22 Cdo 3/2019-302
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J.
L., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Evou Tykalovou, advokátkou se
sídlem v Praze 1, Vodičkova 33, proti žalované J. L., narozené XY, bytem XY, o
vypořádání společného jmění manželů a zaplacení 325 050,80 Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 132/2012, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, č. j. 35 Co 31/2018-261,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, č. j. 35 Co 31/2018-261,
se v části výroku, ve které byl změněn výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 9 ze dne 25. 10. 2017, č. j. 7 C 132/2012-214, tak, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 205 160,60 Kč do tří
let od právní moci rozsudku, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému
soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25.
10. 2017, č. j. 7 C 132/2012-214, ve výroku I. přikázal z věcí patřících do
zaniklého společného jmění účastníků řízení do výlučného vlastnictví žalované
kuchyňskou linku r. v. 2007, lednici ELEKTROLUX, komodu LESKVIK IKEA, noční
stolek LESKVIK, skříň PAX, jídelní stůl a 4 židle IKEA, manželskou postel IKEA
a zelenou sedací soupravu IKEA, vše blíže specifikované v tomto výroku, tedy
věci v celkové hodnotě 153 970 Kč. Ve výroku II. uložil žalované povinnost
zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 453 226,40 Kč do tří měsíců od
právní moci rozsudku a ve výroku III. rozhodl o povinnosti žalované nahradit
žalobci náklady řízení ve výši 3 500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne
29. 5. 2018, č. j. 35 Co 31/2018-261, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
I. potvrdil, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. „co do částky
325 050,80 Kč“ a ve výroku III. a v tomto rozsahu mu věc vrátil zpět k dalšímu
řízení; ve zbývajícím rozsahu změnil výrok II. tak, že žalované uložil
povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 205 160,60 Kč do tří
let od právní moci rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl změněn výrok II. rozsudku
soudu prvního stupně tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci
na vyrovnání jeho podílu částku 205 160,60 Kč do tří let od právní moci
rozsudku, konkrétně pouze do tříleté lhůty k plnění, podává žalobce dovolání,
jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)
a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu
§ 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí
Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Cz 126/55, ze dne 7. 4. 1966, neboť řádně
neodůvodnil závěr o prodloužení pariční lhůty a nepodložil jej zjištěním všech
potřebných skutkových okolností. Podle dovolatele muselo být žalované již od
počátku zahájení řízení o vypořádání společného jmění manželů v roce 2012
zřejmé, že jí bude uložena povinnost zaplatit žalobci na vypořádání určitou
částku, a mohla proto při tomto vědomí podniknout určité kroky k tomu, aby byla
připravena při závěrečném rozhodnutí žalobce vyplatit. Navrhuje, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu změnil v napadené části výroku II. tak, že
žalované uloží povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu částku 205
160,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu a
považuje jej v tomto směru za správný. Podle jejího názoru reflektoval odvolací
soud stanovením delší pariční lhůty potřeby nezletilých dětí, i skutečnost, že
z důvodu onkologického onemocnění pobírá pouze invalidní důchod a žádný jiný
příjem nemá.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena
nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za
nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Protože rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 29. 5. 2018, rozhodl dovolací
soud o dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále
jen „o. s. ř.“.
Dovolání je přípustné.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 25 Cdo 516/99, jenž
je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího
soudu, na jeho webových stránkách www.nsoud.cz, dospěl k závěru, že zákon,
který zásadně předpokládá, že splnit povinnosti uložené rozsudkem je třeba v
třídenní lhůtě, umožňuje soudu, aby v odůvodněných případech určil lhůtu delší
nebo stanovil splátky peněžitého plnění, přičemž nevymezuje, jakými kritérii se
má soud při rozhodování o jiné než třídenní lhůtě řídit a jaké okolnosti má
posuzovat.
Ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. je tedy právní normou s relativně neurčitou
hypotézou a vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě
na úvaze soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 33
Cdo 2661/2015).
Důvody, proč stanovil lhůtu k plnění delší, než je zákonná třídenní, nebo proč
uložil zaplacení peněžitého plnění ve splátkách, je soud povinen v rozhodnutí
uvést. Má-li soud za to, že je namístě v projednávaném případě určit k plnění
lhůtu delší nebo stanovit, že se plnění má stát ve splátkách, musí být
rozhodnutí podloženo zjištěním všech potřebných skutečností, které by
přesvědčivě zdůvodnily závěr, že vzhledem k povaze projednávané věci,
přiznanému nároku a osobním poměrům účastníků je takový postup namístě. V
souladu s ustálenou rozhodovací praxí (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 7. 4. 1966, sp. zn. 5 Cz 126/65, uveřejněný pod číslem 67/1966
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále například jeho rozsudek ze dne
15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016) se zpravidla důvody pro rozhodnutí ve
smyslu § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. odvíjejí od povahy
projednávané věci, přiznaného nároku a osobních a majetkových poměrů účastníků.
Osobní a majetkové poměry dlužníka přitom nelze nadřadit hledisku, zda případné
zaplacení peněžitého plnění ve splátkách v určité výši nepředstavuje s ohledem
na výši dlužné částky a délku prodlení s placením dlužné částky neúměrné
zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
25 Cdo 516/99 či sp. zn. 33 Cdo 2661/2015, dále jeho rozsudek ze dne 28. 11.
2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, nebo jeho usnesení ze dne 10. 2. 2016, sp. zn.
32 Cdo 3745/2015, ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3610/2016, a ze dne 23.
5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1719/2017).
V projednávané věci odvolací soud při úvaze o lhůtě k plnění peněžitého dluhu
delší než třídenní vycházel pouze z tvrzení žalované, že je nezaměstnaná, má ve
své výchově dvě nezletilé děti a kromě invalidního důchodu žádný další příjem
nemá. Jiná skutková zjištění ani závěry v tomto směru neučinil. Tříletou
pariční lhůtu stanovil pouze s ohledem na tvrzenou finanční situaci žalované.
Takovou úvahu odvolacího soudu však považuje dovolací soud za zjevně
nepřiměřenou.
Odvolací soud při úvaze o delší pariční lhůtě dostatečně nezkoumal osobní a
majetkové poměry obou účastníků; nezabýval se např. výší invalidního důchodu
žalované, finanční situací v její nové rodině, ale ani finanční situací
žalobce, jeho vyživovací povinností k další manželce a dětem. Odvolací soud se
vůbec nezabýval tím, zda poskytnutím výrazně delší lhůty k plnění nezaloží
nespravedlivou rovnováhu mezi zájmy účastníků. Nezjistil tak všechny rozhodné
skutečnosti, které by přesvědčivě zdůvodnily závěr, že vzhledem k povaze
projednávané věci, přiznanému nároku a osobním poměrům účastníků je takový
postup namístě. Jelikož v konečném důsledku odvolací soud svůj závěr o
stanovení delší pariční lhůty ani dostatečně neodůvodnil, je jeho rozhodnutí v
rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Ze shora uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající
se stanovení jiné délky pariční lhůty, je založeno na otázce procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.), a spočívá na nesprávném právním posouzení
věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Proto nezbylo, než rozsudek odvolacího
soudu v části, jíž byl změněn výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že
žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu
částku 205 160,60 Kč do tří let od právní moci rozsudku, zrušit (§ 243e odst. 1
o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§
243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 2. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu