USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně obce Staré Město, se sídlem ve Starém Městě, Jamnická 46, IČO:
00576948, zastoupené Mgr. Jiřím Kubalou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku,
Josefa Václava Sládka 35, proti žalované LEKOS, spol. s r. o., se sídlem v
Ostravě, Muglinov, Betonářská 788/1, IČO: 43965458, zastoupené JUDr. Pavlem
Nastisem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, o určení
vlastnického práva, vedené u Okresního soudu
ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 16 C 72/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. května 2017, č. j. 56 Co 65/2017-238, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované
JUDr. Pavla Nastise, advokáta se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II
bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění
usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací
řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné,
nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo
proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
11. 11. 2016, č. j. 16 C 72/2016-160, určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí
chodníku na pozemku zapsaného na LV pro obec S. a katastrální území S.,
vedeného u Katastrálního úřadu pro M. kraj, Katastrálního pracoviště F. (dále
jen „předmětný chodník“) – (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II.).
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 9. 5. 2017, č. j. 56 Co 65/2017-238, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je výlučnou
vlastnicí předmětného chodníku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud vycházel ze zjevně
nesprávných skutkových zjištění, která nemají oporu ve skutečném stavu ani v
provedeném dokazování. Nijak se nevyjádřil k tvrzení žalobkyně, že způsob
vypořádání mezi účastníky vyplývá přímo ze zákona o pozemních komunikacích, kdy
je chodník podle § 12 odst. 4 tohoto zákona buďto věcí samostatnou, nebo
součástí místní komunikace, podle § 9 odst. 1 je vlastníkem místních komunikací
obec a ustanovení § 17 odst. 2 pak řeší situace, kdy je místní komunikace
zřízena na cizím pozemku. Zpochybňuje odkaz na rozhodnutí dovolacího soudu sp.
zn. 22 Cdo 1487/2015, 28 Cdo 4372/2014 a 28 Cdo 3895/2013, poukazuje naopak na
nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3143/13, když má za to, že nebyl odvolacím
soudem dostatečně zjištěn skutkový stav, odvolací soud totiž odmítl navržený
znalecký posudek a namísto toho „pouze bez bližšího rozboru konstatoval
jednotlivé vrstvy jako údajně mezi stranami nesporné“; z toho vyplývá i
nesprávné právní posouzení. Jeho úvaha opomíjí fakt, že po celou dobu řízení
byla otázka, zda se jedná o samostatnou věc, považována za vyřešenou,
dokazování se soustředilo výlučně na otázku vlastnického práva. Odvolací soud
ani nevyložil, co by ještě musel předmětný chodník splňovat, aby byl
samostatnou věcí. Žalobkyně odkazuje na rozsudek velkého senátu Nejvyššího
soudu sp. zn. 31 Cdo 691/2005, podle něhož je třeba na místní komunikace v
zásadě pohlížet na samostatné předměty právních vztahů. V daném případě nejde
jen o vyšlapanou stezku případně vysypanou štěrkem, předmětný chodník byl
naopak vybudován stavebními postupy v několika vrstvách, přičemž nic
nenasvědčuje tomu, že by se znatelně lišil od jiných běžně budovaných chodníků. Soud pak nemá dostatečné znalosti k posouzení stavebního provedení předmětného
chodníku, proto měl ve shodě s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
1487/2015 nechat vyhotovit znalecký posudek. Namítá, že došlo k porušení jejího
práva na spravedlivý proces, neboť rozhodnutí není náležitě odůvodněno a soudy
adekvátním způsobem nereagovaly na její návrhy, argumenty a námitky. Navrhuje,
aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že její žalobě vyhoví. Žalovaná ve vyjádření zdůrazňuje, že z žádného rozhodnutí dovolacího soudu
nevyplývá, že místní komunikace musí být vždy považována za samostatnou věc;
což nezpochybňuje ani rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo
691/2005. Co se týče údajného způsobu vypořádání vzájemných vztahů, poukazuje
na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 15/2012, týkající se
problematiky historických místních komunikací. Jádrem problému je, zda
předmětný chodník je či není stavbou ve smyslu občanskoprávním. Pokud žalobkyně
vytýká nesprávné závěry o skutkovém stavu, ty dovolacímu přezkumu nepodléhají. Odvolací soud se zabýval vlastnictvím chodníku ze zákona, když dospěl k závěru,
že se nejedná o samostatnou věc v občanskoprávním slova smyslu. Rovněž
dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat otázku provedení znaleckého posudku,
nadto jeho vypracování by bylo nadbytečné, když znalec nemůže činit právní
závěry. Má za to, že předmětný chodník je pak obdobný tomu, který se
projednával v řízení pod sp. zn. 22 Cdo 341/2004. Řízení tedy není zatíženo
předmětnou vadou, není porušeno ani právo na spravedlivý proces. Odvolací soud
rovněž velice trefně cituje rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo
3895/2013, když není důvodu, aby předmětný chodník byl samostatným předmětem
právních vztahů. Žalovaná shrnuje rovněž celý vývoj sporu, závěrem uvádí, že v
mezidobí již provedla dobudování sjezdu a přeložky předmětného chodníku. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto a žalované byla
přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud předně zdůrazňuje, že jediným dovolacím důvodem je nesprávné
právní posouzení věci (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.), pročež dovolacímu
soudu nepřísluší přezkoumávat skutkový stav zjištěný odvolacím soudem, toliko
může v případě, že je dovolání přípustné – přezkoumávat proces zjišťování
skutkového stavu z toho pohledu, zdali se soud nedopustil procesní vady, která
by mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci. Namítá-li tedy
žalobkyně zejména, že předmětný chodník má mít jinou strukturu, než zjistil
odvolací soud, není možné tuto námitku v dovolacím řízení přezkoumávat. Rovněž
nelze přezkoumávat to, zda z jednotlivých důkazů odvolací soud na základě
zásady volného hodnocení důkazů měl učinit jiné skutkové závěry. Dovolání nemůže založit námitka žalobkyně, že „zákon č. 13/1997 Sb., o
pozemních komunikacích, stanovuje způsob vypořádání mezi účastníky“, neboť
dovolacímu soudu není zřejmé, jak by se tato námitka měla projevit v poměrech
souzené věci, tedy v určení, že žalobkyně má být vlastnicí předmětného chodníku
coby samostatné věci v právním slova smyslu. To se týká i poukazu na § 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, podle něhož může být vlastnicí místní
komunikace pouze obec, jakož i poukazu na § 12 odst. 4 tohoto zákona, podle
něhož chodník může být samostatnou místní komunikací, případně součástí jiné
místní komunikace; tato ustanovení nemohou nijak zpochybnit závěr o tom, že
předmětný chodník není samostatnou věcí v právním slova smyslu pro jeho
stavební podobu, nevylučují, aby chodník nebyl místní komunikací [srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1052/2007
(dostupný na www.nsoud.cz), či usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 1. 2014, č. j. 9 As 15/2012-27 (uveřejněné pod č. 3028/2014
Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, dostupné na www.nssoud.cz)] či
aby byl v konkrétním případě toliko ztvárněním povrchu. I kdyby dovolací soud vycházel z posouzení pro žalobkyni nejpříznivějšího, pak
poukazem na § 9 odst.
1 zákona o pozemních komunikacích nutně může vystihnout
pouze to, že pokud by byl chodník sám o sobě místní komunikací, je jeho
vlastníkem obec. Z ustanovení § 12 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích pak
vyplývá toliko, že pokud by byl přilehlý chodník součástí místní komunikace,
pak by se nemohla žalobkyně úspěšně domáhat určení vlastnického práva přímo k
chodníku právě proto, že by byl toliko součástí místní komunikace. Vlastnické
právo k chodníku jakožto místní komunikaci je pak pojmově spjato se závěrem, že
jde o věc v právním smyslu; jinak by nebylo vůbec možné o vlastnickém právu
uvažovat. Co se konečně týče poukazu na § 17 odst. 2 tohoto zákona, je třeba zdůraznit,
že judikatura se v otázce toho, zdali může být pozemní komunikace samostatnou
věcí (stavbou) v občanskoprávním smyslu, určitým způsobem vyvíjela. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002
(uveřejněném pod č. C 2750 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck
– dále jen „Soubor“), uvedl, že „‚místní‘ a ‚účelové komunikace‘ představují
určitou kvalitu pozemku, jsou názvy pro druh pozemku a představují určité
ztvárnění či zpracování jeho povrchu. Nemohou tedy být současně pozemkem a
současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by
mohly mít rozdílný právní režim či osud; nelze je od pozemku oddělovat, např. samostatně (odděleně jednu od druhé) převádět“. Obdobně v rozsudku ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1911/2000 (uveřejněném
pod č. C 1 094 v Souboru), Nejvyšší soud zdůraznil: „Výsledek stavební
činnosti, který je stavbou ve smyslu stavebních předpisů, nemusí být nutně
stavbou ve smyslu občanského práva. Takovou stavbou je v případě, že je (i s
přihlédnutím ke zvyklostem v právním styku) způsobilým předmětem právních
vztahů (např. budova). Komunikace pokrytá živičným povrchem takovou stavbou
není, byť jde o stavbu podle veřejného práva. Obdobný právní názor zaujal
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97,
publikovaném v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 1, s. 35, v případě
parkoviště, který je přiměřeně použitelný i daný případ, kdy dospěl k závěru,
že parkoviště představuje pozemek – parkovací plochu ve smyslu bodu 2 přílohy k
vyhlášce č. 190/1996 Sb., kterou se provádí katastrální zákon, jehož povrch byl
zpracován (položením tří vrstev stavebního materiálu) tak, aby sloužil
parkování automobilů, a že není stavbou. Pod bodem 2 přílohy k vyhlášce č. 190/1996 Sb. jsou jako druhy pozemku – ostatní plochy uvedeny mimo jiné ostatní
komunikace, které jsou pak blíže charakterizovány jako místní a účelové
komunikace. ‚Místní‘ a ‚účelové komunikace‘ představují určitou kvalitu
pozemku, jsou názvy pro druh pozemku a představují určité ztvárnění či
zpracování jeho povrchu. Nemohou tedy být současně pozemkem a současně stavbou
ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný
právní režim či osud; nelze je od pozemku oddělovat, např.
samostatně (odděleně
jednu od druhé) převádět.“
Od těchto závěrů se velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005
(uveřejněném pod č. 76/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč. – dále jen „Rc 76/2007“), částečně odchýlil, když připustil, že „místní
komunikace by mohla být samostatnou věcí odlišnou od pozemku, na němž se
nachází, v případě, že by byla stavbou ve smyslu občanského práva, tj. stavbou
ve smyslu § 119 obč. zák., která jako samostatný předmět vlastnictví může být
předmětem občanskoprávních vztahů. Nelze vyloučit, že místní komunikace může
být stavbou, a tedy samostatnou věcí ve smyslu občanskoprávním, a že právní
vztahy k ní nemusí být totožné se vztahy k pozemku, na němž byla zřízena. Této
možnosti nasvědčuje i § 17 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních
komunikacích, dle nějž‚ jestliže byla zřízena stavba dálnice, silnice nebo
místní komunikace na cizím pozemku a vlastníku této stavby se prokazatelně
nepodařilo dosáhnout majetkoprávního vypořádání s vlastníkem pozemku, je
příslušný speciální stavební úřad oprávněn na návrh vlastníka stavby zřídit
věcné břemeno, které je nezbytné pro výkon vlastnického práva ke stavbě, a to
za jednorázovou náhradu ve výši, která podle zvláštního předpisu náleží za
vyvlastnění‘. Z tohoto ustanovení vyplývá, že zákon rozlišuje vlastnictví
pozemků pod komunikacemi (s výjimkou komunikace účelové) od vlastnictví samotné
komunikace, a tudíž je na tyto pozemní komunikace, tj. dálnice, silnice a
místní komunikace, třeba v zásadě pohlížet jako na samostatné předměty právních
vztahů.“
V usnesení ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013 (dostupném na
www.nsoud.cz), pak Nejvyšší soud zdůraznil, že pokud rozsudek Rc 76/2007
připustil, že místní komunikace může být samostatnou věcí v občanskoprávním
smyslu, nestanovil současně, že na veškeré plochy představující místní
komunikace podle zákona o pozemních komunikacích je třeba kategoricky pohlížet
jako na samostatné věci, a nikoliv pouze jako na součásti pozemku; takový závěr
není možné dovodit ani z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3411/2008. Z uvedeného tedy vyplývá, že ačkoli dálnice, silnice a místní komunikace by pro
jejich provedení neměly být považovány za samostatnou věc v občanskoprávním
slova smyslu, nýbrž toliko za úpravu povrchu pozemku [viz též rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005 (uveřejněný pod
č. C 4 004 až 4 006 v Souboru)], je u nich nezbytné s ohledem na úpravu
obsaženou v zákoně č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, postupovat
odlišně, a zvážit tak, zdali je ztvárnění pozemku provedeno takovým způsobem,
že nelze hovořit toliko o prosté úpravě povrchu (například vysypání makadamu,
štěrku, škváry či asfaltového výbrusu na povrch pozemku a jeho následné
zarovnání), nýbrž o jeho zásadní změně (například položení několika vrstev
asfaltu povrchu), což povede k závěru o samostatné stavbě. Takový závěr je ostatně v souladu i s obsahem novely zákona o pozemních
komunikacích, provedené s účinností od 31. 12.
2015 zákonem č. 268/2015 Sb.,
který novelizoval § 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích zakotvením
pravidla, podle kterého „stavba dálnice, silnice a místní komunikace není
součástí pozemku“. Tím je jednoznačně (ve spojení s § 498 odst. 1 o. z.)
vystiženo, že na právní režim mimo jiné místních komunikací lze nahlížet
optikou samostatných věcí v právním smyslu tehdy, jde-li o stavby, a to stavby
mající charakter samostatných věcí v právním smyslu. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4933/2015
(dostupném na www.nsoud.cz), s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1121/2008 (uveřejněný pod č. 65/2009 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), uvedl, že „Občanský zákoník v § 120 odst. 2 stanoví, že stavba není součástí pozemku; nevymezuje však, co to stavba je…
Judikatura Nejvyššího soudu dospěla k závěru, že pokud občanskoprávní předpisy
(např. § 120 odst. 2 obč. zák.) používají pojem ‚stavba‘, nelze obsah tohoto
pojmu vykládat jen podle stavebních předpisů. Stavební předpisy chápou pojem
‚stavba‘ dynamicky, tedy jako činnost, popřípadě soubor činností, směřujících k
uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo samotné). Naopak pro účely
občanského práva je pojem ‚stavba’ nutno vykládat staticky, jako věc v právním
smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být
předmětem občanskoprávních vztahů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1997, sp. zn. 3 Cdon 265/96, publikovaný v Právních rozhledech, 1997, č. 6). Stavba, která není věcí podle § 119 obč. zák., je součástí pozemku a
vlastnictví k ní nabývá vlastník pozemku přírůstkem. Stavba jako výsledek
stavební činnosti je zpravidla též stavbou podle občanského práva a je
samostatnou věcí. V některých případech však stavbu nelze fakticky ani
hospodářsky oddělit od pozemku, na kterém je zřízena, a stavba tak s tímto
pozemkem splývá, je jeho součástí a tvoří s ním jednu věc (např. lom,
meliorační zařízení, některé ploty a zídky apod.). V některých mezních
případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o
samostatnou věc a kdy o součást pozemku. Bude vždy třeba zvažovat, zda stavba
může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem
okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné,
aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a
prodeje, nájmu apod.), a také k jejímu stavebnímu provedení. Významným
hlediskem je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud
takové vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku“. V rozsudku ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2858/2013 (uveřejněném pod č. C
15 036 v Souboru), na uvedené závěry navázal ve směru, že „stavbou podle § 119
obč. zák. je výsledek takové stavební činnosti, jíž vznikne věc (k tomu srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 1988, sp. zn. 4 Cz 37/88,
uveřejněný v ASPI pod evidenčním č. 13366CZ).
Stavbou v občanskoprávním smyslu
se rozumí výsledek stavební činnosti, tak jak tuto činnost chápe stavební zákon
a jeho prováděcí předpisy, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním slova
smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv součást věci
jiné (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2901). Stavba,
která není věcí podle § 119 obč. zák., je součástí pozemku (k tomu srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. ledna 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 1998, č. 8, pořadové č. 68). Stavbou ve smyslu občanskoprávním nemůže být stavební činností vytvořená
stavba či konstrukce, u níž nelze určit jasnou hranici, kde končí pozemek a kde
začíná samotná stavba (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 28. února 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, uveřejněný v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C
4004).“ Stavba není součástí pozemku tehdy, jestliže jde o stavbu, která je
věcí nemovitou nebo jestliže jde o stavbu, která je věcí movitou, tj. která
není funkčně nebo fyzicky spojena s pozemkem a lze ji od něho oddělit, aniž by
došlo k znehodnocení (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 24. května
1994, sp. zn. Pl. ÚS 16/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu, C. H. Beck, 1994, svazek 1, pořadové č. 25, str. 190)“. Ústavní soud se k pojmu stavby ve smyslu občanskoprávním vyslovil zejména ve
svém nálezu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. I. ÚS 531/05 (dostupném na
http://nalus.usoud.cz), v němž uvedl: „Kromě toho, že občanskoprávní pojem
stavby předpokládá výsledek nějaké stavební činnosti, u které se však
nevyžaduje dotčení veřejných zájmů, musí být tento výsledek způsobilý být
předmětem občanskoprávních vztahů, resp. věcí v právním smyslu. Občanský
zákoník užívá pojem stavba v souvislosti s vymezením věcí nemovitých
(nemovitostí) v § 119. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení jsou nemovitostmi
pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Občanskoprávní pojem stavby
tedy musí být interpretován tak, že je podpojmem pojmu věci. Tento právní pojem
vychází z přirozeného pojmu věci, který zahrnuje hmotné předměty oddělené od
okolního světa. Přirozený pojem věci je právem dále modifikován tak, že
výsledkem je pojem věci v právním smyslu, který určuje jeden z předmětů
občanskoprávních vztahů (§ 118 občanského zákoníku). Modifikaci přirozeného
pojmu věci obsahuje např. § 120 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého
stavba není součástí pozemku. Ačkoli tedy nemovitá stavba není věcí v
přirozeném smyslu, je věcí ve smyslu právním, a tudíž i předmětem
občanskoprávních vztahů. Stavba jako nemovitost tedy musí splňovat znaky
přirozeného pojmu věci s tím rozdílem, že nemusí být oddělena od pozemku, na
kterém je postavena. V prvé řadě se musí jednat o vymezitelný kus vnějšího
světa.
Z tohoto důvodu se o stavbu jako nemovitost nemůže jednat v případě
výsledku stavebních prací, který není vymezitelný vzhledem k pozemku, na kterém
stojí.“
Nadále jsou v této souvislosti platné závěry, že při posouzení samostatnosti
stavby je nutno přihlížet ke všem okolnostem věci [srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002 (uveřejněný pod
č. C 2 248 v Souboru), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013 (dostupném na www.nsoud.cz)]. Jelikož otázku, zda určitá
stavba je součástí pozemku nebo samostatnou věcí nelze řešit pro všechny
myslitelné případy stejně, její posouzení je v hraničních případech na úvaze
soudu [srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22
Cdo 1221/2002 (uveřejněný pod C 2248 v Souboru) a ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22
Cdo 1964/2003 (publikováno v časopise Právní rozhledy, 2004, č. 14, str. 549),
či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2569/2009, a ze
dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007 (všechna rozhodnutí dostupná na
www.nsoud.cz)], pročež dovolací soud přezkoumá možné hraniční případy jen z
pohledu, zdali úvahy soudu v nalézacím řízení nebyly zjevně nepřiměřené. V daném případě lze souhlasit s výtkou žalobkyně, že v posuzované věci nejde
jen o vyšlapanou stezku případně vysypanou štěrkem; to však ještě neznamená, že
by předmětný chodník musel nutně být samostatnou věcí. Odvolací soud se věcí
podrobně zabýval, přičemž dovodil, že předmětný chodník je v podstatě zpevněným
asfaltovým povrchem, jehož základ původně tvořila struska, později štěrk či
jiná drť, horní vrstva pak byla dokončena několikacentimetrovým asfaltovým
povrchem, na jedné straně je stavebně ohraničen plechovou ohradou, za níž
pokračuje pozemek parc. č. 1972/89 a tvoří podnikatelský areál žalované, který
je upravený a zpevněný obdobným způsobem, na druhé straně je ukončen betonovými
obrubníky; v podstatě pouze o několik centimetrů převyšuje úroveň krajské
komunikace. Z hlediska technologického tvoří jeho jednotlivé vrstvy zpevňující
drť či štěrk v sypké podobě, je přitom nepodstatné, zdali sahá do hloubky 20 či
50 cm, povrch je zpevněn uvedenou několikacentimetrovou asfaltovou plochou. Odvolací soud tak uzavřel, že se jedná o stavbu spočívající jen v určitém
zpracování povrchu pozemku, nejedná se o samostatnou věc v právním slova
smyslu. Nebýt v podstatě plechové ohrady, plynně by navazoval na zbylou část
pozemku žalované. Předmětný chodník se nachází toliko před plechovou ohradou
ohraničující areál společností FRYD KETSIM, žalované a Stavebnin Kozelský, nemá
dalšího pokračování. Uzavřel tedy, že se nejedná o samostatnou stavbu v právním
slova smyslu, toliko o součást pozemku parcely náležející žalované, což
nezpochybňuje ani skutečnost, že předmětný chodník měl být vystavěn v rámci
akce „Z“, existence hospodářské smlouvy, jakož i zápis předmětného chodníku v
pasportu místních komunikací. Dovolací soud závěry odvolacího soudu přezkoumal, načež dospěl k závěru, že v
dovolacím přezkumu obstojí.
Odvolací soud své závěry dostatečným způsobem
odůvodnil a nelze je považovat za zjevně nepřiměřené z hlediska zjištěného
skutkového stavu, a to i při vědomí, že se jedná v tomto případě do značné míry
o hraniční případ. Odvolací soud se vypořádal se všemi podstatnými okolnostmi
případu, poukázal na způsob výstavby chodníku, vysvětlil jeho strukturu
završenou tenkou jen několikacentimetrovou zpevňující asfaltovou zálivkou
zásadně nepřevyšující běžné zpevňující úpravy ploch. Správně poukázal na to, že
vybudování chodníku v akci „Z“ občany obce, uzavření hospodářské smlouvy, jakož
i evidence předmětného chodníku v pasportu místních komunikací existenci
místních komunikací bez dalšího neprokazuje [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 921/2017 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Odvolací soud tak dostál i závěrům obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne
23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že neprovedl důkaz znaleckým posudkem,
nelze této námitce přisvědčit. Soud v nalézacím řízení není povinen provést
veškeré důkazní návrhy (§ 120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.), toliko je povinen
se s nimi řádně vypořádat, aby naplnil požadavky práva účastníka na spravedlivý
proces; těmto požadavkům odvolací soud dostál. V dané věci odvolací soud
rozhodl o tom, že nedoplní dokazování znaleckým posudkem, když měl za to, že by
znalec nenapomohl k objasnění věci, neboť nemůže zodpovědět pro řízení zásadní
právní otázku, zdali je předmětný chodník samostatnou věcí v právním slova
smyslu. Tuto úvahu učinil při vědomí existence skutkových zjištění, která mu
umožňují provést právní posouzení a která v odůvodnění rozsudku podrobně uvedl. Takový postup odvolacího soudu lze považovat s ohledem na provedené dokazování
za přiměřený. Byť lze obecně připustit, že ve sporech s podobným obsahem soudy využívají
znalecké posudky, není rozhodnutí provedením takového důkazu podmíněno. To
platí tím spíše, jestliže odvolací soud výslovně mimo jiné konstatoval, že „co
se týče technologického způsobu výstavby chodníku, zde mezi stranami nebyl
žádný rozpor. Nikdo nezpochybňoval to, z čeho vycházel odvolací soud, totiž že
jednotlivé vrstvy chodníku tvoří zpevňující drť či štěrk v sypké podobě, a je
nepodstatné, zda sahá do hloubky 20 či 50 cm. Tento povrch je pak zpevněn
několikacentimetrovou asfaltovou vrstvou.“ Tato východiska ostatně
nezpochybňuje ani samotné dovolání. K námitce, že odvolací soud nevyložil, co by ještě musel předmětný chodník
splňovat, aby byl samostatnou věcí, je třeba říci, že úkolem soudu není
zodpovídat hypotetické otázky, nýbrž řádně zjistit skutkový stav a ten následně
podřadit pod příslušnou právní normu. Dovolací soud se závěrem neztotožňuje s výhradou, že došlo k porušení jejího
práva na spravedlivý proces pro údajně nedostatečné odůvodnění, když má naopak
za to, že odvolací soud zcela dostatečným a logickým způsobem vysvětlil, jaké
úvahy ho v dané věci vedly k tomu, že předmětný chodník nepovažoval za
samostatnou věc v právním slova smyslu.
Nesouhlas dovolatele se závěry
vyjádřenými odvolacím soudem sám o sobě přípustnost dovolání založit nemůže. Bez ohledu na to, že v této souvislosti zcela absentuje vymezení přípustnosti
dovolání, není dovolacímu soudu zřejmé, jakým konkrétním způsobem se má tato
námitka promítnout v souzené věci a co jejím prostřednictvím dovolatelka
odvolacímu soudu konkrétně vytýká. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.