28 Cdo 67/2021-1199
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela
Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci
žalobců: a) P. R., narozen XY, bytem XY, b) Z. B., narozena XY, bytem XY, oba
zastoupeni JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem Praha 5, náměstí 14.
října 496/13, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, se
sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774,
zastoupena Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem se sídlem Praha 2, Jugoslávská
620/29, za vedlejšího účastenství na straně žalované: V. F., narozena XY, bytem
XY, L. F., narozen XY, bytem XY, R. K., narozen XY, bytem XY, V. K., narozen
XY, bytem XY, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 25 C 98/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. září 2020, č. j. 19 Co
842/2020-1161, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení nemá právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem
(druhým v pořadí) ze dne 12. 5. 2020, č. j. 25 C 98/2018-1022, nahradil projev
vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. XY
zapsaných pro obec a katastrální území XY na listu vlastnictví XY v katastru
nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální
pracoviště XY, pozemku parc. XY zapsaného pro XY a katastrální území XY na
listu vlastnictví XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro
Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, pozemku parc. XY zapsaného pro obec
a katastrální území XY na listu vlastnictví XY v katastru nemovitostí vedeném
Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, a pozemků
parc. XY zapsaných pro obec XY a katastrální území XY na listu vlastnictví XY v
katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj,
Katastrální pracoviště XY (výrok I.). Žalované uložil dále povinnost nahradit
žalobcům k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 148.416,- Kč (výrok
II.). Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců i
žalované rozsudkem ze dne 24. 9. 2020, č. j. 19 Co 842/2020-1161, rozsudek
soudu prvního stupně v části výroku I., v níž byl nahrazen projev vůle žalované
uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. XY v obci XY a
katastrálním území XY, pozemku parc. XY v obci a katastrálním území XY a
pozemku parc. XY v obci XY a katastrálním území XY potvrdil (výrok I.) a v
části výroku I., v níž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobci
smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. XY v obci a katastrálním území XY a
pozemku parc. XY v obci XY a katastrálním území XY, rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech
řízení před soudem prvního stupně (výrok III.) a o nákladech odvolacího řízení
ve vztahu mezi žalobci a žalovanou (výrok IV.) a o nákladech odvolacího řízení
ve vztahu mezi žalobci a vedlejšími účastníky na straně žalované (výrok V.). Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve
smyslu ustanovení § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k
půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o
půdě“), a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž
naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1
zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobcům
liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti vypořádat nárok na vydání
náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení žalobců z možné účasti ve
veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku
žalovanou, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok oprávněných osob mimo
zákonem předpokládaný postup a nahradily projev vůle žalované k uzavření
smlouvy o bezúplatném převodu shora označených pozemků.
Pokud jde o výši
restitučního nároku, soudy nižších instancí shledaly, že nevydané pozemky je
třeba ocenit jako stavební, přičemž v době rozhodování odvolacího soudu nebyl
restituční nárok žalobců dosud uspokojen a ani vydáním nárokovaných pozemků
nebyl přečerpán. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud konstatoval,
že pozemky parc. XY v obci XY a katastrálním území XY, parc. XY v obci a
katastrálním území XY a parc. XY v obci XY a katastrálním území XY jsou k
převodu oprávněným osobám vhodné, neboť i sama žalovaná uznala, že u těchto tří
pozemků nebyla zjištěna žádná překážka pro jejich vydání in integrum oprávněným
osobám. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud neshledal vhodnými k
převodu oprávněným osobám pozemky parc. XY v obci a katastrálním území XY a
pozemek parc. XY v obci XY a katastrálním území XY. V případě pozemku parc. XY
poukázal odvolací soud na skutková zjištění o tom, že pozemek užívají na
základě pachtovní smlouvy V. a R. K. jako zahradu za rodinným domem v jejich
spoluvlastnictví. Na pozemku pěstují zeleninu, chovají slepice a rovněž jej
užívají k oddechu. Byl zde postaven altán. K uvedeným účelům pozemek užívali od
roku 1970 i právní předchůdci V. a R. K., jež jej získali jako pozemek náhradní
za pozemek jiný. Pozemek parc. XY je užíván manžely V. a L. F. na základě
nájemní smlouvy z roku 2009, když již od šedesátých let sloužil k pěstování
zeleniny, chovu slepic a včel jejich právním předchůdcům. Na pozemku jsou
vysázeny starší ovocné stromy a je na něm postavena kůlna. Pozemek parc. XY
bezprostředně navazuje na pozemek parc. XY a dům č. p. XY ve vlastnictví V. F. Na základě popsaných zjištění odvolací soud dovodil, že pozemky parc. XY tvoří
jednotný funkční celek s jiným pozemkem a stavbou ve vlastnictví třetí osoby
(nájemcem označených pozemků), je takto také oplocen a několik desetiletí i
užíván. Rovněž se na nich nacházejí drobné stavby ve vlastnictví třetí osoby. S
odkazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu uzavřel (odvolací soud označil
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 547/2019, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3266/2019; tyto
rozsudky, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné
na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), že
příslušnost pozemků parc. XY k funkčnímu celku představuje překážku jejich
vydání. V případě pozemku parc. XY, jenž je v nájmu manželů J., odvolací soud
dospěl k závěru o nevhodnosti jeho využití pro zemědělské obhospodařování
primárně vzhledem k jeho malé výměře 75 m2 a dále pro jeho využití jako zahrady
pod společným oplocením s ostatními pozemky ve vlastnictví manželů J. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti té části výroku II., jíž byl
rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., v níž byl nahrazen projev vůle
žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc.
XY v
obci a katastrálním území XY změněn a žaloba zamítnuta) podali žalobci dovolání
majíc je ve smyslu ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“)
za přípustné pro řešení (explicitně vymezené) otázky hmotného práva (otázky
převoditelnosti náhradních pozemků), při jejímž posouzení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; uplatnili rovněž
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Dovolatelé s odkazem na
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu (žalobci citovali z
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016, z
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4533/2018, a
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 926/2020), a dále
z nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. I. ÚS 485/98, a z nálezu
Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14; tyto nálezy, stejně
jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových
stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), připomněli základní
východiska pro posuzování zákonných překážek naturální restituce odňatého
majetku, vztahující se i na vydání náhradních pozemků podle zákona o půdě,
jakými je zásada ex favore restitutionis a interpretace restitučních předpisů v
souladu s jejich účelem a smyslem, kteréžto vyžadují, aby bylo k oprávněným
osobám přistupováno co nejvstřícněji a jednotlivá ustanovení upravující zákonné
překážky vydání pozemků vykládána restriktivně; přijaté závěry pak musí být
prosty paušalizujících úsudků a přepjatého formalismu. V návaznosti na zmíněná
obecná argumentační východiska pro posuzování zákonných překážek vydání
náhradních pozemků oprávněným osobám dovolatelé uvedli, že pozemky parc. XY
netvoří s pozemky a stavbami ve vlastnictví vedlejších účastníků jeden funkční
celek (ve smyslu traktovaném judikaturou Nejvyššího soudu, na níž v dovolání
poukazují), neboť nárokované pozemky nejsem předpokladem fungování nebo využití
jiných pozemků či staveb do té míry, že by oddělením pozemků byla ekonomická či
užitná hodnota těchto jiných pozemků či staveb podstatně ztížena či znemožněna. Pozemky, jejich vydání se žalobci domáhají, nejsou nezbytné ani pro umístění
inženýrských sítí a jejich užívání či za účelem přístupu nebo příjezdu ke
stavbě; dovolatelé připomněli závěry provedeného dokazování, z nichž se najisto
podává, že oba pozemky slouží jako zahrada k pěstování ovoce a zeleniny,
popřípadě chovu drobného domácího zvířectva a včelstva, bez vazby na sousední
pozemky a stavby ve vlastnictví vedlejších účastníků. Dovolatelé brojili rovněž
proti závěru odvolacího soudu, že překážku pro vydání obou pozemků představují
i stavby altánu a kůlny ve vlastnictví vedlejších účastníků. Odkazují na
ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, jakož i na ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) a § 3 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 85/1976 Sb. a s ohledem na
stavebně technický charakter a provedení objektů dovozují, že se jedná o stavby
jednoduché, popřípadě drobné, které netvoří překážku naturální restituce.
V
této souvislosti připomněli reflexi ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o
půdě v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu citujíc z rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3493/2012, a dále z nálezu
Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 747/2000, a z nálezu
Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01. Žalobci navrhli, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu změnil a
potvrdil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně, popřípadě aby rozsudek
odvolacího soudu v napadené části zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná a vedlejší účastníci se k dovolání nevyjádřili. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
oprávněnými osobami (žalobci) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241
odst. 1 o. s. ř.) a že obsahuje povinné náležitosti upravené v ustanovení §
241a odst. 2 o. s. ř., zabýval se tím, zda je dovolání přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je
rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu
usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237
o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobců není přípustné pro řešení otázky hmotného práva založené na
konkluzi o (ne)převoditelnosti náhradních pozemků do vlastnictví oprávněných
osob, a to v intencích restituční výluky upravené v ustanovení § 11 odst. 1
písm. c) zákona o půdě v případě funkční spjatosti oprávněnou osobou
nárokovaných pozemků s pozemky nebo stavbami ve vlastnictví jiných fyzických
osob, neboť při jejím řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu odchýlil; zároveň není dán dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci - § 241a odst. 1 o. s. ř. [při aplikaci ustanovení § 11 odst. 1
písm. c) zákona o půdě upravujícího překážky pro naturální restituci pozemku i
tehdy, měl-li by být pozemek vydán coby náhradní ve smyslu ustanovení § 11a
odst. 1 zákona o půdě ]. Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemek nelze vydat v
případě, že byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné
právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému
nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou,
nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za
zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla
zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně
související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum
skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu
úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení. Rozhodovací praxí dovolacího soudu, dle níž se při liknavém (či svévolném)
postupu Fondu (žalované) mohou oprávněné osoby domáhat převodu konkrétních
náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky
(viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn.
31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem
62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nebyly (neměly být) popřeny ty
závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, jež jako podmínku pro vyhovění
žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést zemědělský pozemek oprávněné
osobě za nevydaný pozemek požadují, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“, tedy
pozemek, jenž by byl - nebýt liknavého postupu Fondu či žalované – do veřejné
nabídky takto zařaditelný (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod číslem 72/2008
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 99/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014). Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku
náhradního (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) je nutno hodnotit, zda převodu nebrání
zákonné výluky uvedené v § 11 odst. 1 zákona o půdě a v § 6 zákona č. 503/2012
Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve
znění pozdějších předpisů, či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob
(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo
1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve
vztahu k pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo
592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo
2364/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo
4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k
individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě
pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s
přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). Tedy ani oprávněná osoba, vůči
níž Pozemkový fond (žalovaná) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím
způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do
veřejné nabídky podle § 11a zákona o půdě), se nemůže neomezeně domáhat převodu
jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (a ve správě Státního
pozemkového úřadu). V rozsudku ze dne 31. 1. 2018, sp. zn.
28 Cdo 2430/2016,
Nejvyšší soud dále uzavřel, že je na soudu, aby v každé jednotlivé věci vždy s
ohledem na její konkrétní okolnosti posoudil, zda pozemky vybrané oprávněnou
osobou jako náhradní, jsou pro uspokojení jejího restitučního nároku vhodné, a
to ke dni vyhlášení jeho rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Zákon o půdě výslovně za zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice
stavbou bezprostředně zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a
je potřebná k jejímu provozu a obsluze. Překážkou vydání pozemku podle § 11
odst. 1 písm. c) zákona o půdě (potažmo i jeho poskytnutí oprávněné osobě jako
pozemku náhradního) může být i funkční souvislost pozemků se stavbou (srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007,sp. zn. 28 Cdo 2518/2006,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014); i u
pozemku požadovaného jako náhradní je tedy nutno zvažovat i jeho případnou
funkční provázanost s ostatními pozemky a stavbami, jež mohou tvořit vzájemně
ucelený soubor pozemků a staveb - areál jako funkční celek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014). Pro závěr o funkční souvislosti pozemků a stavby není rozhodující, zda a jak
jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí
mezi jednotlivými objekty či pozemky (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Přestože ani vydání některých nemovitostí
tvořících funkční celek v širším smyslu bez dalšího vyloučeno není, vyžaduje si
vždy mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda
lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční
propojenost jednotlivých staveb a ostatních pozemků a dále bez toho, že by
došlo k porušení některé z funkcí, které tento soubor plní(přiměřeně srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015). Shodný
názor o nedělitelnosti areálů tvořících se stavbou jeden funkční celek zastává
i právní teorie (srovnej Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě,
C. H. Beck, Praha 1997, str. 186) a Nejvyšší soud se k němu přihlásil i v
rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, nebo v usnesení ze dne
26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 67/2009. Posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb je vždy úzce provázáno s
konkrétními skutkovými okolnostmi případu (závěr o příslušnosti konkrétních
pozemků k areálu je ostatně primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v
řízení provedených důkazů; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.
3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, potažmo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 1910/2017); dovolacímu přezkumu podléhá výhradně správnost
právního posouzení věci, jehož přezkum zahrnuje i posouzení, nejsou-li úvahy
nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li všechny podstatné
skutkové okolnosti a nahlížejí-li na věc prizmatem relevantních kritérií
(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo
4447/2017). S ohledem na skutkové poměry posuzované věci je pak třeba vzpomenout i tu
ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3583/2012, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017), jíž byly aprobovány i
závěry o funkční souvislosti mezi pozemky užívanými jako zahrady s rodinnými
domy, s nimiž tvoří ucelený soubor. Jestliže i ustanovení § 11 odst. 1 písm. c)
zákona o půdě představuje překážku pro vydání nezastavěných pozemků v
rozlehlých areálech (sídlištních, sportovních i jiných) oprávněné osobě pro
jejich funkční souvislost se stavbami, tím obezřetněji je třeba přistupovat k
situacím, kde oprávněnou osobou nárokovaný pozemek jako náhradní obklopuje
stavbu domu a slouží obyvatelům tohoto domu, s nímž tvoří jeden funkční celek
(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo
3527/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo
2857/2018). V přítomné právní věci podpořil odvolací soud přijatý závěr o existenci
zákonné překážky pro vydání pozemků parc. XY žalobcům argumentem o jejich
příslušnosti do jednotného funkčního celku (v případě pozemku parc. XY s
pozemkem parc. XY a stavbou č. p. XY, objekt bydlení, na pozemku st. p. č. XY
ve spoluvlastnictví R. a V. K.; v případě pozemku parc. XY s pozemkem parc. XY
a stavbou č. p. XY, objekt bydlení, na pozemku st. p. č. XY ve vlastnictví V. F.), přičemž konkluzi v uvedeném směru jal se ozřejmit i odkazem na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 547/2019, a na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3266/2019. Třebaže se
dovolací soud v citovaných rozsudcích problematikou vydání pozemků sloužících
jako zahrady v režimu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, resp. ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání
s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o
majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu
Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl.
ÚS 10/13, zabýval v
individuálních poměrech jím posuzovaných věcí, kdy oprávněnými osobami
nárokované pozemky bezprostředně obklopovaly stavby (objekty bydlení) ve
vlastnictví třetí osoby a byly nezbytné k přístupu do těchto staveb, respektive
i k provádění jejich oprav a údržby, což není případ pozemků parc. XY v
katastrálním území XY. V konkrétních poměrech přítomné právní věci je skutkový stav, jak jej zjistil
soud prvního stupně, kterýžto ani dokazováním doplněným odvolacím soudem
nedoznal žádných změn, založen na té okolnosti, že pozemky parc. XY slouží jako
zahrady pro vlastníky (spoluvlastníky) domů, na něž navazují další pozemky
(užívané jako zahrady), jsoucí rovněž v jejich vlastnictví. Oba nárokované
pozemky tak sice bezprostředně ke stavbám nepřiléhají, nicméně znak jednotného
funkčního celku byl odvolacím soudem (ve vztahu ke stavbám a zahradám ve
vlastnictví třetích osob) přiléhavě odvozován z toho, že se jedná o pozemky
sousední, že jsou připloceny k pozemkům a stavbám ve vlastnictví vedlejších
účastníků a že slouží ke stejnému účelu (jako zahrady pro pěstování ovoce,
zeleniny, chovu slepic, včel a k rekreaci). Taková charakteristika svědčí o
šířeji pojaté funkční provázanosti (mezi pozemkem parc. XY a pozemkem parc. XY
a popř. i stavbou č. p. XY, objekt bydlení, na pozemku st. p. č. XY ve
spoluvlastnictví R. a V. K. a mezi pozemkem parc. XY a pozemkem parc. XY, popř. i stavbou č. p. XY, objekt bydlení, na pozemku st. p. XY ve vlastnictví V. F.),
jež je zvláště v případě zahrad souvisejících s užíváním domů určených k
individuálnímu bydlení aprobována i judikaturou dovolacího soudu (viz
rozhodnutí dovolacího soudu výše). V situacích, kdy pozemek nárokovaný
oprávněnou osobou k restituci in integrum (jako pozemek náhradní) tvoří
přirozené zázemí domu určeného k bydlení, může být důraz na poskytnutí většího
prostoru pro zahrádkářské a pěstitelské aktivity, tou individuálně danou
okolností, k níž se sluší při úvahách o existenci jednotného funkčního celku
přihlédnout. Lze uzavřít, že úvaha odvolacího soudu o příslušnosti pozemků parc. XY k
jednotnému funkčnímu celku není vzhledem k individuálně daným okolnostem
přítomné právní věci zjevně nepřiměřená. Dovolatelé (usuzováno podle obsahu dovolání) napadli i druhý závěr odvolacího
soudu o nevhodnosti pozemků parc. XY a parc. XY k převodu na oprávněné osoby
založený na úsudku, že altán na pozemku parc. XY a kůlna na pozemku parc. XY
jsou drobnými stavbami ve vlastnictví vedlejších účastníků. I pokud by bylo
možné přisvědčit dovolací argumentaci žalobců a dospět k závěru, že stavebně -
technický charakter označených staveb je definuje jako stavby drobné [srovnej v
ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) vyhlášky Federálního ministerstva pro technický
a investiční rozvoj ČSSR č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a
stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů - tato vyhláška byla zrušena
vyhláškou Ministerstva pro místní rozvoj ČR č. 132/1998 Sb., kterážto byla
následně zrušena zákonem č.
183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
(stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a současná právní úprava již
legální definici drobné stavby, popřípadě jednoduché stavby, neobsahuje], a v
předmětné otázce se odvolací soud do konfliktu s dovolateli připomenutou
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (a rovněž Ústavního soudu) dostal, ničeho by
to nemohlo změnit na tom, že plně obstojí důvod zamítnutí spočívající v
zastavěnosti nárokovaných pozemků (ve smyslu judikaturou aprobované
příslušnosti nárokovaných pozemků k jednotnému funkčního celku - areálu). Rozhodovací praxe dovolacího soudu je v otázce zkoumání předpokladů
přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. ukotvena na závěru,
že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního
stupně, na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé
samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237
o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním
zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady
vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3986/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015). Není-li totiž řešení jedné z takových právních
otázek otevřeno dovolacímu přezkumu, pak věcný přezkum ostatních otázek nemůže
výsledek dovolacího řízení nikterak ovlivnit (tj. přivodit takové rozhodnutí
dovolacího soudu, jež bude pro dovolatele příznivější) a dovolání je tudíž
nepřípustné jako celek (srovnej obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 tamtéž, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5169/2015). Shodné konkluze se
nepochybně prosadí i v případě, kdy žalobu změnou rozsudku soudu prvního stupně
zamítá z více důvodů odvolací soud. Z důvodů výše vyložených Nejvyšší soud dovolání žalobců jako nepřípustné podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 2. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu