2018. Ani z žalobního petitu není zřejmé, čeho se domáhá. Žalobkyně měla povinnost konkretizovat elektrickou přípojku v žalobním petitu

tak, aby předmět řízení byl nezaměnitelný a materiálně vykonatelný. Dále

odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 1998, sp. zn. I. ÚS 233/97, a

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1108/2007. Konstatoval, že žalobkyně měla možnost konkretizovat předmět nároku, neboť tak

činila v předchozích řízeních týkajících se stejné elektrické přípojky. Soud se

ztotožnil se soudem prvního stupně ohledně neurčitosti žaloby (i po jejím

doplnění), na což poukazovali i žalované od počátku řízení. Žalobkyně nedostála

výzvy soudu, o čemž byla poučena. Proti tomuto usnesení podává žalobkyně („dovolatelka”) dovolání, které opírá o

§ 237 o. s. ř. a tvrdí, že „odvolací soud se při řešení hmotných otázek

spojených s projednávanou věcí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a došlo i k porušení práva na spravedlivý

proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.”

Dovolatelka ve stručnosti nastiňuje skutkový stav věci a dále odkazuje na

judikaturu Nejvyššího soudu, a to usnesení ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo

1474/2002, rozsudek ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4959/2010, a usnesení ze

dne 30. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4088/2014, vztahující se k otázce

individualizace věcí v řízení.

Pokud by soud zamítl nebo odmítl žalobu (byť by jinak podmínky pro vyhovění

byly splněny) z důvodu objektivní nemožnosti odlišit žalované věci, byť tyto

věci žalované drží, byl by postup soudu v rozporu se zásadami soukromého práva

– tj. principem dobrých mravů, ochranou vlastnického práva, spravedlivého

posouzení věci a zásadou, že nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleží. Odmítnout žalobu podle § 43 o. s. ř. lze jen tehdy, pokud by věc nebyla

individualizována vůbec. Elektrické zařízení za konkrétním odběrným místem

nelze zaměnit za žádné jiné; proto je v souladu s uvedenou judikaturou

Nejvyššího soudu dostatečně konkretizováno. Odkazuje na nález Ústavního soudu

ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 968/18, týkající se práva na řádné

odůvodnění rozhodnutí jakožto součást práva na spravedlivý proces. Navrhuje,

aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu, popř. i soudu prvního stupně,

zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Žalované 1) a 2) ve vyjádření konstatují, že rozhodnutí soudů považují za

správná a námitky dovolatelky za nedůvodné. Skutkový stav věci nastíněný v

dovolání hodnotí jako nekorektní, lživý a zavádějící. Dále uvádí, že na

nepřesnou specifikaci věci upozorňovali po celou dobu řízení. Identifikace

přípojky nemůže spočívat pouze v označení pozemku nebo stavby, je nutné ji

označit v celé její šíři, resp. délce; tento nedostatek se soud snažil

odstranit, avšak dovolatelka se jím neřídila. Dovolatelka odkazuje na

individuálně určené věci, ale elektrická přípojka je věcí složenou. V dovolání

zmíněná rozhodovací praxe nepojednává o tom, jak popsat elektrickou přípojku

(nebo věc složenou). Závěry nalézacích soudů jsou správné, protože dovolatelka

řádně neoznačila všechny pozemky, v nichž se má nacházet vedení přípojky. Navrhují dovolání odmítnout. Žalovaná 3) nesouhlasí s dovoláním, které považuje za nedůvodné a účelové. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je

uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i

další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,

§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je

důvodné. Napadené usnesení není v souladu s judikaturou dovolacího soudu, která se týká

vymezení sporné věci v žalobě (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002,

sp. zn. 22 Cdo 1474/2002, publikované pod č. 72/2004 Sbírky soudních rozhodnutí

a stanovisek), a pokud jde o postup podle § 43 o. s,. ř., není v souladu s

usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002. K tomu je třeba dodat, že otázku, jak identifikovat v žalobě elektrickou

přípojku, judikatura dosud neřešila; tato otázka však založit přípustnost

dovolání nemůže, neboť dovolatelka ji v dovolání nevznesla. Elektrická přípojka je předmětem vlastnického práva (rozsudek Nejvyššího soudu

ze dne 7. 1. 2010, 22 Cdo 4420/2009) a liniovou stavbou [§ 509 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů („o. z.“)];

zpravidla půjde o nemovitost (s ohledem na její technické provedení nelze však

vyloučit v konkrétní věci i jiný závěr), která se však neeviduje v katastru

nemovitostí (to vyplývá z § 3 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí –

katastrální zákon, neboť ji nelze podřadit pod žádný z případů tam uvedených;

stejně viz in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Praha: Leges, 2014, svazek III., s. 509, Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a

kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 544). Stavby, které nejsou součástí pozemku a nepodléhají evidenci v katastru

nemovitostí, je třeba identifikovat i uvedením parcely, resp. parcel, na

kterých leží. Je-li spor o určení vlastnictví, resp. spoluvlastnictví elektrické přípojky, je

třeba ji identifikovat vždy parcelami, na kterých leží, a tak, že se popíše,

příp. zachytí v plánku, její průběh; nemá-li žalobkyně takový plán k dispozici

a jeho pořízení by bylo obtížné, pak ji lze určit parcelami, na kterých leží a

místy, na kterých začíná a končí; k těmto místům viz § 2 a § 45 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických

odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon). Elektrická přípojka může být v konkrétním případě, v závislosti na stavebním

provedení, věcí movitou, zpravidla však bude věcí nemovitou – stavbou, která se

neeviduje v katastru nemovitostí. Protože se ve veřejném seznamu neeviduje,

nelze ji popsat údaji z takového seznamu; je tedy třeba přiměřeně vyjít z toho,

co platí ohledně popisu věci movité, a to i když v konkrétní věci bude

nemovitostí. Lze přiměřeně odkázat na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1474/2002 (publikovaném pod č. 72/2004

Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh.

obč.), ve kterém Nejvyšší soud

vyslovil: „V žalobě o určení vlastnického práva k movité věci je třeba věc

označit alespoň tak, aby byla odlišena od ostatních věcí v držbě (detenci)

žalovaného… Pokud by žalovaný tvrdil, že má v držbě (detenci) více věcí, které

by odpovídaly takto obecně specifikované věci, bylo by na něm důkazní břemeno,

že je tomu tak; v případě, že by v řízení vyšlo najevo, že tomu tak skutečně

je, musel by žalobce popis věci upřesnit. Pak by již zpravidla disponoval

přesnějšími údaji o věci, získanými v průběhu řízení (např. na základě ohledání

věci podle § 130 o. s. ř.), které by mu umožnily věc popsat podrobněji.“

Postačí tedy, když žalobce v žalobě popíše elektrickou přípojku tak, že uvede

místo, kde začíná a končí, a parcely, přes které prochází; jestliže by žalovaný

tvrdil a prokázal nebo by v řízení vyšlo najevo, že tento popis se hodí na více

přípojek, pak by musel žalobce popis přípojky upřesnit tak, aby nebyla

zaměnitelná. Soudy však v dané věci z uvedeného právního názoru, zčásti se opírajícího o

zmíněné Rc 72/2004, nevyšly; proto také neposkytly žalobkyni správné poučení,

jak má žalobu upravit. Poučení dané soudem prvního stupně bylo natolik obecné,

z něj nebylo možno dovodit ani správný postup, a částečně ani to, co vlastně

soud po žalobkyni chce. Formulace žalobního petitu se týkal odstavec první pod

bodem I. a) usnesení na č. l. 111, ze kterého se podává, že žalobkyně má

konkretizovat předmět řízení „tak, aby byl splněn požadavek nezaměnitelnosti

věci a v případě úspěšnosti žaloby, aby tato dostatečně určená věc mohla být

zapsána ve veřejném seznamu věcí“. Z uvedeného se nepodává, jakým způsobem

bylo třeba přípojku konkretizovat, o jaký veřejný seznam mělo jít a jaké jsou

jeho požadavky (připomíná se, že elektrická přípojka není předmětem evidence v

katastru nemovitostí); poučení mělo být konkrétnější již proto, že tato

problematika nebyla dosud v judikatuře řešena. Podle § 43 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo

opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny náležitosti nebo které

je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a

účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Nekonkrétní

poučení, které soud prvního stupně žalobkyni poskytl, zatížilo řízení vadou,

která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Ani v usnesení, kterým žalobu odmítl (č. l. 112), soud neuvedl, jak měla

být žaloba formulována; až odvolací soud v usnesení, kterým odmítnutí žaloby

potvrdil, částečně uvedl, jak by měl být popis upřesněn (bod 34 a č. l. 130),

na toto upřesnění však žalobkyně již nemohla reagovat. Odvolací soud též uvedl,

že žalobkyně přípojku dostatečně identifikovala v jiných řízeních, které

ohledně ní vedla, a měla tak vědět, jak postupovat; i zde jde o poučení svého

druhu, které se však žalobkyni dostalo pozdě.

Protože soudy vyšly z nesprávného právního názoru ohledně toho, jak popsat

elektrickou přípojku v žalobě, zejména když ji považovaly za předmět evidence v

katastru nemovitostí a zčásti i proto se žalobkyni nedostalo řádného poučení,

jak žalobu upravit, spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení

věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Lze dodat, že soud prvního stupně žalobu odmítl i proto, že žalobkyně v petitu

neoznačila další spoluvlastníky přípojky, jak k tomu byla vyzvána (podle názoru

dovolacího soudu komplikovaně formulovanou) výzvou na č. l. 111. Soud prvního

stupně se však nevyrovnal s podáním žalobkyně na č. l. 108v.; z něj jasně

vyplývá, že jako spoluvlastníci přípojky mají být určeni všichni účastníci. Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je

dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nicméně je-li dovolání

přípustné, přihlíží Nejvyšší soud též k vadám řízení, které mohly mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Odvolací soud považoval za důvod pro odmítnutí žaloby také to, že „z

dosavadních podání žalobkyně není zřejmý právní důvod, o jaký vlastně žalobu

opírá“ (bod 17 usnesení odvolacího soudu). Dále vyšel z toho, že žalobkyně

neuvedla právní důvod žaloby, resp. skutečnosti jej zakládající. K tomu dovolací soud uvádí: „žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před

soudem; musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání uvedených v § 42 odst. 4 o. s. ř. – mimo jiné – vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů,

jichž se žalobce dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá

(srov. § 79 odst. 1 větu druhou o. s. ř.). Rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu

ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. se rozumí údaje, které jsou zcela

nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový

děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který

umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po

skutkové stránce. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení,

významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila

pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující

skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce…. Pokud

žaloba těmto požadavkům nevyhovuje, trpí vadou, která brání dalšímu pokračování

v řízení, a předseda senátu je povinen vyzvat žalobce, aby žalobu opravil nebo

doplnil, k tomu mu určí lhůtu a poučí ho, jak je třeba opravu nebo doplnění

provést (§ 43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba

řádně opravena nebo doplněna a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat,

soud usnesením žalobu odmítne, jestliže byl žalobce o tomto následku poučen (§

43 odst. 2 o. s. ř.)“. Obdobně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, publikovaný pod č. 25/2010 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002.

Odvolací soud by mohl potvrdit usnesení soudu prvního stupně z důvodu, že

žalobkyně neuvedla skutečnosti, o které opírala uplatněný nárok, jen v případě,

že by žalobkyně byla vyzvána, aby žalobu o tyto skutečnosti doplnila, a byla

řádně poučena, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Měla být tedy

vyzvána, aby uvedla právní skutečnost, která založila její tvrzený

spoluvlastnický vztah k přípojce. Takového poučení se však žalobkyni nedostalo;

výzva na č. l. 111 je formulována tak, že objektivně nemohla objasnit, co soud

v tomto směru po žalobkyni vyžaduje. Dovolací soud je si vědom toho, že poučení

nemusí nabízet přímo znění výroku a že i správné poučení může být formulováno

různě, nicméně v této věci považuje formulaci poučení o tom, jak je třeba

žalobu upravit, za zjevně nejasné. Odvolací soud též vytýká, že „není zřejmé, zda se žalobkyně domáhá práv

vyplývajících z tvrzeného spoluvlastnictví v režimu upraveném v ust. § 1115 a

násl. o. z., anebo právního režimu upravujícího přídatné spoluvlastnictví (§

1223 a násl. o. z.)“. K tomu se dodává: Žalobkyně reagovala na výzvu k odstranění vad (na č. l. 106,

původně neobsahující poučení o možnosti žalobu odmítnout, takže později byla

vydána jinak obsahově stejná výzva na č. l. 111), tak, že upřesnila žalobní

návrh takto: „Navrhuji proto, aby okresní soud určil, že elektrická přípojka

začínající odbočením od distribuční soustavy společnosti E. ON Distribuce a.s. se sídlem v Českých Budějovicích, s místem spotřeby č. XY spolu s elektrickým

zařízením rozvádějícím elektrický proud do jednotlivých nemovitostí žalobce a

žalovaných a budova rozvodny stojící na pozemku p. č. XY v k. ú. XY jsou ve

spoluvlastnictví účastníků řízení“. Z toho bylo zjevné, že nadále nežádala určení, že přípojka je ve

spoluvlastnictví přídatném; případnou pochybnost bylo možno řešit při jednání

před soudem. Nicméně soud prvního stupně odmítl žalobu v původním znění a

nadále vycházel z toho, že jde o spoluvlastnictví přídatné; stejně postupoval i

odvolací soud. Za tohoto stavu tu nebyly podmínky pro odmítnutí žaloby; soudy tak zatížily

řízení vadou (vadným poučením), která mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci, a ke které dovolací soud v případě přípustného dovolání

přihlíží i bez návrhu (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Navíc: Je třeba rozlišovat mezi případem, kdy žalobní tvrzení neumožňují žalobě

vyhovět, a případem, kdy není vymezen předmět řízení; jen ve druhém z uvedených

případů lze žalobu odmítnout. Již v žalobě však uvedla žalobkyně jasně, že žádá

o určení spoluvlastnictví přípojky, jaký má být důvod zakládající její

spoluvlastnictví; výslovně uvedla, že na základě „uvedené kupní smlouvy“ (tj. smlouvy ze dne 21. 2. 2003, uvedené pod bodem I. žaloby) je spoluvlastnicí

„tohoto energetického zařízení“, a pod bodem IV. vysvětlila, o co opírá závěr o

(tam ještě přídatném) spoluvlastnictví. Žaloba tak netrpěla z tohoto hlediska

vadou, která by bránila dalšímu pokračování v řízení; ostatně v dalším řízení,

zejména při jednání, mohl soud dotazem na žalobkyni (jejího právního zástupce)

případné pochybnosti vyjasnit.

Dále: Žalobkyni se mělo dostat poučení, aby uvedla v žalobním návrhu výši

spoluvlastnických podílů. A konečně: Soudy nijak neodůvodnily, proč odmítly

žalobu i ohledně budovy rozvodny stojící na pozemku p. č. XY v k. ú. XY. Dovolací soud tedy nemá za to, že by žaloba, byť nijak precizní, trpěla po

opravě protismyslností a nesrozumitelností, jak jí vytkl soud prvního stupně ve

shodě se soudem odvolacím. Žalobkyně tvrdí, že spolu s pozemkem a průmyslovým

areálem uvedenými v žalobě nabyla i spoluvlastnický podíl k elektrické

přípojce, a protože má za to, že spoluvlastníky přípojky jsou spolu s ní

žalované společnosti, žádá, aby soud určil, že účastníci jsou jejími

spoluvlastníky; zdůvodňuje též naléhavý právní zájem na požadované určení (č. l. 3v). V tomto ohledu je tedy věc jasná, předmět řízení je vymezen. Tím ovšem

dovolací soud nijak nepředjímá posouzení důvodnosti žaloby. Lze uzavřít, že i když výtkám odvolacího soudu na adresu podání žalobkyně lze

zčásti přisvědčit, podmínky pro odmítnutí žaloby dosud nebyly ve věci splněny. K vyjádření žalovaných 1) a 2) se uvádí, že předmětem dovolacího přezkumu

nebyla důvodnost žaloby, ale jen podmínky pro odmítnutí žaloby jako

neprojednatelné. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí

odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno

rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,

zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k

dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. 9. 2019

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu