USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně
Český aeroholding, a.s., IČO 24821993, se sídlem v Praze 6, Jana Kašpara
1069/1, zaniklé výmazem z veřejného rejstříku 1. 10. 2018, proti žalovaným 1)
MAHAUT s.r.o., IČO 27874249, se sídlem v Praze 4, Údolní 212/1, 2) A. Š.,
narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem se
sídlem v Plzni, V Malé Doubravce 1242/27, o vyklizení pozemků a vzájemném
návrhu žalovaného 2) o zaplacení 441 840,80 Kč, vedené u Okresního soudu Praha
– západ pod sp. zn. 9 C 135/2006, o dovolání žalovaného 2) proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2017, č. j. 31 Co 410/2013-782, a o
dovolání žalobkyně a žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 13. 6. 2017, č. j. 31 Co 410/2013-807, takto:
I. V řízení bude namísto žalobkyně Český aeroholding, a.s., IČO 24821993, se
sídlem v Praze 6, Jana Kašpara 1069/1, pokračováno s obchodní společností
Letiště Praha, a.s., IČO 28244532, se sídlem v Praze 6, K letišti 1019/6,
zastoupenou JUDr. Bc. Nikolou Hönigovou, advokátkou se sídlem v Praze 2,
Rubešova 162/8,
II. Dovolání žalovaného 2) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15.
5. 2017, č. j. 31 Co 410/2013-782, se odmítá.
III. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6.
2017, č. j. 31 Co 410/2013-807, se odmítá.
IV. Dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6.
2017, č. j. 31 Co 410/2013-807, se odmítá.
Okresní soud Praha – západ (dále jen „soud prvního stupně“) částečným rozsudkem
ze dne 19. 3. 2013, č. j. 9 C 135/2006-640, ve znění doplňujícího usnesení ze
dne 10. 6. 2013, č. j. 9 C 135/2006-657, a opravného usnesení ze dne 11. 7. 2013, č. j. 9 C 135/2006-704, zamítl žalobu v části o vyklizení pozemků parc. č. XY, všech v k. ú. XY, proti první žalované MAHAUT s. r. o. (výrok I.). Ve
výroku II. uložil žalovanému 2) A. Š. povinnost vyklidit pozemky parc. č. XY, a
to do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Dále zamítl vzájemný návrh
žalovaného 2) o zaplacení 441 840,80 Kč (výrok III.) a rozhodl, že o všech
dalších nárocích žalobkyně, o všech dalších nárocích druhého žalovaného a o
nákladech řízení rozhodne soud v rozhodnutí, kterým bude řízení skončeno (výrok
IV.). Žalobkyně (její právní předchůdkyně Český Aeroholding, a. s.) se domáhala
vyklizení pozemků parc. č. XY, všech v k. ú. XY ve vlastnictví žalobkyně (dále
rovněž jako „předmětné pozemky“), na kterých je neoprávněně uložena hlína a
další materiál (dále rovněž jako „deponie“). Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že deponie je samostatnou (hromadnou) věcí, která je způsobilá být
předmětem právních vztahů (nejedná se tedy o součást předmětných pozemků,
jejich příslušenství, ani o samostatnou stavbu). Vzal za prokázané, že původ
deponie je na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (který byl v té době součástí
pozemku XY v k. ú. XY), přičemž na základě „Smlouvy o dočasné deponii“ uzavřené
mezi J. F. jako vlastnicí pozemku parc. č. XY a společností S T A Z co., s. r. o., ze dne 9. 9. 1998 vzniklo společnosti S T A Z co., s. r. o., oprávnění k
uložení deponie na pozemku parc. č. XY. Deponie se postupem času navážením
dalšího materiálu zvětšovala a zasáhla i na předmětné pozemky. V současnosti je
vlastníkem deponie žalovaný 2), a to na základě kupní smlouvy uzavřené dne 28. 3. 2001 mezi společností S T A Z co., s. r. o., jako prodávající a A. Š. jako
kupujícím. Po dni 28. 3. 2001 již ke změně vlastníka deponie nedošlo. Z tohoto
důvodu soud prvního stupně žalobu zamítl vůči žalované 1), neboť tato není ve
sporu pasivně legitimována. Protože k umístnění deponie na předmětných pozemcích nemá žalovaný 2) žádný
hmotněprávní titul a žalobkyně s tímto umístěním nesouhlasí, uložil soud
prvního stupně podle § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), žalovanému 2) povinnost
předmětné pozemky vyklidit. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání žalobkyně i žalovaný 2). K dovolání žalovaného 2) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2017, č. j. 31 Co 410/2013-782:
Žalovaný 2) v průběhu odvolacího řízení podáním ze dne 3. 5. 2017 navrhl
přerušení řízení s tím, že 27. 4. 2017 podal u Městského soudu v Brně žalobu
proti městu XY na určení vlastnického práva k deponii. Uvedl, že rozhodnutí v
projednávané věci závisí na otázce, kterou není odvolací soud oprávněn v tomto
řízení řešit, a to na určení vlastnictví města XY k deponii. Navrhl, aby bylo
odvolací řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Městského soudu v
Brně pod sp. zn.
46 C 113/2017 přerušeno. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15. 5. 2017, č. j. 31 Co 410/2013-782,
návrh žalovaného 2) na přerušení odvolacího řízení zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaný 2) dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Neztotožňuje se závěrem
odvolacího soudu, že návrh na přerušení řízení není důvodný. Poukazuje
především na řízení vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 113/2017,
v rámci kterého je řešena otázka vlastnictví města XY k deponii. Tato otázka je
zároveň otázkou předběžnou v probíhajícím řízení, a proto jsou v poměrech
projednávané věci dány důvody pro přerušení řízení ve smyslu § 109 odst. 2
písm. c) o. s. ř. Za neřešenou v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu
považuje právní otázku, zda je soud povinen přerušit řízení ve smyslu § 109
odst. 2 písm. c) o. s. ř., „jestliže si soud v tomto řízení hodlá posoudit jako
předběžnou tu otázku, která má význam pro jeho rozhodnutí, přičemž však tato
otázka má být vyřešena v jiném, již probíhajícím řízení na základě žaloby na
určení, přímo se domáhající vydání rozhodnutí o této otázce.“ Má také za to, že
v poměrech posuzované věci jsou dány důvody pro přerušení řízení ve smyslu §
109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí
odvolacího soudu změnil tak, že se řízení vedené u Krajského soudu v Praze pod
sp. zn. 31 Co 410/2013 přerušuje do pravomocného skončení řízení vedeného u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 113/2017. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal
Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II
odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalovaného 2) není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť ve všech
případech přípustnosti dovolání upravených v tomto ustanovení musí jít o
dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. Rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí návrhu na přerušení řízení [podle § 109
odst. 1 písm. c) o. s. ř.] takovým rozhodnutím není (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3945/2015). Ani § 238a o. s. ř.
nezakládá přípustnost dovolání, neboť napadené rozhodnutí
odvolacího soudu nelze podřadit pod žádný z případů uvedených v tomto
ustanovení. Dovolání žalovaného 2) tedy není přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Dovolací soud poznamenává, že na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné
poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení
odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání
nezakládá. Dovoláním lze totiž napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze
tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v
zákoně (v § 237 až 238a o. s. ř.) připuštěna, pak jde vždy – a bez zřetele k
tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání
nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo
425/2002, uveřejněné pod číslem 51, ročník 2003, Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 26 Cdo
707/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo
958/2003). Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalovaného 2)
rozsudkem ze dne 13. 6. 2017, č. j. 31 Co 410/2013-807, odmítl odvolání
žalobkyně proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I. rozsudku
odvolacího soudu). Rozhodl, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. v
části týkající se lhůty k plnění mění tak, že lhůta pro vyklizení pozemků činí
6 měsíců od právní moci rozsudku; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Stanovil také, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího
soudu). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Při právním posouzení věci vyšel z toho, že deponie je samostatnou movitou
věcí, která není součástí ani příslušenstvím pozemku. Deponii charakterizoval
jako věc kusovou (složitou) ve smyslu § 505 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník (dále rovněž jako „o. z.“). Deponie je tedy jedinou věcí a její
jednotlivé kusy jsou podle § 505 o. z. její součástí. Žalovaný 2) nabyl vlastnické právo k deponii na základě kupní smlouvy uzavřené
dne 28. 3. 2001 mezi společností S T A Z co., s. r. o., jako prodávající a A. Š. jako kupujícím. Touto smlouvou došlo k převodu vlastnického práva k deponii
(jako jedné věci v právním slova smyslu), která byla identifikována tím, z čeho
se skládá a kde se nachází. Poznamenal, že dalšími smlouvami [smlouva ze dne
15. 8. 2006 uzavřená mezi žalovaným 2) jako prodávajícím a společností
EKOSTAVBY CO., s. r. o., jako kupující, a smlouva ze dne 13. 6. 2007 uzavřená
mezi společností EKOSTAVBY CO., s. r. o., jako prodávající a žalovanou 1) jako
kupující] již nemohlo dojít k převodu vlastnického práva k deponii, protože
úmyslem smluvních stran bylo převést vlastnické právo vždy jen k části deponie
(specifikované např. její kubaturou). Tato část však nebyla od deponie fakticky
oddělena, a proto k ní kupující nemohl nabýt vlastnické právo. Poznamenal, že k
převodu části deponie na společnost EKOSTAVBY CO., s. r. o., a následně na
žalovanou 1) mělo dojít před 1. 1. 2014, a proto žalovaná 1) nemohla nabýt k
deponii ani spoluvlastnické právo ve smyslu § 1079 o. z.
Na základě shora uvedeného uzavřel, že na předmětných pozemcích ve vlastnictví
žalobkyně je umístěna bez právního důvodu deponie jakožto věc ve vlastnictví
žalovaného 2), a žalobkyně se může domáhat jejího odstranění (vyklizení
pozemků) ve smyslu § 1042 o. z. S ohledem na povahu a objem deponie, jež zasahuje na pozemky žalobkyně,
stanovil pariční lhůtu v délce 6 měsíců (lhůtu 2 měsíců určenou soudem prvního
stupně považoval pro reálné vyklizení pozemku za krátkou). Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobkyně i žalovaný 2). Žalobkyně přípustnost dovolání opírá o § 237 o. s. ř. a namítá v něm nesprávné
právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí
odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, které nebyly doposud v
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že deponie je věcí složitou
(kusovou) ve smyslu § 505 o. z. Má za to, že v souvislosti s otázkou
vlastnického práva k deponii je třeba její povahu posuzovat s ohledem na dobu
jejího vzniku a převody vlastnického práva uskutečněné před 1. 1. 2014 podle
tehdy účinných právních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Podle žalobkyně je deponie věcí
složenou (universitas rerum cohaerentium), tedy souborem nesourodých věcí, jež
jsou sice fyzicky spojeny, ale ponechávají si svou vlastní individualitu (v
této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2548/98). Uvádí, že na posouzení charakteru deponie je závislá právní otázka jejího
vlastnictví, a to s ohledem na převody vlastnického práva k její části na
základě smluv ze dnů 15. 8. 2006 a 13. 6. 2007. Neztotožňuje se se závěrem
odvolacího soudu, že žalovaná 1) nemohla nabýt vlastnické právo k části deponie
(materiálu o objemu 123 979 m3) smlouvou ze dne 13. 6. 2007 uzavřenou mezi
společností EKOSTAVBY CO., s. r. o., jako prodávající a žalovanou 1) jako
kupující. Odkazuje na čl. 5 této smlouvy, podle kterého vlastnictví k
převáděnému materiálu nabude žalovaná 1) jako kupující okamžikem vkladu
vlastnického práva kupující k pozemkům, jejichž převod byl rovněž předmětem
této smlouvy. Jelikož tato podmínka byla splněna, nabyla žalovaná 1) vlastnické
právo k části deponie na základě smlouvy ve smyslu § 133 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy. V této
souvislosti považuje v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu za
nevyřešenou právní otázku převodu vlastnického práva k části deponie, kterou je
nutné považovat za věc složenou, tedy zda lze na základě dohody účastníků o
způsobu převodu vlastnického práva uvedeného v kupní smlouvě převést vlastnické
právo k části věci složené. Poznamenává, že vůlí smluvních stran bylo převést
vlastnické právo k části deponie, a tedy došlo k převodu vlastnictví de iure. Jelikož však tato část deponie nebyla fyzicky oddělena, vzniklo spoluvlastnické
právo k deponii ze strany nabyvatele její části a vlastníka zbývající části
nedotčené převodem.
Za předpokladu, že dovolací soud nepřisvědčí shora uvedené argumentaci
žalobkyně, má za to, že žalovaná 1) nabyla vlastnictví k poměrné části deponie
na základě shora uvedené smlouvy ve smyslu § 1079 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník. Za neřešenou považuje právní otázku, zda lze v poměrech
projednávané věci, a to především s ohledem na smlouvu ze dne 13. 6. 2007
uzavřenou mezi společností EKOSTAVBY CO., s. r. o., jako prodávající a
žalovanou 1) jako kupující, aplikovat § 1079 o. z. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný 2) opírá přípustnost dovolání o § 237 o. s. ř. a namítá nesprávné
právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí
odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, které nebyly v rozhodovací
praxi dovolacího soudu doposud vyřešeny, a na právních otázkách, při jejichž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který vydal napadený rozsudek, aniž by
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání žalovaného 2) směřujícímu proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2017, č. j. 31 Co 410/2013-782. Tímto
usnesením zamítl odvolací soud návrh žalovaného 2) na přerušení řízení, který
žalovaný 2) podal z důvodu probíhajícího řízení u Městského soudu v Brně
vedeného pod sp. zn. 46 C 113/2017, v němž je řešena otázka vlastnictví města
XY k deponii. Rozhodl-li odvolací soud o věci samé, znemožnil tak fakticky
„dovolacímu soudu způsobit rozhodnutím o podaném dovolání jakýkoli následek
vůbec.“ Za neřešenou v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu považuje v
této souvislosti právní otázku, zda je odvolací soud oprávněn vydat rozhodnutí,
kterým se řízení končí, je-li v průběhu odvolacího řízení podáno proti
rozhodnutí odvolacího soudu upravujícímu vedení řízení dovolání, o němž nebylo
dovolacím soudem rozhodnuto. Žalovaný 2) se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že měl nabýt
vlastnické právo k deponii na základě kupní smlouvy ze dne 28. 3. 2001 uzavřené
se společností S T A Z co., s. r. o., jako prodávající. Podle této smlouvy
totiž mělo dojít k převodu vlastnického práva k materiálu o objemu 100 000 m3
uskladněnému na pozemku XY v k. ú. XY (jednalo se o materiál nacházející se na
pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, který byl v té době součástí pozemku XY v k. ú. XY), avšak celá kubatura deponie činila ke dni 25. 3. 2001 291 642 m3 (v řízení
přitom nebylo prokázáno, kdo materiál o objemu 191 642 m3 na pozemky sousedící
s pozemkem parc. č. XY v k. ú. XY navezl). Žalovaný 2) nemohl na základě této
smlouvy nabýt vlastnické právo k celé deponii ani k její části o objemu 100 000
m3, neboť tato část nebyla od celé deponie oddělena. Má za to, že v rozhodovací
praxi dovolacího soudu nebyla řešena právní otázka určení vlastnického práva k
movité kusové věci, jež vznikla smísením, k jehož uskutečnění vnesená část
představuje z celé věci podíl větší, přičemž původce tohoto smísení a původní
vlastník vznesené části není znám a původní část tvoří pouze menší část nově
vzniklé věci.
Dále namítá, že materiál uložený na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY je
materiálem stavebním, který představuje menší část na objemu celé deponie. Na
okolních pozemcích (včetně pozemků, jejichž vyklizení se žalobkyně domáhá) je
však uložen odpad, který zde uložily neznámé osoby, přičemž objem tohoto odpadu
na celkové kubatuře deponie převažuje. Proto je nutné celou deponii považovat
za odpad ve smyslu zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, ve znění účinném do 31. 12. 2001, a zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů. Povinnost zneškodnit deponii představující odpad uložený na pozemcích žalobkyně
pak přešla podle shora uvedených zákonů na vlastníka těchto pozemků, tedy
žalobkyni, a nikoliv žalovaného 2), (který vlastníkem těchto pozemků není a
nebyl). V této souvislosti považuje za neřešenou právní otázkou, zda se může
osoba, která k tomu není oprávněna podle zvláštních právních předpisů, stát
vlastníkem movité věci, která je odpadem podle zvláštních předpisů, a zda může
být povinnou osobou ke zneškodnění takového odpadu, není-li vlastníkem pozemků,
na kterých je tento odpad uložen. Žalovaný 2) napadá rovněž rozhodnutí odvolacího soudu o pariční lhůtě v délce 6
měsíců. Má za to, že soud nedisponuje s ohledem na specifika daného případu
(především povahu deponie jakožto odpadu) odbornými znalostmi, aby mohl
objektivně stanovit lhůtu pro splnění uložené povinnosti. Pariční lhůtu nelze
stanovit v závislosti na tom, jak dlouho žalovaný 2) údajně zasahuje do
vlastnického práva žalobkyně, avšak jen a pouze s ohledem na objektivní odborné
posouzení časových a materiálních možností žalovaného 2). Uvádí, že v
rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena právní otázka stanovení reálně
splnitelné pariční lhůty k vyklizení pozemků, a to s ohledem na rozsah a
vlastnosti deponie nacházející se na pozemcích žalobkyně, jakož i s ohledem na
majetkové možnosti žalovaného 2). Žalovaný 2) taktéž považuje povinnost uloženou mu rozhodnutím odvolacího soudu
za neurčitou, jelikož z napadeného rozhodnutí není zřejmé, od čeho a v jakém
rozsahu je žalovaný 2) povinen pozemky žalobkyně vyklidit. Proto je rozhodnutí
odvolacího soudu reálně nevykonatelné. Namítá, že v rozhodovací praxi
dovolacího soudu nebyla vyřešena právní otázka přesného určení rozsahu a
věcného vymezení předmětu vyklizení pozemků žalobkyně, a to s ohledem na
okolnosti projednávané věci. V dovolání žalovaný 2) napadá rovněž skutkové závěry soudů nižších stupňů. Namítá, že z výslechu svědka L. S. a účastnické výpovědi žalovaného 2) je zcela
zřejmé, že i žalobkyně navážela či nechala navážet odpad na pozemky, na nichž
se nachází deponie. Uvádí, že odvolací soud se při řešení právní otázky
relevance „provedených důkazů k přijetí přesvědčivého závěru o odpovědnosti
žalobkyně za škodu vzniklou žalovanému 2) neoprávněným skladováním odpadu
žalobkyní na pozemcích žalovaného 2)“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II. a III. a
taktéž rozsudek soudu prvního stupně vyjma výroku I.
zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. K procesnímu nástupnictví na straně žalobkyně:
Po podání dovolání žalovaného 2) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
15. 5. 2017, č. j. 31 Co 410/2013-782, a podání dovolání žalobkyně a žalovaného
2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2017, č. j. 31 Co
410/2013-807, zanikla žalobkyně v důsledku fúze sloučením se společnostmi
Realitní developerská, a.s, IČO 27174166, se sídlem v Praze 6, Jana Kašpara
1069/1, Sky Venture a.s., IČO 27361381, se sídlem v Praze 6, Jana Kašpara
1069/1, a Whitelines Industries a.s., IČO 27105733, se sídlem v Praze 6, Jana
Kašpara 1069/1, jako zanikajícími společnostmi. Nástupnickou společností se
stala Letiště Praha, a. s., IČO 28244532, se sídlem v Praze 6, K letišti
1019/6. Z tohoto důvodu došlo k zániku původní žalobkyně bez likvidace a k
přechodu jejího jmění na nástupnickou společnost Letiště Praha, a. s., která
vstoupila do právního postavení zanikající společnosti. Z veřejného rejstříku
byla původní žalobkyně vymazána 1. 10. 2018. Podle § 107 odst. 1 věty první (§ 243) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů (dál jen „o. s. ř.“), jestliže účastník
ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení
bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může
pokračovat. Protože povaha věci umožňuje pokračovat v řízení s procesní nástupkyní
žalobkyně, kterou je Letiště Praha, a. s., IČO 28244532, se sídlem v Praze 6, K
letišti 1019/6, na kterou přešlo veškeré jmění původní žalobkyně, rozhodl
dovolací soud podle § 107 odst. 1, 3 o. s. ř., že s ní bude v řízení
pokračováno namísto žalobkyně. K dovolání žalobkyně a žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 13. 6. 2017, č. j. 31 Co 410/2013-807:
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé bylo vydáno před 30. 9. 2017,
projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“;
srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena
nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za
nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K dovolání žalobkyně:
K otázce právního posouzení deponie:
Občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb. se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne
nabytí jeho účinnosti (§ 3028 odst. 1 o. z.). Není-li dále stanoveno jinak,
řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních,
rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních
právních předpisů (§ 3028 odst. 2 o. z.). Vzhledem k tomu, že deponie měla jako věc vzniknout před 1. 1. 2014 a všechny
právní skutečnosti, s nimiž je spojeno nabytí vlastnického práva k ní ze strany
žalovaných, měly rovněž nastat před 1. 1. 2014, je třeba otázku právního
charakteru deponie v době jejího vzniku a otázku nabytí vlastnického práva, k
němuž mělo dojít před 1. 1. 2014, posoudit podle zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Tento závěr vyplývá přímo ze zákonného textu a je soudní praxí bez výjimek
přijímán (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3669/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3646/2018). Není zde proto dán tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání,
tedy že jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena. Navíc oproti přesvědčení žalobkyně byl charakter deponie jako samostatné věci v
právním slova smyslu posuzován podle obč. zák. (a tedy v souladu se zákonem i
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu) i napadeným rozhodnutím
odvolacího soudu. Odvolací soud výslovně uvedl, že „za správný považuje závěr
soudu prvního stupně, že deponie je samostatnou movitou věcí, která není
součástí ani příslušenstvím pozemku“. Soud prvního stupně přitom takový závěr
učinil na základě aplikace § 120 obč. zák. Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu nemůže založit to, že odvolací soud
následně hodnotil deponii jako věc kusovou (složitou) a s ohledem na znění §
505 o. z. dovodil, že její jednotlivé kusy jsou její součástí. K hodnocení věcí hromadných, věcí složitých (kusových) a věcí složených s
ohledem na jejich součásti se dovolací soud vyjadřoval i za účinnosti obč. zák. Současná výslovná zákonná úprava věci hromadné a součásti věci uvedená v o. z. pak pouze reflektuje závěry právní teorie i soudních rozhodnutí založených na
historickém chápání těchto pojmů. Tak například v rozsudku ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3669/2016,
připustil Nejvyšší soud právní posouzení věci jako „složité (kusové)“, která je
definována v § 120 obč. zák. Problematikou součásti věci se zabýval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2001, č. 2,
str. 84), ve kterém se uvádí, že „podle § 120 odst. 1 obč. zák. součástí věci
je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím
věc znehodnotila.
Právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením
skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska
právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně
strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně
spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou
kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře jejich
oddělitelnosti. První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť
‚to, co k věci podle její povahy náleží‘ se určuje do značné míry podle
lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra
sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je
považována za věc podstatnější, určující, a tedy ve vztahu více věcí za věc
tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu
posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet
úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní ‚patří‘ natolik neodmyslitelně,
že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více
objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace
‚nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila‘ však nevylučuje možnost
faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje
měřítko samostatnosti věcí. Charakter ‚oddělení‘ zákon nestanoví, a tedy nutně
tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné
podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci neničící
podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné
odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení
kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její
oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen
ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty
jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické
či jiné. Jinými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v
porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu
méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Teprve faktické oddělení součásti
doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější
součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou“. Součástí věci se může stát i původně samostatná věc, je-li spojena s jinou
věcí. Zpravidla půjde o fyzické spojení, nelze však zcela vyloučit, že jedinou
věcí v právním smyslu mohou být věci, které takto spojeny nebudou (například
sluchátko bezdrátového telefonního přístroje). Nutnou podmínkou pro to, aby
původně samostatná věc mohla být v případě volnějšího spojení s jinou věcí
považována za součást věci, je, aby nadále byla v samostatných funkčních
vazbách pouze s touto jedinou věcí.
Vstupuje-li objekt do samostatných
funkčních vazeb s jinými objekty, aniž by pro tyto vazby byla nutná existence
celku vyššího řádu, jde o samostatný objekt. Pokud tedy určitá věc, která je
spojena s jinou věcí, má vazby k dalším věcem, aniž by k těmto vazbám bylo
zapotřebí existence této jiné věci, nemůže být součástí věci (může jít nanejvýš
o věc složenou – universitas rerum cohaerentium – ve které každá z původních
věcí zachovává svoji individualitu a je samostatným předmětem právních vztahů). Má-li spojením původně samostatných věcí vzniknout věc nová (popřípadě má-li
jedna z těchto věcí zaniknout jako přírůstek), je třeba, aby původní věci byly
nadále ve vztazích k okolí jako jediný celek; tomuto požadavku odporuje stav,
kdy původní věci si zachovávají samostatné funkce a vnější vztahy [rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne ze dne 27. 4. 2000 sp. zn. 22 Cdo 2548/98 (uveřejněný v
časopise Právní rozhledy, 2000, č. 10, str. 466)]. K povaze tzv. hromadné věci se Nejvyšší soud vyjádřil již v rozhodnutí ze dne
6. 8. 1924, sp. zn. Rv I 1139/24, uveřejněném v: Rozhodnutí nejvyššího soudu
československé republiky ve věcech občanských (Vážný), ročník šestý, pod
pořadovým č. 4085, str. 1100, tak, že „tvoří hromadnou věc a pokládá se za
celek soubor několika věcí zvláštních, které se počítají za jednu věc a
označují se společným jménem. Význam hromadné věci vyčerpává se tím, že
užívajíce souborného označení můžeme se obejíti bez výpočtu individuálních
věcí, majících sdíleti společný osud právní“. Věc hromadná není věcí v právním smyslu, nýbrž jde o zvláštní právní konstrukt,
kterým je v systému soukromého práva zakotven jiný, od věcí v právním smyslu
odlišný předmět právních vztahů; jedná se o úhrn (soubor) jednotlivých věcí,
který se za jednu věc (za jeden předmět, za celek) toliko považuje (pokládá). Tomuto pojetí odpovídají jak ustanovení obč. zák. a občanského soudního řádu,
upravující věc hromadnou vedle věcí jako zvláštní, od věci odlišný předmět
právních vztahů, tak i ustanovení obchodního zákoníku; stanovil-li v § 5 odst. 2 při úpravě podniku jako věci hromadné výslovně, že na jeho právní poměry se
použijí ustanovení o věcech v právním smyslu, pak zjevně vycházel z pojetí, v
němž věc hromadná věcí v právním smyslu není. Tvoří-li pak věc hromadnou věci v
právním smyslu, pak tyto věci – již ze své povahy – mohou být samostatným
předmětem právních vztahů a je s nimi možno samostatně disponovat [rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne z 28. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3051/2014 (uveřejněný v
časopise Právní rozhledy, 2017, č. 5, s. 186)]. V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že deponii „tvoří stavební materiál,
zejména zemina“, a že „jednotlivé kusy horniny či zrnka písku nejsou
individualizovány“.
Z tohoto skutkového závěru (který není dovolací soud
oprávněn přezkoumávat) vyplývá, že se nejedná o věc složenou – universitas
rerum cohaerentium – (jak se domnívá žalobkyně), ve které si každá z původních
věcí zachovává svoji individualitu a je samostatným předmětem právních vztahů,
ani o věc hromadnou (jak uzavřel soud prvního stupně), tedy o úhrn (soubor)
jednotlivých samostatných věcí, který se za jednu věc (za jeden předmět, za
celek) toliko považuje. Nejde ovšem ani o věc složitou (kusovou) – res
composita, která obsahuje součásti (kusy), které mají relativně samostatnou
povahu a lze je oddělit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2548/98). V případě pouhé „kupy“ zeminy nelze totiž hovořit o
samostatné povaze jejich jednotlivých kusů, nýbrž taková masa materiálu
představuje jednu samostatnou homogenní věc. Nejde o věc, která je vnitřně
strukturována a je tvořena relativně samostatnými částmi více nebo méně
vzájemně spojenými (viz. shora citovaný zabýval rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98). Přestože v tomto ohledu nebylo posouzení odvolacího soudu správné (deponii
odvolací soud hodnotil jako věc složitou), nemělo to (jak bude následně
vysvětleno) vliv na správnost dalšího posouzení otázky převodu neoddělených
částí deponie na žalovanou 1). K otázce, zda žalovaná 1) nabyla vlastnické právo k části deponie na základě
smlouvy uzavřené dne 13. 6. 2007 mezi společností EKOSTAVBY CO., s. r. o., jako
prodávající a žalovanou 1) jako kupující:
Jak již bylo shora uvedeno, měly-li nastat všechny právní skutečnosti, s nimiž
je spojeno podle žalobkyně nabytí vlastnického práva ze strany žalované 1) k
deponii či její části, před 1. 1. 2014, je třeba právní otázku nabytí
vlastnického práva posoudit podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění pozdějších předpisů [srov. § 3028 odst. 1, 2 o. z.; usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3260/2015, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4479/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5812/2016]. S ohledem na výše uvedené není opodstatněná námitka žalobkyně, že na základě
kupní smlouvy uzavřené dne 13. 6. 2007 mezi společností EKOSTAVBY CO., s. r. o., jako prodávající a žalovanou 1) jako kupující mělo vzniknout
(spolu)vlastnické právo žalované 1) k deponii ve smyslu § 1079 o. z., protože
ustanovení o. z. na tyto právní skutečnosti nedopadají. Zbývá tedy posoudit, zda žalovaná 1) nabyla vlastnické právo k deponii či její
části shora uvedenou kupní smlouvou ze dne 13. 6. 2007, a to na základě
příslušných ustanovení obč. zák. Při řešení této právní otázky je třeba vyjít ze shora uvedeného závěru, že
deponie je (jedinou) samostatnou věcí v právním slova smyslu. Podle § 120 odst. 1 obč. zák. součástí věci je vše, co k ní podle její povahy
náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Z uvedeného ustanovení mimo jiné vyplývá, že předmětem vlastnického práva je
věc jako celek; není možné zcizit, zastavit ani zatížit věcným břemenem pouhou
část či součást věci.
Přesto Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4253/2014,
přijal a odůvodnil závěr, že „i doposud neoddělená, leč oddělitelná součást
věci může být (nepřímým) předmětem např. kupní smlouvy; tak pokud někdo prodá
doposud neoddělený, nicméně ve smlouvě konkretizovaný motor z automobilu,
vzniká prodávajícímu povinnost tento motor oddělit a předat do vlastnictví
kupujícího. I když vlastnické právo nemůže kupujícímu vzniknout dříve, než je
motor oddělen, přece jen může být i coby neoddělená součást předmětem kupní
smlouvy. Stejně tak jestliže někdo neoprávněně zabuduje do své věci cizí věc
tak, že se z ní stane nesamostatná, avšak oddělitelná součást, nabude k ní sice
vlastnické právo (jde již jen o součást jiné věci), je však povinen ji oddělit
a vydat původnímu vlastníkovi, jehož vlastnické právo se oddělením věci
obnoví.“
Uvedený závěr vztahující se k součásti věci lze bez dalšího vztáhnout i na
převod její pouhé části, která do svého oddělení od věci nepředstavuje
relativně samostatnou entitu. Z obsahu smlouvy uzavřené mezi žalovaným 2) jako prodávajícím a společností
EKOSTAVBY CO., s. r. o., jako kupující ze dne 15. 8. 2006 a smlouvy uzavřené
mezi společností EKOSTAVBY CO., s. r. o., jako prodávající a žalovanou 1) jako
kupující ze dne 13. 6. 2007 se podává, že prostřednictvím těchto smluv mělo
dojít k převodu vlastnického práva pouze k části deponie specifikované její
kubaturou a tím, na kterém pozemku se převáděná část nachází. V řízení rovněž
bylo postaveno najisto, že části deponii, k nimž mělo být převedeno vlastnické
právo, nebyly od ostatních částí deponie fakticky odděleny (tato skutková
zjištění žalobkyně v dovolání nijak nezpochybňuje). V takovém případě ovšem
nemohla s ohledem na shora uvedené judikatorní závěry nabýt společnost
EKOSTAVBY CO., s. r. o., ani následně žalovaná 1) vlastnické právo k těmto
částem deponie. Je totiž nutné odlišit obligační právo na oddělení a následný
převod části věci založené smlouvou a věcné (vlastnické) právo k takové části,
které může na nabyvatele přejít až jejím faktickým oddělením. Jelikož na
žalovanou 1) vlastnické právo k části deponie nepřešlo (část nebyla fakticky
oddělena), nemůže být pasivně legitimována v této věci. Nad rámec uvedeného lze poznamenat, že výše uvedenými smlouvami mělo být
převedeno na žalovanou 1) vlastnické právo k části deponie nacházející se na
pozemku parc. č. XY v k. ú. XY. Tento pozemek však není ve vlastnictví
žalobkyně a jeho vyklizení se žalobkyně ani nedomáhá. Z tohoto důvodu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu
závěr odvolacího soudu, že žalovaná 1) není vlastníkem části deponie, resp. jejím spoluvlastníkem, a proto není dovolání žalobkyně ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. Jelikož žalobkyně podala dovolání do všech výroků odvolacího soudu, zabýval se
dovolací soud rovněž posouzením přípustnosti dovolání do výroku I. a III. rozsudku odvolacího soudu. V souvislosti s dovoláním žalobkyně do výroku I.
rozsudku odvolacího soudu
žalobkyně řádně nevymezuje, v čem spatřuje, v souladu se zákonem a ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu, splnění předpokladů jeho přípustnosti
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR
55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013) ani dostatečně
nevymezuje dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Z těchto důvodů
trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat
(§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.). Dovolání žalobkyně do výroku III. rozsudku odvolacího soudu není podle § 238
odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, protože dovolání směřuje proti rozhodnutí
v části týkající se výroku o nákladech řízení. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. K dovolání žalovaného 2):
K otázce vlastnictví žalovaného 2) k deponii:
Žalovaný 2) uvádí, že na základě kupní smlouvy ze dne 28. 3. 2001 uzavřené se
společností S T A Z co., s. r. o., jako prodávající nemohl nabýt vlastnické
právo k deponii. Podle smlouvy mělo dojít k převodu materiálu tvořícího deponii
o objemu 100 000 m3 nacházejícímu se na pozemku XY v k. ú. XY, avšak celkový
objem materiálu uloženého na tomto a dalších pozemcích byl k datu uzavření
smlouvy 291 642 m3. Žalovaný tak nemohl nabýt vlastnické právo k celé deponii,
jelikož část, k níž měl nabýt vlastnictví na základě této smlouvy, nelze od
celé věci oddělit. K tomu poznamenává, že společnost S T A Z co., s. r. o.,
byla vlastníkem materiálu o objemu pouze 100 000 m3 (který na pozemek XY v k. ú. XY navezla), a proto nebyla vlastníkem celé deponie a nemohl převést
vlastnické právo na žalovaného 2). Při posouzení této námitky žalovaného 2) je třeba vyjít z ustáleného
judikaturního závěru, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy nebo vůli účastníků,
jde o skutková zjištění; zabývá-li se tím, jaká práva a povinnosti z takového
ujednání vznikají, činí závěry právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod číslem 73/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2013,
sp. zn. 22 Cdo 474/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3437/2018). Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný 2) namítá, že na základě smlouvy uzavřené
dne 28. 3. 2001 mezi společností S T A Z co., s. r. o., jako prodávající a
žalovaným 2) jako kupujícím mělo dojít k převodu vlastnického práva k materiálu
o objemu pouze 100 000 m3 nacházejícím se na pozemku XY v k ú. XY (a proto
nemohl nabýt vlastnické právo k celé deponii, jelikož její objem byl v té době
291 642 m3). Dále také poznamenává, že společnost S T A Z co., s. r. o. uložila
na pozemek XY v k. ú. XY pouze 100 000 m3 materiálu, zbytek materiálu o objemu
191 642 m2 tvořícího deponii byl navezen neznámými osobami. Odvolací soud však založil své rozhodnutí na zjištění, že předmětem převodu na
základě této smlouvy ze dne 28. 3. 2001 byl veškerý materiál nacházející se na
pozemku XY v k. ú. XY.
Uvedl také, že žalovaní neprokázali, že by materiál
tvořící deponii navezl jiný subjekt než právní předchůdkyně žalovaného 2)
(společnost S T A Z co., s. r. o.), potažmo žalovaný 2). Žalovaný 2) v této souvislosti napadá především skutková zjištění odvolacího
soudu, potažmo soudu prvního stupně, týkající se obsahu smlouvy uzavřené dne
28. 3. 2001 a zjištění, které osoby materiál tvořící deponii na pozemek parc. č. XY v k. ú. XY a sousední pozemky složily. Žalovaný 2) však v souvislosti s provedeným dokazováním pouze polemizuje se
skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž řádně formuluje (v této
souvislosti) otázku procesního práva, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího
soudu založeno. Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by žalovaný 2)
uvedl, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů
přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem
dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn
je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem
Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního
soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16). Je-li ze shora uvedeného důvodu dovolací soud vázán skutkovými zjištěními
odvolacího soudu [a to především zjištěními vztahujícími se k obsahu smlouvy ze
dne 28. 3. 2001 a skutečnostem o původu materiálu tvořícího deponii], není
uplatněním (dnes jediného přípustného) dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového
stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. proto nemůže založit námitka žalovaného 2), že na
základě smlouvy ze dne 28. 3. 2001 uzavřené se společností S T A Z co., s. r. o., nemohl nabýt vlastnické právo k deponii. K povaze deponie jakožto odpadu ve smyslu zákona č. 125/1997, o odpadech, ve
znění účinném do 31. 12. 2001, a zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění
pozdějších předpisů, a s tím souvisejících námitek žalovaného 2):
Žalovaný 2) uvádí, že materiál tvořící deponii je nezbytné považovat za odpad
podle shora uvedených příslušných právních předpisů, jenž není ve vlastnictví
žalovaného 2). V takovém případě tíží povinnost odstranit tento odpad uložený
na pozemcích žalobkyně v období do 31. 12. 2001 vlastníka těchto pozemků.
Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v
občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na
odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v
odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které
nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v
odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v
nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2618/2018). V projednávané věci neuplatnil žalovaný 2) námitku o povaze deponie jakožto
odpadu ve smyslu příslušných právních předpisů a s tím spojených konsekvencí
před nalézacím ani odvolacím soudem. Pokud se jí proto odvolací soud nezabýval,
nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním
posouzení věci, jestliže s touto námitkou přichází žalovaný 2) až v dovolání
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo
3766/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo
1480/2014). Z uvedeného vyplývá, že žalovaný 2) v dovolání řádně nevymezil dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 - 3 o. s. ř.,
neboť odvolací soud právní otázku, již vznesl žalovaný 2) až v rámci dovolacího
řízení, vůbec neposuzoval, a jeho rozhodnutí tak nemůže z tohoto důvodu
spočívat na nesprávném právním posouzení věci. Proto dovolání trpí v této části
vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. K pariční lhůtě:
Žalovaný 2) nesouhlasí s šestiměsíční pariční lhůtou stanovenou odvolacím
soudem. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji
splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do
patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo
stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky
splatnosti určí. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 25 Cdo 516/99, dospěl
k závěru, že zákon, který zásadně předpokládá, že splnit povinnosti uložené
rozsudkem je třeba v třídenní lhůtě, umožňuje soudu, aby v odůvodněných
případech určil lhůtu delší nebo stanovil splátky peněžitého plnění, přičemž
nevymezuje, jakými kritérii se má soud při rozhodování o jiné než třídenní
lhůtě řídit a jaké okolnosti má posuzovat. V usnesení ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3/2019, Nejvyšší soud dovodil, že
„důvody, proč stanovil lhůtu k plnění delší, než je zákonná třídenní, nebo proč
uložil zaplacení peněžitého plnění ve splátkách, je soud povinen v rozhodnutí
uvést.
Má-li soud za to, že je namístě v projednávaném případě určit k plnění lhůtu
delší nebo stanovit, že se plnění má stát ve splátkách, musí být rozhodnutí
podloženo zjištěním všech potřebných skutečností, které by přesvědčivě
zdůvodnily závěr, že vzhledem k povaze projednávané věci, přiznanému nároku a
osobním poměrům účastníků je takový postup namístě. V souladu s ustálenou
rozhodovací praxí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 1966,
sp. zn. 5 Cz 126/65, uveřejněný pod číslem 67/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dále například jeho rozsudek ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo
1942/2016) se zpravidla důvody pro rozhodnutí ve smyslu § 160 odst. 1 věty za
středníkem o. s. ř. odvíjejí od povahy projednávané věci, přiznaného nároku a
osobních a majetkových poměrů účastníků. Osobní a majetkové poměry dlužníka
přitom nelze nadřadit hledisku, zda případné zaplacení peněžitého plnění ve
splátkách v určité výši nepředstavuje s ohledem na výši dlužné částky a délku
prodlení s placením dlužné částky neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele
(srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 516/99 či sp. zn. 33 Cdo
2661/2015, dále jeho rozsudek ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011,
nebo jeho usnesení ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3745/2015, ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3610/2016 a ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1719/2017).“
Ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. je tedy právní normou s relativně neurčitou
hypotézou a vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě
na úvaze soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 33
Cdo 2661/2015). Proto je rozhodnutí o délce pariční lhůty v zásadě na úvaze
soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně
nepřiměřená. Dovolací soud by mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v
případě, že by nebyly řádně odůvodněny či byly zjevně nepřiměřené. V posuzované věci nepovažuje dovolací soud úvahu odvolacího soudu o
šestiměsíční pariční lhůtě za zjevně nepřiměřenou. Tato úvaha je rovněž řádně
odůvodněná. V rámci takto stanovené lhůty byl žalovanému 2) poskytnut
dostatečný časový prostor ke splnění uložené povinnosti, a to s ohledem na
konkrétní okolnosti případu a povahu projednávané věci. Lze také poznamenat, že
rozhodnutí odvolacího soudu ani není na závěrech o povaze deponie jakožto
odpadu ve smyslu zvláštních právních předpisů založeno [žalovaný 2) uplatnil
tuto námitku až v rámci dovolacího řízení], a proto nemohla být pariční lhůta
stanovena s ohledem na tato tvrzení žalovaného 2). Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souvislosti se
stanovením pariční lhůty založeno na právní otázce, při jejímž řešení se
odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a
proto není dovolání v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné.
K námitce, že povinnost uložená žalovanému 2) není dostatečně určitá, a proto
není rozhodnutí odvolacího soudu „reálně“ vykonatelné:
Žalovaný 2) považuje rozhodnutí odvolacího soudu za reálně nevykonatelné,
jelikož není zřejmé, od čeho a v jakém rozsahu je žalovaný 2) povinen pozemky
vyklidit. Podle § 261a odst. 1 o. s. ř. výkon rozhodnutí lze nařídit jen tehdy,
obsahuje-li rozhodnutí označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a
obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení
lhůty ke splnění povinnosti. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003,
publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 47/2005,
vyložil, že „jednou ze základních náležitostí materiální vykonatelnosti
rozhodnutí je, aby v něm byl vymezen rozsah a obsah povinností, k jejichž
splnění byl výkon rozhodnutí nařízen. Je tomu tak proto, aby vykonávací orgán
(v daném případě soud) věděl, co vlastně má být vynuceno, a aby nemusel teprve
v průběhu vykonávacího řízení zjišťovat, co je obsahem uložené povinnosti. Exekučnímu soudu tedy přísluší posoudit, zda rozhodnutí k výkonu navržené
ukládá povinnému povinnosti, jež lze vskutku vykonat, tedy např. zda uložená
povinnost odpovídá možným způsobům exekuce, zda tato povinnost je
konkretizována dostatečně určitě apod., a ačkoli musel mít nalézací soud na
zřeteli totéž, nelze vyloučit, že soud exekuční dospěje k jinému závěru a pro
nedostatek (materiální) vykonatelnosti předloženého titulu návrh na nařízení
výkonu rozhodnutí zamítne. Neobsahuje-li exekuční titul všechny předpoklady
materiální vykonatelnosti uvedené v § 261a odst. 1 o. s. ř., může podle něj být
exekuce nařízena jen v případě, že chybějící údaje nebo údaje v něm uvedené
nepřesně, nesrozumitelně nebo (a o takový případ jde v souzené věci) neurčitě
lze doplnit nebo nahradit postupem podle § 261a odst. 2 a 3 o. s. ř. Není-li
možné z exekučního titulu náležitosti materiální vykonatelnosti uvedené v §
261a odst. 1 o. s. ř. dovodit ani výkladem s přihlédnutím k povaze uložené
povinnosti nebo ke způsobu exekuce, nemůže takový titul být způsobilým
podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí.“
K tomu dále poznamenal, že „exekuční titul ukládající povinnost jinou než
zaplacení peněžité částky je materiálně vykonatelný, jen je-li možné nařídit
jeho výkon některým ze způsobů uvedených v § 258 odst. 2 o. s. ř. Způsob
exekuce na nepeněžité plnění se řídí povahou uložené povinnosti. Při zkoumání
této povahy soud vychází, přihlížeje k předepsanému způsobu exekuce, z obsahu
rozhodnutí, především z jeho výroku, případně i z odůvodnění, avšak pouze za
účelem výkladu výroku, tedy k odstranění případných pochybností o obsahu a
rozsahu výrokem uložené povinnosti; výrok titulu nelze jakkoli doplňovat či
opravovat. Ukládá-li exekuční titul povinnost k nepeněžitému plnění, které
neodpovídá některému ze způsobů exekuce uvedenému v § 258 odst. 2 o. s. ř.,
nelze vyhovět požadavku zakotvenému v ustanovení § 257 o. s. ř. a takový titul
není proto možno z materiálního hlediska vykonat“ (srov. také usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2006, sp.
zn. 20 Cdo 1947/2005, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2791/2010). V rozhodnutí odvolacího soudu je dostatečně vymezen obsah a rozsah povinnosti,
jež byla žalovanému 2) uložena. Tato povinnost je konkretizována dostatečně
určitě a srozumitelně, a to s přihlédnutím k výroku rozhodnutí, případně i jeho
odůvodnění (to však pouze za účelem výkladu výroku, tedy k odstranění
případných pochybností o obsahu a rozsahu výrokem uložené povinnosti). Z uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je i při řešení této
otázky v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto není
dovolání žalovaného 2) ani v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné. K námitce směřující do skutkového zjištění soudů nižších stupňů, a to
především, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně navážela či nechala
navážet odpad na pozemky v lokalitě předmětné deponie:
Žalovaný 2) pouze polemizuje s těmito skutkovými zjištěními odvolacího soudu,
aniž řádně formuluje, v čem spatřuje v této souvislosti splnění předpokladů
přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. a ustálené rozhodovací praxe
dovolacího či Ústavního soudu (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze
dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). Žalovaným 2) uvedená právní otázka [„relevance provedených důkazů k přijetí
přesvědčivého závěru o odpovědnosti žalobkyně za škodu vzniklou žalovanému 2)
neoprávněným skladováním odpadu žalobkyní na pozemcích žalovaného 2)“] ani není
otázkou procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu v
souvislosti s provedeným dokazováním založeno. Lze také poznamenat, že žalovaný
uvádí, že odvolací soud se měl při řešení této právní otázky odchýlit od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaný však na žádnou ustálenou
rozhodovací praxi neodkazuje. Jelikož žalovaný 2) v dovolání v souvislosti s provedeným dokazováním řádně
nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu §
237 o. s. ř., je dovolací soud i těmito skutkovými zjištěními soudů nižších
stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013,
ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo
5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16,
a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16). K námitce směřující do procesního postupu odvolacího soudu:
Žalovaný 2) nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který vydal rozhodnutí ve
věci samé, aniž by Nejvyšší soud rozhodl o dovolání žalovaného 2) směřujícímu
proti usnesení odvolacího soudu, kterým se upravuje vedení řízení. Tato námitka není opodstatněná. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2017, č. j. 31 Co 410/2013-782, kterým odvolací soud zamítl návrh žalovaného 2)
na přerušení řízení, nabylo právní moci dne 28. 5.
2017, na čemž ničeho nemění
ani dovolání žalovaného 2) podané proti tomuto (procesnímu) rozhodnutí (lze
poznamenat, že v souvislosti s tímto dovoláním ani Nejvyšší soud nerozhodl o
odložení právní moci napadeného usnesení). Z tohoto důvodu byl odvolací soud
oprávněn rozhodnout dne 13. 6. 2017 o věci samé. K náhradě nákladů řízení:
Dovolání žalovaného 2) směřuje rovněž do výroku III. o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Dovolání však není v této části podle § 238 odst. 1 písm. h)
o. s. ř. přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v části
týkající se výroku o nákladech řízení.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalovaného 2) podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v konečném
rozhodnutí ve věci samé.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 12. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu