28 Cdo 2430/2016-337
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobce Z. L., zastoupeného JUDr. Janem Součkem, advokátem se
sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 57, proti žalované České republice -
Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12
774, za účasti vedlejších účastníků na straně žalované 1) H. B., zastoupeného
JUDr. Václavem Luťchou, advokátem se sídlem v Praze 3, Nám. Jiřího z Lobkovic
2406/9, 2) I. S., zastoupené Mgr. Martinou Pernicovou, advokátkou se sídlem v
Praze 2, Záhřebská 154/30, 3) APB - PLZEŇ a. s. se sídlem v Losiné 303, IČ 270
66 410, 4) DROBIL-ENERGO s.r.o. se sídlem v Plzni, V Šipce 694/9, IČ 648 34
484, a 5) Základní organizace Českého zahrádkářského svazu Barrandov-Praha, se
sídlem v Praze 5-Hlubočepích, Devonská 999/1, IČ 673 63 181, zastoupené JUDr.
Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, o uložení
povinnosti uzavřít smlouvu o převodu náhradních pozemků, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 77/2014, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2016, č. j. 21 Co 143/2015-245, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2016, č. j. 21 Co
143/2015-245, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. února 2015, č.
j. 42 C 77/2014-96, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k
dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 3. 2. 2014 domáhal, aby
žalované jako převodci byla uložena povinnost uzavřít s ním jako s nabyvatelem
dohodu specifikovaného obsahu o převodu označených náhradních pozemků. Žalobu
odůvodnil zejména tím, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 7.
2008, č. j. 24 C 97/2003-239, pravomocným dne 30. 8. 2008, byl uznán za
oprávněnou osobu podle § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, přičemž tímto
rozsudkem bylo nahrazeno rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. Prahy
ze dne 5. 10. 2001, č. j. PÚ 6573/92, a „bylo určeno, že za pozemky dle PK,
zahrada o výměře 37.383 m2, dosud vedené u Katastrálního úřadu, Katastrální
pracoviště P., vše pro obec H. m. P., k. ú. K., přísluší nabyvateli náhradní
pozemek“.
Obvodní soud pro Prahu 5 výrokem I. rozsudku ze dne 25. 2. 2015, č. j. 42 C
77/2014- 96, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o
bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle zák. č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen
„zákon o půdě“), v níž se pod bodem 1) uvádí, že „ČR - Státní pozemkový úřad,
IČ 01312774, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 (dále jen „Státní pozemkový
úřad“), spravuje pozemky ve vlastnictví státu“, jež vyjmenoval a specifikoval
(celkem 66 pozemků), pod bodem 2) že „Z. L., je oprávněnou osobou ve smyslu
ust. § 4 odst. 4 zákona o půdě (dále jen „oprávněná osoba“)“, pod bodem 3) že
„Oprávněná osoba má na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR -
Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. Prahy Čj. PÚ 6573/92 ze dne 5. 10. 2001,
nárok na nabytí vlastnického práva k tzv. náhradním pozemkům za pozemky jí v
restituci z důvodu existence překážek uvedených v § 11 odst. 1 zákona o půdě
nevydané“, a v bodě 4) že „Státní pozemkový úřad k uspokojení nároku oprávněné
osoby na náhradu za pozemky v restituci nevydané touto smlouvou bezúplatně
převádí do vlastnictví oprávněné osoby tyto pozemky“ (následuje výčet 66
specifikovaných pozemků) a oprávněná osoba tyto pozemky přijímá“; výrokem II. rozsudku soud prvního stupně vyslovil, že náklady státu nese Česká republika, a
výrokem III. rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve
výši 88.200,- Kč k rukám právního zástupce žalobce. Po provedeném dokazování
zjistil, že rozhodnutím Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. Prahy Čj. PÚ
6573/92 ze dne 5. 10. 2001 bylo rozhodnuto, že žalobce není vlastníkem
nemovitosti - zahrady o výměře 37.383 m2 v kat. území K. vedeném Katastrálním
úřadem, že nárok žalobce byl oceněn ke dni účinnosti zákona o půdě (24. 6. 1991) částkou přes 7,6 mil. Kč, jak to bylo prokázáno znaleckým posudkem znalce
Pavla Šebka ze dne 7. 3. 2010, že náhradní pozemky specifikované v žalobě byly
oceněny podle současného stavu znalci Ing. Tomíčkem a Ing. Vodičkou na celkovou
částku 3.578.596,31 Kč, že žalovaný doložil soudu přehled veřejných nabídek
pozemků vyhlášených v P. od roku 2008 a seznam pozemků nabízených v P., že
náhradní pozemek je dotčen církevní restitucí, že pozemek je předmětem sporu
mezi P. a Čs. zahrádkářským svazem, který navrhl jeho „vrácení“, že ostatní
pozemky nejsou církevním ani historickým obecním majetkem, nebyla u nich
uplatněna restituce, nejsou dotčeny veřejně prospěšnou stavbou, že aktuální
restituční nárok žalobce činí 7.134.109,30 Kč, že žalobce se od roku 2008
pravidelně hlásil do veřejných nabídek vyhlášených žalovanou, že v roce 2014 se
jich zúčastnil 17x, že v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 6 C 201/2011
Pozemkový fond vyvedl pozemky na Povodí Vltavy a že v obdobném sporu žalobce
vedeném u Okresního soudu Praha-východ došlo v průběhu sporu k realizaci
prodeje pozemků podle privatizačního projektu. S poukazem na nález Ústavního
soudu sp. zn. III. ÚS 495/02 (v němž bylo konstatováno, že nároky podle § 11
odst.
2 zákona o půdě mají přednost před prodejem pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb. a že není-li nárok restituentů na vydání náhradního pozemku
dlouhodobě uspokojen, měly soudy povinnost zkoumat, zda tento stav není
výsledkem libovůle či dokonce svévole Fondu při naplňování zákona o půdě) a na
rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 (jenž dospěl k závěru, že důvodnost žaloby na uložení
povinnosti Pozemkovému fondu České republiky uzavřít smlouvu o bezúplatném
převodu konkrétních náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů, není třeba - při liknavém postupu fondu -
vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky),
posoudil postup žalované při uspokojování restitučního nároku žalobce jako
svévolný, a to s ohledem na šíři veřejné nabídky žalované, která není a nebyla
s to uspokojit nárok žalobce zejména co do výměry nabízených pozemků, s ohledem
na součinnost žalobce, který se aktivně domáhal pozemků kvalitativně a
kvantitativně odpovídajících, jakož i vzhledem k tomu, že žalovaná neplní své
zákonné povinnosti, upřednostňuje úplatné převody, převádí majetek, jenž by
mohl být použit pro uspokojení nároků prvorestituentů, a pozemky o rozloze nad
10.000 m2 nabízí oprávněným osobám ve veřejných nabídkách zcela ojediněle. Po
žalobci však nelze spravedlivě žádat, aby uspokojil svůj restituční nárok
množstvím pozemků nepatrné rozlohy, které by nebylo možné v důsledku
necelistvosti efektivně hospodářsky využít. Předmětné pozemky požadované
žalobcem přitom vyhovují kritériím uvedeným v § 11a odst. 2 zákona o půdě,
přičemž jejich hodnota nepřesahuje restituční nárok žalobce. Soud proto žalobu
považoval za „zcela důvodnou“ a proto jí vyhověl, aniž takové rozhodnutí
považoval za diskriminující vůči ostatním oprávněným osobám (viz usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1847/2001 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 1. 2016, č. j. 21
Co 143/2015-245, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná
je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 37.800,-
Kč k rukám jeho právního zástupce a že ve vztahu mezi žalobcem a vedlejšími
účastníky nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že postup žalované
vůči žalobci je liknavý a že je možné v něm shledat libovůli, když jeho nárok
nebyl dosud realizován. Znovu poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS
495/02 a dále na nález téhož soudu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07,
jakož i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo
3767/2009, a dovodil, že nárok žalobce nebyl dlouhodobě uspokojován (od roku
2001), že přes existenci platné judikatury žalovaná upřednostňovala převody
nemovitostí na třetí osoby, které se o uvedené pozemky ucházely cestou
neveřejnou podle zvláštních právních předpisů, před uspokojením nároku
oprávněné osoby, kterou v minulosti jako takovou sama potvrdila. Takové jednání
lze označit za liknavé, protože žalobce se jednání žalované nemohl bránit a byl
tím diskriminován. Postup žalované, která pozemky převáděla na jiné subjekty, a
to i v době po podání předmětné žaloby k soudu, byl svévolný a diskriminující,
byl projevem její libovůle a nároku žalobce je proto třeba poskytnout soudní
ochranu. Podle citované judikatury nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících
z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby
oprávněné a nemůže těmito těžkostmi odůvodňovat nedostatky ve svém postupu.
Právo na převod náhradního pozemku je právem, které je vymožitelné, je soudem
chráněno a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu (viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1847/2001). S poukazem na nález
Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 385/15, pak odvolací soud za
nepřípustné tzv. novoty ve smyslu § 205a o. s. ř., které v odvolacím řízení
nelze uplatnit a jimiž by došlo k prolomení zásady neúplné apelace, označil
nově předložená tvrzení (důkazy) žalované v odvolání, že pozemek v kat. území
L. je dotčen církevní restitucí, a není tak na žalobce převoditelný, a že
některé pozemky již nejsou ve vlastnictví žalované (celkem 24 žalovanou
specifikovaných pozemků - poznámka NS).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení věci. Namítá, že žalobce své tvrzení o jejím liknavém,
svévolném či diskriminačním chování neprokázal žádným věrohodným způsobem a že
je na žalobci (nikoli žalované), aby tvrdil a prokazoval, v čem konkrétně
spočívá tvrzená diskriminace, liknavost a svévole. Převedení předmětných
pozemků žalobci na základě rozhodnutí soudu, by bylo podle dovolatelky v
rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, v
němž se uvádí, že „v konkrétních případech je třeba brát zřetel na to, zda na
straně žalovaného při aplikaci zákona o půdě nedochází k liknavosti či
libovůli, v jejímž důsledku by došlo k narušení zákonných práv oprávněných osob
podle zákona o půdě, a že tedy ve stejných či srovnatelných případech musí
žalovaný postupovat stejně. K výběru pozemku a následnému převodu proto může
dojít jen postupem zaručujícím všem oprávněným osobám stejný přístup“. Takový
postup však dle názoru dovolatelky umožňuje pouze převod v rámci veřejných
nabídek pozemků pro všechny oprávněné osoby, kdy převod lze realizovat
způsobem, který předem nediskvalifikuje oprávněné osoby v postavení obdobném
(jen převod prostřednictvím veřejné nabídky, kde oprávněné osoby předem znají
podmínky postupu při převodu a pravidla pro řešení situace, když o jeden
pozemek požádá více zájemců, činí proces vypořádání restitučních nároků
transparentním). Dovolatelka zdůrazňuje, že zákon o půdě zakládá oprávněné
osobě pouze obecný nárok na převod jiného pozemku z vlastnictví státu, nárok na
poskytnutí náhradních pozemků však nezahrnuje právo oprávněného vůči žalované
na jejich výběr. Přitom má za to, že v řízení bylo prokázáno, že zařazovala a
zařazuje do veřejných nabídek dostatečné množství pozemků v rámci celé České
republiky a že tyto nabídky mají takové kvalitativní a kvantitativní parametry,
že si žalobce může některý z nabízených pozemků vybrat, a uspokojit svůj nárok;
odmítá proto názor odvolacího soudu, že nárok žalobce není z její strany
dlouhodobě uspokojován, přičemž v řízení nebylo taktéž prokázáno, že by
žalovaná upřednostňovala převody nemovitostí na třetí osoby, které se o pozemky
ucházely cestou neveřejnou podle zvláštních právních předpisů před uspokojením
nároku oprávněné osoby, kterou v minulosti jako takovou sama potvrdila, jak
odvolací soud dovodil, avšak tento svůj názor neopřel o žádné provedené důkazy. Poukázala taktéž na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. 14 Co 134/2015, jímž v obdobné věci týchž účastníků byla žaloba zamítnuta s
tím, že žalobce neprokázal, že by se vůči němu žalovaná chovala svévolně,
liknavě či diskriminačně. Dále dovolatelka namítá, že část pozemků
vyjmenovaných v rozsudku soudu prvního stupně není ve vlastnictví České
republiky a že Státní pozemkový úřad nemá právo tyto pozemky spravovat - oproti
odvolání, v němž uváděla 24 pozemků, následuje výčet 25 pozemků ve vlastnictví
jiných subjektů.
Ve vztahu k těmto pozemkům není tudíž žalovaná pasivně věcně
legitimována a nelze tak nahradit její projev vůle k převodu těchto pozemků na
žalobce (nedostatek pasivní legitimace musí vždy vést k zamítnutí žaloby). Za
nesprávný proto považuje názor odvolacího soudu, že se v odvolacím řízení
jednalo o nepřípustné novoty, neboť tento stav vznikl ještě před vydáním
rozsudku soudu prvního stupně; nejde tedy o nové tvrzení žalované, nýbrž se
jedná o změnu procesního postavení vůči těmto pozemkům. Pozemek v kat. území L. je pak dotčen církevní restitucí, což bylo známo již soudu prvního stupně, jak
to vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku; ani v tomto případě se proto nejedná o
nepřípustné novum. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů
a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo pro nepřípustnost odmítnuto.
Poukázal na to, že dovolatelka napadá skutková zjištění soudu, pokud namítá, že
žalobce neprokázal tvrzení o jejím liknavém, svévolném či diskriminačním
chování, a že jeho nárok není dlouhodobě uspokojován. Za opožděnou pak považuje
námitku žalované o nedostatku její pasivní věcné legitimace u té části pozemků,
které „narychlo před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně převedla na 5
soukromých osob, 3 obchodní společnosti a 2 obce“, jež měly možnost uplatnit
svá práva v odvolacím řízení, jak to čtyři z nich učinily. Dále žalobce uvedl,
že „po částečném zamítnutí vkladu vlastnictví žalobce k některým pozemkům jsou
však všichni účastníky řízení na základě jím podané žaloby z 23. 5. 2016 u
Krajského soudu v Ústí nad Labem v řízení podle § 244 o. s. ř. a násl. o
povolení vkladu; v daném řízení se však žalovaná nemůže dovolávat svého
vlastního pochybení“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl
o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29.
9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastnicí řízení), za niž
jedná pověřená zaměstnankyně s právnickým vzděláním [§ 241 odst. 2 písm. b), §
21a odst. 1 písm. b) o. s. ř.], se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované, které posuzoval z
obsahového hlediska (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 12.
2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, a ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16), je
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, jímž se odvolací řízení končí a jež závisí na vyřešení otázky hmotného
práva, a to otázky „vhodnosti“ pozemků, jež oprávněná osoba nárokuje k převodu
jako náhradní pozemky za pozemky nevydané pro zákonnou překážku podle zákona o
půdě, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu; ohledně dalších námitek žalované není dovolání přípustné.
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu § 242 o. s. ř., jež provedl bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že dovolání je k otázce, pro niž je dovolání přípustné, opodstatněné.
K otázce, zda se oprávněná osoba (její dědic), jíž podle zákona o půdě vznikl
nárok na převod náhradních pozemků, může žalobou domáhat, aby Pozemkovému fondu
České republiky (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a
povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) byla uložena povinnost uzavřít s ní
smlouvu o bezúplatném převodu konkrétního náhradního pozemku (byť jinak právem
na výběr pozemku, který jí má být poskytnut jako náhradní, nadána není - srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011),
a to - při liknavém postupu Pozemkového fondu (žalované) - i pozemků dříve
nezahrnutých do veřejné nabídky, dovolací soud ve své rozhodovací praxi
konstantně odkazuje na řešení této otázky zejména rozsudkem velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp.
zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněným pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek; dále srovnej též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp.
zn. 28 Cdo 3893/2008, nebo ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015. Tento
výklad není ve své podstatě dotčen ani vložením ustanovení § 11a (nově
reglementujícího proces převodu náhradních pozemků oprávněným osobám) do zákona
o půdě zákonem č. 131/2006 Sb., účinným od 14. 4. 2006 (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, popřípadě nález
Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10), ani sukcesí žalované
do práv a povinností Pozemkového fondu České republiky v souladu s § 22 odst. 1
zákona č. 503/2012 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 5389/2014). I s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu - v
prvé řadě na nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a nález ze dne
30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05 - Nejvyšší soud připomíná, že poskytování
náhradních pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem Pozemkového
fondu, přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a
kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době
co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Dodává, že takové rozhodnutí
soudu, v němž bude Pozemkovému fondu ČR (předchůdci žalované) uložena povinnost
uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke
konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, nelze ve
vztahu k ostatním osobám oprávněným pokládat za diskriminující, a že takové
rozhodnutí je v souladu s principem ovládajícím soukromé právo, totiž že každý
si má střežit svá práva (vigilantibus iura scripta sunt).
Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zásadně zákonem
stanovenému postupu (§ 11a zákona o půdě), je zajisté považováno za výjimečné,
uplatnitelné v situaci, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž podkladě lze
postup Pozemkového fondu ČR (potažmo žalované) kvalifikovat jako liknavý,
svévolný či diskriminační, a kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup
nemůže dlouhodobě domoci svých práv. Zjišťování a hodnocení rozhodujících
skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu Pozemkového fondu ČR
(resp. žalované) je především otázkou skutkových zjištění, jež je vyhrazeno
zejména soudům nižších stupňů. Při prověření správnosti právního posouzení věci
zabývá se dovolací soud tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující se k závěru,
jde-li o postup liknavý, diskriminační nebo nesoucí znaky libovůle či svévole,
nejsou nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a přihlížejí k
relevantním okolnostem věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6.
2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 6. 10. 2015, sp.
zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
Potud - jde-li o posouzení otázky uplatnitelnosti nároku žalobou na uložení
povinnosti žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu náhradních
pozemků - se odvolací soud (stejně tak jako soud prvního stupně, jehož řešení
dané otázky odvolací soud aproboval) od závěrů ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nikterak neodchýlil a posouzení této otázky, při němž měl
odvolací soud na zřeteli všechny rozhodné okolnosti, je správné. Soudy obou
stupňů vyšly v dané věci ze zjištění, že (aktuální) restituční nárok žalobce
činí 7.134.109,30 Kč, že žalobce se od roku 2008 pravidelně hlásil do veřejných
nabídek vyhlášených žalovanou, že v roce 2014 se jich zúčastnil 17x, přesto
však svůj restituční nárok nemohl vzhledem k jeho rozsahu uspokojit, neboť
Pozemkový fond a posléze žalovaná nabízí oprávněným osobám pozemky o rozloze
nad 10.000 m2 zcela ojediněle, a že z jejich strany docházelo a dochází k
upřednostňování převodů pozemků na osoby, které se o ně ucházejí „cestou
neveřejnou“.
Odvolací soud měl tedy na zřeteli nejen dobu prodlení s uspokojením nároku
žalobce, ale i konkrétní zjištění o postupu žalované (jejího předchůdce)
kolidující se zákonem o půdě, jímž bylo ztíženo, ne-li prakticky znemožněno
uspokojení restitučních nároků zásadně předpokládaným způsobem, tj. cestou
veřejných nabídek, pakliže žalovaná (její předchůdce), nenabízí pozemky
kvalitativně a kvantitativně odpovídající pozemku (zahradě o výměře 37.383 m2
nacházející se v k. ú. K.), za nějž má být žalobci (narozenému v roce 1936)
poskytnuta adekvátní náhrada. Závěr, že za této situace lze postup žalované
(jejího předchůdce) kvalifikovat nejenom jako liknavý, nýbrž i nesoucí znaky
libovůle, není zjištěným okolnostem nepřiměřený (a koresponduje i závěrům,
které Nejvyšší soud k dané otázce vyslovil v rozsudku týchž účastníků ze dne
21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015, jímž zrušil rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. 14 Co 134/2015, a věc mu vrátil k dalšímu
řízení).
Rozhodovací praxí dovolacího soudu, dle níž se při liknavém (či libovolném nebo
diskriminujícím) postupu Pozemkového fondu ČR (jeho nástupce Státního
pozemkového úřadu) mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních
náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky
(viz již shora odkazovaný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009) ovšem nebyly (neměly být)
popřeny ty závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, jež jako podmínku pro
vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést zemědělský pozemek
oprávněné osobě za nevydaný pozemek požadují, aby šlo o pozemek k převodu
„vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl - nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu
ČR - do veřejné nabídky takto zařaditelný); k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod
č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014.
Otázkou vhodnosti vybraných náhradních pozemků k převodu oprávněné osobě
(jejímu dědici) za pozemky, jež nebylo možno vydat, se dovolací soud zabýval
již v řadě svých rozhodnutí. Tak např. v rozsudku ze dne 26. 11. 2009, sp. zn.
28 Cdo 2699/2008, Nejvyšší soud poukázal na to, že „zásada ekvivalence pozemku
odňatého a pozemku náhradního byla pregnantně vyjádřena v zákoně o půdě v době
jeho přijetí až do 14. 4. 2006, kdy byla zákonem č. 131/2006 Sb. přijata nová
koncepce pro převody náhradních pozemků, jež je dnes obsažena v ustanovení §
11a zákona o půdě. Podle ustanovení § 11 odst. 2 platného v době přijetí zákona
o půdě platilo, že oprávněné osobě náleželo právo bezúplatného převodu pozemků
ve vlastnictví státu v přiměřené výměře a kvalitě, jako byly její původní
pozemky, a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část
pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasila. Původním pozemkem
oprávněné osoby pak nesporně je míněn pozemek v době, kdy přešel na stát nebo
právnickou osobu. Pokud dnes, ve znění platném od 14. 4. 2006, není toto
hledisko výslovně zdůrazněno v ustanovení § 11a odst. 1 zákona o půdě, jde
zřejmě o zažitou praxi, podle níž na tomto základě se běžně a dlouhodobě
postupuje při oceňování původních pozemků oprávněných osob pro účely převodů
náhradních pozemků“. V ustálené judikatuře Nejvyššího soudu byl dále přijat
závěr, že pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na
náhradu za zemědělský pozemek, tedy má být zachována identita v charakteru
pozemků tak, že rozhodný je jejich charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí
státem (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo
101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009,
sp. zn. 28 Cdo 2699/2008).
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dále již dříve dovodila, že za
kritéria „vhodnosti pozemku“ lze např. pokládat, zdali nejde o pozemek zatížený
právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen
zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28
Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013, a ze dne 14. 4. 2010, sp.
zn. 28 Cdo 855/2010), nebo zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s
takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn.
28 Cdo 2462/2014).
Tedy ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (žalovaná) postupoval
liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i
převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle § 11a zákona o půdě), se
nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví
státu (a ve správě Státního pozemkového úřadu), či zemědělských pozemků, které
stát nevlastní (a které nejsou ve správě Státního pozemkového úřadu), jakož i
pozemků, jejichž převodu (a tedy i zařaditelnosti do veřejné nabídky podle
zákona o půdě) brání jiné právní předpisy.
V posuzované věci žalovaná již v řízení před soudem prvního stupně namítala,
jak to vyplývá z obsahu spisu i z odůvodnění jeho rozsudku, že pozemek v kat.
území L. „je dotčen církevní restitucí“ a že v důsledku toho nemůže být
převeden na žalobce jako pozemek náhradní, k čemuž při jednání u tohoto soudu
dne 29. 10. 2014 předložila listinné důkazy (svazek), jež jsou založeny v
příloze spisu.
Zákon č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých
souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, v § 6 odst. 1 písm. a)
stanoví (a stanovil i v době rozhodnutí soudů obou stupňů), že podle tohoto
zákona nebo zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, anebo zákona
č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve
znění pozdějších předpisů, nelze převádět zemědělské pozemky, na jejichž vydání
bylo uplatněno právo podle jiného právního předpisu a o jejichž vydání nebylo
dosud rozhodnuto. Obsahově jde o totožné ustanovení, formulačně upravené, jež
bylo dříve obsaženo i v zákoně č. 95/1999 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012
(viz § 2 odst. 1 zákona), přičemž účelem tohoto „klíčového ustanovení“ (jak
plyne i z důvodové zprávy k zákonu č. 503/2012 Sb.) je - mimo jiné „zabránit
převodu pozemků, které jsou z obecného pohledu nutné pro dokončení restitucí“.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 1059/2005, dospěl v
souladu s odbornou literaturou k závěru, že „skutečnosti, které byly účastníkem
uvedeny nebo jinak vyšly v řízení před soudem prvního stupně najevo, byly z
hlediska § 205a odst. 1 o. s. ř. uplatněny před soudem prvního stupně“.
Jestliže tedy žalovaná již v řízení před soudem prvního stupně namítala, že
pozemek v kat. území L. „je dotčen církevní restitucí“, pak závěr odvolacího
soudu, podle něhož tato námitka žalované je novou skutečností uplatněnou v
rozporu s § 205a odst. l o. s. ř. (§ 211 o. s. ř.), k níž nelze přihlížet a jíž
se proto nezabýval, je nesprávný a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 písm. a)
o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem.
Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. platí, že dovolací soud přezkoumá rozhodnutí
odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle odstavce 2
písm. c) tohoto ustanovení dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů,
jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi
účastníky.
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008, ze dne 4. 11. 2009, sp. zn.
28 Cdo 3453/2007, ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014, či usnesení
téhož soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016) zaujala právní názor,
že v řízení o převod náhradního pozemku podle zákona o půdě není soud plně
vázán žalobním petitem. Pokud totiž oprávněná osoba (její dědic) požaduje
uspokojení svého práva na náhradní pozemek, které Pozemkový fond ČR (žalovaná)
může plnit vícero způsoby, jde o řízení o určitém způsobu vypořádání ve smyslu
§ 153 odst. 2 o. s. ř. Podstatou uplatněného návrhu je nárok na převod
náhradního pozemku, soud však není vázán žalobním petitem, podle něhož má být
převeden konkrétní pozemek. Soud může překročit návrh účastníků, protože z
právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. To
platí i v dovolacím řízení [§ 242 odst. 2 písm. c) o. s. ř.].
V odvolacím řízení žalovaná taktéž namítala, že 24 jí specifikovaných pozemků
vyjmenovaných ve vyhovujícím výroku rozsudku soudu prvního stupně je ve
vlastnictví jiných subjektů, nikoliv ve vlastnictví České republiky a ve správě
Státního pozemkového úřadu, přičemž tento stav nastal již v řízení před soudem
prvního stupně před tím, než ve věci dne 25. 2. 2015 vyhlásil rozsudek (§ 154
o. s. ř.), takže žalovaná není ve věci pasivně věcně legitimována; k tomuto
tvrzení předložila žalovaná aktuální výpisy z katastru nemovitostí a navrhla
vstup těchto třetích subjektů do řízení jako vedlejších účastníků na její
straně.
Za odvolacího řízení, jak z obsahu spisu plyne, vstoupili do řízení na straně
žalované vedlejší účastníci 1) až 4). Druhá vedlejší účastnice na straně
žalované ve svém písemném vyjádření uvedla, že pozemky parc (všechny trvalý
travní porost) v kat. území S. u K. a ostatní plocha v kat. území N. V. u K.
nabyla na základě kupní smlouvy ze dne 11. 2. 2015 uzavřené s žalovanou v
souladu se zákonem č. 503/2012 Sb.; proto navrhla, aby žaloba byla ohledně
těchto pozemků jako neúčelná zamítnuta. Třetí vedlejší účastník na straně
žalované ve vyjádření uvedl, že pozemky (oba trvalý travní porost) nabyl před
vydáním rozsudku soudu prvního stupně na základě kupní smlouvy uzavřené s
žalovanou dne 2. 1. 2015 s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke
dni 13. 1. 2015; navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl změněn v části
týkající se těchto pozemků tak, že se žaloba zamítá.
Podle § 154 odst. 1 o. s. ř. platí, že pro rozsudek je rozhodující stav v době
jeho vyhlášení.
Jak již bylo uvedeno shora, za nevhodný náhradní pozemek vybraný oprávněnou
osobou (jejím dědicem) - za pozemek, jenž jí nebylo možno pro překážku uvedenou
v zákoně o půdě vydat - je nutno pokládat i pozemek zatížený právy třetích
osob. Právy třetích osob je pozemek zatížen i v případě, je-li ve vlastnictví
třetích subjektů (srov. opětovně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7.
2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011). V posuzované věci však soud prvního stupně
před vyhlášením rozsudku ze dne 25. 2. 2015, č. j. 42 C 77/2014, jímž nahradil
projev vůle žalované uzavřít se žalobcem ve výroku specifikovanou smlouvu o
bezúplatném převodu (66) označených pozemků, neprověřil, zda tyto pozemky jsou
(či nikoliv) ve vlastnictví České republiky a ve správě Státního pozemkového
úřadu, a vyhovujícím rozsudkem rozhodl, aniž posoudil otázku vhodnosti všech
pozemků jakožto pozemků náhradních vybraných žalobcem. Toto jeho pochybení pak
v odvolacím řízení nenapravil ani odvolací soud, neboť ani ten se touto otázkou
před vyhlášením napadeného rozsudku nikterak nezabýval. Z tohoto důvodu je
rozhodnutí odvolacího soudu, a to ohledně všech žalobcem vybraných náhradních
pozemků, neúplné a tudíž nesprávné. Neobstojí tak ani jeho právní názor, že
namítala-li žalovaná, že celkem 24 jí specifikovaných pozemků vyjmenovaných ve
vyhovujícím rozsudku soudu prvního stupně je ve vlastnictví jiných subjektů (k
čemuž předložila výpisy z katastru nemovitostí, přičemž odvolací soud měl k
dispozici i vyjádření dvou vedlejších účastníků na straně žalované a dalšího
subjektu, který jako vedlejší účastník do řízení nevstoupil), jde o novou
skutečnost uplatněnou v rozporu s § 205a odst. l o. s. ř. (§ 211 o. s. ř.), k
níž nelze přihlížet. I v odvolacím řízení sice platí, že odvolací soud projedná
věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí (srov. §
212 větu první o. s. ř.); tímto rozsahem však není vázán, jestliže z právního
předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky [srov. písmeno
c) tohoto ustanovení].
Lze uzavřít, že je na soudu, aby v každé jednotlivé věci vždy s ohledem na její
konkrétní okolnosti posoudil, zda pozemky vybrané oprávněnou osobou (jejím
dědicem) jako náhradní, jsou pro uspokojení jejího restitučního nároku vhodné,
a to ze všech hledisek shora uvedených.
Jedním z pozemků, ohledně nichž byl rozsudkem soudu prvního stupně nahrazen
projev vůle žalované k uzavření dohody o jejich bezúplatném převodu na žalobce,
je i pozemek v k. ú. H.. Žalovaná k tomuto pozemku při jednání u soudu prvního
stupně dne 29. 10. 2014 (viz čl. 39 p. v. spisu) uvedla, že „se na něm nachází
zahrádkářská osada, že tento pozemek se podle § 11 odst. 1 písm. d) zákona o
půdě nevydává a že o něj požádal i ČSZS“; k tomuto tvrzení žalovaná rovněž
předložila listinné důkazy (svazek listin), které tvoří přílohu spisu. Zástupce
žalobce k tomuto pozemku při témže jednání mimo jiné uvedl, že „v současné době
je zde veden spor mezi P. a ČSZS, přičemž oba subjekty trvají na jeho vydání“.
Podáním doručeným dovolacímu soudu dne 19. 7. 2016 vstoupila do řízení na
straně žalované jako další vedlejší účastnice Základní organizace Českého
zahrádkářského svazu Barrandov-Praha, se sídlem v Praze 5, Devonská 999/1, IČ
673 63 181. V písemném vyjádření k rozhodnutím soudů obou stupňů zejména
uvedla, že zahrádková osada na pozemku v k. ú. H. byla zřízena již v 50. letech
minulého století podle tehdy platných právních předpisů, že přes něj vede
veřejná přístupová cesta, že její členové do zřízení zahrádek, do jejich údržby
a do stavby zahradních domků a oplocení investovali nemalé finanční prostředky,
že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v rozporu s § 11 odst. 1 písm. d) zákona o
půdě, podle kterého pozemky nebo jejich části nelze vydat v případě, že na
pozemku byla na základě územního rozhodnutí, s výjimkou osad dočasně
umístěných, zřízena zahrádková nebo chatová osada, která byla zřízena před 1.
říjnem 1976. Tento pozemek proto nelze v restitučním řízení vydat a nelze jej
vydat ani jako pozemek náhradní jiné oprávněné osobě podle zákona o půdě.
Rozsudek soudu prvního stupně je tedy ohledně tohoto pozemku nepřezkoumatelný a
odvolací soud se s tímto problémem nevypořádal vůbec. Dále vedlejší účastnice
poukázala na to, že tento pozemek byl v roce 2016 předmětem majetkové
dispozice, a to převodu vlastnického práva ze žalobce na jeho syna P. L. a že
již proběhlo vkladové řízení před Katastrálním úřadem, Katastrální pracoviště
P., pod sp. zn. V-41496/2016-101; z tohoto důvodu bude uplatňovat námitku
spornosti podle § 986 občanského zákoníku. S poukazem na rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 28 Cdo 4714/2007, usnesení téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 2553/2007 a
sp. zn. 28 Cdo 3761/2009 a na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 203/94
navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly ve výroku týkajícím se pozemku v
k. ú. H. zrušeny, a aby věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Z uvedeného plyne, že soud prvního stupně, ačkoliv již v řízení před ním vyšlo
najevo, že na pozemku v k. ú. H. se nachází zahrádková osada, zcela pominul
posoudit, zda tento pozemek je jako náhradní vhodný k převodu na žalobce, a
toto jeho pochybení ani odvolací soud nenapravil; rozhodnutí soudů obou stupňů
jsou tak v tomto ohledu nepřezkoumatelná, když žádné právní závěry ohledně něj
neučinily. Řízení před soudy obou stupňů jsou tak zatížena vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), k
níž dovolací soud přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna.
V dané souvislosti je možno odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího
soudu, která dovodila, že pozemek, který by nebylo možno vydat ani přímým
restituentům pro zákonem stanovenou překážku uvedenou v § 11 odst. 1 zákona o
půdě, není ani vhodným náhradním pozemkem pro uspokojení nároku oprávněné osoby
(jejího dědice), jíž nebylo možno vydat pozemek původní (a takový pozemek by
nebyl ani zařaditelný do veřejné nabídky pozemků, sestavované Státním
pozemkovým úřadem podle § 11a odst. 2 zákona o půdě - obdobně srov. např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze
dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017).
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání
nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody,
pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto jeho rozhodnutí a věc vrátil
Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s.
ř.).
Již nad rámec podaného dovolání je třeba uvést, že soudy obou stupňů pochybily
i v tom, že součástí smlouvy o bezúplatném převodu označených pozemků na
žalobce, specifikované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, učinily údaj
uvedený pod bodem 3), v němž se uvádí, že „Oprávněná osoba má na základě
rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR - Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m.
Prahy Čj. PÚ 6573/92 ze dne 5. 10. 2001, nárok na nabytí vlastnického práva k
tzv. náhradním pozemkům za pozemky jí v restituci z důvodu existence překážek
uvedených v § 11 odst. 1 zákona o půdě nevydané“, ačkoliv tímto rozhodnutím,
jež nabylo právní moci dne 11. 3. 2003, bylo rozhodnuto tak, že (původní)
„žalobce M. L. není vlastníkem pozemku (zahrada o výměře 37.383 m2), dosud
vedeného u Katastrálního úřadu, Katastrální pracoviště P., vše pro obec P., k.
ú. K., neboť není dán důvod uvedený v § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991
Sb., v platném znění, ani jiný z důvodů uvedených v § 6 odst. 1 tohoto zákona,
a tudíž žadatel není oprávněnou osobou dle § 4 odst. 1 zákona a nepřísluší mu
náhrada dle § 11 odst. 2 a § 17, popř. § 16 zákona“ (viz odůvodnění rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 7. 2008, sp. zn. 24 C 97/2003).
Právní názory vyslovené v tomto rozsudku jsou v dalším řízení pro soudy obou
stupňů závazné (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V rozhodnutí, jímž se
řízení končí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů původního řízení, včetně
řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu