28 Cdo 1661/2022-176
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela
Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobce M. K., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr.
Jaroslavem Bártou, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, proti žalované
městské části Praha 15, se sídlem v Praze 10, Boloňská 478/1, identifikační
číslo osoby: 00231355, zastoupené JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Na Příkopě 853/12, o zaplacení částky 176.040,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 55/2020, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2022, č. j. 54
Co 436/2021-155, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce
rozsudkem ze dne 8. 2. 2022, č. j. 54 Co 436/2021-155, potvrdil ve výroku I.
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 8. 2021, č. j. 9 C
55/2020-123, kterým byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalované
zaplatit žalobci částku 176.040,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve
výši 10 % ročně z částky 176.040,- Kč od 25. 11. 2019 do zaplacení a žalobci
uložena povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení ve
výši 41.043,20 Kč (výrok I.). Odvolací soud uložil žalobci povinnost nahradit
žalované k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 20.522,- Kč
(výrok II.).
2. Soudy obou stupňů (odvolací soud aprobací skutkového stavu zjištěného
soudem prvního stupně) vyšly z těchto skutkových zjištění:
- Žalobce je na základě usnesení soudního exekutora JUDr. Ondřeje
Mareše, LL.M., Exekutorský úřad Litoměřice, ze dne 14. 8. 2019, č. j. 124 EXE
11490/16-426, jímž mu byl jako vydražiteli udělen příklep na vydražené
nemovitosti, spoluvlastníkem (v podílu 3609/526713) pozemku parc. č. XY o
výměře 2.934 m2, druh pozemku: ostatní plocha, způsob využití: zeleň (dále
„předmětný pozemek“ nebo „pozemek“).
- Předmětný pozemek je rovinatý stavební pozemek přístupný z místních
komunikací, na něž navazuje, slouží k přístupu do jednotlivých sekcí bytového
domu č. p. XY, na jeho části se nachází travní porost, dále pak chodníky s
povrchem ze zámkové dlažby a parkovací plochy. Pozemek je ve spoluvlastnictví
jednotlivých členů SVJ v různých podílech. Žalobce není vlastníkem žádné bytové
jednotky v domě č. p. XY a ani žádného jiného pozemku v sousedství.
- Stavebník „Bytového areálu XY“, společnost EKOSPOL, a. s. požádal v
roce 2005 o souhlas s vybudováním komunikace spojující stávající výstavbu s
nově vybudovaným bytovým areálem s tím, že nově budovaná komunikace bude
účelová v majetku investora a propojí stávající komunikace XY a XY a umožní
příjezd k sekcím bytového domu č. p. XY ze stávajícího parkoviště v XY.
Komunikace vybudovaná v rámci výstavby „Bytového areálu XY“, jehož součástí
jsou i chodníky, vstupy k jednotlivým sekcím bytových domů na pozemcích, mimo
jiného, i parc. č. XY, byla speciálním stavebním úřadem zkolaudována jako
veřejně přístupná účelová komunikace, přičemž je funkčně spjata s bytovým domem
č. p. XY.
- Vyjma žalobce, jenž se na žalované domáhá vydání bezdůvodného
obohacení za užívání předmětného pozemku jako veřejného prostranství za období
od 21. 1. 2017 do 21. 1. 2020, žádný jiný ze spoluvlastníků pozemku v letech
2016 až 2019 požadavek na náhradu za jeho užívání vůči žalované, jež jej sama
považuje za veřejné prostranství, nevznesl.
3. Na takto zjištěný skutkový stav soudy obou stupňů aplikovaly
ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, § 14b zákona č. 131/2000 Sb.,
o hlavním městě Praze, a § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“). Odvolací soud se
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci náhrada za bezdůvodné
obohacení za užívání předmětného pozemku nenáleží, neboť se nejedná o veřejné
prostranství. Byť je pozemek teoreticky přístupný bez omezení každému, je
využíván toliko obyvateli přilehlého domu, dalšími jeho spoluvlastníky, kteří
jej i udržují. Pozemek tak obecnému užívání neslouží. Bez ohledu na závěr o
nedůvodnosti nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení odvíjející se od
charakteru předmětného pozemku, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně
dále prostřednictvím aplikace ustanovení § 1127 a § 1877 o. z. a § 1126 a §
1128 o. z. dospěl k závěru, že žalobce nemůže být aktivně legitimován k vydání
bezdůvodného obohacení za dobu, kdy ještě nebyl spoluvlastníkem předmětného
pozemku, přičemž opak nemohl dovozovat předestřením argumentace o aktivní
solidaritě spoluvlastníků. Odvolací soud pak neshledal za důvodný ani požadavek
žalobce na vydání bezdůvodného obohacení i za ostatní spoluvlastníky (pro
období, když již žalobce spoluvlastníkem pozemku byl), neboť o vymáhání celého
plnění z titulu vzniku bezdůvodného obohacení nebylo v rámci správy společné
věci spoluvlastníky (s využitím principu majority) rozhodnuto.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání maje je ve
smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), za přípustné jednak pro řešení
otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, a dále pro řešení otázky v praxi dovolacího soudu dosud
neřešené.
5. S odkazem na vymezení materiálního kritéria veřejného prostranství,
jak bylo vyloženo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28
Cdo 1498/2014, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo
699/2019 (obě usnesení jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího
soudu, přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz),
žalobce dovozoval, že jak veřejné účelové komunikace u bytových domů, tak i
stromořadí (veřejná městská zeleň) u těchto domů, naplňují definiční znaky
veřejného prostranství, tedy jsou přístupné každému bez omezení a naplňují
službu obecného užívání, a jejich úprava svědčí pro závěr, že pozemek není
využíván živelně. Rozhodovací praxi dovolacího soudu (žalobce citoval z
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 594/2006, a z
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4713/2007) pak
podle žalobce odporuje i závěr odvolacího soudu, že není aktivně legitimován k
uplatnění nároku přesahujícího jeho spoluvlastnický podíl, přičemž upozorňuje
na institut aktivní solidarity, respektive právo předstihu, jež nepředpokládají
existenci předchozího majoritního rozhodnutí spoluvlastníků pozemku. Za
nesouladné s judikaturou dovolacího soudu pak žalobce považuje i rozhodnutí o
nákladech řízení, když posuzovanou problematiku považuje za běžnou agendu obcí
(městských částí), a proto neměla být žalované přiznána náhradu nákladů řízení
spočívající v nákladech na zastoupení advokátem. Byť odvolací soud potvrzující
rozsudek na důvodu pro zamítnutí žaloby spočívajícím v závěru o výkonu práva
žalobce v rozporu s dobrými mravy nezaložil, poukázal žalobce s oporou v
konkluzích nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. III. ÚS 2049/21
(tento nález, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, je
přístupný na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz) na
skutečnost, že výhodné nabytí pozemku ve veřejné dražbě nelze považovat za
mimořádnou okolnost ospravedlňující použití korektivu dobrých mravů.
6. Na principu aktivní prevence v případě aktivní solidarity
spoluvlastníků žalobce s odkazem na komentářovou literaturu založil i
argumentaci o potřebě nově řešit (dosud neřešenou) otázku aktivní legitimace
spoluvlastníka k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení ještě před
nabytím spoluvlastnického podílu. Dovolatel upozornil na řešení analogické
situace podávající se z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn.
28 Cdo 594/2006, v případě uplatňování majetkových práv vzniklých ze společné
činnosti členů sdružení i po jeho zániku.
7. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i
rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
8. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího
soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že
je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1
o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání žalobce pro žádnou z jím vymezených právních otázek není
přípustné.
11. Podle ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb. veřejným prostranstvím
jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další
prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to
bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.
12. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi setrvává na závěru, dle něhož
není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání
veřejného prostranství, zahrnujícího i jen zčásti pozemky vlastnicky náležející
třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce
protiprávním užitím cizí hodnoty (§ 2991 o. z.). I když existuje právní důvod
užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo
oprávnění, aby takový prospěch na úkor třetí osoby (strpění užívání jejího
majetku) získávala bezplatně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.
1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3483/2020, jakož i judikaturu v něm citovanou).
Institut veřejného prostranství je jedním z druhů veřejnoprávního omezení
vlastnického práva, které vzniká ex lege naplněním zákonných znaků mimo jiné
podle ustanovení § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, či podle
ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb. Aby bylo možno učinit závěr, že určitý
prostor (pozemek či jeho část) je ex lege veřejným prostranstvím, je nutné
naplnit veškeré jeho znaky (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8.
2020, sp. zn. 22 Cdo 1472/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10.
2021, sp. zn. 22 Cdo 2442/2021).
13. Prvním znakem veřejného prostranství je existence určitého prostoru
(pozemku či jeho části), který je přístupný každému bez omezení. O veřejné
prostranství se tak nejedná v případě, kdy obecnému užívání brání faktická
překážka; zejména zeď, plot, zátaras či cedule zákazu vstupu, z níž lze dovodit
vůli vlastníka, že daný prostor není přístupný každému bez dalšího. Druhým
znakem veřejného prostranství, který lze dovodit z demonstrativního výčtu typů
prostor, které jsou veřejným prostranstvím, je existence určitého, veřejně
prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží. Jedná se především o
účel dopravní (ulice, chodníky, cesty), o účel hospodářský a sociální (náměstí,
tržiště) či o účel rekreační (veřejná zeleň, parky). Pokud určitý prostor
takový účel plnit nebude, nepůjde o veřejné prostranství [srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1498/2014; závěry
citovaného rozhodnutí jsou se zřetelem k obdobnému znění ustanovení § 451 obč. zák. a § 2991 o. z. použitelné i v poměrech – na posuzovanou věc dopadajícího
(je-li předmětem řízení náhrada za bezesmluvní užívání pozemků v období od 21. 1. 2017 do 21. 1. 2020) – občanského zákoníku účinného od 1. ledna 2014
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 756/2019, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016), kdy jde o
skutkovou podstatu protiprávního užití cizí hodnoty dle § 2991 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3090/2018,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4573/2016,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018)]. Ohledně
demonstrativního výčtu jednotlivých prostor jsoucích veřejným prostranstvím
Ústavní soud zdůraznil, že část věty „a další prostory přístupné bez omezení“
obsažená v ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb. je nutné vykládat tak, že
nejde o jakékoliv prostory, tj. „jiné prostory“, ale že jde o prostranství
mající obdobný charakter jako „náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace,
parky a veřejná zeleň“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02). Souhlas vlastníka pozemku (prostoru) pak vymezuje judikatura
dovolacího soudu jako další podmínku pro vznik veřejného prostranství (srovnej
opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo
1472/2020). Samotný souhlas se vyžaduje pouze pro vznik veřejného prostranství,
nevyžaduje se však nezbytně pro jeho existenci. Obecné užívání totiž nemůže být
vyloučeno jednostranným úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho
právními nástupci; vlastník i jeho právní nástupci jsou vysloveným souhlasem
vázáni [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo
1173/2005, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j.
1 As
32/2012-42 (uvedený rozsudek je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího
správního soudu http://www.nssoud.cz), usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 1378/11, v odborné literatuře shodně např. MELZER, Filip,
TÉGL Petr a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419–654. Praha: Leges, 2014, str. 211].
14. Předurčení pozemku k plnění úlohy veřejného prostranství se jistě
začasté děje prostřednictvím územního plánu. Sám obsah územně plánovací
dokumentace však nebude vždy pro vyhodnocení, zda daný pozemek představuje
veřejné prostranství, postačující, jelikož územní plán bývá často konstruován
na vyšší úrovni abstrakce, a s jeho obsahem tudíž mohou být v konkrétním
případě slučitelné jak způsoby využití pozemku, které zakládají bezdůvodné
obohacení obce, tak ty, při nichž obci majetkový prospěch nevzniká. Především v
podobných situacích je proto zapotřebí zkoumat rovněž faktický charakter
dotčeného pozemku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn.
28 Cdo 3483/2020, nebo přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6.
2011, sp. zn. 22 Cdo 3158/2009). Není proto bez dalšího rozhodující – jako se
to ostatně podává z dokazování v předmětné věci – zda třeba i žalovaná obec
prostřednictvím některého svého orgánu přisvědčuje tomu, že určitý prostor v
jejím katastru zákonné atributy veřejného prostranství splňuje.
15. Závěr odvolacího soudu, dle něhož v projednávané věci žalované na
úkor žalobce nevzniká bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 o. z.,
jelikož předmětný pozemek nemá charakter veřejného prostranství a žalobci tudíž
za jeho užívání nepřísluší náhrada, nikterak neodporuje právní úpravě a ani
citované rozhodovací praxi dovolacího soudu. Jestliže soud prvního stupně
založil přijaté právní posouzení věci, s nímž se odvolací soud ztotožnil, mimo
jiného, na skutkovém závěru o využití části pozemku bezprostředně přiléhající k
chodníkům před bytovým domem jako městské zeleni, která je sice přístupná bez
omezení, ale slouží (objektivně může sloužit) pouze obyvatelům bytového domu,
kteří se o ni starají a udržují ji, pak se taková konkluze neprotiví judikatuře
Nejvyššího soudu, jež ani znak veřejného prostranství spočívající v neomezeném
přístupu veřejnosti na pozemek nespojuje automaticky s naplněním jeho veřejně
prospěšného účelu pro neomezený okruh obyvatel obce (k tomu srovnej opětovně
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1498/2014,
nebo na něj odkazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28
Cdo 699/2019, jež v dovolání připomíná žalobce).
16. I když v individuálně daných poměrech projednávané věci poměřování
předmětného pozemku hledisky definujícími veřejné prostranství se nevztahuje na
celou jeho výměru, neboť soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k
přesvědčivě odůvodněnému závěru, že část pozemku slouží jako veřejná účelová
komunikace, kterémužto účelu jí věnoval investor bytové výstavby a právní
předchůdce žalobce, společnost EKOSPOL a. s., závěr odvolacího soudu, na němž
je dovoláním dotčený rozsudek založen, tj. že žalobci nenáleží za užívání
pozemku jako celku žádná náhrada, je v souladu i s judikaturou Nejvyššího soudu
zabývající se problematikou omezení výkonu vlastnického práva k pozemku
sloužícímu jako veřejně přístupná účelová komunikace.
17. Otázkou vzniku veřejně přístupné pozemní komunikace, sloužící k
uspokojení komunikační potřeby, se rozhodovací praxe dovolacího soudu již
opakovaně zabývala. Dovodila, že pozemek, jenž se nachází v soukromém
vlastnictví, se stává veřejně přístupnou účelovou komunikací tehdy, jsou-li
splněny dva předpoklady, a to jednak, že byl k obecnému užívání věnován, a
dále, že toto užívání slouží k trvalému uspokojení nutné komunikační potřeby. K
věnování obecnému užívání může dojít buď vlastníkem výslovně projeveným
souhlasem, anebo konkludentním strpěním (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 7. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2191/2002, rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 5 As 27/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1911/2014). Institut obecného užívání přitom
představuje výjimečné omezení vlastnického práva reagující na komunikační
potřebu veřejnosti jakožto neomezeného okruhu osob. Platí zde pravidlo
jednostranně neodvolatelného věnování pozemků do obecného užívání. Věnoval-li
pozemní komunikaci k takovému užívání některý z právních předchůdců vlastníka,
nelze jeho následnému nesouhlasu přiznat právní následky (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4392/2010, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 802/2019). Ustálená
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reflektující závěry nálezové judikatury
Ústavního soudu pak vychází z konkluze, že vlastník pozemku, jenž není
restituentem (pozemek nabyl např. v dražbě), nemá na peněžitou náhradu za
veřejné užívání jím vlastněného pozemku, na němž se nachází pozemní komunikace,
nárok (srovnej opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28
Cdo 1911/2014, nebo nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS
268/06).
18. Z právě předestřené judikatury vrcholných soudů se podává, že pro
vznik nároku na náhradu za bezesmluvní užívání veřejné účelové komunikace je
rozhodné, zda vlastník pozemku s takovým účelem jeho užívání souhlasí. Byl-li
takový souhlas v poměrech projednávané věci investorem bytové výstavby
(společností EKOSPOL, a. s.) prokazatelně dán (právní předchůdce žalobce
obecnému užívání předmětný pozemek vědom si jeho komunikační potřebnosti pro
uskutečněnou bytovou výstavbu věnoval), pak takový souhlas znamenající
dobrovolné (nevynucené) omezení vlastnického práva zavazuje i žalobce jako
právního nástupce s tím důsledkem, že s takovým omezením vlastnického práva ve
prospěch možnosti veřejnosti účelovou komunikaci užívat není spojen vznik
nároku na náhradu za bezdůvodného obohacení.
19. Dovolání žalobce dále není ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné pro řešení otázky aktivní legitimace spoluvlastníka k uplatnění
nároku na vydání bezdůvodného obohacení ještě před nabytím spoluvlastnického
podílu a ani pro řešení otázky aktivní legitimace spoluvlastníka k uplatnění
nároku na vydání bezdůvodného obohacení přesahující jeho spoluvlastnický podíl.
20. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních
otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé z těchto
otázek zvlášť. Významnou se tato skutečnost stává tehdy, je-li zamítavý
rozsudek soudu prvního stupně založen na více důvodech, z nichž každý sám o
sobě může vést k závěru o nedůvodnosti žaloby. Nejvyšší soud ve své rozhodovací
praxi vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil
rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek (na více
závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo
dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje
předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (srovnej například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, jež bylo
uveřejněno pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3986/2013, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 67/2021).
21. Jestliže je v poměrech projednávané věci rozsudek odvolacího soudu,
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby v plném
rozsahu, založen i na závěru, že předmětný pozemek svých charakterem není
prostorem (pozemkem), za jehož užívání veřejností by žalobci coby jeho
spoluvlastníkovi vzniklo právo na náhradu za bezesmluvní užívání (a přípustnost
dovolání žalobce ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. při řešení této otázky
dovolací soud neshledal), pak dovolání není přípustné ani pro řešení dalších
otázek, jejichž zodpovězení, třebaže by mohlo hypoteticky vyznívat ve prospěch
dovolatele, by nic nemohlo změnit na správnosti dovoláním dotčeného závěru, že
za užívání předmětného pozemku (vzhledem k jeho charakteru) žalobci náhrada za
bezdůvodného obohacení nenáleží.
22. Přípustnost dovolání nemůže založit ani polemika žalobce se
správností závěru soudu prvního stupně o uplatňování práva na vydání
bezdůvodného obohacení v rozporu s dobrými mravy (ostatně žalobce si je vědom
toho, že v dovolání nelze v režimu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustně brojit
proti závěrům, které odvolací soud do dovoláním dotčeného rozhodnutí
nepřevzal); k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013,
sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné
podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho
přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo
procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (dále viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
23. Protože žalobce dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu v celém
rozsahu (uplatnil argumentaci i proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech
řízení), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části
výroku I., v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve
výroku o prvostupňových nákladech, a ve vztahu k výroku II. o nákladech
odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze
zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9.
2017].
24. Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobce není přípustné, a
proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
25. V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř.
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 6. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu