U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně Bajer a
spol., spol. s r. o., IČ: 479 03 562, se sídlem v Bučovicích, Nová 715,
zastoupené JUDr. Patrikem Girglem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Sportovní
616/16, proti žalované Vodovody a kanalizace Vyškov, a. s., IČ: 494 54 587, se
sídlem ve Vyškově, Brněnská 13, zastoupené JUDr. Jiřím Hanečkem, advokátem se
sídlem v Ivanovicích na Hané, Palackého náměstí 796, o zaplacení 132.502,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 271/2007, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. března
2013, č. j. 16 Co 338/2010-211, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího
řízení částku 8.131,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Hanečka do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
bezdůvodného obohacení, zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok III.). Soud vyšel ze skutkového zjištění, že žalobkyně je vlastníkem
pozemku parc. č. 1130 v k. ú. Bučovice, na němž je vybudována pozemní
komunikace, která spojuje provozovnu žalobkyně se silnicí I/50 a kterou užívá
rovněž žalovaná k dopravní obsluze jí vlastněné čistírny odpadních vod. Tato
pozemní komunikace podle názoru soudu naplňuje pojmové znaky účelové komunikace
ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), jelikož se
nenachází v uzavřeném prostoru nebo objektu a ani příslušný silniční správní
úřad veřejný přístup na ni nijak neupravil. Na tom nemůže ničeho změnit ani
fakt, že na komunikaci žalobkyně bez povolení instalovala zákazové dopravní
značení. Žalované tedy nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení užíváním cizí
věci bez právního důvodu dle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
ve znění pozdějších předpisů, poněvadž danou pozemní komunikaci bezplatně
užívala z titulu obecného užívání v souladu s § 19 odst. 1 zákona o pozemních
komunikacích. Nárok žalobkyně proto nebylo možno shledat oprávněným.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 3. 2013, č. j. 16 Co 338/2010-211,
rozsudek soudu prvního stupně, jejž žalobkyně napadla odvoláním, potvrdil
(výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud
po obsáhlé citaci nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS
268/06, konstatoval, že v daném případě byl v souladu s tímto nálezem dán
minimálně konkludentní souhlas vlastníka pozemní komunikace s jejím obecným
užíváním, neboť ze všech důkazů v řízení provedených vyplývá, že potřebný
souhlas s veřejným užíváním komunikace žalobkyně, byť mlčky, udělila. Odvolací
soud poznamenal, že žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně netvrdila ani
neprokazovala, že by souhlas s tímto užíváním neprojevila. Vzhledem k tomu, že
soud prvního stupně náležitě zjistil též existenci nutné a ničím nenahraditelné
komunikační potřeby, již daná komunikace uspokojuje, shledal odvolací soud jeho
rozhodnutí věcně správným.
Proti tomuto rozsudku brojí žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dle § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), vyvozuje
ze dvou právních otázek, které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny a jsou
jím rozhodovány rozdílně, a to otázky aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod ve vztahu k nároku na náhradu za užívání účelové
komunikace a otázky, zda je právně přípustné řešit obsluhu jediného provozu
žalované prostřednictvím institutu veřejně přístupné účelové komunikace. Jako
dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, soudům
obou stupňů však vytýká i to, že nedostatečně reagovaly na její specifické
námitky, čímž porušily její ústavně zaručené základní právo. Dovolatelka zdůrazňuje, že souhlas vlastníka pozemku se musí vztahovat k
užívání pozemní komunikace veřejností, má-li být na této komunikaci založen
režim obecného užívání, jelikož strpění užívání jedním konkrétním subjektem
zakládá pouhou výprosu. V daném případě se jedná o pozemní komunikaci, jež
představuje přístup k průmyslovému areálu žalobkyně a kterou kromě ní užívá
prakticky výhradně žalovaná k obsluze svého provozu, přičemž dovolatelka
akcentuje, že k veřejnému užívání komunikace nikdy souhlas neudělila. S
poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06,
dovolatelka zpochybňuje, zda na ni mohl přejít souhlas s obecným užíváním
případně udělený městem Bučovice, tj. veřejnoprávní korporací, jako jejím
právním předchůdcem, resp. též to, zda mohlo samo město získat pozemek parc. č. 1130 již zatížený veřejným užíváním komunikace na něm umístěné, jestliže jej
nabylo v rámci vlastnické restituce. Dovolatelka podotýká, že od počátku nabytí
vlastnického práva k pozemku se jeho užívání veřejností bránila, mimo jiné
umístěním dopravního označení. Ke stavbě příjezdu k areálu čistírny odpadních
vod, jenž navazuje na komunikaci na pozemku parc. č. 1130, se na počátku 90. let nevyjadřovala dovolatelka, nýbrž státní podnik, který tehdy provozoval
nynější závod dovolatelky, a o platnosti jím uděleného stanoviska k provedení
této stavby lze pochybovat vzhledem k chaotickým poměrům, jež v průběhu
privatizace v podniku panovaly. I se zřetelem k tomuto aspektu věci není možné
dospět k závěru o existenci relevantního souhlasu vlastníka pozemku parc. č. 1130 s veřejným užíváním pozemní komunikace na něm zřízené. Úsudek odvolacího soudu o existenci nezbytné komunikační potřeby dovolatelka
rovněž podrobuje kritice, jelikož areál žalované lze zpřístupnit i jinak, bez
omezení vlastnického práva žalobkyně, ačkoli by se zajištěním alternativního
komunikačního napojení daného provozu byly spojeny určité náklady. Svou
argumentací dovolatelka vyzdvihuje skutečnost, že je provozně závislou na
dobrém stavu předmětné komunikace, takže je nucena vynakládat prostředky na
její údržbu, z čehož těží žalovaná, která rovněž komunikaci využívá svými
těžkými dopravními prostředky, aniž by žalobkyni musela čehokoli hradit, čímž
na její úkor profituje. V tomto směru dovolatelka odkazuje na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2011, č. j. 2 As 44/2011-99, z nějž
dovozuje, že za omezení vlastnického práva jí musí náležet náhrada. Upozorňuje
také na možný rozpor s ústavním pořádkem daný porušením rovnosti před zákonem,
jelikož jako vlastník veřejně přístupné účelové komunikace je nucena strpět
její obecné užívání, na rozdíl od vlastníků místních komunikací však nemůže
toto užívání zpoplatnit. Dle dovolatelky interpretace, kterou zaujal odvolací
soud, navozuje stav obdobný nucenému odnětí jejích vlastnických práv.
Závěrem vyjadřuje dovolatelka přesvědčení, že na poli práva pozemních
komunikací zůstává řada nezodpovězených otázek, k čemuž přispívá i nejednotný
výklad, respektive odlišné posuzování některých problémů Nejvyšším soudem a
Nejvyšším správním soudem. Na podkladě předestřených úvah navrhuje, aby
dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Ve vyjádření k dovolání žalovaná poznamenala, že se žalobkyní jednala o úhradě
nákladů spojených s údržbou předmětné komunikace, k dohodě však nedošlo. Dle
žalované jsou nicméně dány obě nezbytné podmínky vzniku veřejně přístupné
účelové komunikace, tj. nutná komunikační potřeba a souhlas vlastníka, o čemž
svědčí také to, že čistírnu odpadních vod provozovanou žalovanou postavilo
město Bučovice i s ohledem na potřeby provozu, jenž je v současnosti ve
vlastnictví žalobkyně. Umístění čistírny si vyžádalo stavbu přístupové cesty na
pozemcích, které tehdy byly ve vlastnictví města a státu. V průběhu výstavby a
po dokončení příjezdové komunikace k čistírně odpadních vod město odprodalo
pozemek parc. č. 1130, na nějž příjezd k areálu žalované navazuje, žalobkyni. Nenahraditelná komunikační potřeba je dána polohou čistírny, ale také potřebou
přístupu na okolní zemědělské pozemky. Požadavek žalobkyně na zřízení nové
příjezdové komunikace považuje žalovaná za rozporný s dobrými mravy a dovolání
navrhuje zamítnout. V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V projednávaném dovolání však žádná otázka, jež by je mohla činit přípustným ve
smyslu tohoto ustanovení, nastíněna není. Přestože dovolatelka uvádí, že naplnění předpokladů přípustnosti dovolání
spatřuje v otázce aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod při
rozhodování o nároku na náhradu za užívání pozemní komunikace, nerozvíjí podle
mínění Nejvyššího soudu ve svém dovolání jasnou ústavněprávní argumentaci, z
níž by vyplývala otázka v judikatuře doposud nevyřešená. V nálezu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, odst.
30 a 31, Ústavní soud velmi zřetelně
rozlišil dvě situace omezení vlastnického práva. Omezení, které nastává bez
souhlasu vlastníka, je možné toliko za náhradu, naopak omezení, za něž se
náhrada neposkytuje, může nastat jen s vlastníkovým souhlasem. S tím je však
plně konformní judikatura obecných soudů, jež trvá na tom, aby byl vznik
veřejně přístupné účelové komunikace, podléhající obecnému užívání, založen s
alespoň konkludentním souhlasem vlastníka pozemku (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2761/2011). Ani rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2011, č. j. 2 As 44/2011-99, na nějž
dovolatelka poukazuje a který připouští možnost deklarování veřejně přístupné
pozemní komunikace bez souhlasu vlastníka za náhradu, tuto linii v judikatuře
nijak nemění a řešené věci se nedotýká, poněvadž odvolací soud měl za zjištěné,
že souhlas vlastníka pozemku parc. č. 1130 s obecným užíváním účelové
komunikace na něm umístěné byl dán. Poukazuje-li dovolatelka na to, že žalovaná
nepřispívá na úhradu nákladů vznikajících v souvislosti s užíváním komunikace,
musí Nejvyšší soud připomenout, že soud prvního stupně usnesením ze dne 6. 1. 2010, č. j. 6 C 271/2007-163, nepřipustil změnu žaloby, kterou žalobkyně
uplatnila nárok na požadované plnění i coby podíl na krytí nákladů spojených s
údržbou komunikace na pozemku parc. č. 1130. Předmětem nynějšího řízení je
proto jen otázka vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované v důsledku
užívání komunikace na pozemku vlastněném žalobkyní, nikoli nárok žalobkyně na
úhradu nákladů spojených s údržbou a opravami této komunikace. Dovolatelkou vznesená otázka vzniku veřejně přístupné účelové komunikace
sloužící komunikační potřebě toliko jednoho provozu, potažmo právních následků
souhlasu vlastníka pozemku, na němž se nachází pozemní komunikace, s jejím
užíváním konkrétním subjektem, by se mohla jevit způsobilou založit přípustnost
dovolání, dovolací soud však nemá za to, že by na jejím řešení napadené
rozhodnutí spočívalo ve smyslu § 237 o. s. ř. Pozemek v soukromém vlastnictví
se veřejně přístupnou účelovou komunikací stává věnováním obecnému užívání (viz
kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2191/2002). Rozhodovací praxe Nejvyššího a Nejvyššího správního soudu přitom chápe institut
obecného užívání jako omezení vlastnického práva v zájmu uspokojení komunikační
potřeby veřejnosti coby neomezeného okruhu osob. Je proto třeba rozlišovat mezi
veřejnoprávním režimem obecného užívání a soukromoprávními tituly k užívání
cizích pozemků, jež svědčí konkrétním osobám (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4392/2010, a rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 32/2012-42, odst. 39). V
předmětné věci se však navzdory jisté lakoničnosti odůvodnění svého rozhodnutí
odvolací soud ve svých právních úvahách zmíněným tezím nezpronevěřil, neboť jak
vyplývá z napadeného rozsudku, v řízení nevyšlo najevo, že by vlastník pozemku
parc. č. 1130, na němž byla na přelomu 40. a 50. let 20.
století (podle tvrzení
dovolatelky v podání na č. l. 37-40) zbudována pozemní komunikace, jež se
nenachází v uzavřeném prostoru či objektu, od počátku vyslovil kvalifikovaný
nesouhlas s jejím užíváním neomezeným okruhem osob (k tomu srov. např. i
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2014, č. j. 4 As 163/2013-27,
odst. 19). S ohledem na argumentaci uplatněnou v dovolání musí Nejvyšší soud zdůraznit, že
dovolatelka pozemek parc. č. 1130, na němž se nachází předmětná pozemní
komunikace, nenabyla od města Bučovice podle restitučních zákonů, nýbrž kupní
smlouvou. Opačně od věci, v níž byl vydán nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, lze tedy konstruovat přechod souhlasu předchozího
vlastníka se zřízením pozemní komunikace na dovolatelku (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1765/2013). Taktéž v
případě nabytí vlastnictví samotným městem Bučovice nelze pokládat přechod
souhlasu právního předchůdce na nabyvatele pozemku parc. č. 1130 za vyloučený,
neboť jej město nabylo na základě dohody o bezúplatném převodu majetku uzavřené
dne 10. 9. 1994 s Fondem národního majetku České republiky dle § 12 odst. 2
písm. c) zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné
osoby (dohoda založena v připojeném spise Katastrálního úřadu pro Jihomoravský
kraj, Katastrálního pracoviště Vyškov, sp. zn. V1 – 2435/94), a nikoli v rámci
vlastnické restituce, jak uvádí dovolatelka. Pakliže pozemní komunikaci
obecnému užívání věnoval některý z právních předchůdců žalobkyně, není jejímu
následnému nesouhlasu s takovým užíváním možné přiznat právní účinky (viz mimo
jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4109/2009, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 5213/2009).
Přesvědčivou se nejeví ani dovolatelčina polemika se závěry napadeného rozsudku
o existenci nezbytné komunikační potřeby uspokojované danou komunikací, neboť
Nejvyššímu soudu není zřejmé žádné pochybení odvolacího soudu v právním
posouzení naplnění tohoto pojmového znaku veřejně přístupné účelové komunikace. Jestliže se ze spisu zřetelně podává, že k příslušným pozemkům a stavbám žádná
jiná komunikace nevede, nelze hovořit o tom, že by k areálu žalované byl v
rozhodném období možný jiný, ač méně komfortní přístup (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2178/2012), a je zde tedy
přítomen veřejný zájem na zajištění přístupu vlastníka k jeho nemovitostem (viz
nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, odst. 40). Konečně nemůže Nejvyšší soud dovolatelce přitakat, že by odvolací soud či soud
prvního stupně porušily její ústavně zaručená práva tím, že nereagovaly na
všechny argumenty, jež v řízení před nimi uplatnila. Dle judikatury Ústavního
soudu principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů
svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat se všemi
rozhodujícími skutečnostmi a námitkami účastníků řízení, a to způsobem
odpovídajícím míře jejich závažnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne
22. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1834/10). Závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže
ovšem být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a rozsah
reakce na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání
míry, případně i s akceptací odpovědi implicitní (srov. kupř. nález Ústavního
soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 4167/12, odst. 19). Přestože dovolací
soud připouští, že právní úvahy soudů nižších stupňů by bylo žádoucí více
rozvinout, je z nich zřejmé, že se soudy zabývaly splněním podmínek vzniku
veřejně přístupné účelové komunikace, jak je vymezuje judikatura Nejvyššího a
Ústavního soudu. Za dané situace nelze mít rozhodnutí soudu prvního stupně a
odvolacího soudu v tomto směru za deficitní, byť v nich nebylo zaujato detailní
stanovisko k veškerým argumentům, jež dovolatelka ve svých podáních předestřela. Z výše uvedených důvodů nelze mít za to, že by dovolání bylo přípustným ve
smyslu § 237 o. s. ř., a Nejvyšší soud je proto v souladu s § 243c odst. 1,
větou první, o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 odst. 1
a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
činí sazba odměny za jeden úkon právní
služby (sepsání vyjádření k dovolání) 6.420,- Kč, společně s paušální náhradou
výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši
8.131,20 Kč. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.