22 Cdo 3766/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce JUDr. Václava Marka, se sídlem v Praze 1, Spálená 29, správce
konkursní podstaty úpadce P. H, zastoupeného JUDr. Miroslavem Nippertem,
advokátem se sídlem v Plaňanech, Pražská 115, za účasti vedlejšího účastníka na
straně žalobce města Slaný, se sídlem ve Slaném, Velvarská 136, zastoupeného
JUDr. Františkem Hrudkou ml., advokátem se sídlem v Praze, Vodičkova 30, proti
žalované J. H., zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v
Praze 1, Široká 36/5, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního
soudu v Kladně pod sp. zn. 16 C 2/2010, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 25. července 2012, č. j. 20 Co 297/2012-309,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
27 491,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce
JUDr. Miroslava Nipperta, advokáta se sídlem v Plaňanech, Pražská 115.
III. Ve vztahu mezi vedlejším účastníkem na straně žalobce a žalovanou žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23.
ledna 2012, č. j. 16 C 2/2010-254, rozdělil věci, které měli P. H. (dále jen
„úpadce“) a žalovaná ve společném jmění manželů, tak, že část věcí přikázal do
vlastnictví úpadce a část věcí do vlastnictví žalované (výrok I.), uložil
úpadci povinnost zaplatit žalované na vypořádací podíl částku 4 009 428,- Kč
(výrok II.), rozdělil závazky, které měli úpadce a žalovaná ve společném jmění
manželů, a to závazek vůči České republice – České správě sociálního
zabezpečení ve výši 2 693 838,- Kč, závazek vůči Finančnímu úřadu ve Slaném ve
výši 1 041 236,55 Kč, závazek vůči Zdravotní pojišťovně Metal – Aliance ve výši
65 829,- Kč, závazek vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve
výši 276 903,- Kč, závazek vůči Matco, s. r. o., ve výši 55 085,29 Kč, závazek
vůči Městu Slaný ve výši 1 102 891,93 Kč, závazek vůči K. B. ve výši 379 382,-
Kč, závazek vůči JUDr. J. L. ve výši 319 170,50 Kč a závazek vůči STRODEN
MANAGEMENT LIMITED ve výši 526 761,74 Kč tak, že na úpadce a na žalovanou
připadá ? každého ze závazků (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok IV.).
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací
soud“) rozsudkem dne 25. července 2012, č. j. 20 Co 297/2012-309, rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že úpadce je povinen zaplatit žalované
vypořádací podíl ve výši 628 031,- Kč; úpadci se přikazují dluhy patřící do
společného jmění manželů, a to dluh vůči České republice – České správě
sociálního zabezpečení ve výši 28 543,- Kč, dluh vůči Zdravotní pojišťovně
Metal – Aliance ve výši 65 829,- Kč, dluh vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně
České republiky ve výši 276 903,- Kč, dluh vůči Matco, s. r. o., ve výši 55
085,29 Kč, dluh vůči Městu Slaný ve výši 1 102 891,93,- Kč, dluh vůči K. B. ve
výši 379 382,- Kč, dluh vůči JUDr. J. L. ve výši 319 170,50,- Kč a dluh vůči
STRODEN MANAGEMENT LIMITED ve výši 526 761,74 Kč; výrok I. rozsudku soudu
prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky
II. až IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přípustnost dovolání
spatřuje v tom, že byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Žalovaná v první řadě zdůrazňuje, že úpadce od roku 1992 samostatně podnikal, a
proto nelze do společného jmění manželů zahrnout podnik, tj. včetně závazků do
něho náležejících. Vzhledem k tomu do pasiv společného jmění manželů nespadá
nezaplacené sociální pojištění úpadce, jeho zdravotní pojištění vůči
společnosti Metal Aliance a neuhrazené pojištění vůči VZP ČR. Navíc tyto
závazky přesahují míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a vznikly bez
souhlasu žalované, „došlo k jejich prekluzi tvrzení v odvolání“, tudíž i z
tohoto důvodu by je nebylo možno považovat za součást společného jmění manželů. Žalovaná zdůrazňuje, že žalovaná ani soud nejsou v tomto sporu vázáni tím, že
určité závazky se považují v konkursu úpadce za zjištěné. Z uvedených důvodů má
žalovaná za to, že do společného jmění manželů nelze zahrnout ani závazek
úpadce vůči společnosti STRODEN MANAGEMENT LIMITED ve výši 526 761,74 Kč,
kterou uplatnil žalobce na základě přihlášky pohledávky této společnosti do
konkursního řízení úpadce. Úpadce tuto pohledávku popřel, jelikož zanikla
uhrazením původnímu majiteli této pohledávky, před jejím postoupením na
současného věřitele úpadce. Jelikož se k popření pohledávky úpadcem nepřihlíží
a žalobce pohledávku uznal, považuje se tato pohledávka vůči úpadci za
zjištěnou. Odvolací soud pochybil při výkladu § 143 odst. 1 písm. b) občanského
zákoníku, když nezjišťoval u každého závazku, zda se jedná o závazek, který
nepřesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, a zda jeden z manželů
převzal závazek bez souhlasu druhého z nich. Soudy obou stupňů přitom nebyly
vázány tím, že určité závazky se považují v konkursu úpadce za zjištěné. Jelikož žalované byla přiznána aktiva jen ve výši 54 650,- Kč, odvolací soud
dostatečně nepřihlížel k potřebám nezletilých dětí žalované a nebyl brán zřetel
k péči žalované o děti a k obstarávání společné domácnosti. Žalovaná je také názoru, že soud měl učinit výjimku z pravidla a při vypořádání
přihlédnout k ceně nemovitostí ke dni rozhodování soudu, a to podle stavu k
tomuto dni a ne ke dni zániku společného jmění manželů. Důvod pro aplikaci
výjimky spatřuje v několikaletém časovém rozpětí mezi prohlášením konkursu a
rozhodnutím odvolacího soudu. Žalovaná dále upozorňuje, že výrokem II. rozsudku
odvolacího soudu jí byla přiznána pohledávka, které se nedomůže jinak než v
rámci konkursního řízení, tudíž její reálné uspokojení bude výrazně menší. Jelikož společné jmění manželů není předluženo, byla by žalovaná rozhodnutím
odvolacího soudu poškozena na svém ústavně zaručeném právu na ochranu majetku
podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když se zde nacházejí
aktiva společného jmění manželů (zejména budova č. p. 41 a pozemek st. parc. č. 131/2), která mohou být úpadci a žalované přikázána do podílového
spoluvlastnictví.
S ohledem na uvedené žalovaná navrhuje, aby dovolací soud
zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolání není přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a žalovaná neformuluje právní otázky,
které by mohly mít zásadní právní význam podle § 237 odst. 3 občanského
soudního řádu, a proto je na místě dovolání odmítnout. Dovolání je nedůvodné i
věcně, když uplatňované námitky jsou nesprávné, nebo mají povahu polemiky se
správností zákonné úpravy. Za porušení základních lidských práv a svobod
žalované je například označeno, že soud neuvažoval o přikázání nemovitostí ve
společném jmění manželů do podílového spoluvlastnictví úpadce a dovolatelky. Takový postup přitom nebyl možný vzhledem k celkovému poměru aktiv a pasiv,
jakož i vzhledem ke zmaření účelu konkursu prohlášeného na majetek úpadce, když
by ideální část domu byla prakticky neprodejná. Souvislost mezi řízením o
vypořádání společného jmění manželů a konkursním řízením přitom nelze pomíjet,
neboť nutnost vypořádání byla založena právě skutečností, že na majetek úpadce
byl prohlášen konkurs. To, že pohledávka dovolatelky bude posuzována jako
pohledávka II. třídy vyplývá přímo ze zákona č. 328/1991 Sb. o konkursu a
vyrovnání (dále jen „ZKV“). Žalobce připomíná, že žalované nabízel dohodu o
vypořádání společného jmění manželů, kterou však odmítla. Zcela nesouhlasí s
tvrzením žalované, že soud dostatečně nepřihlížel k potřebám nezletilých dětí a
péči o ně, jakož i k obstarávání společné domácnosti. Dovolatelka zamlčuje, že
do jejího výlučného vlastnictví byly zařazeny veškeré movité věci tvořící
vybavení domácnosti úpadce a žalované a do výlučného vlastnictví úpadce byly
zařazeny jen věci deponované u soudu či exekutora. K námitce žalované, že soudy
obou stupňů nezjišťovaly u každého závazku, zda se jedná o závazek
nepřesahující míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, nejenže chybí
konkrétnější specifikace této námitky, ale její nedůvodnost je naprosto zřejmá. Vždyť majetek manželů v nemovitostech, jakož i nemovitý majetek ve výlučném
vlastnictví úpadce každou z pohledávek vysoce převyšuje. Jde kromě toho o
pohledávky, kde se jednalo o společnou odpovědnost obou manželů z rozsudků
nalézacích soudů, kde oba manželé byli účastníky řízení, či o pohledávky z
podnikání úpadce, s nímž dovolatelka souhlasila a musela si přitom být vědoma
toho, že podnikatel je povinen platit daně a zdravotní a sociální pojištění. S
ohledem na uvedené žalobce navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě
zamítnuto. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.
Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů. Jelikož k zániku společného jmění manželů, jakož i k pravomocnému soudnímu
vypořádání došlo před 1. lednem 2014, projednal dovolací soud dovolání a
rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 25. července 2012,
dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu
ve znění účinném před novelou č. 404/2012 Sb. (tj. do 31. 12. 2012, dále jen
„o. s. ř.“). Podle § 243c odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné
nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které
muselo být dovolací řízení zastaveno.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Podle konstantní judikatury v řízení o vypořádání společného jmění manželů
(dále též „SJM“) dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé
vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek
soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání
je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku
odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v
důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn
přezkoumat celé rozhodnutí. Pokud tedy odvolací soud změní rozhodnutí soudu
prvního stupně o vypořádání SJM jen ohledně některých vypořádávaných položek,
může dovolací soud přezkoumat jeho rozsudek jako měnící pouze v rozsahu změny
rozsudku soudu prvního stupně; rozhodnutí týkající se položek, které nebyly
změnou rozhodnutí soudu prvního stupně v odvolacím řízení dotčeny, lze
přezkoumat jen za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3110/2010
(uveřejněný pod č. 35/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupný na
www.nsoud.cz), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2013, sp. zn. 22
Cdo 2939/2012 (uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2014, č. 8, s. 292)]. Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že rozsudkem odvolacího soudu
byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání
však podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dána, neboť v posuzovaném
případě odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze v tom, že
nezahrnul část dluhů do společného jmění manželů (dluh vůči Finančnímu úřadu ve
Slaném, dluh úpadce jako vlastníka malé organizace, která dluží nezaplacené
sociální pojištění České správě sociálního zabezpečení), dále v tom, že veškeré
dluhy spadající do společného jmění manželů přikázal úpadci, a také v tom, že
výši vypořádacího podílu nově stanovil částkou 628 031,- Kč, přičemž žalovaná
tuto část rozhodnutí odvolacího soudu žádným způsobem nezpochybňuje a
neuplatňuje vůči ní žádnou dovolací argumentaci nikterak nezpochybňuje. Vzhledem k tomu v řešené věci by mohlo být dovolání přípustné jen podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004 (uveřejněné pod C 3080 v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen
„Soubor“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo
775/2002 (uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457) a řadu
dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné
jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v
nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací
soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem
pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (publikovaným ve sbírce
zákonů pod č. 147/2012 Sb.), zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání
dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že splnění podmínek
formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému
přezkumu jí podaného dovolání [k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne
6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)]. V posuzovaném případě není dovolání přípustné již z toho důvodu, že žalovaná v
rozporu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nevymezila otázku
zásadního právního významu, na kterou by měl dovolací soud reagovat, nicméně
rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska obsahu dovolání věcné správné.
V posuzovaném případě dovolatelka namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil
dluhy vůči České správě sociálního zabezpečení, proti Zdravotní pojišťovně
Metal – Aliance a proti Všeobecné zdravotní pojišťovně, které podle dovolatelky
nejsou součástí společného jmění manželů, ale podniku úpadce. Dovolací soud v minulosti dovodil, že předmětem bezpodílového spoluvlastnictví
manželů nebyly věci sloužící výkonu povolání jen jednoho z manželů [k tomu
srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo
1717/2000 (uveřejněný pod č. C 1127 v Souboru)], přičemž soudní praxe dovodila,
že takovou věcí je i podnik a vyloučila jej z předmětu zákonného majetkového
společenství [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2004,
sp. zn. 22 Cdo 684/2004 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 3,
str. 98)]. Podnik náležející do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela se
k 1. srpnu 1998, kdy zákon č. 91/1998 Sb. nabyl účinnosti, předmětem společného
jmění manželů nestal. [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna
2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2007,
č. 19, str. 718)]. Na druhou stranu výnosy z podnikatelské činnosti součást
společného jmění manželů tvoří [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
18. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2296/2004 (uveřejněný pod č. C 3381 v Souboru),
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2010, sp. zn. 22 Cdo 4926/2008
(uveřejněné pod č. C 8960 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2014, sp. zn. 22 Cdo 3705/2014 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Podle § 143 odst. 1 obč. zák. společné jmění manželů tvoří a) majetek nabytý
některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou
majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za
majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které
podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v
rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve
vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako
právnímu nástupci původního vlastníka, b) závazky, které některému z manželů
nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků
týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž
rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal
jeden z nich bez souhlasu druhého. Dovolací soud v této souvislosti především zdůrazňuje, že právní režim dluhů za
nezaplacené odvody na sociálním a zdravotním pojištění za úpadce je třeba
odlišovat od osudu dluhů souvisejících se zaměstnanci, což také správně
odvolací soud vystihl. Ve vztahu k uvedeným zákonným odvodům za zaměstnance
uzavřel, že tyto netvoří součást společného jmění manželů z toho důvodu, že
podnik úpadce netvořil součást společného jmění manželů a uvedené dluhy „patří
k podniku“. Podnik právní úprava obsažená v zákoně č. 513/1991 Sb. chápala jako věc (§ 5
odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník).
Jeho obsahem byl soubor
hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání, přičemž k
podniku náležely věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli
a slouží k provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto
účelu sloužit (§ 5 odst. 1 obchodního zákoníku). Dlužné zákonné odvody za zaměstnance jsou dluhy související s touto věcí, ale
nejsou její součástí. Proto ostatně ustanovení § 476 obchodního zákoníku ukládá
kupujícímu podniku převzít závazky prodávajícího související s podnikem a
zaplatit kupní cenu. Pokud by tyto závazky měly být přímo součástí podniku,
byla by taková zákonná povinnost nadbytečná. Z uvedeného vyplývá, že dluhy na
zákonných platbách netvoří součást společného jmění z toho důvodu, že jde o
dluhy vzniklé při provozování podniku jakožto výlučného majetku, tj. jde o
závazky týkající se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich - podnikateli
– úpadci [§ 143 odst. 1 písm. b) obč. zák.]. Vzhledem k tomu je správný závěr
odvolacího soudu, že do společného jmění manželů nespadají dluhy související s
podnikem, kam odvolací soud zařadil nezaplacené daně a dluhy na odvodech za
zaměstnance. Tento závěr ostatně ani dovolatelka nenapadá, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu, které tyto dluhy (oproti závěrům soudu prvního stupně)
neučinilo součástí vypořádání jakožto dluhy tvořící součást společného jmění
manželů, je rozhodnutím ve prospěch dovolatelky. Od těchto případů je však nutno odlišovat dluhy a nedoplatky na zdravotním a
sociálním pojištění, které se týkají samotné osoby podnikatele (úpadce). Z výše
uvedené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že výnosy z podnikání (tj. příjmy,
na které se vztahují odvody na zdravotní a sociální pojištění) jsou součástí
společného jmění manželů, a nejde tak o výlučný majetek jednoho z manželů. Jestliže se pak k takovému majetku tvořícímu součást společného jmění manželů
vztahují zákonné povinnosti spočívající v tzv. odvodech z těchto příjmů, jedná
se o závazky, které nejsou z režimu společného jmění manželů vyloučeny jen
proto, že mají základ ve výkonu podnikatelské činnosti. Dovolací soud sdílí názor vyslovený v odborné literatuře, že součástí
společného jmění manželů jsou i závazky (dluhy), které vznikly ex lege nebo na
základě rozhodnutí orgánu veřejné moci, což ostatně nezpochybňuje ani sama
dovolatelka (k tomu srovnej Eliáš, K. a kolektiv autorů: Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek § 1 – 487. Linde Praha, 2008, str. 643). Stejná odborná literatura pak vychází z toho, že u těchto závazků se neuplatní
korektiv míry přiměřené majetkovým poměrům manželů, a to právě z toho důvodu,
že se nejedná o závazky, které některý z manželů převzal, ale o závazky, které
jednomu z manželů vznikly (tamtéž, str. 643 – 644). Nicméně i kdyby se i u
těchto dluhů (svou povahou jiných než smluvních) měla zvažovat míra přiměřená
majetkovým poměrům manželů, jak naznačuje jiná část odborné literatury (k tomu
srovnej : Dvořák, J. – Spáčil, J. : Společné jmění manželů v teorii a v
judikatuře. 3. vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str.
95), je
zřejmé, že by nešlo o hledisko, které by takové dluhy vyloučilo z režimu
společného jmění manželů. Jedná se totiž o dluhy (závazky), které se váží na
dosažený příjem, který podrobují zákonným odvodům ve výši přímo stanovené
zákonem. Existence těchto dluhů tak předpokládá dosažený příjem, ze kterého
mají být tyto zákonné povinnosti plněny v zákonné výši; nemůže tak jít o dluhy,
které by přesáhly míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů. Jelikož se předmětem společného jmění manželů stávají výnosy z podnikání,
stávají se obdobně předmětem společného jmění manželů i dluhy vzniklé v
bezprostřední souvislosti s těmito výnosy, jimiž jsou (v poměrech dané věci)
povinné odvody na sociálním a zdravotním pojištění za zaměstnance, případně
penále a jiná příslušenství s těmito platbami spojená. Dovolací soud totiž
zastává názor, že je žádoucí, aby druhý manžel, který profituje z výnosů z
podnikání druhého manžela, byl současně odpovědný za dluhy bezprostředně s
těmito výnosy spjaté, tj. neuhrazené povinné odvody. Daně a povinné odvody na
sociální a zdravotní pojištění přitom nemohou přesahovat míru přiměřenou
majetkovým poměrům manželů, neboť tyto dluhy jsou odvislé od příjmu úpadce z
jeho činnosti, tudíž jejich výše musela být logicky těmto příjmům přiměřená. Pokud dovolatelka v souvislosti s těmito dluhy poukazovala na skutečnost, že je
nelze považovat za součást společného jmění manželů „vzhledem k prekluzi těchto
závazků tvrzenou v odvolání ve spojení se skutečností, že nejsou soud ani
dovolatelka v tomto sporu vázáni tím, že určité závazky se považují v konkursu
úpadce za zjištěné“, jde o natolik obecné výhrady bez jakékoliv bližší
konkretizace, že neumožňuje dovolacímu soudu uvedené námitky jakkoliv posoudit. Dovolatelka dále namítala, že dluh vůči STRODEN MANAGEMENT LIMITED je rovněž
součástí podniku úpadce a dále že soud měl učinit výjimku z pravidla a při
vypořádání přihlédnout k ceně věcí ke dni rozhodování soudu podle stavu k
tomuto dni a ne ke dni zániku společného jmění manželů, neboť došlo k
několikaletému časovému rozpětí mezi prohlášením konkursu a rozhodnutím
odvolacího soudu. Tyto námitky přípustnost dovolání založit nemohou. Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v
občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na
odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v
odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které
nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v
odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v
nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008 (uveřejněné pod č. C 7 484 v
Souboru), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo
468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, sp. zn. 22 Cdo
4131/2010 (vše dostupné na www.nsoud.cz)].
Pokud tedy dovolatelka svou námitku
neuplatnila v odvolacím řízení a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže
jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení
věci, jestli s touto námitkou přichází dovolatelka až v dovolání [srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 2507/2011
(uveřejněné pod č. C 12 242 v Souboru)]. Dluh vůči společnosti STRODEN MANAGEMENT LIMITED označili oba účastníci řízení
podle protokolu o jednání ze dne 17. června 2011 (č. l. 106 – 108) shodně jako
nesporný dluh. Soud prvního stupně posoudil tento dluh jako dluh spadající do
společného jmění manželů, přičemž žalovaná proti tomu v rámci odvolacího řízení
žádnou výhradu neuplatnila, a proto není možné odvolacímu soudu vytýkat, že se
touto námitkou nezabýval. Ostatně ani v dovolání tuto výhradu žádným způsobem
blíže nekonkretizuje a omezuje se na konstatování, že tento závazek do
společného jmění manželů zahrnout nelze. Podle § 144 pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky
vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. ledna 2015, sp. zn. 22 Cdo 1480/2013,
uveřejněném na www.nsoud.cz uvedl, že „Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. září
2005, sp. zn. 22 Cdo 2615/2004 uveřejněném pod C 3698 v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“),
uvedl: „Pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky
vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů (§ 144 ObčZ v platném
znění). Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku
řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní
důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí
(viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2727/99, publikovaný v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 528). Na účastníkovi, který tvrdí,
že určitá věc je ve společném jmění manželů, leží důkazní břemeno, že věc byla
nabyta za trvání manželství; pokud se toto nabytí prokáže a druhý z manželů
tvrdí skutečnosti, které i v takovém případě věc ze společného jmění vylučují,
bude na něm důkazní břemeno ohledně těchto skutečností.“
Zákonná úprava tedy předpokládá, že závazek vzniklý za trvání manželství tvoří
součást společného jmění manželů, umožňuje však vyvrácení této domněnky ve
prospěch závěru, že závazek součástí společného jmění manželů není, přičemž
povinnost tvrzení a důkazní břemeno k těmto okolnostem tíží toho z účastníků,
který namítá, že tento závazek společné jmění manželů tvořit nemá; v daném
případě se jednalo o procesní povinnosti žalované.
U námitky, že odvolací soud měl učinit výjimku z pravidla a při vypořádání
přihlédnout k ceně věcí ke dni rozhodování soudu podle stavu k tomuto dni a ne
ke dni zániku společného jmění manželů, neboť došlo k několikaletému časovému
rozpětí mezi prohlášením konkursu a rozhodnutím odvolacího soudu, je opět třeba
zdůraznit, že ocenění věcí bylo provedeno v řízení před soudem prvního stupně,
přičemž žalovaná v rámci odvolacího řízení nesprávnost způsobu ocenění
nenamítala, a proto není možné odvolacímu soudu vytýkat, že se touto námitkou
nezabýval. Nadto způsob ohodnocení věcí, které jsou součástí společného jmění manželů,
vychází z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, z níž vyplývá, že
„zásada, že při oceňování věcí, které náležejí do vypořádávaného SJM, se
vychází ze stavu věci ke dni zániku SJM, ale z její ceny v době, kdy se provádí
vypořádání, platí v případě, že jde o věc, kterou užíval na základě dohody ten
účastník, kterému je přikazována, nebo ji užívali oba a nedošlo k nadměrnému,
mimořádnému opotřebení či poškození“ [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 14. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3285/2007 (publikovaný v časopise Právní
rozhledy, 2008, č. 11, str. 418), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 3711/2011 (publikované v časopise Soudní
rozhledy, 2012, č. 11–12, str. 417)]. Dovolatelka důvod pro odchýlení se od
zásady pro způsob ohodnocení spatřuje v delším časovém období mezi prohlášením
konkursu a rozhodnutím odvolacího soudu, nicméně nikterak netvrdí, jak se tato
časová prodleva měla zcela konkrétně na majetku, který je předmětem vypořádání
společného jmění manželů, projevit. Obecné prohlášení v tom smyslu, že „stav a
cena věcí je zcela odlišná“, je toliko dovolatelkou ničím nepodloženou
spekulací, která ke zpochybnění závěrů odvolacího soudu nepostačuje. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud pochybil při výkladu § 143 odst. 1
písm. b) občanského zákoníku, když nezjišťoval u každého závazku, zda se jedná
o závazek, který nepřesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a zda
jeden z manželů převzal závazek bez souhlasu druhého z nich. V této souvislosti především dovolací soud poukazuje opětovně na to, že jde o
obecnou výhradu dovolatelky, která není konkretizována uvedením žádných
skutečností, na základě kterých by bylo možné tuto výhradu posoudit. Nadto
dovolací soud opětovně poukazuje na § 144, který předpokládá, že závazek
součást společného jmění manželů tvoří, pokud vznikl za trvání manželství se
zákonnou možností vyvrácení této domněnky opětovně ze strany dovolatelky. Podle protokolu o jednání ze dne 17. června 2011 (č. l. 106 – 108) byly mezi
účastníky řízení sporné dluhy uvedené pod položkami č.
80 až 83 (dluh vůči
České správě sociálního zabezpečení ve výši 2 693 838,- Kč, vůči Finančnímu
úřadu Slaný ve výši 1 019 582,55 Kč a ve výši 21 654,- Kč a vůči Zdravotní
pojišťovně Metal-Aliance ve výši 65 829,- Kč), a proto ostatními dluhy vyjma
těch, které se staly předmětem řízení později (například dluh vůči Všeobecné
zdravotní pojišťovně), se soud prvního stupně nemusel zabývat, jestliže
žalovaná neuplatnila tvrzení, podle kterých by tyto dluhy součástí společného
jmění manželů neměly být. Soud prvního stupně se otázkou, zdali tyto závazky
jsou součástí společného jmění manželů, zabýval, přičemž dovodil, že jsou
součástí společného jmění manželů, neboť se jedná o zákonné povinnosti,
případně sankce, na které vznikly za trvání manželství a na něž nelze použít
výjimku, že by byly převzaty bez souhlasu žalované a přitom by přesahovaly
rozsah přiměřený majetkovým poměrům manželů. Odvolací soud se věcí také řádně
vypořádal, když u části dluhů dovodil, že nejsou součástí společného jmění
manželů, tj. rozhodl ve prospěch dovolatelky, a když naopak nadále jako součást
společného jmění manželů považoval závazek vůči České správě sociálního
zabezpečení ve výši 28 543,- Kč, závazek vůči Zdravotní pojišťovně
Metal-Aliance ve výši 65 829,- Kč a závazek vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně
ČR ve výši 276 903,- Kč, jejichž zařazení do společného jmění manželů vysvětlil
dovolací soud výše. Z pohledu dopadu § 144 a jeho aplikace v souzené věci pak
závěrům odvolacího soudu nelze nic vytknout. Dovolatelka dále namítala, že soud že dostatečně nepřihlížel k potřebám
nezletilých dětí žalované a nebyl brán zřetel k péči žalované o děti a k
obstarávání společné domácnosti. I tato námitka je bez bližší konkretizace,
nicméně dovolací soud uvádí, že v rámci dovolacího přezkumu této otázky nelze
odvolacímu soudu nic vytknout. Soudy obou stupňů přihlédly k potřebám nezletilých dětí a vzaly na zřetel péči
žalované o děti a obstarávání společné domácnosti. Soud prvního stupně s
ohledem na závěry obsažené v rozsudku ze dne 31. října 2007, sp. zn. 22 Cdo
1725/2006 (publikovaném v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 12, str. 478),
rozhodl, že všechna aktiva společného jmění manželů mají být přikázána úpadci a
naopak pasiva mají být rozdělena mezi manžele rovným dílem, vypořádal společné
jmění manželů tak, že všechna aktiva vyjma věcí tvořících obvyklé vybavení
domácnosti a věcí sloužících k podnikání žalované přikázal úpadci a pasiva
rozdělil rovným dílem. U aktiv, která soud prvního stupně přikázal žalované,
zdůraznil, že jejich přikázání úpadci by bylo nepřiměřeně tvrdé, neboť u věcí
tvořících vybavení domácnosti se jedná o movité věci poměrně nízké hodnoty, ze
kterých by v exekučním řízení věřitelé nemohli dosáhnout vysokého výtěžku,
oproti tomu žalované a její rodině tyto věci mohou ještě sloužit k zajištění
základních potřeb rodiny. U kopírovacích strojů se také jedná o movité věci,
které s ohledem na výši pohledávek věřitelů mají nízkou hodnotu a současně
zajišťují příjem žalované, ze kterého hradí potřeby rodiny, a je to její jediný
příjem, ze kterého může splácet svoje dluhy.
Odvolací soud závěry soudu prvního
stupně v otázce rozdělení aktiv potvrdil, když zdůraznil, že soud prvního
stupně přihlédl k potřebám nezletilých dětí a žalované přikázal věci sloužící k
provozu domácnosti a věci sloužící k jejímu podnikání. Dovolací soud se shodně s odvolacím soudem domnívá, že bylo dostatečně
přihlédnuto k zájmu nezletilých dětí a celé rodiny. Zájem rodiny v posuzovaném
případě navíc není jediným zájmem, který je třeba zohlednit. Společné jmění
manželů totiž zaniklo prohlášením konkursu, proto je třeba mít na zřeteli, že
věci, které budou přikázány úpadci, mají sloužit k uspokojení věřitelů. Vzhledem k tomu dovolací soud v rozsudku ze dne 31. října 2007, sp. zn. 22 Cdo
1725/2006 (publikovaném v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 12, str. 478),
zdůraznil potřebu přikázat pokud možno všechna aktiva úpadci, neboť „mohou-li
být věřitelé manželů uspokojeni z předluženého společného jmění manželů v rámci
konkursu stejně jen částečně, i kdyby úpadci byla přikázána všechna aktiva
společného jmění, není pádného důvodu pro to, aby tato aktiva soud nepřikázal
úpadci a aby k uspokojení věřitelů byla vedena další řízení (např. exekuční) k
vydobytí neuspokojené části v soupisu uplatněných pohledávek vůči manželu
úpadce“. Při vypořádání zaniklého společného jmění manželů prohlášením konkursu
je tedy třeba hledat vyvážený stav mezi zájmem rodiny a mezi zájmy věřitelů,
což soudy obou stupňů v předmětné věci posoudily zcela správně, a proto jim
dovolací soud nemá co vytknout. Dovolatelka dále upozorňuje, že výrokem II. rozsudku odvolacího soudu jí byla
přiznána pohledávka, které se nedomůže jinak než v rámci konkursního řízení,
tudíž její reálné uspokojení bude výrazně menší. Dovolatelka se rozvodem
manželství stává věřitelem úpadce, její pohledávka je pohledávkou druhé třídy
(srov. § 32 odst. 4 ZKV), stejně jako většiny dalších věřitelů, a proto není na
místě, aby byla vůči ostatním věřitelům zvýhodňována. Zásadním rozdílem je
potom jen to, že podle § 26a odst. 3 ZKV není třeba přihlašovat do konkursního
řízení pohledávku vzniklou při vypořádání společného jmění manželů. I kdyby se
žalované nedostalo celého uspokojení jejího nároku v rámci konkursního řízení,
není vyloučeno, že se jí při trvání manželství tohoto uspokojení dostane v
budoucnu, neboť podle § 114 obč. zák., resp. § 646 o. z. mezi manželi nepočne
běžet promlčecí lhůta [srovnej rozsudek ze dne 31. října 2007, sp. zn. 22 Cdo
1725/2006 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 12, str. 478)]. Dovolatelka v neposlední řadě namítá, že byla poškozena rozhodnutím odvolacího
soudu na svém ústavně zaručeném právu na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, neboť jsou zde aktiva společného jmění
manželů, která mohou být úpadci a žalované přikázána do podílového
spoluvlastnictví. Také tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť napadené
rozhodnutí je zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Z rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že společné jmění manželů se
zpravidla vypořádává tak, že se jednotlivé položky náležející do zaniklého
společného jmění manželů přikážou do výlučného vlastnictví některého z
účastníků řízení, přičemž soud tak může učinit i proti jejich vůli [viz
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2004, sp. zn. 22 Cdo
1399/2004 (uveřejněný pod č. C 3096 v Souboru), nebo rozsudek ze dne 25. února
2014, sp. zn. 22 Cdo 2674/2012 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2014,
13-14, str. 510)]. Dovolací soud sice v minulosti připustil, že společné jmění
manželů, do něhož náleží nemovitost, může být výjimečně vypořádáno i tím
způsobem, že soud přikáže nemovitost do podílového spoluvlastnictví účastníků,
jedná se však o rozhodnutí výjimečné, dané okolnostmi konkrétního případu, kdy
jiné řešení není přijatelné [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000 (publikovaný pod č. C 496 v Souboru),
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2004, sp. zn. 30 Cdo 1510/2002
(publikovaný pod č. C 2295 v Souboru), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 2846/2012 (dostupný na www.nsoud.cz), rozhodnutí
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 8. 1969, sp. zn. 4 Co 313/69
(publikované pod č. 76/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1725/2006
(publikovaném v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 12, str. 478), však
vypořádání věcí náležejících do společného jmění manželů zaniklého prohlášením
konkursu tím způsobem, že by došlo k jejich přikázání do podílového
spoluvlastnictví, takřka zcela vyloučil, když uvedl, že „posuzovaný případ
patří druhově k těm, kdy bude namístě, aby aktiva společného jmění manželů
nebyla mezi manžely rozdělena, ale přikázána jednomu z manželů, a to logicky
úpadci. Tato výjimečnost řešení, k němuž také shodně přistoupily v této věci
soudy obou stupňů, je odůvodněna předlužeností společného jmění manželů a
principem ochrany věřitelů – obecným zájmem na dodržování platně uzavřených
závazků. Ostatně tito věřitelé ve vtahu k úpadci a jeho manželce nejsou vázáni
ani jejich dohodou (§ 150 odst. 2 ObčZ) ani rozhodnutím soudu potud, že se
podle práva mohou domáhat uspokojení svých pohledávek za společným jměním
manželů, resp. splnění společných závazků úpadce a jeho manžela ve smyslu § 143
odst. 1 písm. b) ObčZ ve spojení s § 145 odst. 3 ObčZ, i z aktiv přikázaných z
majetku ve společném jmění manželů do výlučného majetku manžela úpadce na tomto
manželovi (v daném případě na žalované). Mohou-li být věřitelé manželů
uspokojeni z předluženého společného jmění manželů v rámci konkursu stejně jen
částečně, i kdyby úpadci byla přikázána všechna aktiva společného jmění, není
pádného důvodu pro to, aby tato aktiva soud nepřikázal úpadci a aby k
uspokojení věřitelů byla vedena další řízení (např. exekuční) k vydobytí
neuspokojené části v soupisu uplatněných pohledávek vůči manželu úpadce“.
V posuzovaném případě soudy obou stupňů mimořádné důvody pro přikázání aktiv do
podílového spoluvlastnictví neshledaly, přičemž podle dovolací soud neshledal,
že by tyto závěry byly zjevně nepřiměřené. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání jako přípustné, dovolání žalované
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi účastníky vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání
žalované bylo odmítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty se v dané věci (vzhledem k
zastoupení žalobce advokátem) sestávají (v souladu s ustanovením § 137 o. s. ř.) z mimosmluvní odměny za dva úkony právní služby (příprava a převzetí věci a
vyjádření k dovolání) určené z tarifní hodnoty 682 681 Kč podle § 7 bodu 6 ve
spojení s § 8 odst. 6 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „vyhláška“),
částkou 11 060,- Kč za každý úkon [příprava a převzetí věci podle § 11 odst. 1
písm. a) vyhlášky a vyjádření k dovolání ze dne 2. listopadu 2012 podle § 11
odst. 1 písm. k)]. K tomu je nutno dále připočíst paušální částku náhrady
hotových výdajů za dva úkony právní služby ve výši 300,- Kč za každý úkon (§ 13
odst. 3 vyhlášky) a dále náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 4771,20 Kč (§
137 odst. 3 o. s. ř.). Celkem tak výše nákladů v dovolacím řízení na straně
žalobce činí 27 491,20 Kč. Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za
zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou
se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo
notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou
se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/,
ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního
tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení
podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu
(část věty za středníkem). Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna
2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb.,
nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o
sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni
je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Dovolací soud proto žalované uložil, aby žalobci nahradil náklady dovolacího
řízení ve výši 27 491,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi účastníky vedlejším účastníkem a
dovolatelkou vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146
odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že procesně úspěšnému vedlejšímu účastníku
náklady v dovolacím řízení, na jejich náhradu by měl nárok, nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobce domáhat
výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. března 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu