22 Cdo 474/2012

22 Cdo 474/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,

a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce V.

B., bytem v H. – P., zastoupeného JUDr. Vandou Bieleckou, advokátkou se sídlem

v Havířově – Městě, Pavlova 8, proti žalované R. J., bytem v H. – P.,

zastoupené Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě –

Moravské Ostravě, Husova 2, o určení existence práva odpovídajícího věcnému

břemeni, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 112 C 170/2009, o

dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. července

2011, č. j. 57 Co 49/2011-174, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši

2.904,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce

JUDr. Vandy Bielecké.

Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění

před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., v odůvodnění usnesení, jímž

bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud

pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,

zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,

nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Karviné (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2.

listopadu 2010, č. j. 112 C 170/2009-127, ve výroku I. zastavil řízení o

určení, že na pozemku parc. č. 321 v katastrálním území D. T., obci Těrlicko

(dále jen ,,předmětný pozemek“), vázne věcné břemeno spočívající v právu chůze,

jízdy a hnaní dobytka ve prospěch vlastníků pozemku parc. č. 322 v katastrálním

území D. T., obci Těrlicko. Ve výroku II. určil, že na předmětném pozemku vázne

věcné břemeno práva chůze, jízdy a hnaní dobytka přes tento pozemek, a to ve

prospěch vlastníků pozemků parc. č. 312, parc. č. 313, parc. č. 314 a budovy,

nacházející se na pozemku parc. č. 312, to vše v katastrálním území D. T., obci

Těrlicko. Ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované

proti výrokům II. a III. rozsudku soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 11.

července 2011, č. j. 57 Co 49/2011-174, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil

(výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které

považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatňuje přitom

dovolací důvod postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř], nesprávného právního

posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a skutečnost, že rozhodnutí

odvolacího soudu „vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném

dokazování“ [§ 241a odst. 3 o. s. ř.]. Dovolatelka má za to, že věcné břemeno na předmětném pozemku nevázne,

neboť zápis do pozemkových knih byl učiněn k jinému pozemku, než který byl

uveden ve smlouvě o zřízení služebnosti zde dne 7. května 1921, kterou uzavřeli

právní předchůdci účastníků řízení. Dovolatelka nabyla předmětný pozemek v dobré víře v zápis v katastru

nemovitostí s tím, že nijak zatížen není. Uvádí přitom několik otázek zásadního

právního významu. Předně je otázkou zásadního právního významu, ,,zda lze v

soudním řízení dospět k závěru o existenci věcného břemene toliko na neurčitých

důkazních prostředcích, zejména na výpovědích svědků“. Otázkou zásadního

právního významu je podle ní i to, zda ,,může soud bez dalšího dokazování jen z

textu smlouvy z roku 1921 dovodit, že je chybný údaj v pozemkové knize“ a zda

je možné rozsah služebnosti soudem ,,stanovovat a rozšiřovat“. Zápis v

pozemkové knize podle jejího názoru není chybný, jak dovodil soud prvního

stupně, ale naopak správný, neboť takto byl v pozemkové knize veden po celou

dobu trvání zápisu. Smlouva o zřízení služebnosti ze dne 7. května 1921 je

neplatná pro neurčitost, neboť v ní není označeno právo, které je předmětem

služebnosti. Dovolatelka dále uvedla, že nalézací soudy nesprávně odmítly provést

důkaz geometrickým plánem, který by prokazoval, že pozemek, u kterého byla v

pozemkové knize evidována služebnost, sousedil s předmětným pozemkem. Nesprávný

je i závěr odvolacího soudu, že předmětný pozemek byl využíván jako věcné

břemeno k přístupu k nemovitostem ve vlastnictví žalobce. Má za to, že ke

vzniku práva odpovídajícího věcnému břemeni nemohlo dojít ani vydržením. Nalézací soudy k tomuto závěru navíc neprovedly žádné dokazování. Navrhla, aby

dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu

řízení. Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že otázky, které dovolatelka v

dovolání uvedla, nemohou založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Uvedl, že se ztotožňuje se závěry nalézacích soudů. Má za to, že v případě

přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže dovolatelka

uplatnit dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. Podle něj dovolatelce muselo být zřejmé, že na předmětném pozemku vázne

věcné břemeno, neboť jej sama využívala jako přístupovou cestu. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, jsou účastníkům

známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást spisu, a dovolací soud

proto na ně pro stručnost odkazuje. Dovolání není přípustné. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým

se mění zákon č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti

rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona

se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §

243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti

tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 11. července 2011,

projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského

soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012. Dovolání může být v řešené věci přípustné jen proti rozsudku

odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o

řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti

skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní

právní význam napadeného rozhodnutí. Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní

význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem

pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237

odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k

tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že

splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález

Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl

jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací

soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a

b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné

jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout

rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 3

o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v

nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani

dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního

významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou

dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních

rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080,

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002,

uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších,

implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS

414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H.

Beck,

svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v

dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po

dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež

by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména

ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových

stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne

29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání

neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s

právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího

soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného

rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října

2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a

stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666). Dovolatelka v dovolání neformuluje žádnou relevantní otázku zásadního

právního významu, která by měla být dovolacím soudem řešena, a existence takové

otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by

mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu. Z hlediska přípustnosti dovolání jsou bezvýznamné ty dovolací námitky, jimiž

dovolatelka vystihuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,

tj. námitky prostřednictví kterých uplatňuje názor, že řízení je postiženo

vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle

ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. totiž platí, že rozhodnutí odvolacího soudu

má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-

li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena

nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem

vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími

důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolatelka za otázku zásadního právního významu považuje posouzení, zda „lze v

soudním řízení dospět k závěru o existenci věcného břemene toliko na neurčitých

důkazních prostředcích, mezi něž řadí žalovaná zejména výpovědi svědků….i

pravděpodobnostní závěry uvedené ve sděleních katastrálního úřadu“. Tato námitka zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu založit nemůže. Přes deklaraci zásadního právního významu, obsaženou v uvedené dovolací

námitce, jde výhradně o obecné a neurčité vyjádření nesouhlasu s hodnocením

důkazů nalézacími soudy, a tudíž o výhradu vůči jejich postupu při hodnocení

dokazování. Pro svou obecnost nelze ani posoudit, zda v této části dovolatelka

uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle §

241a odst. 3 o. s. ř.; v obou případech by se však jednalo o důvody, jimiž

přípustnost dovolání podle v režimu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit

nelze.

Dále dovolatelka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje

posouzení, zda „lze bez dalšího dokazování zjednodušeně jen z textu smlouvy z

roku 1921 dovodit, že je chybný údaj v pozemkové knize, v níž má být namísto

správného označení parc. č. 2881 jako pozemku sousedícího se služebným pozemkem

uvedeno parc. č. 2880/1“. Ani v tomto ohledu není podmínka zásadního právního významu rozsudku odvolacího

soudu splněna. Odvolací soud částečnou nesprávnost zápisu do pozemkové knihy nedovodil –

oproti přesvědčení dovolatelky – jen z textu smlouvy z roku 1921; takový závěr

ostatně odvolací soud vůbec neučinil. V této otázce odkázal na závěry soudu

prvního stupně a jím provedené hodnocení dokazování. I v této části dovolání

nejde o řešení právní otázky v rovině zásadní právní významnosti, ale o

nepřípustnou polemiku s hodnocením důkazů provedeným nalézacími soudy. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nespočívá ani v řešení otázky, zda

„je možno po předložení listiny, z níž není zřejmý a patrný rozsah služebnosti,

tento rozsah svým vlastním uvážením soudem stanovovat a rozšiřovat“. I zde se totiž jedná o opětovnou polemiku s hodnocením důkazů a závěry, které

soudy přijaly a vyslovily, což ostatně výslovně připouští i dovolatelka v

dovolání, poukazuje-li na to, že soudy měly provedené důkazy vyhodnotit a

posoudit jinak. Dovolatelka dále spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom,

zda „je možno zatížit její pozemek právem průjezdu, je-li nadevší pochybnost v

řízení samém prokázáno, že na pozemek, jejž nyní vlastní, nemohl nikdo do roku

1995 z pozemku parc. č. 3206 vjíždět“. Bez ohledu na to, že i v této části se jedná o polemiku se skutkovými

zjištěními nalézacích soudů, dovolatelka přehlíží, že nalézací soudy svými

rozhodnutím nezatížily její pozemek věcným břemenem. Rozhodnutí soudů o tom, že

pozemek žalované je zatížen věcným břemenem, má deklaratorní, nikoliv

konstitutivní, charakter a pouze osvědčuje již existující stav. Rozhodnutími

soudů tak není věcné břemeno nově zakládáno (a tím pozemek žalované zatěžován),

ale je pouze autoritativně konstatováno, že na pozemku žalované věcné břemeno

vázne. Souhrnně řečeno, žalovaná nesouhlasí se závěry, které soudy přijaly při výkladu

smlouvy z roku 1921. Dovolací soud vychází v této souvislosti z ustálené judikatury potud, že

zjišťuje-li soud obsah smlouvy, jde o skutková zjištění; zabývá-li se tím, jaká

práva a povinnosti z takového ujednání vznikají, činí závěry právní (k tomu

srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo

4974/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího

soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8043 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 26. září 2011, sp. zn. 22 Cdo 3518/2009, uveřejněný na internetových

stránkách Nejvyššího soudu České republiky - www.nsoud.cz ). V poměrech výkladu

smlouvy týkající se věcného břemene a posouzení určitosti ujednání o věcném

břemenu dovolací soud v rozsudku ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 22 Cdo

1028/2009, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího

soudu, C. H.

Beck, pod pořadovým č. C 9319, vyložil, že vůle účastníků vtělená

do smlouvy v části týkající se ujednání o věcném břemenu je projevena určitě,

jestli je výkladem objektivně pochopitelná; jinak řečeno, může-li typický

účastník v postavení jejího adresáta tuto vůli bez rozumných pochybností o

jejím obsahu adekvátně vnímat. Dovolací soud již v usnesení ze dne 31. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 59/2007,

uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz,

vyložil, že pokud je výklad smluvních ujednání v rozhodnutí odvolacího soudu

spojen s jedinečným skutkovým základem, nemůže posouzení konkrétního článku

smlouvy a jeho výkladu činit z dovoláním napadeného rozhodnutí zásadního

právního významu. Výklad smluvního ujednání odvolacím soudem by mohl dovolací

soud přezkoumat pouze v případě zjevné nepřiměřenosti závěrů odvolacího soudu

(ke shodným závěrům se dovolací soud přihlásil např. v usnesení ze dne 24. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 1664/2010, uveřejněném v Souboru civilních

rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 10

708). O takový případ se však v souzené věci nejedná. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně vyložil argumentaci, na

základě které dospěl k závěru o existenci věcného břemene. Dovolací soud pro

stručnost na tuto pasáž rozhodnutí odvolacího soudu odkazuje, přičemž úvahy

odvolacího soudu v daném směru v žádném ohledu nelze považovat za zjevně

nepřiměřené. Dovolací argumentace proti těmto závěrům se ostatně omezuje toliko

na obecné vyjádření nesouhlasu dovolatelky se závěry nalézacích soudů se

souběžnými výhradami vůči učiněným skutkovým zjištěním a způsobu hodnocení

dokazování. Pro úplnost dovolací soud dodává, že bez ohledu na výše uvedené by rozhodnutí

odvolacího soudu obstálo z hlediska svého výsledku i z dalších důvodů. Odvolací soud totiž poukázal (nad rámec svých závěrů, na základě kterých

rozhodl o existenci věcného břemene) na skutečnost, že i kdyby měl mít chybný

zápis služebnosti do pozemkové knihy za následek absenci vzniku práva

odpovídajícího věcnému břemenu, došlo by k jeho vzniku vydržením práva

odpovídajícího věcnému břemenu, přičemž tento svůj závěr v odůvodnění rozsudku

podrobně odůvodnil. Ve vztahu k této části rozsudku odvolacího soudu pak dovolatelka uplatňuje

výhradně dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř., jimiž

však přípustnost dovolání založit nelze. V rámci dovolání dovolatelka namítá, že se soudy „zcela nesprávně vypořádaly

rovněž s otázkou promlčení práva odpovídajícího věcnému břemenu“. Vzhledem k

tomu, že dovolací argumentace v tomto směru neobsahuje žádné odůvodnění, není

zřejmé, jaké konkrétní výhrady vůči závěrům nalézacích soudů dovolatelka

uplatňuje a jakými dovolacími námitkami by se měl dovolací soud. Z povahy věci vyplývá, že při tvrzení o promlčení výkonu práva odpovídajícího

věcnému břemenu může jít především o námitku, že obsah věcného břemene nebyl po

zákonem stanovenou dobu vykonáván (takovou námitku ostatně uplatnila

dovolatelka i v rámci odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně).

Jestliže

její obsah měl být i předmětem dovolacích výhrad, pak dovolatelka přehlíží, že

jde opětovně o nepřípustnou polemiku se skutkovými zjištěními, neboť odvolací

soud vyšel z toho, že obsah práva odpovídajícího věcnému břemenu byl setrvale

vykonáván, což promítl i do svého závěru o vydržení práva odpovídajícího

věcnému břemenu. Současně pak – s odkazem na skutková zjištění učiněná soudem

prvního stupně – uzavřel, že toto právo bylo vykonáváno i v následujícím období

právními předchůdci žalobce i žalobcem samotným. Dovoláním vystihuje dovolatelka též výhradu, že soudy „ponechaly bez povšimnutí

i aspekt morálky a dobrých mravů, když žalobce namísto toho, aby se snažil s

žalovanou dohodnout, poté, kdy zjistil, že nemá žádné věcné právo k přístupu,

účelově vyhledá smlouvu sjednanou před 90ti léty, o jejíž existenci ničeho

nevěděli ani jeho právní předchůdci a na jejím základě se domáhá určení

existence sporného věcného břemene“. Ani tato námitka není důvodná. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 4. května 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99,

uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 1999, č. 8, str. 429, vyložil, že

uplatnění žaloby na určení vlastnictví nemůže být posuzováno jako výkon práva,

který by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Dovolací

soud v tomto rozhodnutí zdůraznil, že takovým rozhodnutím se žádná práva a

povinnosti nezakládají, pouze se jím konstatuje, zda určitý právní vztah či

právo existují nebo neexistují. Uvedené závěry se obdobně prosadí i v poměrech žaloby o určení existence

věcného břemene, neboť i takovým rozhodnutím se toliko konstatuje, že určitý

právní vztah či právo existuje či neexistuje. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243b odst. 1, 5 věty první a §

218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224

odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. když dovolání žalované bylo odmítnuto, čímž

žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci (vzhledem k zastoupení žalobce advokátem) sestávají (v souladu s

ustanovením § 137 o. s. ř.) u žalobce z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní

služby (vyjádření k dovolání) určené z tarifní hodnoty 25.000,- Kč podle § 7

bodu 5. ve spojení s § 9 odst. 3 písm. c) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti

č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování

právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále

jen „vyhláška“), neboť příslušný úkon právní služby byl učiněn před 1. lednem

2013, částkou 2.100,- Kč. Takto určená odměna společně s paušální částkou náhrady hotových výdajů za

jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky) představuje

2.400,- Kč. S připočtením náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 504,-

Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) tak jde celkem o částku 2.904,- Kč. Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř.

by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za

zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom

stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou

se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo

notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou

se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách

advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/,

ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení

zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního

tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení

podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu

(část věty za středníkem). Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna

2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb.,

nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o

sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni

je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. Dovolací soud proto žalované uložil, aby žalobci nahradila náklady dovolacího

řízení ve výši 2 904,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám

zástupkyně žalobce (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobce

domáhat výkonu rozhodnutí či exekuce.