28 Cdo 3761/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve
věci žalobce D. pro r. b., zastoupeného advokátem, za účasti: 1) P. M., 2) J.
B., 3) P. I., zastoupených advokátkou, 4) P. f. Č. r., o určení vlastnického
práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 9 C
37/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23.
4. 2009, č. j. 28 Co 115/2009 – 140, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit účastníkům 1) až 3) jako společně a nerozdílně
oprávněným na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 1.625,- Kč k rukám
advokátky, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a účastníkem 4) nemá nikdo právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud ve výroku I. v záhlaví označeného rozsudku potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II., III. a IV. Ve výroku
II. soud prvního stupně zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobce žalobou
podle části V. občanského soudního řádu domáhal určení, že účastníci 1) až 3)
nejsou spoluvlastníky pozemků blíže identifikovaných ve výroku II. (dále jen
„předmětné pozemky“), a že jejich vlastníkem je žalobce. Ve výroku III. a IV.
Původními vlastníky předmětných pozemků byli manželé V. a M. A., každý podílem
jedné ideální poloviny. Kupní smlouvou ze dne 9. 2. 1963 prodali předmětné
pozemky (označené jiným parcelním číslem) L. d. pro r. v. S. o., právnímu
předchůdci žalobce. Účastnice J. B. a P. I. jsou vnučky původních vlastníků,
tedy oprávněnými osobami uvedenými v § 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991
Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). Účastník P. M. je
manželem M. M., dcery původních vlastníků, která v průběhu restitučního řízení
zemřela, je tedy osobou oprávněnou ve smyslu § 4 odst. 4 uvedeného zákona. Soud
prvního stupně v souladu s ustálenou judikaturou dospěl k závěru, že shora
uvedená kupní smlouva ze dne 9. 2. 1963 byla uzavřena původními vlastníky v
tísni a za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu § 6 odst. 1 písm. k) zákona
č. 229/1991 Sb. Při posouzení otázky, zda předmětné pozemky podléhají režimu
uvedeného zákona, je třeba vyjít ze znění jeho § 1 odst. 1 písm. a) až c) a §
30. Tím že zákonodárce v § 1 odst. 1 písm. a) až c) zákona č. 229/1991 Sb. užil
přítomného času, je rozhodující stav a charakter nemovitostí ke dni účinnosti
tohoto zákona. Ustanovení § 30 téhož zákona obsahuje další hledisko,
představující výjimku z působnosti zákona vymezené v § 1 odst. 1, to je účel
užívání majetku ke dni odnětí vlastnického práva. Ke dni účinnosti zákona č.
229/1991 Sb. byly předmětné pozemky vedeny jako pozemky zemědělské – trvalý
travní porost, přičemž zemědělský charakter měly i v době „odnětí vlastnického
práva“, neboť původní pozemek parc. č. 289/1 byl rolí. K zemědělským účelům byl
tento původní pozemek manžely A. užíván a k jejich tíži nemůže být kladena
skutečnost, že na části pozemku bez jejich svolení byly postaveny v době
uzavření kupní smlouvy, jíž předcházel vyvlastňovací výměr, dvě rekreační
chaty. Vydání předmětných pozemků osobám oprávněným nebrání překážka uvedená v
§ 11 odst. 1 písm. d) zákona č. 229/1991 Sb. Tyto pozemky se sice nacházejí ve
S. r. o., avšak nejsou součástí chatové osady, kterou se rozumí seskupení
několika chat v daném území, které bylo k takovému účelovému využití určeno
územním rozhodnutím nebo územně plánovací dokumentací, přičemž vlastníci těchto
chat užívají společná zařízení, jako jsou cesty, rozvodné sítě a podobně. V
oblasti, kde se předmětné pozemky nacházejí, jsou stavby určené pro
individuální rekreaci vybudované jednotlivými vlastníky za účelem rekreace i
objekty budované za účelem rekreace jiných osob. Nicméně podle nálezů Ústavního
soudu není možné interpretovat § 11 odst. 1 písm. d) zákona č. 229/1991 Sb.
příliš extenzivně a účel rekreace povyšovat nad účel samotného restitučního
předpisu. Podmínky pro zřízení věcného břemene na předmětných pozemcích ve
smyslu § 9 odst. 5 uvedeného zákona nebyly shledány, neboť vlastníci sousedních
pozemků, v jejichž prospěch by věcné břemeno mělo být zřízeno, nejsou účastníky
řízení, a navíc z geometrického plánu vyplývá, že mají ke svým pozemkům
zajištěn přístup z jiných přístupových cest.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších přepisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť otázka
„vydávání pozemků ve smyslu restitučních předpisů pod chatovou osadou dosud
nebyla dovolacím soudem jednotně vyřešena nebo je rozhodována rozdílně“. Ze
znění zákona č. 229/1991 Sb. je zcela zřejmý úmysl zákonodárce, „fyzické osoby
chránit, aby nedocházelo k dalším křivdám, tentokráte již posvěceným svobodně
přijatým zákonem“, a z tohoto důvodu byl téhož zákona vložen § 11 odst. 1 písm.
d). V rozhodnutích obecných soudů přitom chybí jednotná definice chatové osady,
resp. pozemku, na němž byla chatová osada zřízena.V posuzovaném případě se
jedná sice o dva malé, ale svojí polohou zásadní pozemky, které slouží jako
tzv. předzahrádky, tedy je přes ně veden přístup k chatám ve vlastnictví
fyzických osob. Z geometrického plánu se podává, že v dané lokalitě se
nacházejí pouze chaty fyzických osob, neexistuje zde žádné hromadné rekreační
zařízení, takže musí být beze zbytku naplněna ochrana pozemku pod chatovou
osadou. Takovéto pozemky nemohou být vydány. Nález Ústavního soudu, jímž
argumentoval soud odvolací, se na daný případ nevztahuje. Nesprávný je i závěr
soudu odvolacího, že na daných pozemcích nebylo možno zřídit věcné břemeno.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Účastníci 1) až 3) k dovolání uvedli, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé
po právní stránce zásadní význam, a dovolání je tedy nepřípustné. Žalobce své
podání žádným způsobem nekonkretizuje, neuvádí, v čem se rozhodování
jednotlivých soudů liší. Nevydání pozemků náležejících k chatám umožňuje zákon
č. 229/1991 Sb. pouze vlastníkům chat, kteří si je vybudovali svépomocí za
účelem osobní rekreace, nikoliv tam, kde výstavba rekreačních objektů probíhala
z iniciativy a na náklady státu. Účastníci 1) až 3) navrhují, aby Nejvyšší soud
dovolání žalobce odmítl.
Účastník 4) k dovolání uvedl, že soudy I. a II. stupně věc správně posoudily a
zcela se ztotožnil s jejich právním hodnocením. Navrhl, aby dovolání bylo
odmítnuto.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže
by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání přípustné není. Žalobce žádnou
otázku zásadního právního významu neformuluje, nýbrž pouze obecným způsobem
odkazuje na nejednotnost rozhodovací praxe soudů co do definice právního pojmu
chatové osady ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. Žalobce konkrétně nevymezuje, v
čem spočívá nejednost rozhodování obecných soudů, případně v čem shledává
nedostatky týkající se rozhodnutí soudu odvolacího v dané, konkrétní, věci.
Dovolací námitky částečně směřují i proti skutkovým zjištěním, a to zejména co
se týče tvrzení dovolatele, že „z geometrického plánu se podává, že v dané
lokalitě se nacházejí pouze chaty fyzických osob, neexistuje zde žádné hromadné
rekreační zařízení“. K takovým důvodům však za daných procesních okolností
nemůže dovolací soud přihlížet (viz § 241a odst. 3 o. s. ř.).
I přes absenci konkrétních argumentů je zřejmé, že dovolatel brojí proti
závěru, že předmětných pozemků se netýká překážka jejich vydání ve smyslu § 11
odst. 1 písm. d) zákona č. 229/1991 Sb. Avšak ani v tomto ohledu neshledal
dovolací soud v úvahách soudu odvolacího postupy či argumenty, jež by se
příčily dosavadní judikatuře soudu Nejvyššího či soudu Ústavního. Ostatně
Nejvyšší soud se již podrobněji zabýval interpretací daného ustanovení. Uvedl,
že „toto ustanovení (myšleno § 11 odst. 1 písm. d/ zákona č. 229/1991 Sb.)
obsahuje dvě skutkové podstaty, stanovící překážku vydání nemovitostí, na nichž
existuje zahrádková nebo chatová osada, jež jsou v textu odděleny slůvkem
“nebo“. Jednou jsou případy, kdy osada byla zřízena po 1. 12. 1976 za podmínek
dále uvedených tj. vydání územního rozhodnutí o zřízení osady, a druhými jsou
případy, kdy osada byla zřízena před tímto datem“ (viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4714/2007, veřejnosti dostupný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Nejvyšší soud již
dříve též uzavřel, že podobná ustanovení je nutno vykládat podle konkrétní
situace, a to – protože jde o citlivé restituční vztahy – nikoli extenzivním
způsobem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo
2502/2008, veřejnosti přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu,
www.nsoud.cz).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani argumentace dovolatele, že soudy měly
na jeho žádost zřídit k předmětným pozemkům věcné břemeno. Dovolatel neuvádí,
proč by tak měl soud učinit, jestliže dle skutkových zjištění mají vlastníci
přilehlých pozemků na tyto pozemky zajištěn přístup z jiných komunikací.
Dovolací soud připomíná, že věcné břemeno je podle § 9 odst. 5 zákona č.
229/1991 Sb. možno zřídit jen „k ochraně životního prostředí nebo důležitých
zájmů jiných vlastníků.“ Jediný důležitý zájem vlastníků, který by mohl být
dotčen, tedy přístup k jimi vlastněným pozemkům, je v daném případě zachován.
Dovolatel přitom jiné důvody nezmiňuje.
V daném případě dovolací soud tedy neshledal rozhodnutí odvolacího soudu za
zásadně právně významné, a dovolání za přípustné, a proto jej za postupu podle
§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly účastníkům 1) až 3) v souvislosti se
zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši
1.625,- Kč (srov. § 11, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1, § 19a
vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č.
617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za
jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003
Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II), celkem tedy ve výši 1.625,-
Kč. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám
advokátky, jež účastníky 1) až 3) v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o.
s. ř.).
Účastníku 4) v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, a
proto bylo rozhodnuto tak, že ve vztahu mezi ním a žalobcem nemá nikdo z nich
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění
domoci v rámci jeho soudního výkonu.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. února 2010
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu