22 Cdo 2939/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně I. M., dříve K., bytem v D., t. č. v J., zastoupené JUDr.
Františkem Loskotem, CSc., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Československé
armády 556, proti žalovanému J. I., bytem v B., zastoupenému Mgr. Dmitrijem
Pavlenko, advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, o vypořádání
společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 10 C
62/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 1. června 2012, č. j. 25 Co 197/2012-425, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
36.348,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr.
Františka Loskota, CSc.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Jičíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. prosince
2011, č. j. 10 C 62/2007-364, vypořádal společné jmění manželů – účastníků
řízení (dále SJM). Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i
žalovaného rozsudkem ze dne 1. června 2012, č. j. 25 Co 197/2012-425, změnil
rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že žalobkyni přikázal kromě věcí hodnot
a závazků uvedených v rozsudku soudu prvního stupně ještě polovinu závazku z
hypoteční úvěrové smlouvy uzavřené s Hypoteční bankou, a. s., ve výši zůstatku
– 1.818.301,65 Kč a žalovanému přikázal namísto celého závazku z hypoteční
úvěrové smlouvy uzavřené s Hypoteční bankou, a. s., ve výši zůstatku –
1.818.301,65 Kč pouze jeho polovinu. Odvolací soud změnil i výši vypořádacího
podílu, kterou uložil zaplatit žalovanému ve prospěch žalobkyně na částku
5.382.547,- Kč, a to ve dvou splátkách. První splátku ve výši 1.000.000,- Kč mu
uložil zaplatit do 2 měsíců od právní moci rozsudku a druhou ve výši
4.382.547,- Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a
uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření, které k němu
bylo podáno, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost
odkazuje. Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.). Dovolání není přípustné. Podle konstantní judikatury v řízení o vypořádání SJM dovolací soud
zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně
jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se
týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny
rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé
rozhodnutí. Pokud tedy odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně o
vypořádání SJM jen ohledně některých vypořádávaných položek, může dovolací soud
přezkoumat jeho rozsudek jako měnící pouze v rozsahu změny rozsudku soudu
prvního stupně; rozhodnutí týkající se položek, které nebyly změnou rozhodnutí
soudu prvního stupně v odvolacím řízení dotčeny, lze přezkoumat jen za podmínek
uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Propojení zkoumané části výroku
rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při
rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro
zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který pro nepřípustnost
dovolání přezkoumávat nelze (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 8. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, rozsudek ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3110/2010, a řadu dalších).
V projednávané věci změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v
neprospěch dovolatele jen pokud – oproti soudu prvního stupně – zahrnul do
vypořádání částku 70.000,- Kč, kterou měl žalovaný získat převodem obchodního
podílu. Ve zbývající části jde ve vztahu k dovolateli o rozhodnutí potvrzující. V potvrzující části by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru,
že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží
[§ 237 odst. 3 o. s. ř.]. Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není. Dovolatel upozorňuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1280/2011, z
něhož vyplývá zásada rovnoměrného rozdělení majetku účastníkům tak, aby částka,
kterou je jeden z manželů povinen druhému doplatit na vyrovnání podílů byla co
nejnižší. Tvrdí, že se odvolací soud touto zásadou neřídil, když mu přikázal
nemovitosti, aniž se zabýval otázkou, zda má prostředky na vyplacení podílu
žalobkyně. K tomu dovolací soud poznamenává, že soudní praxe vychází ze
závěru, že jestliže v řízení o vypořádání SJM vyjdou najevo různé skutečnosti
svědčící pro přikázání věci každému z účastníků, je na úvaze soudu
rozhodujícího v nalézacím řízení, jaké řešení zvolí. Jeho úvahu by dovolací
soud mohl zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená (k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2010, sp. zn. 22 Cdo
3915/2009). Z toho se podává, že pravidlo, že při vypořádání SJM se věci ze
zaniklého společného jmění mají mezi rozvedené manžele rozdělit tak, aby
částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho
podílu, byla pokud možno co nejnižší, nelze uplatňovat paušálně a bezvýjimečně. Soud může v odůvodněných případech věci ze zaniklého společného jmění rozdělit
i nerovnoměrně a rozhodnout o vyrovnání podílů v penězích, neboť někdy není
možné nebo účelné rozdělit společné věci mezi manžely podle velikosti jejich
podílů (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1456/2011). Soud prvního stupně řádně vysvětlil, proč nemovitosti
přikázal žalovanému (viz str. 9 a násl. jeho rozsudku), a jeho úvaha není
zjevně nepřiměřená; je sice třeba přisvědčit tomu, že dovolateli přikázání
nemovitostí za náhradu může způsobit problémy, ty by mu však způsobilo i
přikázání nemovitosti, ve které bydlí nebo té, ve které podniká, žalobkyni. Stejně tak lze přisvědčit soudu prvního stupně, že z průběhu řízení vyplynulo,
že vztahy mezi účastníky jsou vážně narušené, a tak by přikázání nemovitostí do
jejich podílového spoluvlastnictví jen oddálilo úplné vypořádání majetkových
vztahů a vyvolalo další spory.
Napadené rozhodnutí tak v této otázce není v
rozporu s judikaturou dovolacího soudu. K námitce, že soud nepřihlédl k tomu, že dovolatel měl větší podíl na získání
společného majetku: Stávající judikatura Nejvyššího soudu připouští při
vypořádání společného jmění manželů s přihlédnutím k zásadám uvedeným v § 149
odst. 3 obč. zák. stanovení jiných podílů manželů na společném majetku než
stejných. Takové výjimečné přiznání většího podílu při vypořádání společného
jmění manželů jednomu z manželů však nelze bez dalšího odůvodnit většími
zásluhami na získání majetku, aniž by byl zohledněn také přínos druhého manžela
při péči o rodinu a obstarávání společné domácnosti (k tomu srov. usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové z 21. 2. 1974, sp. zn. 10 Co 87/74, uveřejněné
v publikaci Nejvyšší soud ČSSR, Nejvyšší soud ČSR a Nejvyšší soud SSR o
občanském soudním řízení a o řízení před státním notářstvím, Praha, 1986, IV,
str. 499, a rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99). V dané věci nevyšly najevo ani nebyly tvrzeny výjimečné okolnosti, které by
důvod odklonu od rovnosti podílů odůvodňovaly. K námitce, že soudy nevycházely z hodnoty majetku ke dni rozhodnutí soudu, ale
z hodnoty ke dni zániku SJM: Výrokem pod bodem II. přikázal soud prvního stupně
do výlučného vlastnictví žalovaného věci a hodnoty „v obvyklé ceně k 28. 11. 2006“. Odvolací soud rovněž uvádí ve výroku rozsudku, že ceny a hodnoty věcí ve
svém rozhodnutí stanovil- stejně jako soud prvního stupně - v obvyklé ceně ke
dni 28. 11. 2006. Jde zjevně jen o nepřesné vyjádření, protože u nemovitostí
soud vyšel z jiné ceny, jak vyplývá z dodatku ke znaleckému posudku čl. 306 a
násl., kde jsou nemovitosti oceněny ke dni 4. 3. 2011, a z odůvodnění rozsudku
na str. 9 odst. 3. Z rozsudku čl. 4 odst. 5 vyplývá, že na ceně movitých věcí
se účastníci shodli. Dovolatel vytýká soudům, že v nalézacím řízení nevypořádaly též úroky z
hypotéčního úvěru, který jim byl přikázán každému jednou polovinou; má za to,
že postup soudů je v rozporu s právním názorem, který dovolací soud vyslovil v
rozsudku ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006. Postup odvolacího soud byl
však naopak s tímto rozhodnutím v souladu. Uvádí se v něm:
„1) Stal-li se předmětem vypořádání společného jmění manželů ke dni, kdy o něm
rozhoduje soud, dosud neuhrazený úročený dluh účastníků, vypořádá soud nejen
splatnou část dluhu (včetně úroků ode dne zániku společného jmění manželů do
dne rozhodnutí), ale i jeho příslušenství – úroky, které k dluhu přirostou
teprve v budoucnu. 2) Není-li ke dni vypořádání společného jmění manželů dluh účastníků uhrazen,
přikáže jej soud k úhradě některému z účastníků ve výši dané ke dni rozhodování
soudu, tj. včetně do té doby již kapitalizovaného příslušenství (úroků). S ohledem na konkrétní okolnosti určitého případu nelze obecně vyloučit ani
možnost přikázat celý zůstatek společného dluhu účastníků (včetně jeho
příslušenství) k úhradě každému z nich rovným dílem (např. došlo-li zaviněním
obou účastníků k vyššímu nárůstu dluhu a nelze odhadnout, jak dále poroste a
kdy bude splacen)“.
Z uvedeného vyplývá, že nelze-li výši budoucích úroků určit (což byl i daný
případ), nelze je vypořádat (není zřejmá částka k vypořádání), ale je třeba
dluh přikázat účastníkům rovným dílem; pokud jeden z nich bude výlučně platit
úroky, bude mít nárok na příslušnou náhradu, který bude moci uplatnit v
samostatném řízení. To vyplývá i z toho, že dělení SJM nemá vůči věřiteli –
hypotéční bance - účinky, dlužníky i nadále (bez ohledu na způsob vypořádání)
zůstávají oba manželé, a uplatní se tak ustanovení o společných závazcích (viz
§ 145 odst. 2 obč. zák., § 511 odst. 3 obč. zák.). Pokud pak jde o
kapitalizovaný úrok, jeho vypořádání dovolatel v nalézacím řízení neuplatnil,
jak ostatně připomíná i žalobkyně ve vyjádření k dovolání. Existence pohledávky ve výši 2.695.000,- Kč vychází ze skutkových zjištění
soudů nižších stupňů, kterými je dovolací soud při zvažování přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán; samotná skutečnost, že
společnost je v likvidaci ještě neznamená, že pohledávka je nedobytná (viz
např. § 72 a násl. obchodního zákoníku). Otázka, jak je tomu v dané věci, je
otázkou skutkovou, která je při úvaze o přípustnosti nenárokového dovolání
nevýznamná. K námitce, že žalobkyně uplatnila skutečnost, že žalovaný prodal obchodní podíl
ve společnosti Autoservis Imlauf, s. r. o., až poté, co nastala koncentrace
řízení, se uvádí: V řízení o vypořádání SJM dovolací soud zkoumá přípustnost
dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť (viz výše). V daném případě je rozhodnutí odvolacího soudu měnícím ohledně částky 35.000,-
Kč (tedy o polovinu z částky 70.000. - Kč, za kterou měl být obchodní podíl
prodán), o kterou je žalobce povinen zaplatit žalované více na vyrovnání výše
podílů. Ke změně došlo ohledně částky 35.000,- Kč, kterou odvolací soud oproti
soudu prvního stupně uložil žalobci zaplatit z částky 70.000,- Kč, kterou podle
odvolacího soudu získal z prodeje obchodního podílu. Dovolání žalobce proti
části výroku týkajícímu se (implicitně) zaplacení částky 45.000,- Kč však není
přípustné, neboť podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné
ve věcech, v nichž bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč (podobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1312/2012). Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 §
146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalovaného bylo odmítnuto, čímž žalobkyni
vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci (vzhledem k zastoupení žalobkyně advokátem) sestávají (v souladu
s ustanovením § 137 o. s. ř.) z odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k
dovolání) určené z částky 5.351.500,- Kč (podle § 8 odst. 6 a § 7 bodu 6. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
účinném do 31. prosince 2012 (tj.
naposledy ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb.),
částkou 29.740,- Kč. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální
sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou
byla původně změněna vyhl. č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního
soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května
2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Spolu s režijním
paušálem za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. advokátního
tarifu) jde o částku 30.040,- Kč. S připočtením náhrady za 21 % daň z přidané
hodnoty ve výši 6.308,- Kč činí náhrada nákladů řízení celkem částku 36.348,-
Kč. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může
žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.