22 Cdo 2674/2012

22 Cdo 2674/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího

Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve

věci žalobce J. P., T., zastoupeného Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem v

Děčíně 1, Masarykovo nám. 193/20, proti žalované Mgr. Z. S., T., zastoupené

JUDr. Dagmar Csonkovou, advokátkou se sídlem v Lounech, Čs. Armády 2168, o

vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod

sp. zn. 9 C 314/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí

nad Labem ze dne 17. dubna 2012, č. j. 9 Co 83/2012-298, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. dubna 2012, č. j. 9 Co

83/2012-298, a rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. června 2011, č.

j. 9 C 314/2005-269, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Teplicích k

dalšímu řízení.

Okresní soud v Teplicích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. června

2011, č. j. 9 C 314/2005-269, výrokem pod bodem I. rozhodl, že z věcí, které

měli žalobce a žalovaná ve společném jmění manželů připadají do podílového

spoluvlastnictví žalobce a žalované, každému jednou polovinou, nemovitosti

zapsané na LV č. 25 pro k. ú. H., obec T., a to budova (bydlení) na pozemku

parc. č. 50, a pozemky parc. č. 50 – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 51 –

zahrada a parc. č. 52/1 zahrada. Do výlučného vlastnictví žalované připadá

kuchyňská linka včetně elektrospotřebičů v ceně 100.000,- Kč.

Výrokem pod bodem II. soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na

vyrovnání jeho podílu částku 50.000,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku.

Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků bylo rozvedené

ke dni 5. 9. 2002. Žalobce podal žalobu na vypořádání společného jmění manželů

(„SJM“) 5. 9. 2005; téhož dne podala stejnou žalobu i žalovaná. Ta se k žalobě

vyjádřila podáním doručeným soudu 31. 10. 2005; uvedla, že do SJM náleží kromě

věcí označených žalobcem ještě další věci, závazky a investice, které uvedla ve

své žalobě na vypořádání SJM podané rovněž 5. 9. 2002. K těmto položkám však

soud nepřihlédl, neboť zastával názor, že je žalovaná v tomto řízení uplatnila

až po uplynutí tříleté zákonem stanovené lhůty, tedy až v podání ze dne 31. 10. 2005 (§ 150 odst. 3 a 4 občanského zákoníku). Řízení o žalobě podané žalovanou

bylo zastaveno pro litispendenci. Soud dospěl k závěru, že předmětem vypořádání jsou pouze nemovitosti a zařízení

kuchyně uvedené ve výroku rozsudku. O ostatních věcech označených v návrhu

žalobce účastníci shodně uvedli, že nepatří do SJM. Při rozhodování o

vypořádání zaniklého SJM soud vyšel ze zjištění, že žádný z účastníků nemá o

předmětné nemovitosti zájem; žalovaná původně zájem projevila, ale neměla na

jejich vypořádání dostatek finančních prostředků. Vzhledem k tomu, že při

vypořádání SJM nelze nařídit prodej nemovitostí, považoval soud za jediný možný

způsob vypořádání přikázání nemovitostí do podílového spoluvlastnictví

účastníků. Do výlučného vlastnictví žalované pak přikázal zařízení kuchyně s

tím, že na vyrovnání podílů zaplatí žalobci částku 50.000,- Kč. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem

ze dne 17. dubna 2012, č. j. 9 Co 83/2012-298, rozsudek soudu prvního stupně

změnil tak, že z věcí, které měli žalobce a žalovaná ve společném jmění manželů

připadají do podílového spoluvlastnictví žalobce a žalované, každému jednou

polovinou, nemovitosti zapsané na LV č. 25 pro k. ú. H., obec T., a to budova

(objekt bydlení) na pozemku parc. č. 50, a pozemky parc. č. 50 – zastavěná

plocha a nádvoří, parc. č. 51 – zahrada a parc. č. 52/1 zahrada a kuchyňská

linka včetně elektrospotřebičů v ceně 100.000,- Kč. Dále rozhodl o náhradě

nákladů řízení. Odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za správné kromě části,

ve které soud přikázal vybavení kuchyně žalované. Zaujal názor, že žalovaná

uplatnila k vypořádání další položky až po uplynutí tříleté lhůty stanovené v §

150 odst. 4 obč. zák., proto k nim soud prvního stupně správně nepřihlédl. Je

nevýznamné, že soud ohledně těchto věcí prováděl dokazování. K námitce

žalované, že podala žalobu na vypořádání zaniklého SJM tentýž den jako žalobce,

odvolací soud poukázal na skutečnost, že toto řízení bylo pravomocně zastaveno

a správnost tohoto rozhodnutí nelze v tomto řízení o vypořádání SJM

přezkoumávat. Předmětem řízení mohly být jen položky uvedené žalobcem. Odvolací soud považoval rozhodnutí a úvahy soudu prvního stupně, které ho vedly

k přikázání nemovitostí do podílového spoluvlastnictví účastníků, za správné.

Souhlasil s tím, že v této konkrétní věci jsou dány výjimečné okolnosti, které

neumožňovaly soudu rozhodnout o vypořádání SJM přikázáním nemovitostí do

výlučného vlastnictví některému z bývalých manželů. O užívání nemovitostí

neměli zájem a oba shodně uvedli, že nedisponují finančními prostředky na

vyplacení spoluvlastnického podílu. Tento stav trval i v době rozhodování

odvolacího soudu. Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - dospěl k

závěru, že není důvod pro přikázání kuchyňské linky do výlučného vlastnictví

žalované, neboť je zamontovaná v předmětné nemovitosti, žalovaná ji neužívá,

nepotřebuje ji a v budoucnu bude sledovat vlastnický osud nemovitosti. V této

části rozsudek soudu prvního stupně změnil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost

opírá o § 237 odst. 1 písm. a) [písm. c)] občanského soudního řádu („o. s. ř.“)

a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalovaná namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu stejně jako soudu prvního

stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Otázkou po právní stránce

zásadní je postup soudu v případě, že oba účastníci tentýž den podají žalobu na

vypořádání SJM, zejména jaký je v tomto případě rozsah vypořádávaného majetku. Má za to, že taková otázka dosud nebyla řešena v rozhodovací praxi dovolacího

soudu. Žalovaná poukazuje na skutečnost, že každý z účastníků podal u Okresního soudu

v Teplicích žalobu na vypořádání SJM dne 5. 9. 2005. Ve své žalobě se domáhala

vypořádání v širším rozsahu než žalobce. Řízení o její žalobě vedené pod sp. zn. 9 C 318/2005 Okresní soud v Teplicích usnesením ze dne 21. 9. 2005, č. j. 9

C 318/2005-59, zastavil pro překážku věci zahájené. Při prvním jednání v této věci založila do spisu svoji žalobu projednávanou

pod sp. zn. 9 C 318/2005 a domáhala se vypořádání SJM v tomto širším rozsahu. Soud prvního stupně nejprve projednával celý rozsah masy SJM včetně majetkových

hodnot označených žalobkyní. Avšak při jednání konaném 12. 5. 2011 seznámil

účastníky s novým právním náhledem na věc odvíjejícím se od závěrů v rozhodnutí

Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. 22 Cdo 183/2008, a to že lze

vypořádat pouze ty věci, které účastníci zahrnuli do vypořádání SJM do tří let

od právní moci rozsudku o rozvodu manželství. Od této chvíle k věcem označeným

žalovanou v její původní žalobě neprováděl dokazování a nepřihlížel k nim. Žalovaná jednak namítá, že právní názor Nejvyššího soudu, ke kterému dospěl až

několik let po zahájení řízení o vypořádání SJM, neměl být na danou věc

aplikován. V případě její žaloby nemohl soud prvního stupně v dané době

postupovat jinak, než že zastavil řízení v téže věci pro překážku věci

zahájené. V důsledku toho byla žalované odňata možnost vypořádat veškerou masu

náležející do SJM a i možnost vypořádat nezahrnuté položky v samostatném

řízení. Žalovaná má za to, že podáním souběžné žaloby včas uplatnila a vymezila

masu SJM ve lhůtě tří let od zániku manželství a že soud měl rozhodnout o

vypořádání v tomto rozsahu. Žalovaná namítá i nesprávné posouzení věci spočívající v tom, že soud

nemovitosti přikázal do podílového spoluvlastnictví účastníků. Tento postup by

měl být používán pouze ve zcela výjimečných případech, o takový v dané věci

nejde. Z ustálené judikatury vyplývá, že zejména u nemovitostí nic nebrání

tomu, aby byly přikázány do výlučného vlastnictví jednoho z bývalých manželů i

proti jeho vůli a nedostatek finančních prostředků není důvodem pro přikázání

věcí do podílového spoluvlastnictví. Pokud by bývalí manželé měli vůli setrvat

v podílovém spoluvlastnictví, nemuseli by podávat žalobu na vypořádání SJM. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k

dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že otázky, které žalovaná uplatňuje v

tomto řízení, měla uplatnit v řízení vedeném pod sp. zn. 9 C 318/2005, které se

týkalo její žaloby. Rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně považuje

za správná. Souhlasí i s přikázáním nemovitostí do podílového spoluvlastnictví,

neboť za situace, kdy žádný z účastníků nemá dostatek finančních prostředků na

vyplacení druhého účastníka a žádný z nich nemá o nemovitost zájem, jde o

jediné správné řešení. To umožňuje v budoucnu kterémukoliv z nich podat žalobu

na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví s tím, že v tomto řízení již soud může

rozhodnout o prodeji předmětných nemovitostí. Žalobce navrhuje, aby dovolací

soud dovolání odmítl, eventuelně zamítl. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných

ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti

vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se

ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných

a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem

nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních

předpisů. Protože k zániku společného jmění manželů a pravomocnému rozhodnutí o žalobě na

vypořádání společného jmění manželů došlo před 1. lednem 2014, projednal

dovolací soud a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964

Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle

občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 - srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. - o. s. ř.).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b)

o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího

řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal

a zjistil, že dovolání je důvodné. Jestliže odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně o vypořádání SJM

jen ohledně některých vypořádávaných položek, může dovolací soud přezkoumat

jeho rozsudek jako měnící pouze v rozsahu změny rozsudku prvního stupně;

rozhodnutí týkající se položek, které nebyly změnou rozhodnutí soudu prvního

stupně v odvolacím řízení dotčeny, lze přezkoumat jen za podmínek uvedených v §

237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí

odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí

o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení

přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze. Dovolatelka měnící část rozhodnutí odvolacího soudu nenapadá, proto dovolání

není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. V dané věci se přípustnost dovolání opírá o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.;

otázka, jaký je postup soudu v případě, že každý z účastníků tentýž den podá

žalobu na vypořádání SJM, ani otázka, zda taková „duplicitní“ žaloba, podaná

ještě ve tříleté lhůtě pro vypořádání SJM má ten účinek, že na majetkové kusy v

ní uvedené nelze vztáhnout zákonnou domněnku vypořádání (§ 150 odst. 4 obč. zák.), nebyla dovolacím soudem doposud řešena. Nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání

dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání

rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle

stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou,

své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých

věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že

podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních

majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných (§ 150 odst. 4 obč. zák.). „Soudní praxe se přiklání k závěru, že řízení o vypořádání společného jmění

manželů je řízením, ve kterém mají účastníci na obou stranách sporu jak

postavení navrhovatele, tak i postavení odpůrce (iudicium duplex - viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 684/2004, Soubor civilních rozhodnutí

a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 2943). To vyplývá z toho, že každý z

účastníků může (do tří let od zániku SJM) označovat majetek, který je třeba

vypořádat, aniž by šlo formálně o vzájemnou žalobu, že soud není vázán návrhy

účastníků, a konečně z toho, že podá-li jeden z bývalých účastníků společného

jmění návrh na jeho vypořádání, je tím konzumováno i žalobní právo druhého

účastníka, který již žalobu nemůže podat.“ (Dvořák, J., Spáčil, J.: Společné

jmění manželů v teorii a v judikatuře. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 3. vydání,

s. 216).

Podá-li tedy jeden z účastníků zaniklého společného jmění manželů návrh na jeho

vypořádání, je tím konzumováno i právo druhého z účastníků domáhat se

vypořádání; podá-li druhý účastník stejnou žalobu v době, kdy je řízení již

zahájeno, je na tuto žalobu třeba pohlížet jako na procesní návrh v již

zahájeném řízení; tímto duplicitním návrhem není zahájeno řízení a není namístě

jej proto zastavovat. Obdobnou problematikou se zabýval dovolací soud již v rozsudku ze dne 11. prosince 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011, ve kterém s odkazem na právní názor,

který vyslovil v usnesení ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008,

Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 8310, jakož i v

řadě dalších rozhodnutí uvedl:

„Podle ustálené judikatury v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví

(i společného jmění manželů) může soud vypořádat jen ten majetek či hodnoty

tvořící společné jmění manželů, které účastníci řízení navrhli k vypořádání

soudním rozhodnutím do tří let od jeho zániku. Tento závěr učinil Nejvyšší soud

České republiky za využití předchozí judikatury (srovnej rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 23. května 2007, sp. zn. 22Cdo 1112/2006, uveřejněný v Souboru

civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5061),

kdy v návaznosti na to současně dovodil nepřípustnost uplatnění společné

pohledávky v režimu bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen BSM),

pokud nebyla uplatněna v tříleté zákonné lhůtě podle § 150 odst. 4 obč. zák. Nejvyšší soud v této souvislosti rovněž poznamenal, že předchozí praxe, která

umožňovala kdykoliv během řízení o vypořádání BSM navrhnout nové položky k

vypořádání, vycházela ze starší úpravy, která předpokládala, že soud z úřední

povinnosti ‚pátrá‘ po majetku v BSM a že je povinen vypořádat jeho celou masu. Tento názor, který v praxi mimo jiné vedl k neúměrnému prodlužování sporů,

neboť umožňoval neomezené rozšiřování vypořádávaného majetku, je však

neudržitelný vzhledem k novější hmotně právní úpravě vycházející zejména z

posílení dispozitivního charakteru norem upravujících vypořádání BSM a také k

vzhledem k uplatnění zásad projednací a dispoziční v občanském soudním řízení

(k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 26. listopadu 2009,

sp. zn. 22 Cdo 1192/2007). Ani argumentace dovolatelky, upozorňující na možné negativní důsledky v

případě, že jeden z účastníků podá návrh na vypořádání těsně před uplynutím

tříleté lhůty (§ 150 odst. 4 obč. zák.), nemůže vést k opuštění uvedeného

názoru. V soukromém právu se tradičně uplatňuje zásada "vigilantibus iura

scripta sunt"; žalovaná měla dostatečnou dobu k tomu, aby se sama pokusila o

vypořádání zaniklého SJM ať již dohodou, nebo v soudním řízení. Jestliže se

spoléhala na to, že žalobce, se kterým se na vypořádání nedohodla, žalobu

nepodá, musí nést důsledky toho, že ji podal na samém konci lhůty. Ostatně

lhůta uvedená v § 150 odst. 4 obč. zák.

plní částečně stejnou funkci jako

promlčení a prekluze nároku; nutí totiž účastníky k tomu, aby právo na

vypořádání jednotlivých věcí uplatnili co nejdříve, neboť s odstupem času nejen

že přetrvává nežádoucí nejistota ohledně právního stavu, ale také dokazování se

stává náročnějším. Námitka, že jde o ‚iudicium duplex‘, je nepřípadná; kdyby totiž žalobu podala

sama (včas) poté, co ji podal žalobce, bylo by sice její žalobní právo již

konzumováno, ovšem věci, které by ve tříleté lhůtě navrhla v žalobě k

vypořádání, by vypořádány být musely. To platí i v případě, že by navrhla

položky k vypořádání v řízení zahájeném k návrhu žalobce, pokud by tak učinila

do tří let od právní moci rozsudku“. V nyní projednávané věci jde o opačný případ; dovolatelka sice včas podala

žalobu na vypořádání SJM a uvedla v ní věci, jejichž vypořádání se domáhala,

ovšem – protože nevěděla o žalobě podané protistranou týž den – neučinila tak

formou vyjádření k žalobě či podání v již zahájeném řízení, ale formou žaloby. S její žalobou měl soud prvního stupně nakládat jako s podáním v již zahájeném

řízení (práva účastníků řízení by nepoškodil ani postup, kdy by obě tato

„řízení“ spojil ke společnému projednávání). Rozhodně však předmětným podáním

dovolatelka včas navrhla položky ze zaniklého společného jmění k vypořádání a

bez ohledu na další procesní osud tohoto návrhu je měl soud do vypořádání

zahrnout. Lze tedy shrnout, že navrhne-li účastník zaniklého SJM ve tříleté lhůtě od jeho

zániku (§ 150 odst. 4 obč. zák.) žalobou k vypořádání konkrétní majetek,

ačkoliv v době podání této žaloby již řízení probíhalo na základě návrhu

druhého účastníka, je nárok na vypořádání těchto položek uplatněn včas. Tento právní názor je třeba aplikovat i na spory zahájené v době, kdy část

soudní praxe připouštěla při vypořádání postupné uplatňování nároků na

vypořádání majetkových položek, i když od zániku SJM uplynuly více než 3 roky

(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011,

a další rozhodnutí a literaturu tam uvedenou). Z uvedeného je zřejmé, že postup odvolacího soudu není v souladu s § 150 odst. 4 obč. zák., ani s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,

zajišťujícím práva žalované na soudní ochranu a na spravedlivý proces. Soudy v nalézacím řízení však rozhodly v souladu s judikaturou dovolacího

soudu, když nemovitost přikázaly do podílového spoluvlastnictví účastníků (viz

např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2004, sp. zn. 22 Cdo

1399/2004, dne 14. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 2597/2006, ze dne 12. července

2012, sp. zn. 22 Cdo 3268/2010). Nemá-li totiž žádný z účastníků prostředky na

vyplacení vypořádacího podílu k domu a současně občanský zákoník 1964

nepřipouští, aby soud při vypořádání SJM nařídil prodej domu a rozdělení

výtěžku prodeje, pak je jeho přikázání do podílového spoluvlastnictví účastníků

spravedlivým řešením; lze totiž předpokládat, že ten, kterému by byl dům

přikázán, by nesl veškeré úsilí, náklady a rizika spojené s jeho prodejem. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné.

Proto nezbylo, než rozhodnutí

odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno

rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,

zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k

dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.