USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce J. Č., nar. XY,
bytem XY, zastoupeného Mgr. Michalem Šimků, advokátem se sídlem v Praze 1,
Šítkova 233/1, proti žalovaným 1) městské části Praha 8, IČO 00063797, se
sídlem v Praze, Zenklova 1/35, a 2) hlavnímu městu Praha, IČO 00064581, se
sídlem Magistrátu hlavního města Prahy v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, o
zaplacení 422 168,53 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8
pod sp. zn. 27 C 217/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 29. srpna 2018, č. j. 11 Co 193/2018-580, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce napadl dovoláním v celém rozsahu v záhlaví označený rozsudek odvolacího
soudu, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 12. 2017, č.
j. 27 C 217/2014-524, v části výroku I., jímž byla žaloba o zaplacení 422
168,53 Kč se specifikovanými úroky z prodlení zamítnuta ve vztahu mezi žalobcem
a žalovanou 1), a v nákladovém výroku II. potvrzen; současně jím byl rozsudek
soudu prvního stupně v části výroku I. ve vztahu mezi žalobcem a druhým
žalovaným a v nákladovém výroku III. zrušen a věc mu byla v uvedeném rozsahu
vrácena k dalšímu řízení.
Předestřel otázku, zda pozemky parc. č. XY v katastrálním území XY jsou
veřejným prostranstvím dle zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze (dále
jen „zákon č. 131/2000 Sb.“). Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení
odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo
4208/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1498/2014. Mínil, že předmětné pozemky měly být posouzeny jako veřejné
prostranství, neboť mají charakter sídlištní zeleně, jsou funkční součástí
sídliště, správní orgány i veřejnost se k nim jako k veřejnému prostranství
chovají a žalobce fakticky nemá možnost s pozemky libovolně nakládat. Kladl
dále otázku přípustnosti rozporu mezi posouzením charakteru předmětných pozemků
soudem a správním orgánem v řízení o povolení kácení dřevin, otázku vymezení
pojmu „veřejnost“ a otázku pasivní věcné legitimace k vydání bezdůvodného
obohacení vzniklého obecným užíváním veřejného prostranství. Mínil, že tyto
otázky nebyly dovolacím soudem dosud vyřešeny, případně jím jsou řešeny
rozdílně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.),
odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud se při řešení otázky vymezení pojmu veřejného prostranství
ustálil v závěru, že veřejným prostranstvím jest rozumět prostor splňující
zákonné znaky veřejného prostranství ze zákona (§ 34 zákona č. 128/2000 Sb., o
obcích, dále jen – „zákon č. 128/2000 Sb.“, § 14b zákona č. 131/2000 Sb.),
který je předmětem veřejného užívání předem neomezeným okruhem uživatelů. Musí
jít přitom o takové užívání, které odpovídá povaze a účelu statku a které
nevylučuje z obdobného užívání téhož statku jiné, byť i potencionální
uživatele. Veřejná prostranství, jako materiální statek, jsou jedním z možných
předmětů veřejného užívání, mezi něž patří zejména voda, pozemní komunikace,
krajina, les, ovzduší, některé druhy energií a kmitočtové spektrum, všechna
náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory
přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu
na vlastnictví k tomuto prostoru. Není-li v občanskoprávní rovině (např.
smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnující i jen z
části pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik
bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu, neboť i když
existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle
kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby
(strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3847/2018).
V souladu s judikaturou dovolacího soudu ovšem nelze za veřejné prostranství
pokládat každý pozemek, který veřejnost užívá s ohledem na nepřítomnost
technických překážek přístupu na něj. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi
vyžaduje k naplnění pojmových znaků veřejného prostranství též materiální
kritérium spočívající v určenosti dotčeného pozemku k uspokojování potřeb
občanů obce, potažmo existenci funkčního významu daného prostranství pro
sídelní celek. Pozemek, který je veřejností užíván toliko živelně, jejž obec
(především prostřednictvím územně plánovací dokumentace) nedestinuje k plnění
veřejných účelů a ve vztahu k němuž zůstává vlastníku zachována plná možnost
vyloučit třetí osoby z jeho užívání, lze jen stěží kvalifikovat jako veřejné
prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb. (či § 14b zákona č. 131/2000
Sb.), pročež jeho užívání neohraničenou veřejností nedává vzejít bezdůvodnému
obohacení na straně obce (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp.
zn. 28 Cdo 3847/2018, či dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č.
6/2018). V případě pozemku v obci, jenž sice je přístupný každému, neboť jeho
vlastník neusiluje o zamezení vstupu třetích osob na něj, avšak neslouží k
uspokojování obecných potřeb a jehož vlastníku je ponechána na úvaze volba
způsobu jeho využití, aniž by bylo trváno na užívání pozemku jako veřejného
prostranství, lze jen stěží dovozovat, že obec na úkor vlastníka realizuje
užívací oprávnění k danému pozemku formou jeho účelového určení jako veřejného
prostranství. V tomto směru je možno říci, že ztotožnění veřejného prostranství
s pozemkem v obci, jehož přístupnost veřejnosti je dána pouze tím, že jeho
vlastník nebrání procházejícím ve vstupu na pozemek, by odporovalo zmiňovanému
ustanovení vyjadřujícímu význam určenosti pozemku pro potřeby občanů obce i
logice věci, jež si žádá, aby přístupný každému bez omezení byl pozemek, u nějž
je to významné z hlediska zajištění života v obci, a nikoliv, aby jakýkoliv
volně přístupný pozemek byl pokládán za důležitý pro život v obci, a jako
takový bez dalšího zařazen do kategorie veřejného prostranství (srov.
dovolatelem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28
Cdo 1498/2014).
V projednávané věci soudy nižších stupňů přesvědčivě a logicky vyložily, že o
veřejné prostranství v případě předmětných pozemků nejde. Vycházely přitom ze
skutkových zjištění, že tyto pozemky tvoří plochy mezi obytnými domy porostlé
travou a dřevinami, jež ovšem nejsou jako veřejná zeleň charakterizovány
územním plánem a nenachází se na nich žádné stavby, zařízení či terénní úpravy,
chodníky, cesty ani nic, co by sloužilo k trávení volného času či sportovnímu
vyžití, a z čehož by bylo lze usuzovat, že jsou určeny k obecnému užívání
veřejností, přičemž dovolatel neučinil žádná opatření potřebná k tomu, aby
pozemky fyzicky znepřístupnil, a obec jejich prostřednictvím ani nezajišťuje
potřeby svých občanů. Jestliže tedy odvolací soud za tohoto skutkového stavu,
vycházeje z individuálních skutkových okolností případu (jež nelze úspěšně
zpochybnit dovoláním; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), uzavřel, že předmětné pozemky nejsou veřejným
prostranstvím, nijak se tím od shora odkazované rozhodovací praxe dovolacího
soudu neodchýlil. Toliko skutečnost, že na předmětné pozemky může kdokoliv bez
omezení vstoupit, když dovolatel, jehož vůle je v tomto určující, nikterak
neusiluje o zamezení vstupu veřejnosti na pozemky jejich oplocením či
upozorněním, že jde o soukromý pozemek, totiž ve světle výše uvedené judikatury
z těchto pozemků veřejné prostranství nečiní.
Judikatuře se odvolací soud nezpronevěřil ani tím, že otázku charakteru
předmětných pozemků posuzoval odchylně od správního rozhodnutí vydaného v
řízení o povolení ke kácení dřevin, když podle § 135 odst. 1 o. s. ř. platí, že
v případě soudních rozhodnutí v jiných věcech, případně rozhodnutí jiných
orgánů, je soud vázán pouze výrokem o tom, že byl spáchán trestný čin,
přestupek nebo jiný správní delikt (s výjimkou rozhodnutí v blokovém řízení), a
o tom, kdo jej spáchal, a rozhodnutím o osobním stavu; žádné jiné výroky a
závěry jiných soudů či jiných orgánů civilní soud nezavazují a ten je povinen
si učinit závěry o rozhodných skutečnostech, jakož i o jejich právním
hodnocení, samostatně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8.
2013, sp. zn. 23 Cdo 1264/2013).
Na samotném vymezení pojmu „veřejnost“ pak rozhodnutí odvolacího soudu
nezávisí; vychází v uvedeném směru toliko ze skutkových závěrů o způsobu a
rozsahu užívání předmětných pozemků, jež, jak vysvětleno výše, dovolacímu
přezkumu nepodléhají. Rozsudek odvolacího soudu, jímž byla žaloba ve vztahu k
první žalované zamítnuta s odůvodněním, že posuzované pozemky nejsou veřejným
prostranstvím ve smyslu ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb., resp. § 14b
zákona č. 131/2000 Sb., pak zjevně nezávisí ani na vyřešení otázky pasivní
věcné legitimace k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého obecným užíváním
veřejného prostranství.
Podané dovolání tedy v části směřující vůči potvrzujícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu ve věci samé předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení §
237 o. s. ř. zjevně nenaplňuje.
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i v části, v níž částečně zrušil
rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení, není dovolání v
uvedeném rozsahu přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/, k/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, §
151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož
dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřísluší
a první žalované, pro niž řízení tímto rozhodnutím končí, dle obsahu spisu
žádné účelně vynaložené náklady v dovolacím řízení nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 4. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu