28 Cdo 4372/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce O. Ž., P.,
zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční
1044/23, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, IČ 00064581, se sídlem v Praze
1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se
sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o zaplacení částky 419 730 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 164 EC
265/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
9. dubna 2014, č. j. 28 Co 70/2014-118, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2014, č. j. 28 Co
70/2014-118, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. října
2013, č. j. 164 EC 265/2011-78, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 1 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 31. 10. 2013, č. j. 164 EC
265/2011-78, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 419 730 Kč s
příslušenstvím (výrok I.) a nepřiznal žalobci náhradu nákladů řízení (výrok
II.). Z rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha ze dne 3.
11. 2003, které bylo v řízení podle části páté občanského soudního řádu
napadeno žalobou, vyplývá, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 2807/3 v
k. ú. Ch., který nabyl podle zákona č. 229/1991 Sb. jakožto dědic oprávněné
osoby a domáhá se vydání bezdůvodného obohacení za užívání tohoto pozemku
žalovaným. Na pozemku byla před 27 lety umístěna zpevněná asfaltová plocha a
záchytné parkoviště, jež je součástí vnitřní komunikace III. třídy, jejímž
vlastníkem je žalovaný, přičemž stavba parkoviště může být samostatnou věcí ve
smyslu občanskoprávním. Předmětný pozemek žalovaný pronajal třetí osobě za
účelem provozování parkoviště pro osobní vozidla a slouží tedy k podnikatelským
účelům. Námitku nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného odmítl soud s
poukazem na to, že městská část Praha 11 není vlastníkem parkoviště, nýbrž
vykonává pouze právo hospodaření ke svěřenému majetku a je to žalovaný, kdo
protiprávně využívá předmětný pozemek ve vlastnictví žalobce a je povinen vydat
bezdůvodné obohacení podle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, jehož
výše odpovídá limitu určenému cenovým výměrem Ministerstva financí č. 1/2010 ve
výši 85 Kč/m2/rok i se zákonným úrokem z prodlení. S odkazem na § 150 o. s. ř.
soud žalobci odepřel právo na náhradu nákladů řízení, neboť požaduje vydání
bezdůvodného obohacení opakovaně na základě totožných okolností již od roku
2004, kdy k pozemku nabyl vlastnické právo. Již tehdy přitom věděl o tom, že
pozemek je zastavěn stavbou a nežádal o vydání náhradního pozemku.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 4. 2014, č. j. 28 Co 70/2014-118,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve výroku o nákladech
řízení jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě
nákladů řízení částku 91 423 Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II.). Dovodil, že z hlediska posouzení pasivní věcné
legitimace k vydání bezdůvodného obohacení není významné, že žalovaný pronajal
parkoviště třetí osobě. Povinnou osobou k vydání bezdůvodného obohacení
vzniklého obci P. užíváním pozemku ve vlastnictví jiné osoby, zastavěného
pozemní komunikací, je hlavní město Praha jakožto vlastník místní komunikace,
nikoliv městská část. Námitka směřující k výši přiznaného bezdůvodného
obohacení není důvodná, neboť žalovaná částka odpovídá nájemnému regulovanému
příslušným výměrem Ministerstva financí ČR a nepřevyšuje obvyklou hladinu
nájemného za užívání pozemků v dané lokalitě. Neobstojí ani námitka rozporu
požadavku žalobce s dobrými mravy. Nelze dovozovat, že žalobce by měl bez
jakékoliv náhrady trpět užívání pozemku, který mu byl vydán v rámci
restitučních nároků, protože věděl o tom, že na pozemku bylo zřízeno
parkoviště. Nebyly však splněny podmínky pro zcela výjimečný postup podle § 150
o. s. ř. Skutečnost, že žalobce si byl v době vydání pozemku v restitučním
řízení vědom toho, že pozemek je zastavěn parkovištěm, sama o sobě nemůže vést
k odepření náhrady nákladů řízení. Odvolací soud akcentoval, že od roku 2004
nedošlo k vyřešení stávající situace a zároveň nebylo prokázáno, že se tak dělo
výlučně z důvodů na straně žalobce, a proto mu přiznal podle procesního úspěchu
náklady sporu. Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost dovozuje
ze skutečnosti, že otázka pasivní věcné legitimace ve sporech o vydání
bezdůvodného obohacení obcí za užívání pozemků ze strany třetích osob je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, otázka právní povahy místní komunikace
není v judikatuře zcela vyjasněna a otázka vzniku bezdůvodného obohacení na
straně obce má být posouzena jinak. V rozhodnutích ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013, a ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, Nejvyšší soud
shledal, že pasivně legitimovaným subjektem je městská část, zatímco v
rozhodnutích ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, či ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009, jím bylo hlavní město Praha jakožto vlastník
příslušné místní komunikace. V roce 2004 byla mezi dovolatelem a společností
JKL Parking s. r. o. uzavřena nájemní smlouva o pronájmu parkoviště na
předmětném pozemku a v roce 2009 byl tento pozemek svěřen do správy městské
části. Ustanovením § 451 obč. zák. není akcentován vlastnický vztah, nýbrž
vztah uživatelský, a pasivně věcně legitimován je ten, kdo se obohatil. Veškerá
plnění plynoucí z pronájmu parkoviště náležela městské části. Judikatura
Nejvyššího soudu není jednotná ani v otázce právní povahy místní komunikace. Dle některých rozhodnutí místní komunikace není stavbou, ale součástí
příslušného pozemku jako jeho povrchová úprava, zatímco jiná rozhodnutí
zastávají názor, že místní komunikace je stavbou a samostatnou věcí z hlediska
práva občanského.
Podle jiných rozhodnutí nelze přijmout explicitní závěr, ale
je třeba vždy zkoumat stavebně-technickou a konstrukční povahu takové místní
komunikace, jakož i to, kde končí stavba a kde začíná pozemek, nebo je nutné
posoudit, zda se nejedná o pouhé ztvárnění či zpracování povrchu pozemku. Soudy
nižších stupňů dospěly k chybnému závěru o právní povaze parkoviště – místní
komunikace, když pouze s odkazem na zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních
komunikacích, je považovaly za samostatnou stavbu a věc jako předmět
občanskoprávních vztahů. S ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014,
sp. zn. I. ÚS 581/14, má dovolatel dále za to, že trval-li žalobce jako
restituent na vydání předmětných pozemků s vystavěnými komunikacemi, je
následné uplatňování práva na vydání bezdůvodného obohacení v rozporu s dobrými
mravy. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání případné finanční náhrady
(nikoliv však bezdůvodného obohacení) je stát. Žalobce měl požádat hlavní město
Praha nebo městskou část o nabídku ke koupi předmětného pozemku nebo o směnu,
či požadovat vyvlastnění pozemku. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že odvolací soud posoudil otázku vzniku
bezdůvodného obohacení na straně žalovaného správně, neboť k obohacení
vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku dochází již ze samotného titulu
vlastnického práva. Dovolatel získává v důsledku bezesmluvního užívání
zastavěných pozemků na úkor žalobce majetkový prospěch, který je povinen mu
vydat. Je přitom lhostejno, kým a jak jsou místní komunikace vlastněné
dovolatelem užívány. Závěry Nejvyššího soudu o pasivní věcné legitimaci
vlastníka komunikací a nikoliv městské části v případě žalob na vydání
bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání pozemků bez právního důvodu tím,
že na pozemcích jsou postaveny místní komunikace, aproboval i Ústavní soud
(usnesení ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11). Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14 (cit. výše) považuje žalobce za ojedinělý exces, který se
nevztahuje na projednávanou věc, v níž je předmětný pozemek komerčně využívaný. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241
odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve
dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud předně shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť
odvolací soud se při řešení dovolatelem označené právní otázky odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O nesprávné
právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Dovolání je důvodné.
Dovolatel namítá nedostatek své pasivní věcné legitimace s tím, že vlastnický
vztah u bezdůvodného obohacení není určující, a tvrdí, že pasivně věcně
legitimovaným účastníkem řízení je městská část, jíž byla místní komunikace, na
níž se nachází parkoviště, svěřena do správy. Parkoviště přitom dle jeho názoru
nelze bez dalšího považovat za samostatnou stavbu a věc jako předmět
občanskoprávních vztahů. Odvolací soud naopak vycházel z toho, že na předmětném
pozemku se nachází stavba parkoviště, která může být samostatnou věcí ve smyslu
občanskoprávním a dovodil, že povinnou osobou k vydání bezdůvodného obohacení
vzniklého obci užíváním pozemku ve vlastnictví jiné osoby, zastavěného pozemní
komunikací, je právě žalovaná obec jakožto vlastník místní komunikace, nikoliv
městská část.
Dovolateli je možno přisvědčit v tom, že pasivní věcnou legitimaci na jeho
straně dovodil odvolací soud nesprávně. Dovolací soud předně odkazuje na svou
ustálenou judikaturu, podle které v případě, že se stavba pozemní komunikace
nachází na pozemcích osoby odlišné od vlastníka pozemní komunikace a užívací
vztahy k pozemku nejsou řádně upraveny, se na úkor vlastníka pozemku obohacuje
vlastník pozemní komunikace (určený v souladu s ustanoveními zákona o pozemních
komunikacích), a to nejen v rozsahu odpovídajícímu ploše samotné komunikace,
ale i v rozsahu plochy nezbytné k její konstrukci a následnému provozu (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 181/2009,
či ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009). V daném případě však skutková
zjištění, z nichž vycházel odvolací soud, nenasvědčují tomu, že by bylo možné
tyto judikatorní závěry bezpodmínečně vztáhnout i na projednávanou věc.
Odvolací soud totiž vycházel ze závěru, že v daném případě parkoviště
nacházející se na předmětném pozemku je samostatnou věcí v právním smyslu,
kterým se ovšem odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu zabývající se v
obdobných případech odlišením stavby jako součásti pozemku a stavby jako
samostatné věci. Nejvyšší soud se v rozhodnutí velkého senátu ze dne 11. 10.
2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 76/2007 sice odchýlil od názoru vysloveného v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, připustil-li, že
místní komunikace může být samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu,
nestanovil však kategoricky, že na veškeré plochy představující místní
komunikace dle zákona č. 13/1997 Sb. je třeba pohlížet jako na samostatné věci,
a nikoliv pouze jako na součásti pozemku. Nejvyšší soud i ve své následující
rozhodovací praxi zdůraznil, že ze zákona č. 13/1997 Sb. se podává pouze
možnost, aby na místní komunikaci bylo pohlíženo jako na samostatnou věc (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 766/2011).
I v případě, že předmětné parkoviště bylo kategorizováno jako místní
komunikace, neznamená to bez dalšího, že by na ně bylo možno pohlížet jako na
stavbu představující samostatný předmět občanskoprávních vztahů (v souladu s §
12 zákona č. 13/1997 Sb. přitom parkoviště může spadat i do kategorie účelových
komunikací). Od závěru, dle nějž parkoviště představované pozemkem, jehož
povrch byl zpracován zpevněním povrchu za účelem parkování automobilů, není z
hlediska občanskoprávního stavbou, vysloveného a zdůvodněného již v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97 (publikovaném v
časopise Právní rozhledy, sešit 1/2000, str. 35), a akceptovaného i Ústavním
soudem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS
42/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve svazku 26 na
straně 39), se přitom judikatura neodklonila. I nadále akcentuje, že v případě
parkoviště je nanejvýš problematické, aby jako zpevněná plocha dostálo
podmínkám stavebně technické i účelové samostatnosti, jejichž splnění je
nezbytné pro to, aby na ně bylo pohlíženo jako na stavbu nesdílející jako
součást pozemku jeho právní režim (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1928/2010). Nejvyšší soud se opakovaně přiklonil k
tomu, že pouhé zpracování a ztvárnění povrchu pozemku směřující k jeho
zpevnění, nezbytnému pro zamýšlené využití pozemku, není postačující pro to,
aby takováto stavba byla považována za samostatnou věc v právním smyslu (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005).
Za stavbu představující samostatnou věc v občanskoprávním smyslu je pokládán
výsledek stavební činnosti, tak jak ji chápe stavební zákon a jeho prováděcí
předpisy, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním smyslu, tedy způsobilý
předmět občanskoprávních vztahů včetně práva vlastnického, a nikoliv součást
jiné věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22
Cdo 52/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C
2901, sešit 30/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22
Cdo 1118/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo
2682/2008). Při posouzení samostatnosti stavby je nutno přihlížet ke všem
okolnostem věci, zejména zvyklostem v právním styku, a uvážit, zda je účelné,
aby byla stavba samostatným předmětem právních vztahů, přičemž je záhodno
zohlednit i to, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002).
Odvolací soud však postavil své rozhodnutí na závěru, že parkoviště umístěné na
předmětném pozemku (p. č. 2807/3 v k. ú. Ch.) je samostatnou stavbou a může být
věcí ve smyslu občanskoprávním, aniž však odůvodnil, z jakých skutečností
dovodil naplnění výše uvedených charakteristik samostatné stavby (ve světle
shora uváděné judikatury). Uvedeným postupem se bez náležitého odůvodnění
odchýlil od shora uvedené judikatury formulující hlediska, která je třeba mít
na zřeteli taktéž při posuzování charakteru parkoviště v nyní projednávané
věci, tedy při zkoumání zda je považovat za součást pozemku (v takovém případě
dovolatel není pasivně věcně legitimován k vydání majetkového prospěchu
vzniklého užíváním parkoviště třetí osobou). Dovolací soud ještě pro úplnost
poukazuje na to, že mezi týmiž účastníky již bylo rozhodováno ve vztahu k druhé
z parcel (p. č. 2807/2 v k. ú. Ch.), jež mimo jiné spolu s nyní žalovanou
parcelou tvoří předmětné parkoviště, a to usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10.
6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, v němž dovolací soud aproboval závěr, že
předmětné parkoviště není samostatnou věcí v právním smyslu, nýbrž je součástí
pozemku.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího
soudu, rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.); vzhledem k
tomu, že důvody, pro které byl zrušen tento rozsudek, platí i pro rozsudek
soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věty druhé, o. s. ř.). O
dovolání bylo rozhodnuto bez jednání v souladu s ustanovením § 243a odst. 1,
věty první, o. s. ř.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy v dalším
řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu