22 Cdo 2442/2021-254
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně
DENIZLI s. r. o., IČO 28563158, se sídlem v Ostravě, Jana Šoupala 1597/3,
zastoupené JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem v Praze 10, K chaloupkám
2, proti žalovanému statutárnímu městu Havířov, IČO 00297488, se sídlem v
Havířově, Svornosti 86/2, o žalobě na zdržení se zásahů do vlastnického práva,
vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 112 C
140/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
13. 1. 2021, č. j. 15 Co 424/2019-224, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému k jeho rukám na náhradě
nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově („soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 16. 9. 2019, č. j. 112 C 140/2019-116, uložil ve výroku I žalovanému
povinnost zdržet se zásahů do vlastnického práva žalobkyně spočívajících v
užívání a označování části pozemku parc. č. 479 v k. ú. Havířov (dále rovněž
jako „předmětný pozemek“) jako veřejného prostranství ve smyslu § 34 zákona č.
128/2000 Sb., o obcích, ve znění účinném od 12. 11. 2000 (dále také jako „zákon
o obcích“), a to té části předmětného pozemku, na které se nachází parkoviště
ohraničené betonovými opěrnými zdmi. Ve vztahu ke zbývající části pozemku parc.
č. 479 v k. ú. Havířov, na které se nenachází parkoviště ohraničené betonovými
opěrnými zdmi, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému zdržet se zásahů
do vlastnického práva žalobkyně spočívajících v užívání a označování této části
pozemku parc. č. 479 v k. ú. Havířov jako veřejného prostranství ve smyslu § 34
zákona o obcích (výrok II). Rozhodl také, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení (výrok III).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne
13. 1. 2021, č. j. 15 Co 424/2019-224, odmítl odvolání žalobkyně v rozsahu
směřujícím proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně. Rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku II ohledně uložení povinnosti žalovanému zdržet se zásahů do
vlastnického práva žalobkyně spočívajících v označování části předmětného
pozemku, na které se nenachází parkoviště ohraničené betonovými opěrnými zdmi,
jako veřejného prostranství ve smyslu § 34 zákona o obcích v obecně závazných
vyhláškách žalovaného zrušil, v tomto rozsahu řízení zastavil a věc postoupil
Krajskému soudu v Ostravě (výrok II). Ve výroku III odvolací soud změnil výrok
II rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k povinnosti žalovaného zdržet se
zásahů do vlastnického práva žalobkyně spočívajících v užívání části
předmětného pozemku, na které se nenachází parkoviště ohraničené opěrnými
betonovými zdmi, jako veřejného prostranství ve smyslu § 34 zákona o obcích
následovně: Zamítá se žaloba na uložení povinnosti žalovanému zdržet se zásahů
do vlastnického práva žalobkyně spočívajících v užívání části předmětného
pozemku jako veřejného prostranství ve smyslu § 34 zákona o obcích, a to
chodníku vyznačeného oranžově v plánku, který tvoří přílohu č. 1 tohoto
rozsudku; chodníku včetně schodiště vyznačeného zeleně v plánku, který tvoří
přílohu č. 1 tohoto rozsudku; pochozí terasy parkoviště v rozsahu vyznačeném
růžově v plánku, který tvoří přílohu č. 1 tohoto rozsudku; nebytových prostor
pod pochozí terasou parkoviště. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok IV a V).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Předně nesouhlasí se
závěrem odvolacího soudu, že část pozemku parc. č. 479 v k. ú. Havířov, na níž
se nachází pochozí střecha parkoviště, může být veřejným prostranstvím. Namítá,
že povaha tohoto prostoru již ze své podstaty vylučuje, aby byl tento prostor
označen jako veřejné prostranství. Poznamenává, že pochozí střecha není pozemní
komunikací ve smyslu § 7 zákona č. 13/1997 Sb., a proto ani nemůže být
považována za veřejné prostranství. Tento prostor slouží především jako přístup
do budovy č. p. 869, jež se nachází na pozemcích parc. č. 475 a 478 v k. ú. Havířov-město a je ve vlastnictví třetí osoby. Žalobkyni tak byla de facto
vyvlastněna část jejího pozemku bez náhrady za účelem zajištění přístupu do
nemovitosti ve vlastnictví třetí osoby. Namítá také, že v projednávané věci není dán ani další z definičních znaků
veřejného prostranství, a to určitý, veřejně prospěšný účel, k němuž předmětný
prostor jako veřejné prostranství slouží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1498/2014). Z charakteru této části pozemku
žalobkyně plyne, že neslouží k odpočinku ani k rekreaci občanů, ale pouze k
přístupu k nemovitosti ve vlastnictví třetí osoby. Tato část předmětného
pozemku není určena k uspokojování potřeb občanů obce, a proto ji nelze označit
za veřejné prostranství. Má rovněž za to, že nemůže být vázána konkludentním
souhlasem jejích právních předchůdců s užíváním části předmětného pozemku jako
veřejného prostranství. Výrok III rozsudku odvolacího soudu považuje za neurčitý a nesrozumitelný. Z
rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, která část pozemku parc. č. 479 v k. ú. Havířov-město je veřejným prostranstvím, a která nikoliv. K tomu
poznamenává, že situační výkres, jenž tvoří přílohu č. 1 rozsudku odvolacího
soudu, není dostatečně určitý. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že
části pozemku parc. č. 479 v k. ú. Havířov-město specifikované ve výroku III
rozsudku odvolacího soudu tvoří veřejné prostranství ve smyslu § 34 zákona o
obcích, neboť jsou naplněny všechny definiční znaky veřejného prostranství ve
smyslu zákona o obcích i ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poznamenává, že práva a povinnosti vlastníka pozemku nejsou prohlášením pozemku
za veřejné prostranství přímo nijak dotčena. Označení soukromého pozemku za
veřejné prostranství nemůže být proto dáváno na roveň vyvlastnění nebo nuceného
omezení vlastnického práva (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02). Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Žalobkyně podává dovolání sice do všech výroků rozsudku odvolacího soudu, ale
její dovolací argumentace směřuje výhradně do části výroku III rozsudku
odvolacího, jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému zdržet
se zásahů do vlastnického práva žalobkyně spočívajících v užívání části
předmětného pozemku jako veřejného prostranství ve smyslu § 34 zákona o obcích,
a to chodníku vyznačeného oranžově v plánku, který tvoří přílohu č. 1 tohoto
rozsudku; chodníku včetně schodiště vyznačeného zeleně v plánku, který tvoří
přílohu č. 1 tohoto rozsudku; pochozí terasy parkoviště v rozsahu vyznačeném
růžově v plánku, který tvoří přílohu č. 1 tohoto rozsudku. V této části spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na řešení právní otázky, zda
shora specifikované části pozemku parc. č. 479 v k. ú. Havířov-město tvoří
veřejné prostranství ve smyslu § 34 zákona o obcích. Podle § 34 zákona o obcích veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice,
tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez
omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k
tomuto prostoru. Institut veřejného prostranství je jedním z druhů veřejnoprávního omezení
vlastnického práva, které vzniká ex lege naplněním zákonných znaků mimo jiné
podle § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, či podle § 34 zákona
o obcích. Pro kategorizaci určitého prostoru (pozemku) jako veřejného
prostranství není přitom bez dalšího rozhodující, zda byl tento prostor jako
veřejné prostranství označen ve správním aktu, zejména v obecně závazné
vyhlášce, v opatření obecné povahy či ve správním rozhodnutí; stejně tak není
podstatné, zdali určitý pozemek je ve vlastnictví obce coby veřejnoprávní
korporace či soukromé osoby [k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne
22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2005, č. j. 5 As 49/2004-77 (dostupný
na www.nssoud.cz), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1472/2020, toto a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou
dostupná na www.nsoud.cz]. Aby bylo možno učinit závěr, že určitý prostor (pozemek či jeho část) je ex
lege veřejným prostranstvím, je nutné naplnit veškeré jeho znaky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1472/2020). Prvním znakem veřejného prostranství je existence určitého prostoru (pozemku či
jeho části), který je přístupný každému bez omezení. O veřejné prostranství se
tak nejedná v případě, kdy obecnému užívání brání faktická překážka; zejména
zeď, plot, zátaras či cedule zákazu vstupu, z níž lze dovodit vůli vlastníka,
že daný prostor není přístupný každému bez dalšího. Druhým znakem veřejného prostranství, který lze dovodit z demonstrativního
výčtu typů prostor, které jsou veřejným prostranstvím, je existence určitého,
veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží.
Jedná se
především o účel dopravní (ulice, chodníky, cesty), o účel hospodářský a
sociální (náměstí, tržiště) či o účel rekreační (veřejná zeleň, parky). Pokud
určitý prostor takový účel plnit nebude, nepůjde o veřejné prostranství (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1498/2014). Stran
demonstrativního výčtu jednotlivých prostor jsoucích veřejným prostranstvím
Ústavní soud zdůraznil, že část věty „a další prostory přístupné bez omezení“
obsažená v § 34 zákona o obcích je nutné vykládat tak, že nejde o jakékoliv
prostory, tj. „jiné prostory“, ale že jde o prostranství mající obdobný
charakter jako „náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná
zeleň“ [nález Ústavního soudu ze dne 22 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02 (dostupný
na https://nalus.usoud.cz)]. Na uvedeném ničeho nemění ani text legální definice veřejného prostranství,
podle níž nemá na existenci veřejného prostranství vliv vlastnické právo k
prostoru. Tuto část legální definice je možné vykládat pouze tak, že veřejné
prostranství může vzniknout i na pozemku soukromé osoby, nelze z této části
však jakkoliv dovodit, že by souhlas vlastníka nebyl vyžadován [srovnej např. HUNEŠ, Karel, RANDUSOVÁ, Eva a MÁCHA, Aleš. Veřejné prostranství a jeho platný
vznik. Právní rozhledy. 2017(10), str. 366 a násl.]. Právě souhlas vlastníka
pozemku pak vymezuje uvedené rozhodnutí dovolacího soudu jako další podmínku
pro vznik veřejného prostranství (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1472/2020). Samotný souhlas se vyžaduje pouze pro vznik veřejného prostranství, nevyžaduje
se však nezbytně pro jeho existenci. Obecné užívání totiž nemůže být vyloučeno
jednostranným úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právními
nástupci; vlastník i jeho právní nástupci jsou vysloveným souhlasem vázáni [viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1173/2005, či
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 32/2012-42
(dostupný na www.nssoud.cz), usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 1378/11 (dostupné na https://nalus.usoud.cz), v odborné literatuře
shodně např. MELZER, Filip a TÉGL Petr a kol. Občanský zákoník – velký
komentář. Svazek III. § 419–654. Praha: Leges, 2014, str. 211]. K námitce žalobkyně, že charakter předmětného pozemku, resp. jeho části (na
které se nachází podle tvrzení žalobkyně „pochozí střecha parkoviště“),
vylučuje, aby tato část pozemku byla považována za veřejné prostranství ve
smyslu § 34 zákona o obcích:
Nejvyšší soud nepovažuje (vzhledem ke skutkovým okolnostem projednávané věci)
za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že část pozemku parc. č. 479 v
k. ú. Havířov, tvořící prostor „v rozsahu vyznačeném růžově v plánku, který
tvoří přílohu č. 1 rozsudku odvolacího soudu“, může být klasifikována jako
veřejné prostranství ve smyslu § 34 zákona o obcích. Je nutné zohlednit, že se
jedná o prostor, který je (a vždy byl) přístupný každému bez omezení. Tento
prostor zajišťuje mimo jiné plynulý přechod přes dané území a propojuje síť
navazujících chodníků.
Relevantní není námitka žalobkyně, že tento prostor nemůže být označen jako
veřejné prostranství, protože se nejedná o pozemní komunikaci ve smyslu zákona
č. 13/1997 Sb. Pozemní komunikace jsou pouze podmnožinou veřejných prostranství
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2378/2019). Z toho vyplývá, že veřejné prostranství mohou tvořit i jiné prostory, které
nejsou pozemními komunikacemi (za podmínky, že jsou naplněny i ostatní
definiční znaky veřejného prostranství). Opodstatněná není ani námitka žalobkyně, že „soudy nižších stupňů aprobovaly
zneužití institutu veřejného prostranství pro soukromé účely vymožení přístupu
veřejného do soukromého komerčního projektu, bez jakékoli náhrady pro žalobce.“
Rozhodující je v tomto směru skutečnost, že se jedná o prostor, který je
přístupný každému bez omezení, přičemž existuje rovněž určitý, veřejně
prospěšné účel, k němuž veřejné prostranství slouží (viz dále). Skutečnost, že
tento prostor je zároveň užíván také jako přístup k nemovitosti jiných
vlastníků, není pro závěr o tom, zda daný prostor je veřejným prostranstvím,
rozhodující. K námitce, že v projednávané věci není u předmětného prostoru dána existence
veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží:
V dovolacím přezkumu obstojí rovněž závěry odvolacího soudu, že existuje
určitý, veřejně prospěšný účel, k němuž předmětný prostor jakožto veřejné
prostranství slouží. V posuzované věci se jedná především o účel dopravní –
daný prostor je užíván mimo jiné jako chodník propojující okolní síť chodníků
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1472/2020). K námitce, že žalobkyně nemůže být vázána konkludentními souhlasem jejích
právních předchůdců s užíváním daného prostoru jako veřejného prostranství:
Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně je vázána, byť konkludentním souhlasem
jejich právních předchůdců s užíváním části předmětného pozemku jako veřejného
prostranství, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a
Nejvyšší soud neshledává ani v nyní projednávané věci žádný důvod pro odklon od
této ustálené rozhodovací praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1173/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2378/2016). Pokud odvolací soud s ohledem na shora uvedené uzavřel, že předmětné části
pozemku parc. č. 479 v k. ú. Havířov-město specifikované v plánku, který tvoří
jakožto příloha č. 1 součást rozsudku odvolacího soudu, naplňují znaky veřejné
prostranství ve smyslu § 34 zákona o obcích, je jeho rozhodnutí založeno na
právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolání tak není v
této části přípustné. K námitce, že výrok III rozsudku odvolacího soudu není dostatečně určitý:
Ani tato námitka žalobkyně přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto směru v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Z plánku, který tvoří jako příloha č.
1 součást rozsudku odvolacího soudu, se
zřetelně podává, která část pozemku parc. č. 479 v k. ú. Havířov-město tvoří
veřejné prostranství, a která nikoliv. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje
Nejvyšší soud za natolik určité, aby byl jednoznačně zřejmý a zcela určitý
rozsah a obsah rozhodnutím autoritativně nastolených (popř. deklarovaných) práv
a povinností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 20
Cdo 4909/2010). K tomu lze poznamenat, že je nutné vycházet především z výroku
rozsudku, případně i z odůvodnění, avšak pouze za účelem výkladu výroku, tedy k
odstranění případných pochybností o obsahu a rozsahu deklarovaných práv a
povinností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 20 Cdo
965/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo
5602/2017, 22 Cdo 5603/2017). K dovolání žalobkyně do výroku I, II, části výroku III týkající se nebytového
prostoru pod pochozí terasou parkoviště, IV a V rozsudku odvolacího soudu:
Napadá-li žalobkyně dovoláním i výroky I, II a část výrok III týkající se
nebytového prostoru pod pochozí terasou parkoviště rozsudku odvolacího soudu,
nepředkládá v dovolání v této souvislosti žádnou argumentaci, neformuluje
žádnou otázku hmotného či procesního práva ani neuvádí, který z předpokladů
přípustnosti dovolání považuje ve smyslu § 237 o. s. ř. za naplněný či v čem
spatřuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a
odst. 1 o. s. ř. Dovolání tak v této části trpí vadami, pro něž nelze v
dovolacím řízení pokračovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolání žalobkyně proti výroku IV a V rozsudku odvolacího soudu o náhradě
nákladů řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalovaný
domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.