22 Cdo 921/2017
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce P. Ř., proti žalovanému statutárnímu městu Ústí nad Labem, se
sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 2336/8, IČO: 00081531, zastoupenému
JUDr. Miloslavou Coufalovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem – Krásnem
Březně, Neštěmická 779/4, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ústí
nad Labem pod sp. zn. 34 C 116/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. června 2016, č. j. 10 Co
95/2015-236, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. června 2016, č. j. 10 Co
95/2015-236, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
18. 12. 2013, č. j. 34 C 116/2008-194, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku
parc. č. 4434/2 o výměře 23 m2, vzniklého rozdělením pozemku parc. č. 4434 o
výměře 286 m2, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro
Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Ústí nad Labem, na LV č. 1 pro obec a
katastrální území Ú. n. L., podle geometrického plánu pro rozdělení pozemku č. 4274-47/2011, zhotoveného Ing. Petrem Vodňanským, s místem podnikání Chlumec,
Chlumecká 314, který tvoří nedílnou součást rozsudku (výrok I.). Dále určil, že
žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 4464/5 o výměře 42 m2, vzniklého
rozdělením pozemku parc. č. 4464/1 o výměře 3 462 m2, zapsaného v katastru
nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Ústí
nad Labem, na LV č. 1 pro obec a k. ú. Ú. n. L., podle příslušného
geometrického plánu pro rozdělení pozemku č. 4377-047/2011, zhotoveného Ing. Petrem Vodňanským, s místem podnikání Chlumec, Chlumecká 314, který tvoří
nedílnou součást rozsudku (výrok II.), a rozhodl, že žalovaný je povinen
nahradit žalobci náklady řízení ve výši 31 782 Kč do 3 dnů od právní moci
rozsudku (výrok III.). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce má
naléhavý právní zájem na určení svého vlastnictví k předmětným nemovitostem,
když s ohledem na zjištění, že části pozemků, které od roku 1975 užívali jeho
předchůdci, měl žalobce vydržet, jsou však stále evidovány ve prospěch
žalovaného. Ze svědeckých výpovědí bylo zjištěno, že pozemky od uzavření kupní
smlouvy zůstaly stejně ohraničeny plotem z pletiva, resp. kamennou zídkou ze
železničních pražců, se kterými nebylo manipulováno mimo jejich původní polohu;
toto zjištění soud učinil zejména z výpovědi svědka P. Ř., který detailně
popsal způsob opravy zídky u pozemku parc. č. 4434. Ohledně hranice s pozemkem
parc. č. 4464/1 je situace obdobná, když slyšení svědkové uvedli, že tuto
hranici tvořilo vždy oplocení, které prorůstalo křovím a nebylo s ním
manipulováno. Sporná hranice však byla vytyčena k roku 2006 a z této hranice
bylo rovněž vycházeno pro účely vytyčení hranic pozemků pro oddělení pozemků
parc. č. 4434/1 a 4464/2. Podle soudu prvního stupně šlo o držbu oprávněnou,
kdy bylo nutné přihlédnout k obsahu kupní smlouvy z roku 1975, kde výměra
prodávaného pozemku byla uvedena 524 m2 (po opravě 525 m2) a omyl držitelů v
rozsahu užívané plochy (64 m2) je tímto vysvětlen. Vlastnictví vydrželi již
právní předchůdci žalobce, jeho bratr spolu s manželkou. Následně darovací
smlouvou ze dne 29. 8. 2001 byl na žalobce převeden pozemek parc. č. 4435 (nyní
4435/1 a 4435/2). Po darování tohoto pozemku žalobce pokračoval v držbě v
původních hranicích, tyto neposouval a jeho držba byla s ohledem na provedené
důkazy oprávněná. Soud prvního stupně se rovněž neztotožnil s námitkou
žalovaného, že s ohledem na skutečnost, že pozemky parc. č. 4464/1 a 4434 mají
povahu komunikace, k nim nelze vydržet vlastnické právo.
Zdůraznil, že žádný
právní předpis explicitně nezakazuje vlastnictví fyzické osoby k pozemku, na
němž se nachází komunikace. Samotná komunikace má povahu samostatné věci, která
je oddělena od pozemku, na němž leží; přitom bylo rozhodováno o vlastnictví k
pozemku a nikoliv o vlastnictví ke stavbě na něm ležící. Není tak dána
překážka, která by ve smyslu § 134 odst. 2 občanského zákoníku bránila
vydržení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 1. 6. 2016, č. j. 10 Co 95/2015-236, rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že „žaloba se zamítá“ (výrok I.), a uložil žalobci povinnost
nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 54 208 Kč do
3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Odvolací soud vyšel z dokazování
provedeného soudem prvního stupně, které pro účely svého rozhodování měl za
dostatečné. Vzal za prokázané, že na pozemcích žalovaného parc. č. 4434 a
4464/1 je umístěna komunikace, která má charakter místní komunikace III. třídy,
typu vozovky bez chodníku; nově vytyčená hranice pozemku parc. č. 4434/2
zasahuje do profilu komunikace na pozemku parc. č. 4434 a nově vytyčená hranice
pozemku č. 4464/5 zasahuje do profilu komunikace na pozemku č. 4464/1. Soud
prvního stupně se však dopustil nesprávného právního posouzení, když dovodil,
že komunikace má povahu samostatné věci. V posuzované věci nebylo zjištěno, že
by místní komunikace byla tvořena právě takovou stavbou spojenou se zemí pevným
základem, která by odůvodňovala závěr o tom, že je samostatnou věcí, jež může
být předmětem vlastnického práva. Pozemky žalovaného jsou v daném případě
místní komunikací samy o sobě, není na nich umístěna stavba komunikace v
občanskoprávním smyslu, jejíž vlastnictví by bylo možné oddělit od vlastnictví
samotných pozemků; tvar těchto pozemků navíc zcela odpovídá jejich charakteru
místní komunikace, resp. bývalé úvozové cesty, která byla a je veřejně užívána
k dosažení jiných pozemků z této cesty přístupných. Vlastnictví místní
komunikace tak v této věci nelze právně oddělit od vlastnictví pozemku.
Vzhledem k tomu, že bylo zjištěno, a není to mezi účastníky sporné, že
vlastníkem pozemků parc. č. 4434 a 4464/1 je žalovaný, přičemž tyto pozemky
jsou vedeny jako místní komunikace III. třídy, typ vozovky bez chodníku, jejich
vlastníkem je podle zákona obec, na jejímž území se místní komunikace
nacházejí, tzn. žalovaný, nelze než uzavřít, že nabytí vlastnictví k části
takového pozemku vydržením je zákonem vyloučeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. První, doposud neřešenou,
otázkou je, zda § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích
(dále též jen „zákon o pozemních komunikacích“), brání vydržení vlastnického
práva k pozemku, na němž se nachází komunikace. Poukazuje na skutkové okolnosti
případu, kdy sporné pozemky užívali právní předchůdci žalobce od roku 1975 a
následně je na žalobce převedli darovací smlouvou v roce 2001. Zdůrazňuje, že v
dané věci není možné aplikovat zákon o pozemních komunikacích, neboť k vydržení
vlastnického práva právními předchůdci došlo již před nabytím jeho účinnosti,
kdy žádný právní předpis vydržení nezakazoval. Odvolací soud se dále odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe v tom, zda v případě, kdy se místní komunikace
nachází na pozemku, musí být vlastník pozemku a vlastník místní komunikace vždy
totožný. Odvolací soud sice poukázal na relevantní judikaturu, neozřejmil však,
proč v dané věci by se na rozdíl od názoru soudu prvního stupně nemělo na
místní komunikaci na sporných pozemcích pohlížet jako na samostatný předmět
právních vztahů. Komunikace jsou nepochybně stavbou spojenou se zemí pevným
základem, neboť lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná tato stavba, je
rovněž nutné přihlédnout k jeho povrchu; odvolací soud však v této souvislosti
neprováděl žádné dokazování, které by mu umožnilo se odchýlit od závěrů soudu
prvního stupně. Je tedy nutno rozlišovat vlastnický režim ke stavbě
(komunikaci) a pozemku pod ní, přičemž zákonné omezení se vztahuje pouze na
vlastnictví komunikace. Dále pokládá otázku, podle jakého předpisu se určí
vlastník pozemku za předpokladu, že komunikace výjimečně není věcí samostatnou,
ale toliko součástí pozemku. Nepovažuje za správný názor, že v situaci, kdy je
komunikace toliko ztvárněním pozemku, se má aplikovat toliko zákon o pozemních
komunikacích, neboť upravuje pouze otázku vlastnictví komunikací a nikoliv
vlastnictví pozemků, na kterých se komunikace nachází. Vlastnické právo se
přitom nemá určovat pouze podle součásti věci, nýbrž podle věci hlavní. Řízení
je dále zatíženo vadou spočívající v absenci postupu podle § 213b odst. 1 a 2
občanského soudního řádu; žalovaný v této souvislosti poukazuje na rozdílné
posouzení věci soudem prvního stupně a odvolacím soudem v otázce možnosti
vydržení pozemku. Další zásadní pochybení spočívá při zjišťování skutkového
stavu, neboť odvolací soud sám činil skutková zjištění ohledně povahy
komunikace na sporných pozemcích, aniž by v tomto ohledu provedl jakýkoliv
důkaz. Nesouhlasí rovněž s výrokem o náhradě nákladů řízení, neboť žalovaný je
statutárním městem, a proto by mu v souladu s judikaturou Ústavního soudu,
jakož i judikaturou Nejvyššího soudu neměla žádná náhrada připadnout; v této
souvislosti upozorňuje na dostatečné personální zázemí žalovaného. Závěrem
navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení, popřípadě aby jej změnil tak, že rozsudek soudu
prvního stupně potvrdí a žalobci přizná náhradu nákladů řízení.
Žalovaný ve vyjádření považuje nastolené problémy pouze za účelové. Sporné
části pozemků parc. č. 4434 a č. 4464/1 nezákonně žalobcem zabrané jsou pro
uvedenou lokalitu důležité a ovlivňují dopravní obslužnost. Dovolatelem
nastolenou otázku vydržení před nabytím účinnosti zákona o pozemních
komunikacích považuje za nepodstatnou pro věc, stejně tak je irelevantní
otázka, zda může mít komunikace a pozemek pod ní rozdílného vlastníka. Otázka,
jak se určí vlastník pozemku v případech, kdy se na něm nachází místní
komunikace, pak byla mnohokrát řešena. Žalovaný nesouhlasí s doplňováním
tvrzení v dovolání ani s námitkou nepřiznávání náhrady nákladů řízení
statutárním městům. Závěrem navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě
zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“),
neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej
článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Protože k vydržení sporných částí uvedených pozemků žalovaného mělo dojít před
1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle
příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Z hlediska procesní ekonomie se dovolací soud nejprve zabýval námitkou, že
odvolací soud učinil skutková zjištění, aniž by sám provedl dokazování.
Ačkoliv pochybení při zjišťování skutkového stavu jsou ve své podstatě vadou
řízení, dovolatel obsahově dovoláním vystihuje obsah otázky procesního práva
[srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo
3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo
4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]; dovolací soud shledal v této otázce
dovolání přípustným a zároveň důvodným, neboť se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolací soud předesílá, že v rámci své přezkumné činnosti (§ 241a odst. 1 o.
s. ř.) není oprávněn přezkoumávat zjištěný skutkový stav, a proto svou
přezkumnou činnost omezil toliko na otázku, zdali odvolací soud ohledně
uplatněných výhrad postupoval při zjišťování skutkového stavu v souladu s
procesními předpisy.
Podle § 213 odst. 1 až 3 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem,
jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování,
na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud
provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému
skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným
důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací
soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval;
tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být
prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování
skutkového stavu vycházel.
Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 10. 2004 sp. zn. IV. ÚS 57/04 (dostupném na
http://nalus.usoud.cz), uvedl, že „skutková zjištění (zjištění skutkového
stavu) jsou v občanském soudním řízení výsledkem provedení důkazů (§ 122 o. s.
ř.) a jejich hodnocení (§ 132 o. s. ř.). Z uvedeného plyne a contrario závěr,
že skutková zjištění může činit toliko ten soud, který důkaz provedl (s
výjimkou podle § 122 odst. 2 o. s. ř.). Dodržení zásady přímosti je tudíž
jedním z pojmových znaků důkazního řízení. Jak ustálená judikatura (viz zejména
Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek 64/66, R 92/68, Soudní judikatura
11/2001), tak i doktrína (viz kupř. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec,
M. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: 2003, s. 967) pak
z uvedených ustanovení občanského soudního řádu ve spojení s důsledky
plynoucími ze zásady ústnosti (§ 115, § 214 odst. 1 o. s. ř.) a přímosti (§ 122
odst. 1, § 211, § 213 o. s. ř.) v občanském soudním řízení interpretují
ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. v tom smyslu, že je zásadně nepřípustné, aby
odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního
stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval“ [rovněž např.
nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 363/06, nález
Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1180/14 (oba dostupné na
http://nalus.usoud.cz), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp.
zn. 23 Cdo 1128/2013 (uveřejněný pod č. C 15 103 v Souboru civilních rozhodnutí
a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck)].
Z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2983/08
(uveřejněného v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 86), se podává:
„Hodnocení důkazů bez jejich provedení soudem (nejsou-li dány důvody dožádání)
zakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy v důsledku
porušení zásady přímosti, dle níž dokazování provádí soud, jenž rozhoduje ve
věci, a to při jednání, ke kterému předvolá účastníky řízení, přičemž
rozhodnutím ve věci je i změna rozhodnutí nalézacího soudu soudem odvolacím v
odvolacím řízení. Smyslem a účelem zásady přímosti je objektivita a nezávislost
soudního rozhodování, jakož i zabezpečení práva účastníků řízení k provedeným
důkazům se vyjádřit.“
Obdobně i z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že zásada, že odvolací soud
není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená, že by
se mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Má-li
odvolací soud za to, že na základě důkazů provedených soudem prvního stupně,
jež byly podkladem pro zjištění skutkového stavu věci, lze dospět k jinému
skutkovému zjištění, je nepřípustné, aby se odchýlil od hodnocení důkazů
provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl, a zjednal si tak
rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazu. To znamená, že
odvolací soud je povinen ohledně skutečnosti, o níž má pochybnosti, zopakovat
dokazování jako celek [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8.
2009, sp. zn. 33 Cdo 1890/2007 (dostupný na www.nsoud.cz)]. V případě, že soud
prvního stupně sice důkaz provedl, avšak při hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.)
jej pominul, žádná skutková zjištění z něho neučinil a ohledně zjišťované
skutečnosti v rozporu s § 132 o. s. ř. vyšel z ostatních provedených důkazů, je
odvolacímu soudu zakázáno, aby takový důkaz považoval bez dalšího za podklad
pro svá skutková zjištění. Odvolací soud je podle § 213 odst. 3 o. s. ř.
povinen zopakovat soudem prvního stupně pominutý důkaz; způsobilým podkladem
pro skutková zjištění odvolacího soudu může být jen takový důkaz, který
odvolací soud provedl znovu stejným způsobem, jako by před soudem prvního
stupně nebyl vůbec proveden [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2236/2008 (dostupný na www.nsoud.cz)].
Odvolací soud vycházeje z dokazování provedeného soudem prvního stupně, které
pro účely svého rozhodování považoval za dostatečné, vzal za prokázané, že na
pozemcích žalovaného parc. č. 4434 a č. 4464/1 jsou umístěny komunikace, které
mají charakter místní komunikace III. třídy, typu vozovky bez chodníku; nově
vytyčená hranice pozemku parc. č. 4434/2 zasahuje do profilu komunikace na
pozemku parc. č. 4434 a nově vytyčená hranice pozemku parc. č. 4464/5 zasahuje
do profilu komunikace na pozemku parc. č. 4464/1. Neztotožnil se ovšem s
právním hodnocením, neboť s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a judikaturu
Ústavního soudu uvedl, že neplatí za všech okolností, že samotná komunikace má
povahu samostatné věci, která je oddělena od pozemku, na němž leží. Sám pak
uvedl, že „nebylo zjištěno, že by místní komunikace byla tvořena právě takovou
stavbou spojenou se zemí pevným základem, která by odůvodňovala závěr o tom, že
je samostatnou věcí, jež může být předmětem vlastnického práva. Pozemky
žalovaného parc. č. 4434 a 4464/1 jsou v daném případě místní komunikací samy o
sobě, není na nich umístěna stavba komunikace v občanskoprávním smyslu, jejíž
vlastnictví by bylo možno oddělit od vlastnictví samostatných pozemků“.
Byť lze s odvolacím soudem souhlasit v tom, že místní komunikace nemusí mít
vždy charakter věci samostatné [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.
10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005 (uveřejněný pod č. 76/2007 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), ostatně na který správně poukázal i
odvolací soud], v dané věci nebyl řádně zjištěn skutkový stav, který by
odůvodňoval závěr o tom, že obě dotčené místní komunikace nemají charakter věci
samostatné. Ze spisu se totiž podává, že odvolací soud neprováděl v odvolacím
řízení dokazování a patřičná skutková zjištění ohledně povahy komunikací v
tomto ohledu neučinil ani soud prvního stupně, který v odůvodnění svého
rozhodnutí toliko uvedl, že „samotná komunikace má povahu samostatné věci,
která je oddělena od pozemku, na němž leží“; tento závěr přitom odvolací soud
sám kritizoval, neboť podle něj nemusí být místní komunikace bez dalšího
samostatnou věcí v právním slova smyslu.
Jestliže odvolací soud provedl právní posouzení věci na základě absentujícího
skutkového stavu, založil své rozhodnutí na neúplném, a tudíž nesprávném
právním posouzení věci, neboť pro toto posouzení nebyly zjišťovány žádné
podstatné skutkové okolnosti. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení byl
proto uplatněn právem.
Odvolacímu soudu lze rovněž vytknout, že řádně nebylo ozřejměno, na základě
kterých skutečností dospěl k závěru, že obě místní komunikace se nacházejí na
sporných částech pozemků parc. č. 4434 a č. 4464/1; tato otázka vyvstává
zřetelně již ze skutečnosti, že podle obsahu spisu mají být sporné části již po
řadu let zaploceny a užívány žalobcem, popřípadě jeho právními předchůdci.
Zodpovězení uvedené otázky je podstatné i z toho důvodu, že jestliže by se na
uvedených sporných částech pozemku ve skutečnosti nenacházely místní
komunikace, nemohl by se uplatnit ani závěr odvolacího soudu ohledně nemožnosti
vydržení vlastnického práva.
V této souvislosti lze rovněž poukázat na skutečnost, že podle zákona o
pozemních komunikacích se existující pozemní komunikace stane místní
komunikací, pokud bylo rozhodnuto o jejím zařazení do kategorie místních
komunikací správním rozhodnutím (§ 3 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích);
k takovému zařazení může dojít za předpokladu, že místní komunikace slouží
převážně místní dopravě na území obce (§ 6 zákona o pozemních komunikacích) a
je ve vlastnictví obce (§ 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích). Pro
existenci místní komunikace naopak není rozhodující (byť to bezesporu může být
vhodná indicie) její evidence v tzv. pasportu místních komunikací či v jiné
evidenci (např. v katastru nemovitostí jako druh pozemku a způsob jeho
využití), neboť zákon nepředpokládá, že by zápis do jakékoliv evidence měl
konstitutivní povahu (srovnej Slováček, D. Místní komunikace. Právní rozhledy,
2014, č. 20, str. 693 a násl.).
Jelikož místní komunikace na pozemcích žalovaného měly vzniknout před 1. 4.
1997, tedy ještě přede dnem nabytím účinnosti zákona o pozemních komunikacích,
je vhodné rovněž poukázat na závěry obsažené v usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2014, č. j. 9 As 15/2012-27
(uveřejněném pod č. 3028/2014 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,
dostupném na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud v tomto rozhodnutí dovodil,
že pokud byla „určitá část zemského povrchu místní komunikací podle staré
právní úpravy, stala se místní komunikací podle nové právní úpravy v zákoně č.
13/1997 Sb. okamžikem nabytí účinnosti tohoto zákona, aniž by bylo nutno o tom
vydávat rozhodnutí podle § 3 odst. 1 uvedeného zákona. To ovšem platí pouze v
případě, že místní komunikace, jež takovou byla podle staré právní úpravy,
splňuje všechny zákonné znaky místní komunikace i podle úpravy nové … Nová
právní úprava však pro místní komunikace navíc stanoví v § 9 odst. 1 větě první
in fine zákona č. 13/1997 Sb., že vlastníkem místních komunikací je obec, na
jejímž území se místní komunikace nacházejí. Nové veřejné právo (zákon č.
13/1997 Sb.) nemohlo bez dalšího a automaticky změnit vlastnicko-právní poměry
pozemních komunikací, neboť by se v řadě případů jednalo o nepřípustné
vyvlastnění zákonem bez odpovídající náhrady. Jestliže pozemní komunikace, jež
byly místními komunikacemi podle zákona č. 135/1961 Sb., nebyly ke dni nabytí
účinnosti zákona č. 13/1997 Sb. ve vlastnictví obce, na jejímž území se
nacházely, nemohly se stát místními komunikacemi podle nové právní úpravy,
neboť nesplňovaly podmínku § 9 odst. 1 věty první in fine zákona č. 13/1997 Sb.
Z hlediska nového práva šlo o pozemní komunikace ve věcném, technickém a
funkčním smyslu, ovšem ne vždy je bylo možno podřadit pod některou z taxativně
vymezených kategorií pozemních komunikací (dálnice, silnice, místní komunikace
či účelová komunikace), neboť u nich nebyla splněna podmínka předepsané osoby
vlastníka dané kategorie komunikace. Ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997
Sb. je proto třeba chápat především jako pokyn zákonodárce veřejné správě na
úseku pozemních komunikací, aby usilovala o dosažení a pokud možno i dosáhla,
přirozeně že pouze ústavně konformními postupy, zákonem žádaného stavu, tedy
toho, aby vlastníkem pozemních komunikací příslušné kategorie se staly
subjekty, které stanoví zákon“.
Uvedené závěry by se mohly v dané věci prosadit s ohledem na to, že soud
prvního stupně dospěl k závěru, že již právní předchůdci žalobce vydrželi
sporné části pozemků parc. č. 4434 a č. 4464/1. Byť tato otázka by mohla mít
pro posouzení věci samé významný dopad, odvolací soud se s ní nijak nevypořádal
a dospěl k závěru, že nebylo možné ve shodě s § 134 odst. 2 obč. zák. vydržet
vlastnické právo ke sporným pozemkům s ohledem na znění § 9 odst. 1 zákona o
pozemních komunikacích.
Vzhledem k tomu dovolací soud dospěl k závěru, že rovněž právní posouzení
odvolacího soudu v této části je neúplné, tudíž věcně nesprávné a dovolací
důvod nesprávného právního posouzení byl tudíž i v tomto ohledu uplatněn právem.
V další fázi řízení tedy odvolací soud nejdříve ústavně a zákonem konformním
způsobem řádně zjistí skutkový stav, zejména s ohledem na dovolací argumentaci
se vypořádá s právní povahou jednotlivých komunikací na pozemcích parc. č. 4434
a č. 4464/1 ve vlastnictví žalovaného a s otázkou, zdali tyto komunikace
skutečně leží i na sporné části předmětných pozemků. Dospěje-li odvolací soud k
závěru, že tomu tak je, bude se zabývat otázkou, kdy měly tyto komunikace
vzniknout, přičemž přihlédne i k možnému vydržení vlastnického práva právním
předchůdcem žalobce; v této souvislosti dovolací soud upozorňuje, že pokud by
došlo k vydržení sporných částí předmětných pozemků již právními předchůdci
žalobce, pak by žalobce, pokud by na něj nebyly tyto sporné části převedeny
tvrzenou darovací smlouvou, nemohl do své vydržecí doby započíst dobu oprávněné
držby svých právních předchůdců [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
16. 8. 2013, sp. zn. 22 Co 53/2012 (dostupný na www.nsoud.cz)].
Dalšími námitkami se dovolací soud pro nadbytečnost nezabýval, je však na
odvolacím soudu, aby na ně v další fázi řízení adekvátně reagoval.
K uvedenému dovolací soud dodává, že podle ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu musí být výrok rozsudku přesný, určitý a srozumitelný tak, aby
byl vykonatelný po stránce materiální [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 33 Cdo 1855/99 (dostupný na www.nsoud.cz), nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2989/2006
(uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 12, str. 445)]. Ze směrnice
pléna Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1967, sp. zn. Pls 6/67, o předpokladech
pro zvýšení úrovně soudních rozhodnutí v občanském soudním řízení u soudů
prvního stupně (uveřejněné pod V/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR),
vyplývá, že „nezbytnou náležitostí jednotlivých výroků soudního rozhodnutí musí
být určitost stanovení jimi ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či
práva, aby tak ze znění výroku bylo zcela jednoznačně patrno, jak soud rozhodl.
Nemá tedy být výrok rozsudku formulován pouhým odkazem na obsah žalobního
návrhu slovy ‚návrhu se vyhovuje‘ nebo ‚návrh se zamítá‘. Tyto závěry jsou i
nadále použitelné, jak vyplývá například z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4.
9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 655/2001 (uveřejněného v časopise Soudní rozhledy,
2003, č. 1, str. 5), nebo z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp.
zn. 22 Cdo 942/2006 (uveřejněného v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 4, str.
132, případně z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 22 Cdo
2770/2015, dostupného na www.nsoud.cz). Jestliže tedy odvolací soud změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že „se žaloba zamítá“, postupoval v rozporu
s uvedenou judikaturou dovolacího soudu.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na
nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2
věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním
názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. dubna 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu