20 Cdo 2791/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Olgy Puškinové ve
věci výkonu rozhodnutí oprávněné Odborové organizace pracovníků správ
památkových objektů při Národním památkovém ústavu, se sídlem Bouzov č. 8,
identifikační číslo osoby 26991934, zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou,
advokátkou se sídlem v Olomouci, Blanická 19, proti povinnému Národnímu
památkovému ústavu, se sídlem v Praze 1, Valdštejnské náměstí č. 3,
identifikační číslo osoby 75032333, provedením prací a výkonů, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 34 E 192/2007, o dovolání oprávněné
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2010, č. j. 21 Co
534/2009-223, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 4. 8. 2009, č. j. 34 E 192/2007-203,
zastavil podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), výkon rozhodnutí
nařízený usnesením téhož soudu ze dne 16. 3. 2007, č. j. 34 E 192/2007-5, a
žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Výkon rozhodnutí
ukládáním pokut (konkrétně uložením pokuty ve výši 100.000,- Kč) byl nařízen k
vynucení povinnosti stanovené částečným rozsudkem téhož soudu ze dne 29. 11.
2006, č. j. 23 C 38/2005-44, a to povinnosti povinného informovat oprávněnou o
vývoji platu, průměrného platu a jeho jednotlivých složkách včetně členění
podle profesních skupin, o ekonomické a finanční situaci zaměstnavatele,
právním postavení zaměstnavatele a jeho změnách, vnitřním uspořádání, stavu
struktury zaměstnanců, základních otázkách, pracovních podmínkách a jejich
změnách, zamýšlených strukturálních změnách, racionalizačních a organizačních
opatřeních souvisejících se vznikem nových organizačních složek povinného, tzv.
územních odborných pracovišť k 1. 1. 2006 a pravděpodobném vývoji zaměstnanců,
opatřeních směřujících k zajištění rovného zacházení se zaměstnanci a zamezení
diskriminace, dále povinností povinného projednat s oprávněnou svou ekonomickou
situaci, systém hodnocení a odměňování zaměstnanců včetně vnitřního mzdového
předpisu, organizaci práce a její změny, systém školení a vzdělávání
zaměstnanců, opatření k vytváření podmínek pro zaměstnávání osob mladistvých,
osob pečujících o dítě mladší 15 let a osob se změněnou pracovní schopností,
záležitostí péče o zaměstnance, opatření ke zlepšení hygieny práce a pracovního
prostředí, organizování sociálních, kulturních a tělovýchovných služeb.
Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně
potvrdil a rovněž žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení. Ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně (který
vyslovil již městský soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2009, č. j. 21 Co
385/2008-178, jímž mimo jiné zrušil uložení další pokuty ve výši 100.000,- Kč),
že exekuční titul je nevykonatelný, neboť z něj není patrno, jakým způsobem má
být plněno, zda ústně či písemně, a z tohoto důvodu nelze ani dovodit lhůtu ke
splnění povinností. Rovněž obsah vymáhaných povinností je značně obecný a
neurčitý, proto je dán důvod k zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1
písm. h) o. s. ř. Povinnosti stanovené ve výroku rozsudku pouze kopírují
tehdejší znění zákoníku práce, aniž by bylo uvedeno, k jakému datu nebo jakým
způsobem má povinný uloženou povinnost splnit, příp. zda opakovaně či k jakému
datu. Obsah povinností je natolik rozmanitý, že nelze vycházet z toho, že
nestanoví-li rozsudek lhůtu k plnění, jedná se o lhůtu tří dnů (§ 261a odst. 2
o. s. ř.).
Oprávněná v dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že
řízení je postiženo vadou, který mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (§ 241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.). Zásadní právní význam napadeného
usnesení spojuje s otázkou „předpokladů materiální vykonatelnosti exekučního
titulu ukládajícího nepeněžité plnění ve smyslu § 261a odst. 1 o. s. ř. a
jejich dovoditelnosti s použitím § 261a odst. 2 a 3 o. s. ř.“. Nesouhlasí s
tím, že by rozsudek byl materiálně nevykonatelný, tuto skutečnost soud
posuzoval jako jeden z předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí, o materiální
vykonatelnosti neměl pochybnosti ani při ukládání dalších pokut, případně při
rozhodování o (neúspěšném) návrhu povinného na zastavení výkonu rozhodnutí.
Dovolatelka prosazuje názor, že chybějící údaj o lhůtě k plnění v rozsudku lze
dovodit z § 261a odst. 2,3 o. s. ř., neboť nejde o plnění ve splátkách ani o
opětující se plnění, u nich by to bylo vyloučeno. Nalézací soud nemohl
povinnému uložit způsob plnění povinnosti určitou formou, neboť by jej zkrátil
na jeho právech informovat oprávněnou takovou formou, kterou uzná za vhodnou.
Povinnosti nejsou obecné ani neurčité, neboť jsou vymezeny v souladu se
zákoníkem práce, v němž je také vymezen přesný obsah pojmů informování a
projednávání. Pokud jde o dobu, k níž se mají informace vztahovat, lze výkladem
dospět k tomu, že jde o informace za žalované období. Vadu řízení spatřuje v
tom, že soud ignoroval její odvolací námitky a nedostatečně odůvodnil své
rozhodnutí. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 7. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12.
zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
rozhodl o zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1
písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b)
nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně
nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu),
zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. (jež bylo k 31. 12. 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České
republiky ze dne 21. 2. 2012, Pl. ÚS 29/11, avšak podle nálezu IV. ÚS 1572/11
ze dne 6. 3. 2012 zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.
12. 2012 i nadále použitelné), podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatňovaným dovolacími důvody podle § 241a odst.
2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu
právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla – je
Nejvyšší soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení
vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Posouzením všech námitek v dovolání obsažených nelze dospět k závěru, že
napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Námitku, že soud se nevypořádal s argumentací oprávněné, lze podřadit pod
dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.; je však z
hlediska založení přípustnosti dovolání bezcenná a dovolací soud se jí při
posuzování přípustnosti dovolání nezabýval.
Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávné,
jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení
skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a
povinnostech účastníků).
Napadené usnesení odvolacího soudu je v řešení otázky materiální vykonatelnosti
exekučního titulu zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Soudní praxe i literatura jsou zajedno v závěru, že výkon rozhodnutí (exekuce)
smí být nařízen jen na základě titulu, který je vykonatelný po stránce formální
i materiální (§ 251 a § 261a o. s. ř.), a že musí být v každém stadiu řízení i
bez návrhu zastaven, byl-li nařízen podle titulu, který tyto požadavky
nesplňuje. Není-li možné dovodit z rozhodnutí náležitosti materiální
vykonatelnosti podle § 261a odst. 1 o. s. ř. ani výkladem s přihlédnutím k
povaze uložené povinnosti či ke způsobu exekuce, nelze takové rozhodnutí
vykonat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 20 Cdo
965/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2004, pod
číslem 183, případně usnesení téhož soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 20 Cdo
2021/2007).
Jednou ze základních náležitostí materiální vykonatelnosti rozhodnutí je přesné
vymezení rozsahu a obsahu vymáhaných povinností i určení přesné lhůty (lhůt) k
plnění. Neobsahuje-li exekuční titul všechny předpoklady materiální
vykonatelnosti uvedené v § 261a odst. 1 o. s. ř., může podle něj být exekuce
nařízena jen v případě, že chybějící údaje nebo údaje v něm uvedené nepřesně,
nesrozumitelně nebo neurčitě lze dovodit postupem podle § 261a odst. 2 a 3 o.
s. ř. (§ 40 odst. 2, 3 zákona č. 120/2001 Sb.). Při zkoumání materiální
vykonatelnosti rozhodnutí vychází soud z obsahu výroku rozhodnutí, z odůvodnění
pouze za účelem výkladu výroku, tedy k odstranění případných pochybností o
obsahu a rozsahu výrokem uložené povinnosti; výrok titulu však nelze jakkoli
doplňovat či opravovat. Není-li možné z exekučního titulu uvedené náležitosti
dovodit ani takovým výkladem (s přihlédnutím k povaze uložené povinnosti nebo
ke způsobu exekuce), nemůže takový titul být způsobilým podkladem pro nařízení
výkonu rozhodnutí (srov. např. Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních
notářství při výkonu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. února 1981, Cpj
159/79, uveřejněného pod č. 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek;
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003; usnesení
publikované pod číslem 47/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek;
usnesení ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1947/2005).
Jestliže tedy soud v projednávané věci zjistil (a v poměrech přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolací soud povinen vyjít
ze skutkového stavu, který byl podkladem pro rozhodnutí), že vykonávaný
rozsudek neobsahuje údaj o tom, jak konkrétně mají být povinnosti plněny
(informovat o různých skutečnostech a projednat některé skutečnosti s
oprávněnou), v jakých lhůtách, případně zda jednorázově či opakovaně,
nedostatečně vymezuje obsah vymáhaných povinností a nestanoví, za jaká období
jsou jednotlivé informace požadovány (přičemž tyto skutečnosti nelze dovodit
ani výkladem), pak rozhodl správně, pokud výrok usnesení soudu prvního stupně o
zastavení výkonu rozhodnutí potvrdil.
Nejvyšší soud se rovněž ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že v
projednávané věci s ohledem k povaze uložených povinností nelze určit lhůtu k
plnění ani podle § 261a odst. 2 o. s. ř.
Dovolání, které není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení
občanského soudního řádu, Nejvyšší soud bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.) odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Povinnému, jenž by měl na jejich náhradu právo, podle obsahu spisu v dovolacím
řízení žádné náklady nevznikly. Tomu odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a §
243b odst. 5 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2012
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně
senátu