22 Cdo 4096/2017

22 Cdo 4096/2017-245

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) M. B., narozeného XY, bytem XY, b) MONTKOV, spol. s r. o., IČO 42936250, se sídlem ve Vyšehněvicích č. p. 10, obou zastoupených JUDr. Lukášem Slaninou, advokátem se sídlem v Olomouci, Palackého 75/21 proti žalované I. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze, Široká 36/5, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 17 C 11/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 4. 2017, č. j. 22 Co 1/2017-218, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 4. 2017, č. j. 22 Co 1/2017-218, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích k dalšímu řízení.

Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 10. 2016, č. j. 17 C 11/2015-171, zamítl žalobu na určení, že silážní žlab a přiléhající zpevněné plochy, komunikace a opěrné zdi zasahující na pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v obci a k. ú. XY, nejsou ve vlastnictví žalované (výrok I.). Výrokem II. zamítl žalobu na určení, že silážní žlab a přiléhající zpevněné plochy, komunikace a opěrné zdi zasahující na pozemek parc. č. XY v obci a k. ú. XY, jsou ve vlastnictví žalobce a). Výrokem III. zamítl žalobu na určení, že silážní žlab a přiléhající zpevněné plochy, komunikace a opěrné zdi zasahující na pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v obci a k. ú. XY, jsou ve

vlastnictví žalobce b). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).

Žalobce a) je vlastníkem pozemku parc. č. XY a žalobce b) je vlastníkem pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, vše v obci a k. ú. XY. Na těchto pozemcích se nachází silážní žlab, přiléhající zpevněné plochy, komunikace a opěrné zdi, jejichž vlastnictví je předmětem sporu. Žalobci tvrdí, že jsou vlastníky pozemků jako věcí hlavních, a jsou i vlastníky silážního žlabu, přiléhajících ploch a opěrné zdi, které jsou pouze součástí pozemků. Žalovaná tvrdí, že nabyla vlastnické právo k silážnímu žlabu, přiléhajícím plochám, komunikacím i opěrným zdím na základě kupní smlouvy ze dne 22. 2. 2001. Smlouvu uzavřela se správcem konkurzní podstaty bývalého vlastníka pozemků Zemědělského družstva XY „v likvidaci“, k čemuž dal souhlas Krajský soud v Hradci Králové. Žalovaná považuje silážní žlab, přiléhající plochy a opěrné zdi za samostatné věci v právním slova smyslu.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že silážní žlab a přiléhající zpevněné plochy, komunikace a opěrné zdi byly vystavěny na základě stavebního povolení, a to v souladu s projektovou dokumentací ověřenou ve stavebním řízení. Lze u nich jednoznačně vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba. Jako se samostatnou věcí bylo se silážním žlabem nakládáno v restitučních řízeních, i v rámci dohody o vydání nemovitostí. Krajský soud v Hradci Králové udělil v konkurzním řízení souhlas k prodeji silážního žlabu z konkurzní podstaty úpadce mimo soudní dražbu, tedy silážní žlab považoval za samostatnou věc způsobilou být předmětem právních vztahů. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že silážní žlab je samostatnou stavbou, nikoli součástí pozemku, a proto žalobní návrh v celém rozsahu zamítl.

K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 4. 2017, č. j. 22 Co 1/2017-218, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (výrok I.). Výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III. a IV. takto: určil, že silážní žlab a přiléhající zpevněné plochy, komunikace a opěrné zdi zasahující na pozemek parc. č. XY v k. ú. XY jsou součástí tohoto pozemku a jsou ve vlastnictví žalobce a); určil, že silážní žlab a přiléhající zpevněné plochy, komunikace a opěrné zdi zasahující na pozemky parc. č. XY a XY v k. ú. XY jsou součástí těchto pozemků a jsou ve vlastnictví žalobce b); žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem. Výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud uvedl, že „ve vztahu k části předmětu řízení (přiléhající zpevněné ploše a komunikaci) je návrh žalobců důvodný, neboť tyto stavby jsou pouze určitým zpracováním či ztvárněním povrchu pozemku stavební činností. Od pozemku je nelze oddělit, a jsou tedy jeho součástí.“ Přestože u opěrné zdi a silážního žlabu lze určit, kde stavba začíná a kde končí, bylo zároveň prokázáno, že „stavba silážního žlabu a opěrné zdi k tomuto silážnímu žlabu byla vystavěna v souvislosti s využitím okolního pozemku a příjezdových komunikací a zpevněných ploch.

Samostatně stojící silážní žlab bez přístupu k němu a bez využití pozemku, příjezdových ploch a ostatních ploch je stavba bez jakéhokoliv účelu, kterou nelze označit za samostatnou stavbu. Za současného stavu, kdy silážní žlab není řadu let využíván, není k němu zajištěn přístup a okolní pozemky již neslouží k činnosti, která by byla spojena s využitím stavby, není silážní žlab samostatnou stavbou a jako samostatná stavba nemůže sloužit. Od pozemku jej však oddělit nelze, aniž by byl znehodnocen.“ Z těchto důvodů odvolací soud uzavřel, že silážní žlab a přiléhající zpevněné plochy, komunikace a opěrné zdi nejsou samostatnými stavbami a tvoří součást pozemků, které vlastní žalobci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

Uvádí, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, jelikož není řádně odůvodněno, čímž bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Tvrdí, že se odvolací soud nikterak nevypořádal se skutečností, že Krajský soud v Hradci Králové v rámci konkurzního řízení vyslovením souhlasu s převodem silážního žlabu na žalovanou vyslovil předběžný závazný právní názor, že se jedná o věc v právním slova smyslu, a proto mohl být předmětem převodu na základě kupní smlouvy ze dne 20. 2. 2001. Odvolací soud pouze konstatoval, že tato skutečnost „pro něj nebyla významná“, čímž došlo k porušení požadavků na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí formulovaných Ústavním soudem (odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. III. ÚS 405/03). Žalovaná je přesvědčena, že odvolací soud porušil zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí a legitimního očekávání v zachování a ochraně vlastnického práva k předmětu sporu, který dovolatelka nabyla v dobré víře a na základě soudního rozhodnutí.

Žalovaná dále namítá, že se odvolací soud při řešení právní otázky, „zda samostatně stojící silážní žlab bez přístupu k němu a bez využití pozemku, příjezdových ploch a ostatních ploch, je součástí pozemku nebo stavbou v právním slova smyslu“, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 45/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002). Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích k dalšímu řízení.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se

vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud se v první řadě zaměřil na námitku žalované, že je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, jelikož se nezabývá legitimním očekáváním žalované v návaznosti na vyslovení souhlasu s převodem silážního žlabu a přiléhající zpevněné plochy, komunikace a opěrné zdi na žalovanou Krajským soudem v Hradci Králové v rámci konkurzního řízení.

Ačkoliv nedostatek odůvodnění je ve své podstatě vadou řízení, dovolatelka obsahově dovoláním vystihuje obsah otázky procesního práva [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]; dovolací soud shledal v této otázce dovolání přípustným a zároveň důvodným, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013 (uveřejněném pod č. C 12 788 a 12 789 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), uvedl, že „pokud nejde o situaci, kdy právní řešení bez dalšího vyplývá ze zákonného textu, obecný soud musí v odůvodnění dostatečným způsobem vysvětlit své úvahy (nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03). V odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku musí soud při právním posouzení věci poukázat na konkrétní právní předpis, ze kterého právní posouzení dovozuje. Pokud soud nedostojí této zásadě, je rozhodnutí nepřezkoumatelné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2418/99). Přitom zákonem (v již zmíněném § 157 odst. 2 o. s. ř.) vyžadované náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku stran právního posouzení věci nemohou spočívat v pouhém odkazu (výčtu) právních předpisů či příslušných pravidel chování, jichž bylo soudem v rozsouzené věci užito, ale je nezbytné také v důvodech rozhodnutí vyložit právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, která konkrétní právní pravidla chování a z jakých důvodů byla na zjištěný skutkový stav použita, a to včetně případné (blíže specifikované) relevantní judikatury obecných soudů či příslušného nálezu Ústavního soudu, jenž byl zaujat ve skutkově obdobné věci a je třeba jej reflektovat s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy.“

V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 (uveřejněném pod č. C 9820 a 9821 v Souboru), Nejvyšší soud zdůraznil, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí“ (k těmto závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil souhrnně v rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015).

Odvolací soud požadavku na přesvědčivost a úplnost odůvodnění v okolnostech nabývání předmětu řízení nedostál. Nikterak se nevypořádal se skutečností, že se žalovaná měla stát vlastnicí „silážního žlabu a přilehlé zpevněné plochy, přilehlé komunikace a opěrné zdi“ na základě kupní smlouvy ze dne 20. 2. 2001, a že k prodeji dal souhlas Krajský soud v Hradci Králové v rámci konkurzního řízení. K prodeji žalované mělo dojít i v důsledku chování žalobců, resp. jejich právních předchůdců, kteří odkoupení silážního žlabu, zpevněné plochy, přilehlých komunikací a opěrné zdi od správce konkurzní podstaty úpadce Zemědělské družstvo XY „v likvidaci“ odmítli. Se silážním žlabem a přiléhající zpevněnou plochou, komunikací a opěrnými zdmi nakládal správce konkurzní podstaty v součinnosti s Krajským soudem v Hradci Králové jako se samostatnými věcmi. V kupní smlouvě bylo uvedeno, že „přináležející zpevněné plochy, komunikace a opěrné zdi tvoří součásti a příslušenství silážního žlabu“.

V nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 519/08 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), se uvádí: „Povinnost respektovat dřívější rozsudky mají i soudy. Změněný okruh účastníků zakládá povinnost soudu znovu věc posoudit také z hlediska prokázaných tvrzení nových účastníků, avšak při současném respektu k předchozímu rozhodnutí. Pokud soud takto nepostupuje, nelze jeho postup považovat za slučitelný se zásadami spravedlivého procesu“. Soud samozřejmě není předchozím rozhodnutím, řešícím stejnou otázku mezi jinými účastníky, vázán, měl by se však s jeho závěry vyrovnat, hodlá-li věc posoudit jinak. Ústavní soud konstatoval: „Při opakovaném posuzování jedné a téže předběžné otázky soudem v jiném řízení nelze odhlédnout od okolností, za nichž byla řešena v předchozím řízení, a nelze nebrat v úvahu legitimní očekávání účastníka obou řízení, že akt státu jednou vyslovený je platný, a to včetně řešení předběžné otázky podstatné pro vlastní výrok rozhodnutí. Pokud soud, jako tomu bylo v tomto případě, dospěje k závěru, že tyto podmínky v zásadě splněny jsou… bude toto řešení předběžné otázky respektováno. Soud, který jednu a tutéž předběžnou otázku nově posuzuje, musí tudíž brát ohled na to, jak byla jiným soudem posouzena, a pokud se chce od předchozího řešení odchýlit, musí vyložit, proč tak činí“ (nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07).

Odvolací soud se tedy nezabýval legitimním očekáváním žalované, která silážní žlab a přiléhající zpevněné plochy, komunikace a opěrné zdi nabyla jako samostatnou stavbu s příslušenstvím, proti čemuž žalobci až do podání žaloby nikterak nebrojili [srov. úřední záznam ze dne 8. 10. 2014 a 11. 7. 2014, článek II. kupní smlouvy ze dne 17. 1. 2001, na jejímž základě se stal žalobce b) vlastníkem pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, oba v k. ú. XY, kde nejsou ve výčtu součástí a příslušenství pozemků silážní žlab, ani přilehlá zpevněná plocha, komunikace či opěrná zeď uvedeny].

Z výše uvedeného se podává, že námitka žalované, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces (nepřezkoumatelnost rozhodnutí, zásada právní jistoty a předvídatelnosti rozhodnutí), je důvodná. Odvolací soud nikterak nezohlednil historický aspekt předmětu sporu, a proto je jeho závěr předčasný. Odvolací soud by měl zvážit jak legitimní očekávání žalované, tak i chování žalobců, resp. jejich právních předchůdců, kteří odkoupení silážního žlabu a přiléhající zpevněné plochy, komunikace a opěrné zdi od správce konkurzní podstaty úpadce Zemědělské družstvo XY „v likvidaci“ odmítli.

Nad rámec tohoto zjištění dovolací soud poznamenává, že z rozhodnutí nalézacích soudů není zcela zřejmé a určité o jakou „část pozemku parc. č. XY, k. ú. XY“, se jedná, příp. na jak velkou část tohoto pozemku zasahuje „přilehající zpevněná plocha a komunikace.“

Okresní soud považoval vymezení předmětu řízení žalobci v návaznosti na kupní smlouvu za dostatečné. Po provedeném místním šetření (č. l. 127) pouze konstatoval, že „silážní žlab má tři betonové zdi, dno je zpevněno betonem. Není žádným způsobem využíván ani jednou ze stran. K tomuto není žádný přístup z pozemku či jiné nemovitosti žalované.“ V odůvodnění (str. 4 rozsudku, č. l. 172 verte) uvedl, že „bylo prokázáno, že silážní žlab a přiléhající zpevněné plochy, komunikace a opěrné zdi (dále jen ‚silážní žlab‘) byly vystavěny na základě stavebního povolení, a to v souladu s projektovou dokumentací ověřenou ve stavebním řízení. Jednalo se tedy o stavbu, u které lze jednoznačně vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba. Jako se samostatnou věcí bylo se silážním žlabem nakládáno i v rámci restitučních řízení.“ Zavedením této zkratky předmětu řízení se okresní soud zcela vyhnul jakékoli bližší specifikaci a určení velikosti „přiléhající zpevněné plochy“.

Odvolací soud se sice zabýval právní povahou silážního žlabu i přiléhající zpevněnou plochou a komunikací, avšak ani on blíže nevymezi,l o jakou část „přiléhající plochy a komunikace“ se jedná. Uvedl, že část předmětu řízení (přiléhající zpevněná plocha a komunikace) je pouze určitým zpracováním povrchu pozemku, nelze je od pozemku oddělit, a proto jsou jeho součástí. V další části předmětu řízení (silážní žlab a opěrná zeď) podle něj platí obdobné, pokud nelze jednoznačně určit, kde končí pozemek a kde začíná stavba, která je samostatná vzhledem ke svému účelu, pro který byla vystavěna. Ačkoli v dané věci lze určit, kde začíná stavba a kde končí, je podle odvolacího soudu prokázáno, že stavba silážního žlabu a opěrné zdi byla vystavěna v souvislosti s využitím okolního pozemku a příjezdových komunikací a zpevněných ploch.

Na jednu stranu tedy odvolací soud konstatoval, že je vymezeno, kde stavba končí a kde začíná, což odůvodňuje závěr pro její samostatnost v právním slova smyslu. Na druhou stranu však podle něj není stavba samostatně využívána ke svému původnímu účelu, není k ní zajištěn přístup a okolní pozemky neslouží k činnosti, která by byla spojena s využitím stavby, což naopak odůvodňuje její existenci jako součásti pozemku. Odůvodnění odvolacího soudu tedy není dostatečně srozumitelné, jeho závěry si logicky odporují, a proto je rozhodnutí nepřezkoumatelné.

Dovolací soud shledal přípustnou i námitku týkající se právní povahy silážních žlabů, tedy zda jsou součástí pozemku nebo samostatnou věcí v právním slova smyslu.

Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě měly nastat všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují vznik předmětné stavby a nabytí vlastnického práva k ní, před 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) (k tomu srov. § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).

Obecné vymezení pojmu stavby občanský zákoník neobsahuje. Pro kvalifikaci stavby jako nemovitosti vyžaduje, aby byla spojena se zemí pevným základem (§ 119 odst. 1 obč. zák.). Současně stanoví, že stavba není součástí pozemku (§ 120 odst. 2 obč. zák.). Podle ustálené rozhodovací praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96, publikovaný v Soudních rozhledech č. 8/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98, publikovaný v Soudních rozhledech č. 12/1998) při vymezení obecného pojmu „stavb“ ve smyslu občanského práva, a tedy samostatného předmětu vlastnických vztahů, nelze vycházet jen z veřejnoprávních předpisů a jejich účelu [§ 2 odst. 3, 4, 5, § 103 a násl. zákona č. 183/2006, o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)]; stavební předpisy chápou pojem stavby převážně dynamicky, tedy jako činnost, popřípadě soubor činností, směřujících k uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo samotné). Naproti tomu pro účely občanského práva je pojem „stavba“ nutno vykládat staticky, jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů včetně práva vlastnického, nikoliv tedy součást jiné věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, uveřejněný v Soudních rozhledech č. 5/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2682/2008).

V problematických případech je vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem vlastnického práva, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů, a také k jejímu stavebnímu provedení. Zejména tam, kde je výsledkem stavební činnosti zpracování povrchu pozemku či vršení kompaktního stavebního materiálu může být významným hlediskem, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012). Stavba, která není věcí podle § 119 obč. zák., je součástí pozemku a vlastnictví k ní nabývá vlastník pozemku přírůstkem. Stavba jako výsledek stavební činnosti je zpravidla též stavbou podle občanského práva a je samostatnou věcí. V některých případech však stavbu nelze fakticky ani hospodářsky oddělit od pozemku, na kterém je zřízena, a stavba tak s tímto pozemkem splývá, je jeho součástí a tvoří s ním jednu věc (např. lom, meliorační zařízení, některé ploty a zídky apod.).

K povaze silážního žlabu (či silážního plata) se dovolací soud v minulosti několikrát vyjádřil. V rozsudku ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 737/2002 (uveřejněném pod č. C 1900 v Souboru), posoudil silážní žlab jako součást pozemku. V usnesení ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010, naopak dovolací soud akceptoval závěry nalézacích soudů, že silážní žlab je samostatnou věcí v právním slova smyslu, přičemž s odkazem na rozsudek ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 737/2002, zdůraznil, že řešení této otázky je vždy v zásadě na úvaze soudu vycházející z individuálních okolností. V neposlední řadě se dovolací soud silážním žlabem zabýval v rozsudku ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4753/2007, v němž zrušil rozhodnutí nalézacích soudů postavená na závěru, že silážní žlab je samostatnou věcí, z důvodu nespolehlivosti a nepřesvědčivosti odůvodnění, když zavázal nalézací soudy, aby znovu řešily otázku, zdali se jedná o věc samostatnou, nebo toliko o součást jiné věci. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu silážní žlab může být jak součástí pozemku, tak i samostatnou věcí v právním slova smyslu, a to v závislosti na konkrétních okolnostech případu. Jelikož otázku, zda určitý výsledek stavební činnosti je součástí pozemku, nebo samostatnou věcí, nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně, její posouzení je v hraničních případech na úvaze soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, a ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2569/2009, a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007), a proto Nejvyšší soud přezkoumá možné hraniční případy jen tehdy, když by úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené.

Rovněž otázku, zda určitá komunikace (zpevněná plocha) je součástí pozemku nebo samostatnou věcí však nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně, její posouzení je v hraničních případech na úvaze soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, a ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2569/2009, a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007), a proto Nejvyšší soud přezkoumá možné hraniční případy toliko tehdy, pokud by úvahy nalézacích soudů byly zjevně nepřiměřené. Tato okolnost také zpravidla ztěžuje vyslovení obecných, vždy uplatnitelných, závěrů, proto je nutno při formulaci závěrů týkajících se samostatnosti určité věci či naopak závěru o součásti věci jiné vždy důsledně vycházet z okolností konkrétního případu. Z výše formulovaných obecných východisek se pak podává základ pro rozhodování konkrétních sporů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1143/2014).

„Nelze vyloučit, že stavbou bránící vydání pozemku je příjezdová komunikace z betonových panelů. V případě takové vozovky jde obvykle o mezní situaci: podle způsobu provedení může být lehká panelová vozovka součástí pozemku (a tudíž nikoliv stavbou - srovnej ustanovení § 120 odst. 2 obč. zák.). Tak je tomu zpravidla tehdy, jsou-li silniční panely pouze položeny na zhutněném podloží, a popřípadě i vyspárovány a vodorovně vyrovnány balenou drtí. Právě tak však stavbou být může - jestliže tomu odpovídá způsob provedení, zejména pak provedení podloží… Posouzení, zda „provizorní“ panelová vozovka je stavbou či součástí pozemku, je otázkou právní přesto, že se soud při jejím řešení obvykle neobejde bez součinnosti znalce (v daném případě ze základního oboru stavebnictví, odvětví stavby silnic a železnic). Je však nutno dbát, aby úkoly znalci byly jednoznačně vymezeny ve vztahu ke druhu a ke způsobu provedení příslušných konstrukcí a prací“ (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 1994, sp. zn. 3 Cdo 40/93).

Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu se v Rc 76/2007 odchýlil od předchozí judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, a konstatoval, že i místní komunikace může být samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu (k tomu viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4330/2017).

V posuzované věci jde právě o takový hraniční případ a v dovolacím přezkumu zatím neobstojí úvaha odvolacího soudu, že silážní žlab a přiléhající zpevněné plochy, komunikace a opěrné zdi nejsou samostatnou stavbou, a jsou tedy součástí pozemku.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že každá místní nebo účelová komunikace a zpevněná plocha představují pouze určité zpracování či ztvárnění povrchu pozemků, a tvoří proto jejich součást, bez toho, že by jakkoliv zabýval konkrétními podmínkami jejich stavebně technické i účelové samostatnosti. Takový závěr je v rozporu se shora označenou judikaturou Nejvyššího soudu. Odvolací soud ani nijak neodůvodnil opačný závěr u silážního žlabu a jeho opěrné zdi (u nich lze podle odvolacího soudu určit, kde stavba začíná a kde končí). Z jeho rozhodnutí nelze ani zjistit, na základě jakých konkrétních důkazů dospěl k závěru, že stavba silážního žlabu a opěrné zdi byla vystavěna pouze v souvislosti s využitím okolního pozemku a příjezdových komunikací V dalším rozhodnutí ve věci se proto odvolací soud bude podrobně zabývat vymezením předmětu řízení v části týkající se „přiléhající zpevněné plochy“, zohlední legitimní očekávání žalované, a řádně odůvodní své úvahy o charakteru silážního žlabu a dalších v žalobě označených věcí, a to s ohledem na shora popsané závěry dovolacího soudu.

Ze shora uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání je tak přípustné i důvodné. Proto dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 9. 2019

Mgr. David Havlík předseda senátu