22 Cdo 4479/2016-500
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně
KVOS economy, s. r. o., IČ 25353381, se sídlem v Havířově, Dlouhá třída
1226/44a, zastoupené JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Karviné,
Masarykovo náměstí 91/28, proti žalovaným 1) J. V., a 2) H. V., zastoupeným
JUDr. Josefem Jurasem, advokátem se sídlem v Ostravě, Jiráskovo náměstí 8, o
určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v
Havířově pod sp. zn. 112 C 113/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2016, č. j. 8 Co 819/2014-474, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2016, č. j. 8 Co 819/2014-474,
se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 24. 7. 2014, č. j.
112 C 113/2011-410, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem budovy
nacházející se na pozemcích vymezených na základě geometrického plánu I. P. ze
dne 8. 1. 2010, vše v k. ú. B., obci H. (výrok I.). Zamítl také žalobu na
určení, že žalobkyně je vlastníkem prostor blíže specifikovaných odkazem na
projektovou dokumentaci objektu „” s tím, že tyto prostory jsou součástí budovy
v k. ú. B. (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení i
nákladů vzniklých státu (výrok III. a IV.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že budovy ve vlastnictví žalobkyně a č.
p. ve vlastnictví žalovaných tvořily původně jedinou budovou - jedinou věc v
právním slova smyslu, která byla v roce 1996 rozhodnutím tehdejšího vlastníka
rozdělena na dvě budovy evidované samostatně v katastru nemovitostí. Dospěl k
závěru, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k
budově, která se stala od 1. 1. 2014 součástí pozemku, když je jako vlastník
této stavby (resp. pozemku jehož je stavba součástí) zapsána v katastru
nemovitostí a žalovaní vlastnické právo žalobkyně nezpochybňují. Žalobu na
určení vlastnického práva žalobkyně k prostorám blíže vymezeným v žalobě zamítl
s tím, že nebyly prokázány skutečnosti odůvodňující uzavřít, že by tyto
prostory byly součástí budovy. Poznamenal, že je třeba respektovat rozhodnutí
tehdejšího vlastníka budovy učiněné při jejím rozdělení, že tyto prostory se
stanou součástí budovy, která je nyní ve vlastnictví žalovaných.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne
14. 1. 2015, č. j. 8 Co 819/2014-439, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Podle odvolacího soudu nemá žalobkyně naléhavý právní zájem na určení
vlastnického práva k budově, protože je jako její vlastník zapsána v katastru
nemovitostí a žalovaní její vlastnické právo nezpochybňují, ani na určení
vlastnického práva k vymezeným prostorám jako součásti budovy, když se tímto
petitem ve skutečnosti domáhá právem nedovoleného určení právní skutečnosti.
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 23. 2. 2016, č. j. 22 Cdo
1668/2015-464, dovolání žalobkyně proti části výroku I. rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2015, č. j. 8 Co 819/2014-439, ve které Krajský
soud v Ostravě potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově
ze dne 24. 7. 2014, č. j. 112 C 113/2011-410, ve výroku I., odmítl (výrok I.).
Dále rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2015, č. j. 8 Co
819/2014-439, v části výroku I., ve které Krajský soud v Ostravě potvrdil
rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 24. 7. 2014, č.
j. 112 C 113/2011-410, ve výrocích II., III. a IV., a dále ve výroku II.,
zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně nemá
naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem budovy, pokud je jako její
vlastník (od 1. 1. 2014 jako vlastník pozemku, jehož je budova součástí)
zapsána v katastru nemovitostí a žalovaní její vlastnické právo nezpochybňují.
Domáhala-li se však žalobkyně určení vlastnického práva ke konkrétně vymezeným
prostorám jakožto součástem budovy, nelze takový návrh zamítnout s tím, že jde
o právem nedovolené určení právní skutečnosti. Ve své podstatě jde totiž o
žalobu na určení vlastnického práva (a to ke konkrétně vymezeným prostorám
jakožto součástem věci hlavní), jejíž přípustnost předpokládá § 80 o. s. ř.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 5. 2016, č. j. 8 Co 819/2014-474,
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III. a IV. potvrdil (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Uvedl, že nebyla učiněna žádná zjištění odůvodňující uzavřít, že žalobkyně
nabyla předmětné prostory některým ze způsobů uvedených v § 132 odst. 1 zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Tyto
prostory byly při rozdělení původní budovy přiřazeny k budově ve vlastnictví
žalovaných s tím, že jejich užívání vlastníkem budovy bylo řešeno smluvně.
Poznamenal, že nesouhlas žalobkyně s takovým rozdělením původní nemovitosti,
ani skutečnost, že budova bez těchto prostor nevyhovuje z hlediska funkčního,
hygienického, požárně bezpečnostního ani statického závazným předpisům, nejsou
pro posouzení projednávané věci podstatné. Jelikož žalobkyně vlastnického právo
k těmto prostorám žádným způsobem nenabyla, nelze vyhovět její žalobě na určení
podle § 80 o. s. ř. Na základě rozhodnutí o této žalobě nelze měnit či zakládat
právní vztahy, lze pouze rozhodnout, zda zde právo či právní vztah je, či není.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že napadené rozhodnutí
je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu, že nenabyla vlastnické právo k prostorám blíže specifikovaným
v žalobě žádným ze způsobů uvedených v § 132 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Uvádí, že vlastnické právo
k těmto prostorám nabyla na základě stejného titulu jako vlastnické právo k
budově, neboť tyto prostory jsou součástí této budovy jako věci v právním slova
smyslu (v této souvislosti odkazuje např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2504/2009). V takovém rozsahu, tedy i s předmětnými
prostory, budovu vždy užívala.
V dovolání dále polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, potažmo
soudem prvního stupně. Namítá, že nebyly provedeny veškeré důkazy navržené
žalobkyní a poukazuje na to, že některá skutková zjištění nemají oporu v
provedeném dokazování. Má také za to, že závěry znaleckého posudku zpracovaného
Ing. Kaděrou a provedeného jako důkaz před odvolacím soudem jsou v rozporu se
závěry znaleckého posudku zpracovaného Ing. Sýkorou, který byl proveden jako
důkaz před soudem prvního stupně. Odvolací soud tak měl nařídit vypracování
revizního znaleckého posudku. Neučinil-li tak, postupoval v rozporu s rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001.
Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, příp. soudu prvního
stupně, zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal
Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II
odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena
nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za
nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je
důvodné. Přípustnost dovolání zakládá nesprávné právní posouzení otázky
rozdělení budovy na dvě samostatné věci a s tím spojené otázky nabytí
vlastnického práva ke sporným částem budovy.
V podstatné části dovolání žalobkyně napadá skutková zjištění odvolacího soudu,
resp. soudu prvního stupně. Dovolatelka ovšem v této souvislosti pouze
polemizuje s těmito skutkovými zjištěními odvolacího soudu a jeho procesním
postupem s tím, že tato skutková zjištění měla být jiná, aniž řádně formuluje
(v souvislosti s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by
bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatel
uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237
o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve
smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27
nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného
na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými
zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího
řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1.
2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp.
zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS
2135/16, toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na
webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
Přípustnost dovolání rovněž nemůže založit námitka žalobkyně, že odvolací soud
měl nařídit vypracování revizního znaleckého posudku, a to z důvodů rozporů
mezi závěry vyplývajícími ze znaleckého posudku vypracovaného Ing. Kaděrou a
znaleckého posudku vypracovaného Ing. Sýkorou. Odvolací soud ovšem své
rozhodnutí na skutkových zjištěních učiněných znalci nezaložil. Vyšel pouze z
toho, že při rozdělení původní nemovitosti byly sporné prostory rozhodnutím
tehdejšího vlastníka přiřazeny k budově, a jsou proto její součástí. Otázku
stavebně technického provedení budov, ke kterému se znalecké posudky
vyjadřovaly, odvolací soud při svých závěrech neposuzoval.
Žalobkyně dále namítá, že prostory blíže specifikované v žalobě tvoří součást
budovy v jejím vlastnictví, a proto k nim nabyla vlastnické právo ze stejného
právního titulu, na základě kterého nabyla vlastnické právo k této budově.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě měly nastat všechny právní
skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, před 1.
1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč.
zák.“) [srov. § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník].
Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze
žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle § 120 odst. 1 obč. zák. součástí věci je vše, co k ní podle její povahy
náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.
Žalobkyně již od počátku řízení tvrdila, že předmětné prostory jsou součástí
nemovitosti v jejím vlastnictví, a proto k nim nabyla vlastnického právo ze
stejného právního titulu, na základě kterého nabyla vlastnické právo k budově.
Jinými slovy uváděla, že rozsah, v jakém nabyla vlastnické právo k budově (stav
právní), je v rozporu se stavem evidenčním, zapsaným v katastru nemovitostí (ve
kterém jsou tyto prostory vedeny jako součást budovy ve vlastnictví
žalovaných).
V takovém případě je soud povinen řádně se vypořádat s námitkou žalobkyně, že
předmětné prostory jsou (a v době nabytí vlastnického práva žalobkyně byly)
součástí budovy a zjistit, v jakém rozsahu nabyla žalobkyně vlastnické právo k
této budově [přičemž je nutné přihlédnout k ustálenému judikatornímu závěru, že
součást věci sdílí právní osud věci hlavní (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1105/2003, či rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1996/2013)].
V posuzované věci považuje dovolací soud za předčasný závěr odvolacího soudu,
že předmětné prostory nejsou součástí budovy ve vlastnictví žalobkyně. Odvolací
soud pouze uvedl, že tyto prostory byly při rozdělení původní budovy
„přiřazeny“ k budově, která je nyní ve vlastnictví žalovaných. Při řešení
právní otázky, zda předmětné prostory nejsou součástí budovy ve vlastnictví
žalobkyně, je však nezbytné zohlednit všechny podstatné okolnosti projednávané
věci, aplikovat kritéria uvedená v zákoně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
10. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2504/2009) a vypořádat se řádně se všemi
relevantními námitkami žalobkyně (např. že hlediska funkční, hygienické či
požárně bezpečnostní nasvědčují tomu, že předmětné prostory jsou součástí
budovy č. p. ..., nikoliv budovy č. p. ...). Soud je povinen tuto úvahu
náležitě odůvodnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2011, sp. zn.
22 Cdo 2106/2009).
Nejvyšší soud nad rámec výše uvedeného poznamenává, že je nezbytné pro
rozhodnutí shora nastíněné otázky vyřešit nejprve prejudiciální otázku, zda
vůbec došlo rozhodnutím tehdejšího vlastníka k rozdělení původní budovy na dvě
samostatné věci v právním slova smyslu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
8. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1465/2000, ve kterém dovolací soud vyložil, že
reálně rozdělení stavby je možné jen tehdy, jestliže vzniknou na základě
stavebních úprav učiněných podle stavebních předpisů samostatné věci), tedy zda
mohli účastníci vůbec nabýt vlastnické právo k objektům evidovaným v katastru
nemovitostí jako budovy č. p. a (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 8.
2016, sp. zn. 22 Cdo 475/2015, podle kterého je v zásadě vyloučen i převod
součásti věci; to platí i o stavbě, pokud není reálně rozdělena) a jsou aktivně
a pasivně v této věci legitimovaní.
Jelikož odvolací soud neposoudil věc ze všech relevantních hledisek, je jeho
rozhodnutí neúplné a předčasné, a proto spočívá na nesprávném právním posouzení
věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud jej tedy podle § 243e
odst. 1 o. s. ř. zrušil. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího
soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve
spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu