Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně MARSERVIS s. r. o., se sídlem v Chodově, Vančurova 341, IČO:
46886061, zastoupené JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem v Plzni,
Kardinála Berana 967/8, proti žalovanému městu Chodov, se sídlem v Chodově,
Komenského 1077, IČO: 00259349, zastoupenému JUDr. Vladislavem Bílkem,
advokátem se sídlem v Klatovech, Čs. legií 143, o určení vlastnického práva,
vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 16 C 408/2010, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. dubna 2016, č. j. 25
Co 223/2015-706, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. dubna 2016, č. j. 25 Co
223/2015-706, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Okresní soud v Sokolově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 1. 2015, č. j. 16 C 408/2010-553, zamítl žalobu na určení, že žalobce je
vlastníkem v katastrálním území D. Ch. a obci Ch.: předávacích stanic
označených č. VS/č. ev. N., v objektu na pozemku parc. S., v objektu na pozemku
parc., P., v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc., P., v objektu bez č. p./e., T., v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc. H., v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc., J., v objektu bez č. p./ č. e. na pozemku parc. č.,
Č., v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc., U., v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc., U., v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc., T., v objektu
bez č. p./č. e. na pozemku parc., Č., v objektu bez č. p./č. e. na pozemku
parc. č. 1371/13, 20/11 U., v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc., H., v
objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc., R., v objektu bez č. p./č. e. na
pozemku parc., V., v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc., B. N., v objektu
bez č. p./č. e. na pozemku parc, N., v objektu bez č. p./č. e. na pozemku
parc., N. v objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc.; potrubních rozvodných
tepelných zařízení: primárního horkovodního vedení v trase s počátkem na
pozemku parc. a koncem na pozemku parc., V., primárního horkovodního vedení v
trase s počátkem na pozemku parc. a koncem na pozemku parc., V., primárního
horkovodního vedení v trase s počátkem na pozemku parc. a koncem na pozemku
parc., V., primárního horkovodního vedení v trase s počátkem na pozemku parc. a
koncem na pozemku parc., vedená přes pozemky parc., Připojení VS 13 a VS 14,
primárního horkovodního vedení v trase s počátkem na pozemku parc. a koncem na
pozemku parc. vedená přes pozemky parc., Připojení na VS 15, primárního
horkovodního vedení v trase s počátkem na pozemku parc. a koncem na pozemku
parc. vedené přes pozemky parc., Připojení VS 18, primárního horkovodního
vedení v trase s počátkem na pozemku parc. a koncem na pozemku parc. vedené
přes pozemky parc., Propojení VS 19 a VS 17, primárního horkovodního vedení v
trase s počátkem na pozemku parc. a koncem na pozemku parc., vedená přes
pozemky parc., Připojení VS 60 a VS 5, primárního horkovodního vedení v trase s
počátkem na pozemku parc. a koncem na pozemku parc., vedená v pozemcích parc.,
Připojení VS 61, primárního horkovodního vedení v trase s počátkem na pozemku
parc. a koncem na pozemku parc. vedená v pozemcích parc., primárního
horkovodního vedení v trase s počátkem na pozemku parc. a koncem na pozemku
parc., Připojení VS 62, primárního horkovodního vedení v trase s počátkem na
pozemku parc. a koncem na pozemku parc., vedená v pozemcích parc., Připojení VS
63 a 64; potrubních rozvodných tepelných zařízení: teplovodního sekundárního
rozvodu – bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na pozemcích parc. v
k ú. D. Ch. u VS 5, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na
pozemcích parc., v k. ú. D. Ch. u VS 8, bezkanálové sekundární teplovodní
vedení v trase na pozemcích parc. v k. ú. D. Ch. v délce cca 253 m u VS č. 9
mezi budovami č.
p., bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na
pozemcích parc. v k. ú. D. Ch. u VS 10, bezkanálové sekundární teplovodní
vedení v trase na pozemcích parc. v k. u. D. Ch. u VS 13, bezkanálové
sekundární teplovodní vedení v trase na pozemcích parc. v k. ú. D. Ch. u VS 14,
bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na pozemcích parc. v k. ú. D. Ch. u VS 15, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na pozemcích
parc. v k. ú. D. Ch. u VS 17, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase
na pozemcích parc. č. v k. ú. D. Ch. u VS 18, bezkanálové sekundární teplovodní
vedení v trase na pozemcích parc. v k. ú. D. Ch. u okruhu VS 19, bezkanálové
sekundární teplovodní vedení v trase na pozemcích parc. v k. ú. D. Ch. u
předávací stanice 21, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v trase na
parcelách v k. ú. D. Ch. u VS 60, bezkanálové sekundární teplovodní vedení v
trase na parcelách v k. ú. D. Ch. u VS 61, bezkanálové sekundární teplovodní
vedení v trase na parcelách v k. ú. D. Ch. u VS 62, bezkanálové sekundární
teplovodní vedení v trase na parcelách v k. ú. D. Ch. u VS 63, bezkanálové
sekundární teplovodní vedení v trase na parcelách v k. ú. D. Ch. u VS 64, které
jsou vyznačeny na katastrální mapě k. ú. D. Ch. s vyznačením pozic předávacích
stanic a tras potrubních rozvodných tepelných zařízení, jež je přílohou
rozsudku.
Podstatou sporu byl požadavek žalobkyně na určení, že je vlastnicí výše
uvedených předmětů s tím, že v roce 1993 uzavřela jako nájemkyně se žalovaným
smlouvu o nájmu tepelných zařízení a dalšího majetku na 25 let. Za trvání
nájemního vztahu měla žalobkyně vytvořit řadu vlastních rozvodných tepelných
zařízení, která jsou předmětem určovací žaloby, dále měla zrekonstruovat
zařízení, která jí byla pronajata, a v důsledku toho k nim měla nabýt
vlastnické právo.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaný je vlastníkem budovy bez č. p. se způsobem využití technické vybavení, budovy na pozemcích parc. v k. ú. D. Ch. Tyto budovy představují výměníkové stanice. V geometrických plánech
účastníci označili celou soustavu systému centrálního zásobování teplem města
Ch. Mezi účastníky bylo sporné, jaký charakter mají věci, které mají být
předmětem tvrzeného vlastnického práva žalobkyně; zda jsou samostatnou věcí v
právním smyslu nebo součástí hlavní věci. Pokud by se totiž jednalo o součásti
věci, nebylo by možné žádat určení vlastnického práva. Soud prvního stupně
vyšel z toho, že energetický zákon definuje, co je soustavou zásobování
tepelnou energií a co ji tvoří. Předmětná žaloba se přitom z celé soustavy týká
rozvodu tepelné energie, a to konkrétně rozvodného tepelného zařízení, kterým
se rozumí zařízení pro dopravu tepelné energie tvořené tepelnými sítěmi a
předávacími stanicemi. Soud se zabýval otázkou, zda zařízení pro dopravu
tepelné energie může mít charakter věci samostatné nebo jde o součást věci v
rámci soustavy centrálního zásobování teplem. Podle názoru soudu prvního stupně
lze rozvod tepelné energie – rozvodné tepelné zařízení v rámci soustavy
zásobování tepelnou energií považovat za věc samostatnou v právním smyslu,
oddělenou a oddělitelnou od zdroje tepelné energie i od odběrného tepelného
zařízení, jak lze dovodit i z definice obsažené v energetickém zákoně. Pokud by
došlo k oddělení jednotlivých prvků rozvodného tepelného zařízení, došlo by k
jeho znehodnocení tím, že by nemohlo sloužit svému účelu, tedy dopravovat
teplo. Jestliže žalobce argumentoval tím, že konečný uživatel se může
rozhodnout, zda si zdroj tepla vytápění zajistí jinak, lze tomu přisvědčit,
ovšem nemá to vliv na posouzení rozvodného tepelného zařízení. Z dikce
energetického zákona vyplývá, že odběrné tepelné zařízení není součástí
rozvodného tepelného zařízení, tedy jde o samostatnou věc. Pokud se odběratel
rozhodne neodebírat teplo ze systému centrálního zásobování teplem, nic to
nemění na funkčnosti zařízení pro dopravu tepelné energie. Naopak v případě, že
by některá z částí zařízení pro dopravu tepelné energie byla odstraněna, má to
vliv na hlavní funkci zařízení pro dopravu tepelné energie dodávané do
konkrétního místa. Za účelem funkčnosti celku lze v daném případě hovořit o
soustavě propojených prvků potrubí a předávacích stanic. Výměníková stanice má
funkci předávat teplo spojením s tepelnou sítí a spojením s tepelnou sítí
potrubí vzniká nová věc, která tvoří jediný celek – rozvodné tepelné zařízení. Na tom nic nemění to, že podle energetického zákona je předávací stanicí
zařízení pro přeměnu parametrů tepelné energie pro potřeby jednoho nebo více
objektů. Předávací stanice je samostatnou věcí a není součástí budovy, ve které
je umístěna. Jednotlivé prvky potrubí a výměníkové stanice však musí být
propojeny navzájem, neboť samostatně nejsou schopny tuto funkci dopravy tepla
plnit. Jedná se tedy o komplexní soubor zařízení.
Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že žalobce se domáhá určení vlastnického práva k součástem věci, což
není přípustné, není proto dán jeho naléhavý právní zájem na určení.
potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně o absenci naléhavého
právního zájmu na určení. Měl za to, že bez ohledu na to, jaký charakter má
rozvodné tepelné zařízení, je dán naléhavý právní zájem žalobkyně na určení,
neboť bez tohoto určení by bylo její postavení nejisté. Přihlédl k tomu, že
nelze žalovat na vydání věci, protože žalobkyně předmětná zařízení fakticky
užívá. Odvolací soud považoval za zásadní posouzení, zda žalobkyně mohla při
provozování teplárenských zařízení patřících žalovanému rekonstrukcemi a
výměnou částí zařízení k těmto zařízením nabýt vlastnické právo. Žalobkyně
podle jeho názoru věděla, že provozuje zařízení patřící městu Ch., od nějž je
převzala na základě nájemní smlouvy. Netvrdí, že by opravami a rekonstrukcemi
vytvořila nová zařízení. Žalovaný předal jako vlastník žalobkyni na základě
neplatné nájemní smlouvy soubor rozvodného tepelného zařízení sestávajícího z
primárních a sekundárních vedení a výměníkových stanic jako specifický soubor
zařízení, jehož prostřednictvím bylo dodáváno teplo od zdroje do určitých
odběrných míst. Žalovaný má právo na to, aby mu soubor zařízení dále patřil.
Není přípustné, aby nájemce či uživatel v důsledku oprav a rekonstrukcí nabyl
vlastnické právo k věci. Nemůže obstát tvrzení žalobkyně o tom, že byly
vytvořeny nové věci, ačkoliv kompletní výměnou jsou nahrazovány vysloužilé
technologie či část potrubí sloužící témuž účelu. Nejde o věci, které by dříve
neexistovaly. Žalobkyně věděla, že původní zařízení nejsou jejím vlastnictvím.
Žalobkyní navrhované důkazy k tomu, jak celý systém funguje a potřebuje opravy,
popř. i tom, že v jiných městech je provozováno zásobování teplem více
subjekty, posoudil soud jako nadbytečné. Skutková zjištění v tomto směru mohla
být namístě jen tehdy, pokud by soud dopěl k závěru, že žalobkyni může svědčit
vlastnické právo k zařízením.
Právní povahu teplovodních zařízení podle názoru odvolacího soudu dostupná
judikatura neřeší, resp. pokud řeší vlastnictví k výměníkovým stanicím, pak ve
vztahu k budovám, v nichž jsou umístěny. Přichází v úvahu posouzení, zda se v
případě rozvodného tepelného zařízení jedná „o věc hromadnou, věc složitou
sestávající ze součástí či o věc složenou (tedy soubor, kde mají jednotlivé
věci právní samostatnost)“. Odvolací soud posuzoval konkrétní rozvodná tepelná
zařízení, a to ta, která byla předána v roce 1994 žalobkyni do užívání a slouží
k centrálnímu zásobování teplem ve městě Ch.
Odvolací soud vyšel z § 3 odst. 3 zákona č. 89/1987 Sb., o výrobě, rozvodu a
spotřebě tepla, který pojímá rozvodná tepelná zařízení jako určitou soustavu
technických zařízení, přičemž jednoznačně půjde o věc (věci), jejíž součástí
není zdroj tepla ani odběrná tepelná zařízení. Zákony upravující teplárenství
přitom nikdy nestanovily výslovně, zda jde v případě rozvodných tepelných
zařízení o jednu věc, byť složitou nebo hromadnou, popřípadě o soubor
samostatných věcí (věc složenou). Pojem soubor se totiž používá jak pro
hromadnou, tak složitou věc. Samostatnost předávací stanice nelze jednoznačně
dovodit ani ze současného zákona, který rovněž nestanoví nutnost jednotného
vlastnického režimu a z toho, že mezi odběratele počítá i distributora, lze
dovodit, že je možné, aby jinak propojený celek provozovalo na různých místech
více osob.
Žalobkyně vychází z toho, že jde o hromadnou věc s poukazem na judikaturu
Nejvyššího soudu týkající se vodovodu. Odvolací soud sice nepominul značnou
podobnost rozvodného tepelného zařízení a vodovodu, nicméně pokud by bylo
uvedené rozhodnutí aplikováno, nelze přehlédnout, že v něm jde o věc hromadnou,
která může mít zároveň různé vlastníky. To není v souladu s pojetím věci
hromadné, kdy má jít o soubor věcí náležejících téže osobě. Nanejvýš by mohlo
jít o více hromadných věcí, které by mohly náležet více vlastníkům. U věci
hromadné by mělo jít jen o takový soubor věcí, kdy si jednotlivé součásti
ponechají svoji individualitu i po začlenění do celku. U věci hromadné chybí
kritérium fyzického spojení. Rozvodné tepelné zařízení je nepochybně soustavou
pevně propojenou, jednotlivé části mohou být stěží vyjmuty, aby to nemělo vliv
na funkci systému. Pokud dojde k vyjmutí části potrubí, teplo logicky nebude
moci dál proudit, stejně tak, pokud dojde k vynětí předávací stanice. Odvolací
soud měl proto „posouzení rozvodného tepelného zařízení jako věci hromadné za
sporné“. Nicméně i kdyby se o hromadnou věc jednalo, je nutno podle odvolacího
soudu posoudit celý soubor zařízení, tak jak je žalobkyně převzala od
žalovaného. Tedy pokud žalobkyně převzala hromadnou věc patřící jednomu
vlastníkovi, nutně musí jít stále o tutéž věc hromadnou, a to i v případě, že
by byla jednotlivá věc zaměněna za jinou. Obdobně to platí i v případě stáda
hospodářských zvířat, které je hromadnou věcí, přičemž je zřejmé, že jednotlivá
zvířata mohou uhynout či být poražena, jiná se narodí, ale stále jde o jednu
věc patřící vlastníkovi. Pokud by tedy odvolací soud považoval rozvodné tepelné
zařízení za hromadnou věc, tak v případě, že některá zařízení v průběhu času
dožila a byla nahrazena jinými, nemění nic na tom, že jde o tutéž hromadnou
věc, která musí nutně patřit témuž vlastníku – žalované.
Odvolací soud dále považoval za „sporné“, že by mohlo jít o věci zcela
samostatné. Žalobkyně dovozovala samostatnost jednotlivých částí potrubí z
toho, že jsou-li jednotlivé části potrubí osázeny uzavíracími ventily a
měřícími zařízeními, je možné, aby byly provozovány a vlastněny různými
subjekty. Opomíjí však podle odvolacího soudu, že každé takové části potrubí
opatřené na koncích uzavíratelným a měřícím zařízením, samy nemohou plnit
prakticky žádnou funkci. Rovněž výměníková (předávací) stanice nemůže plnit
funkci přeměny parametrů vody, nebude-li napojena na vedení. Jednotlivé
komponenty samy o sobě nemohou plnit funkci zásobování teplem v rámci tzv.
centrálního zásobování. Sekundární vedení sice bude využitelné i po odpojení od
předávací stanice, ale bude nutno zajistit jiný zdroj. Je nepřijatelné, že
každá z položek obsažených v žalobě může být oddělena od soustavy centrálního
topení. I v případě posouzení primárního a sekundárního vedení i výměníkových
stanic jako samostatných věcí nebo případně potrubí jako hromadné věci a
výměníkové stanice jako samostatné věci by bylo nepochybně nutno tyto považovat
za věc složenou a mají-li téhož vlastníka, není možné v případě oprav či
rekonstrukcí dovozovat vlastnickou změnu.
Odvolací soud dovodil, že jde-li o vzájemně propojený systém, za absence
výslovné úpravy může být vyhovující právní posouzení jako věci tzv. složité,
složené ze součástí. Podle názoru odvolacího soudu byla zařízení předána jako
složitá věc, vzájemně fyzicky, funkčně a vlastnicky spojená, když zároveň je
nutno dovodit, že fyzickým oddělením částí potrubí či výměníkových stanic od
celku dojde nutně k jeho znehodnocení. Po oddělení jednotlivých částí nebude
systém nadále fungovat. Na tom nemění nic skutečnost, že v rámci jiných soustav
v jiných městech jsou obdobné soustavy ve vlastnictví více osob. Zákon
předpokládá, že součást věci lze oddělit, tedy po oddělení se oddělená část
stane samostatnou věcí s tím, že věci původně složité po oddělení ztrácí
hodnotu. Podle odvolacího soudu je nutné brát v úvahu naprostou specifičnost
těchto zařízení a je-li možno posoudit jako složitou věc i tu, která není pevně
spojena, nelze vyloučit ani možnost opaku, tj. fyzického propojení dvou věcí,
obou kvalifikovatelných jako složené, složité či hromadné bez toho, že by
jejich fyzickým spojením docházelo k propojení vlastnickému. Pokud jde o
výměníkové stanice, je možné dovozovat jejich samostatnost, ale ta je
vyjadřována ve smyslu samostatnosti oproti budově, v níž se zařízení nachází. I
když nelze dovozovat automaticky přirůstání nově budovaných rozvodů vlastnicky
k rozvodům stávajícím, nemusí to bránit tomu, aby soubor zařízení byl posouzen
jako jedna věc sestávající ze součástí. Odvolací soud uvedl, že „nečiní
kategorický závěr o tom, že každá soustava rozvodných tepelných zařízení je
jedinou věcí, ale jen poukazuje na to, že v případě soustavy rozvodného
tepelného zařízení v Ch., jak byla předána žalobci, může být tato soustava
posouzena jako věc složená ze součástí, protože jednotlivé prvky ji tvořící
splňují podmínky definice součásti věci“.
Odvolací soud uzavřel, že se žalobkyně nemohla stát právem předpokládaným
způsobem vlastnicí částí souboru rozvodných tepelných zařízení ve městě Ch.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně velmi obsáhlé dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v naplnění předpokladů uvedených v § 237
občanského soudního řádu. Otázkami procesního práva má být posouzení: a) práva
žalobkyně na repliku, zejména pokud žalovaný ve vyjádření činí zásadní
oponentní tvrzení ohledně okolností rozhodných pro posouzení povahy předmětu
požadovaného určení; b) aplikovatelnosti § 118 odst. 2 občanského soudního řádu
na odvolací řízení; c) možnosti aplikace § 96 odst. 3 občanského soudního řádu
odvolacím soudem při reflexi zpětvzetí žaloby po zahájení odvolacího jednání
namísto aplikace § 222a odst. 2 občanského soudního řádu; d) povinnosti soudu
umožnit žalobkyni seznámit se s obsahem nesouhlasu žalovaného a otázku práva
žalobkyně vyjádřit se k důvodům nesouhlasu uvedených ve vyjádření žalovaného ke
zpětvzetí žaloby; e) možnosti odvolacího soudu sám ve věci rozhodnout a
potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné, ačkoliv soud
prvního stupně žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu na
určení; f) možnosti odvolacího soudu splnit povinnost předvídanou v § 157 odst. 2 občanského soudního řádu v situaci, kdy neseznámil účastníky s výsledky
přípravy na jednání a kdy hodlá sám rozhodnout ve věci, ačkoliv soud prvního
stupně žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu, přičemž jeho
rozhodnutí nebylo přezkoumatelné, mj. z důvodu, že bez dalšího v otázce
vlastnického práva posoudil věc odlišně od ustálené rozhodovací praxe; g) zda
odvolací soud při posuzování vážnosti důvodů nesouhlasu žalovaného se
zpětvzetím žaloby nemusí přihlížet k obsahu nesouhlasného stanoviska
žalovaného, a k jeho skutečnému významu nebo zda je jimi vázán; h) zda ve
vztahu k podstatě a smyslu citovaných rozhodnutí dovolacího soudu týkajících se
vážnosti důvodů nesouhlasu žalovaného se zpětvzetím žalovaného je bezvýznamné,
pokud by nebylo možno dovodit, že nepokračováním v řízení by nenastala ve sféře
žalovaného žádná přiměřeně objektivizovatelná újma nebo pokud by bylo možno
dovodit následky, které dovolatel v dovolání blíže uvádí; ch) zda řízení o
žalobě je tzv. iudicium duplex; i) zda pro závěr o vážnosti důvodů nesouhlasu
postačují „jakékoli“ výsledky řízení; j) zda za situace, kdy odvolací soud
postupoval jako v daném případě, lze uvažovat o vážnosti důvodů nesouhlasu. Z
pohledu hmotného práva pak dovolatel považuje za otázku přípustnosti dovolání
posouzení: a) právní povahy celku a prvků soustavy centrálního zásobování
teplem (dále jen „CZT“); b) povahy předávací stanice nově vytvořené
provozovatelem CZT, po odstranění její právní předchůdkyně z téhož objektu; c)
povahy potrubního vedení nově vytvořeného provozovatelem CZT, s ponecháním
vedení starého na jeho místě; d) zda je CZT jedinou věcí a zda předávací
stanice tepelné energie a obdobné potrubní vedení horkovodu je věcí v právním
smyslu, popř.
za jakých podmínek; e) zda v případě systému, jako je CZT, lze
uvažovat o tom, že nějaký jeho element je věcí hlavní; f) zda pojem „zničení,
poškození či zhoršení“ věci je aplikovatelný na změny CZT reflektující
objektivní změny jako změny vyvolané právními předpisy o hospodaření s
energiemi, měnícími se potřebami odběratelů a zákazníků zásobovaných teplem
pomocí CZT, jakož i změny pramenící z běžné životnosti technických elementů
CZT; g) zda rozhodné tepelné zařízení spočívající v souboru vzájemně technicky
propojených prvků sloužících dopravě a předání tepelné energie je věci
hromadnou či jinou. V dovolání pak dovolatel uvádí judikaturu dovolacího soudu,
od které se měl odvolací soud odchýlit. Ve vztahu k povaze CZT vytýká mimo jiné
odvolacímu soudu, že z jeho rozhodnutí není patrné, jaký názor na ni má
odvolací soud a poukazuje obsáhle na nesprávnost jeho argumentace.
Žalobkyně doplnila dovolání několika dalšími podáními, kterými se však dovolací
soud nemohl zabývat proto, že byly učiněny po uplynutí dovolací lhůty (§ 242
odst. 4 o. s. ř.).
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9.
2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 části první zákona
č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu řadu různých otázek z oblasti procesního
a hmotného práva, nicméně opomíjí, že dovolací soud se může zabývat pouze
takovými otázkami hmotného nebo procesního práva, na nichž je rozhodnutí
odvolacího soudu vskutku založeno. Dovolací soud se mimo jiné nemohl zabývat
otázkou neúčinnosti zpětvzetí žaloby z toho důvodu, že na něm není rozhodnutí
odvolacího soudu založeno, když navíc o této otázce již bylo pravomocně
rozhodnuto i dovolacím soudem [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2276/2016 (dostupné na www.nsoud.cz)].
Rozhodnutí odvolacího soudu je primárně založeno na řešení právní otázky povahy
rozvodných tepelných zařízení v žalobě specifikovaných. Z obsahu dovolání
plyne, že dovolatelka řešení této určující právně relevantní otázky odvolacím
soudem považuje za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolání je v této části přípustné a zároveň důvodné.
Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto
zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-
li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry
týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a
povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však
posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože ke skutečnostem rozhodným pro posouzení nabytí tvrzeného vlastnického
práva žalobkyní mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při
posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nedostatky v odůvodnění jeho rozhodnutí z
pohledu náležitostí rozsudku vyžadovaných § 157 odst. 2 o. s. ř.; jinými slovy
tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje zákonné náležitosti obsažené v
uvedeném zákonném ustanovení.
Ačkoliv nedostatek odůvodnění je ve své podstatě procesní vadou, dovolatelka v
této souvislosti obsahově vymezila otázku procesního práva [srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze
dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)], a
proto dovolací soud shledal v této otázce dovolání přípustným a zároveň
důvodným.
Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění
rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak
se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží,
které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá
skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč
neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy
účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo
přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v
souladu s vyhlášeným odůvodněním.
Věcně správné soudní rozhodnutí předpokládá, že je nejdříve náležitě zjištěn
skutkový stav [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV.
ÚS 57/04 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), či rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1128/2013 (uveřejněný pod č. C 15 103 v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen
„Soubor“)]. Nejsou-li rozhodná tvrzení mezi účastníky nesporná, nebo nevyplývá-
li ze zákona jiná výluka z dokazování, je třeba k prokázání správnosti
skutkových tvrzení provést dokazování. Je přitom nepřípustné a rovněž rozporné
s právem na spravedlivý proces, když je učiněn skutkový závěr bez řádně
provedeného dokazování nebo když se důkazy hodnotí, aniž by byly provedeny
[nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2983/08 (uveřejněný
v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 86)]. Povinnost k řádnému
provedení dokazování leží primárně na soudu prvního stupně (§ 219a odst. 2 o.
s. ř.), nicméně v mezích odvolacího přezkumu může provést dokazování i odvolací
soud (§ 213 a § 213b o. s. ř.). Ať dokazování provádí soud prvního stupně či
soud odvolací, je soud povinen své rozhodnutí založit na skutkovém stavu
zjištěném zákonným konformním způsobem, přičemž v odůvodnění soudního
rozhodnutí má ozřejmit, které skutečnosti má za prokázané, které naopak
nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při
hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy a jaký závěr o skutkovém
stavu učinil (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Absence odůvodnění rozhodnutí soudu s
náležitostmi vyplývajícími z § 157 odst. 2 o. s. ř. je způsobilá založit
důvodnou výhradu nesprávného řešení otázky procesního práva z hlediska
náležitostí soudního rozhodnutí [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015 (dostupný na www.nsoud.cz)].
Z judikatury Ústavního soudu se podává, že ústavně zaručenému právu na
spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod)
odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto
rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem
vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení,
jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba
provést. Jinými slovy rozhodující soud není povinen provést všechny navržené
důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení
vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z
jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých
skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu
obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů [srovnej
např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne
30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS
2568/07 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci i tehdy, jestliže
z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku nelze (např. pro úplnou nebo
částečnou absenci právně významných skutkových zjištění anebo pro vnitřní
rozpor významných dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém
stavu) zjistit, na základě jakého skutkového stavu soud vlastně přistoupil k
aplikaci příslušné právní normy (k právnímu posouzení věci) – [k tomu srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009
(uveřejněný pod č. C 9529 v Souboru)].
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na stěžejní úvaze, že „žalovaný jako
vlastník předal žalobci na základě neplatné nájemní smlouvy soubor rozvodných
tepelných zařízení sestávající z primárních a sekundárních vedení a
výměníkových stanic jako specifický soubor zařízení, jehož prostřednictvím bylo
dodáváno teplo od zdroje do určitých odběrných míst a má nepochybně právo na
to, aby mu tentýž soubor zařízení… byl celý vrácen. Opačný závěr, že může
uživatel užívající cizí věc či věci či nájemce v důsledku oprav či rekonstrukcí
nabýt vlastnické právo k věci, by způsoboval naprostou právní nejistotu
vlastníků a není ničím ospravedlnitelné, aby poté, co již více 20 let žalobce
zařízení používá, měl vracet žalovanému jen neopravené „vybydlené“ části
zatížené navíc kontraktační povinností. Nemůže obstát tvrzení žalobce o tom, že
byly vytvořeny nové věci, neboť nemůže jít o novou věc, je-li, byť kompletní
výměnou, nahrazována vysloužilá technologie či část potrubí sloužící témuž
účelu v rámci celého souboru zařízení. Žalovaný je tedy vlastníkem těchto
nikoli nových, leda snad přepracovaných zařízení“.
Z uvedeného východiska učinil odvolací soud závěr: a) že pro rozhodnutí není
podstatné „posouzení poměrně komplikované otázky právního charakteru rozvodných
tepelných zařízení“, b) není potřeba provádět žádné zjišťování skutkového
stavu, neboť „skutková zjišťování by byla namístě, dospěl-li by soud k závěru,
že žalobci svědčit vlastnické právo může“.
Tímto výchozím závěrem směřoval odvolací soud zřejmě k úvaze, že již samotné
předání souboru rozvodných tepelných zařízení sestávající z primárních a
sekundárních vedení a výměníkových stanic musí být vždy bezvýjimečně spojeno s
jeho vrácením bez možnosti jakékoliv změny ve vlastnickém režimu jednotlivých
částí takového souboru. Již proto, že tento závěr není v odůvodnění rozhodnutí
odvolacího soudu nijak blíže rozveden s odkazem na zákonný požadavek uvedení,
jak soud věc posoudil „po právní stránce“, odkazem na příslušná zákonná
ustanovení, jež by takový závěr odůvodňovala, je dovolání proti rozhodnutí
odvolacího soudu pro rozpor s § 157 odst. 2 o. s. ř. důvodné.
Nadto – jak bude vysvětleno dále – při posouzení věcné důvodnosti nároku
žalobkyně se nelze obejít bez posouzení právní povahy „rozvodných tepelných
zařízení“ ani bez potřebných skutkových zjištění.
Bez ohledu na své argumentační východisko se však odvolací soud zčásti zabýval
i právní povahou rozvodných tepelných zařízení, a to vzhledem k odvolacím
námitkám žalobkyně, byť zdůrazňoval, že pro jeho rozhodnutí to ve svém důsledku
význam nemá.
Protože však – jak dovolací soud uvedl – bude pro rozhodnutí ve věci podstatné
posouzení právní povahy rozvodných tepelných zařízení, považuje dovolací soud
za nutné zaujmout stanovisko i k této části argumentace odvolacího soudu.
V této souvislosti je nicméně dovolací soud nucen konstatovat, že rozhodnutí
odvolacího soudu trpí vnitřní rozporností ohledně právního posouzení věci v
určující otázce právní povahy rozvodného tepelného zařízení, neboť odvolací
soud nakonec žádné jasné stanovisko k právní povaze rozvodného tepelného
zařízení nezaujal.
Odvolací soud uvedl, že i když došlo k rekonstrukcím, resp. výměnám zařízení,
která byla žalobkyni k užívání dána neplatnou nájemní smlouvou, nemůže to mít
za následek pozbytí vlastnického práva žalovaného. Nemůže se jednat o novou
věc, je-li (byť kompletní) výměnou nahrazována vysloužilá technologie či část
potrubí sloužící témuž účelu v rámci celého souboru zařízení. Tento výchozí
závěr – jak je uvedeno výše – v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesplňuje
náležitosti stanovené v § 157 odst. 2 o. s. ř.
Ve vztahu k povaze rozvodného tepelného zařízení pak odvolací soud uvedl, že
přichází do úvahy posouzení, zda se jedná „o věc hromadnou, věc složitou
sestávající ze součástí, či o věc složenou (soubor, kdy mají jednotlivé věci
právní samostatnost)“.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku (bez odkazu na jakákoliv skutková zjištění,
která nepovažoval pro právní posouzení věci za podstatná) na jedné straně
uvádí, že „současný zákon nestanoví nutnost jednotného vlastnického režimu a z
toho, že mezi odběratele počítá i distributora, lze nepřímo dovodit, že je
možné, aby jinak propojený systém rozvodných tepelných zařízení provozovalo na
různých jeho místech více osob“. Podle odvolacího soudu nemohou v souladu s
pojetím hromadné věci a současnou definicí v § 501 o. z. věci tvořící hromadnou
věc náležet více vlastníkům. Dále uvádí, že „rozvodné tepelné zařízení je však
nepochybně soustavou pevně propojenou, jednotlivé části vedení stěží mohou být
vyjmuty, aby to nemělo vliv na funkci systému“. Posouzení rozvodného tepelného
zařízení jako hromadné věci považoval odvolací soud „za poněkud sporné“. I
kdyby však se jednalo o hromadnou věc, nezměnilo by na vlastnictví žalovaného
nic to, že by byla jednotlivá věc zaměněna za jinou ve vlastnictví jiného
subjektu.
Dále odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvádí: „že by mohlo jít o věci zcela
samostatné, má odvolací soud rovněž za sporné“.
Jako možné vyhovující pak zřejmě označuje právní posouzení jako věci „složité
(kusové)“, která je definována v § 120 obč. zák. Podle odvolacího soudu byla
rozvodná tepelná zařízení odevzdána žalobci „jako složitá věc, vzájemně
fyzicky, funkčně a vlastnicky spojená“, dále „je nutné brát v úvahu naprostou
specifičnost těchto zařízení a je-li možno (jak teorie dovozuje) posoudit jako
složitou věc i tu, která není pevně spojena, nelze snad vyloučit ani možnost
opaku, tj. fyzického propojení dvou věcí, obou posouditelných jako složené,
složité či hromadné bez toho, že by jejich fyzickým spojením docházelo k
propojení vlastnickému“. Odvolací soud uzavírá, že „RTZ v Ch., jak byla předána
žalobci, může být posouzena jako věc složená ze součástí, protože jednotlivé
prvky ji tvořící splňují podmínky definice součásti věci“.
Problematikou součásti věci se zabýval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7.
1999 sp. zn. 25 Cdo 770/98 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2001, č. 2,
s. 84), ve kterém se uvádí, že „podle § 120 odst. 1 obč. zák. součástí věci je
vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc
znehodnotila. Právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti,
že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie
charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány
a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými.
Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na
vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře jejich oddělitelnosti. První
kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť ‚to, co k věci podle její
povahy náleží‘ se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a
norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje
prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější,
určující, a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto
obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc
hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně
samostatná věc k ní ‚patří‘ natolik neodmyslitelně, že nemůže již být
považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje
spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace ‚nemůže být oddělena, aniž
by se tím věc znehodnotila‘ však nevylučuje možnost faktické separace věcí,
naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti
věcí. Charakter ‚oddělení‘ zákon nestanoví, a tedy nutně tento pojem musí
zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např.
vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci neničící podstatu věci (např.
odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např.
odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci
pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených
způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu
na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť
ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž
může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno se
znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením
její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit
vůbec. Teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní
přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na
dosavadní hlavní věci nezávislou“.
Součástí věci se může stát i původně samostatná věc, je-li spojena s jinou
věcí. Zpravidla půjde o fyzické spojení, nelze však zcela vyloučit, že jedinou
věcí v právním smyslu mohou být věci, které takto spojeny nebudou (například
sluchátko bezdrátového telefonního přístroje). Nutnou podmínkou pro to, aby
původně samostatná věc mohla být v případě volnějšího spojení s jinou věcí
považována za součást věci, je, aby nadále byla v samostatných funkčních
vazbách pouze s touto jedinou věcí. Vstupuje-li objekt do samostatných
funkčních vazeb s jinými objekty, aniž by pro tyto vazby byla nutná existence
celku vyššího řádu, jde o samostatný objekt. Pokud tedy určitá věc, která je
spojena s jinou věcí, má vazby k dalším věcem, aniž by k těmto vazbám bylo
zapotřebí existence této jiné věci, nemůže být součástí věci (může jít nanejvýš
o věc složenou – universitas rerum cohaerentium – ve které každá z původních
věcí zachovává svoji individualitu a je samostatným předmětem právních vztahů).
Má-li spojením původně samostatných věcí vzniknout věc nová (popřípadě má-li
jedna z těchto věcí zaniknout jako přírůstek), je třeba, aby původní věci byly
nadále ve vztazích k okolí jako jediný celek; tomuto požadavku odporuje stav,
kdy původní věci si zachovávají samostatné funkce a vnější vztahy [rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne ze dne 27. 4. 2000 sp. zn. 22 Cdo 2548/98 (uveřejněný v
časopise Právní rozhledy, 2000, č. 10, s. 466)].
K povaze tzv. hromadné věci se Nejvyšší soud vyjádřil v rozhodnutí ze dne 6. 8.
1924, sp. zn. Rv I 1139/24, uveřejněném v: Rozhodnutí nejvyššího soudu
československé republiky ve věcech občanských (Vážný), ročník šestý, pod
pořadovým č. 4085, str. 1100, tak, že „tvoří hromadnou věc a pokládá se za
celek soubor několika věcí zvláštních, které se počítají za jednu věc a
označují se společným jménem. Význam hromadné věci vyčerpává se tím, že
užívajíce souborného označení můžeme se obejíti bez výpočtu individuálních
věcí, majících sdíleti společný osud právní“.
Věc hromadná není věcí v právním smyslu, nýbrž jde o zvláštní právní konstrukt,
kterým je v systému soukromého práva zakotven jiný, od věcí v právním smyslu
odlišný předmět právních vztahů; jedná se o úhrn (soubor) jednotlivých věcí,
který se za jednu věc (za jeden předmět, za celek) toliko považuje (pokládá).
Tomuto pojetí odpovídají jak ustanovení obč. zák. a občanského soudního řádu,
upravující věc hromadnou vedle věcí jako zvláštní, od věci odlišný předmět
právních vztahů, tak i ustanovení obchodního zákoníku; stanovil-li v § 5 odst.
2 při úpravě podniku jako věci hromadné výslovně, že na jeho právní poměry se
použijí ustanovení o věcech v právním smyslu, pak zjevně vycházel z pojetí, v
němž věc hromadná věcí v právním smyslu není. Tvoří-li pak věc hromadnou věci v
právním smyslu, pak tyto věci – již ze své povahy – mohou být samostatným
předmětem právních vztahů a je s nimi možno samostatně disponovat [rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne z 28. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3051/2014 (uveřejněný v
časopise Právní rozhledy, 2017, č. 5, s. 186)].
Nejvyšší soud vyložil již v rozsudku ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo
1080/2005 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2009, č. 5, s. 7), že
předmětem nájmu může být i soubor věcí v právním smyslu, podle okolností např.
byt, nebytové prostory, pozemek, které se pronajímají ke specifickému účelu
jako ucelený soubor, jako věc hromadná, kdy nejde o nájem jednotlivých
nemovitostí, nýbrž o nájem věci podle § 663 a násl. obč. zák. ve smyslu § 118
odst. 1 obč. zák.
V rozsudku ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3757/2009 (uveřejněném v Souboru
pod č. C 9301) se pak Nejvyšší soud zabýval skladem zboží, přičemž dovodil, že
sklad zboží se v právních vztazích pokládá za jedinou věc, i když ve
skutečnosti jde o souhrn více jednotlivých věcí. Zástavním právem je zatížen
sklad zboží jako „jediná věc“; znamená to, že na jednotlivé věci umístěné ve
skladu se zástavní právo nevztahuje a že zástavní právo nevázne na věci, která
byla (v souladu s jeho účelem) ze skladu vyjmuta.
Ačkoliv obč. zák. tuto podmínku nestanovil výslovně, vycházelo se z toho, že
složky tvořící věc hromadnou musí náležet témuž vlastníku. Skutečnost, že
veškeré její složky náleží jednomu vlastníku, tedy patří mezi pojmové znaky
hromadné věci. Nemůže tedy k hromadné věci náležet věc, k níž svědčí vlastnické
právo osobě odlišné od vlastníka hromadné věci.
Z rozsudku odvolacího soudu jednoznačně nevyplynulo, jak odvolací soud rozvodná
tepelná zařízení posoudil (bez přihlédnutí k tomu, že jeho rozhodnutí je
založeno na východisku, že toto posouzení není pro rozhodnutí věci významné).
Jestliže uvádí, že výměnou či rekonstrukcí zařízení nemohlo dojít ke změně
vlastnického práva žalovaného, nelze tento názor považovat za správný již
proto, že mu nepředcházelo důkladné a jasné posouzení, jakou povahu rozvodná
tepelná zařízení mají. Jestliže by se totiž jednalo o věc složenou nebo
hromadnou, mohla by výměna jednotlivého zařízení znamenat změnu vlastnického
režimu s ohledem na to, že složky hromadné věci, resp. složené věci mají svou
vlastní právní samostatnost a tím i vlastní vlastnický režim. Rekonstrukce
těchto složek by však na jejich vlastnictví nic nezměnila (s výjimkou § 135b
odst. 2 in fine obč. zák.). Jestliže by se jednalo o součást věci, pak ani
výměna, ani případná rekonstrukce, by se nedotkla existujícího vlastnického
vztahu (s výjimkou § 135b odst. 2 in fine obč. zák.).
Odvolací soud pak na jedné straně vychází z toho, že ze zákona je možné nepřímo
dovodit to, že jinak propojený systém rozvodných tepelných zařízení může
provozovat na různých místech více osob. To však pojmově vylučuje jeho další
závěr o tom, že může jít o součásti věci. Jestliže totiž odvolací soud
připouští různý vlastnický režim složek rozvodného tepelného zařízení, je tím
vyloučeno, aby šlo o součásti již proto, že různý vlastnický režim nutně
implikuje právní samostatnost těchto složek.
Nadto nelze jednotlivé možné právní charakteristiky rozvodného tepelného
zařízení nejprve považovat za nepodstatné pro rozhodnutí ve věci, následně se
jimi přesto zabývat se závěry, že posouzení jako věci hromadné je sporné,
posouzení jednotlivých částí rozvodného tepelného zařízení jako věci
samostatných je také sporné a uzavřít, že by „mohlo být vyhovující“ právní
posouzení věci jako věci složité složené ze součástí; závěry v daném směru,
jsou-li pro rozhodnutí věci zásadní, musí být formulovány zcela jasně a přesně
a především na základě potřebných skutkových zjištění, která v rozhodnutí
odvolacího soudu zcela schází, což výslovně uvádí i sám odvolací soud ve směru,
že je nepovažuje za potřebná pro rozhodnutí ve věci.
Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu trpí vnitřní rozporností v tom, že
odvolací soud považuje nejdříve posouzení rozvodného tepelného zařízení jako
hromadné věci za „poněkud sporné“, současně však uvádí, že i kdyby tomu tak
bylo (s výslovným zdůrazněním, že „s ohledem na naprostou specifičnost těchto
zařízení nelze nic vyloučit“, takže zjevně tuto možnost nevylučuje), že by se
na vlastnickém režimu žalovaného nemohlo nic změnit právě pro povahu hromadné
věci, a to ani při záměně jednotlivých věcí tvořících hromadnou věc.
Nicméně na jiném místě svého rozhodnutí odvolací soud uvádí, že jde nepochybně
o soustavu pevně propojenou a funkčně neoddělitelnou.
Správné není – ve vztahu k úvaze o hromadné věci – již východisko odvolacího
soudu, že i kdyby se o věc hromadnou jednalo, musel by vlastníkem všech
jednotlivých (samostatných) složek, které byly do hromadné věci po celou dobu
její existence zařazeny, být žalovaný. Tak tomu však není. Je sice skutečností,
že definičním znakem hromadné věci je mimo jiné vlastnická jednota všech
předmětů; jestliže dojde k záměně jednoho z předmětu za jiný (ve vlastnictví
jiného subjektu než vlastníka zbylých věcí), neznamená to, že by vlastník
zbylých věcí nabyl „začleněním“ do hromadné věci vlastnické právo k ní. Naopak
si tato věc zachová svoji právní samostatnost, do režimu hromadné věci nespadá
a nadále zůstává ve vlastnictví původního vlastníka. Oproti názoru odvolacího
soudu je vyloučeno, aby v případě „propojení“ jednotlivých věcí tvořících věci
hromadnou nebo složenou docházelo automaticky k propojení vlastnickému; u
složené věci jde sice o fyzické propojení věcí, tyto si však zachovají právní
samostatnost, u hromadné věci je zásadně fyzické propojení vyloučeno z podstaty
hromadné věci. Závěr, že fyzickým propojením jednotlivých věcí dojde
automaticky k propojení vlastnickému, lze učinit pouze tehdy, pokud by se
jednalo o součásti jedné věci.
Nepřesvědčivá je z tohoto pohledu také úvaha odvolacího soudu, podle kterého
„může být“ rozvodné tepelné zařízení posouzeno jako věc složená ze součástí. Z
tohoto závěru (který ostatně také není formulován jako kategorický, ale jen
možný) nelze v kontextu celého textu odůvodnění, trpícího výše uvedenými
rozpory, s jistotou dovodit, zda rozvodné tepelné zařízení odvolací soud
posuzuje jako jednu věc, tvořenou ze součástí, nebo soubor více věcí tvořících
věc složenou nebo hromadnou (případně kterou z nich). Toto posouzení je přitom
pro řešenou věc s ohledem na právní následky plynoucí z právní samostatnosti
jednotlivých složek (a tím i jejich možný jiný vlastnický režim) nebo jejich
právní nesamostatnosti (a tím nemožnosti jiného vlastnického režimu) zásadní a
zcela zjevně se neobejde bez potřebných skutkových zjištění, která umožní
formulování z toho vycházejících právních závěrů.
I zde však dovolací soud zdůrazňuje, že potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu
je založeno již na úvaze, že není potřebné právní povahu rozvodného tepelného
zařízení zkoumat, a tudíž ani činit potřebná skutková zjištění, a úvahy o
povaze rozvodného tepelného zařízení činil odvolací soud toliko k námitkám
žalobkyně „nad rámec svého rozhodnutí“, bez jakýchkoliv skutkových zjištění a
bez kategorického a jasného formulování právních závěrů, které by ostatně byly
zčásti založeny na nesprávných právních východiscích (u hromadné věci), z nichž
odvolací soud zjevně vycházel. Za této situace pak nemá dovolací soud žádnou
možnost, jak se vyjádřit k možným právním závěrům naznačeným odvolacím soudem,
a to tím spíše, že jeho rozhodnutí se neopírá o skutkový stav věci a právní
závěry odvolací soud neformuloval jako kategorické, ale pouze jako sporné či
zřejmě možné.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s.
ř. k dalšímu řízení.
V dalším řízení odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvede stručně a
jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy
opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil,
proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a z pohledu
citované judikatury Nejvyššího soudu jednoznačným způsobem ozřejmí, jak na
rozvodná tepelná zařízení nahlíží z pohledu jejich vlastnického režimu (právní
posouzení věci), od čehož se budou odvíjet jeho další úvahy ve vztahu vyhovění
či zamítnutí určovací žaloby.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu prvního stupně je založeno na závěru o
nedostatku právního zájmu, rozhodnutí odvolacího soudu na nedostatcích
náležitostí rozhodnutí ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. a absenci jakýchkoliv
skutkových zjištění a s přihlédnutím k délce trvání dosavadního řízení a zjevně
obtížnosti předmětu sporu, dává dovolací soud účastníkům řízení na zvážení
pokus o smírné vyřízení věci za situace, kdy již v průběhu odvolacího řízení
žalobkyně vzala žalobu zpět, nicméně se zpětvzetím žalovaný vyslovil nesouhlas
a ve věci nelze vyloučit ani (zřejmě) nákladné znalecké dokazování k faktické
podobě rozvodného tepelného zařízení, a to i s přihlédnutím k tomu, že
žalobkyně tvrdí rozsáhlou stavební činnost, v důsledku které mělo dojít k
výrazným stavebním zásahům do původní podoby rozvodného tepelného zařízení.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g
odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s.
ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení:Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 5. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu