22 Cdo 1996/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců a) S. H., zastoupeného JUDr. Robertem Matasem, advokátem se sídlem
v Praze 1 – Novém Městě, Spálená 92/21, a b) I. H., zastoupené Mgr. Vítem
Hrnčiříkem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Spálená 92/21,
proti žalovaným 1) M. P., a 2) M. H., oběma zastoupeným JUDr. Tomášem Rybářem,
Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Václavské náměstí 1601/47,
o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn.
18 C 196/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 27. února 2013, č. j. 26 Co 600/2012-373, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2013, č. j. 26 Co
600/2012-373, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 31. května 2012, č.
j. 18 C 196/2011-308, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-západ k
dalšímu řízení.
jmění manželů pozemek parc. č. 298/166 v k. ú. H. (výrok I.) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Podle soudu prvního stupně jsou
všichni účastníci věcně legitimováni, neboť žalobci tvrdí, že jsou vlastníky
pozemku – parcely, jejímiž vlastníky jsou v katastru nemovitostí zapsáni
žalovaní. V projednávané věci jde o spor o objektivně zjistitelnou hranici
pozemků účastníků řízení, který je v pravomoci soudu. Sporná parcela je přesně
specifikována parcelním číslem 298/166 a je zapsána v katastrální mapě na
základě geometrického plánu z roku 2008. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu
je podkladem pro změnu zápisu vlastnického práva k předmětné parcele v katastru
nemovitostí, mají žalobci na vydání rozhodnutí naléhavý právní zájem. Soud
prvního stupně se nejprve zabýval tím, zdali došlo k nabytí vlastnického práva
na základě kupní smlouvy ze dne 2. 9. 1994 (dále jen „předmětná kupní
smlouva“). Pro právní posouzení je rozhodující, že v době uzavření předmětné
kupní smlouvy existoval pozemek parc. č. 298/33 jako samostatná věc, který byl
vydělen na základě geometrického plánu z roku 1991, a proto uzavřením smlouvy
nemohlo dojít k žádné změně co do polohového a prostorového určení pozemku jako
samostatné věci. Parcelace pozemků je pouze evidenční pomůckou pro určení a
evidenci pozemků jako věcí v právním smyslu v katastru nemovitostí. Pro určení
průběhu hranice pozemků účastníků je jedinou rozhodující skutečností vůle
původního vlastníka celého pozemku parc. č. 298/6, který se rozhodl pozemek
rozdělit a prodat, a tomu odpovídající vůle prvního vlastníka pozemku parc. č.
298/33, který takto oddělený pozemek jako samostatnou věc v právním smyslu
nabyl. Pouze a jedině tímto právním úkonem mohla být určena jižní hranice
pozemku parc. č. 298/33, když i sousední pozemek parc. č. 298/35 byl součástí
původního velkého pozemku parc. č. 298/6. Otázka určení hranice je v konečném
důsledku nikoli otázkou geodetickou, nýbrž především otázkou interpretace
právního úkonu, kterým původní vlastník pozemku parc. č. 298/6 vydělil část
tohoto svého pozemku jako polohově vymezenou část zemského povrchu a kterou
následně prodal právnímu předchůdci žalobců jako pozemek parc. č. 298/33. Tímto
právním úkonem vznikl pozemek parc. č. 298/33 jako geometricky a polohově
určená část zemského povrchu. Přitom je zcela nerozhodné, která konkrétní osoba
byla majitelem původního velkého pozemku parc. č. 298/6 a která prvním
nabyvatelem odděleného pozemku parc. č. 298/33, neboť výklad projevu vůle podle
§ 35 odst. 2 občanského zákoníku je procesem objektivním, nezávislým na
pozdějších stanoviscích jednajících osob.
Vůle původního vlastníka byla řádně zachycena a projevena v geometrickém plánu
z roku 1991, jehož prostřednictvím bylo při prvním prodeji konstitutivně
vymezeno polohové určení pozemku parc. č. 298/33, a to při rozměrech hranic
pozemku 22,7 m (severně), 25,03 m (východně), 26,7 (jižně) a 25,3 m (západně).
Vzhledem k tomu pouze geometrický plán z roku 1991 je rozhodující pro určení
hranice pozemku žalobců a všechny ostatní geometrické plány mohou představovat
jen geometrické zachycení stávajícího stavu a nemohou jakkoliv ovlivnit rozsah
již nabytého vlastnického práva vlastníka pozemku. Je třeba přihlédnout i k
následnému chování účastníků právního úkonu, když nebylo zjištěno, že by
původní vlastník pozemku parc. č. 298/6, resp. oddělené části parc. č. 298/35,
ani jeho právní nástupci po oplocení pozemku jakkoli právně brojili proti
rozsahu, v němž byl pozemek žalobci užíván, a proto rozsah užívání odpovídal
vůli vlastníka původního pozemku. Žalobci pozemek oplotili v hranicích určených
jejich právním předchůdcem, neboť zhotovitel oplocení vycházel ze stavu
zapsaného v katastru nemovitostí. Tři ze čtyř hranic pozemku parc. č. 298/33
jsou nesporné, proto lze vycházet ze vzdálenosti jižní hranice pozemku od
protější hranice, která je sama nesporná. Sporná část evidovaná v katastru
nemovitostí pod parc. č. 298/166 se nachází v rámci současného oplocení, které
bylo postaveno při odhlédnutí od odchylek v řádu centimetrů podle rozměrů
uvedených v geometrickém plánu z roku 1991, což vyplývá z řady předložených
plánů, včetně nejnovějšího geometrického plánu z roku 2011. Tato část zemského
povrchu je proto ve vlastnictví žalobců jako součást nabytého pozemku původně
vedeného v katastru nemovitostí pod parc. č. 298/33, který žalobci nabyli
vkladem do katastru nemovitostí dne 13. 9. 1994. Pro posouzení věci je pak
nerozhodné, co bylo příčinou vzniku nesrovnalostí při geodetickém zaměření
hranice předmětných pozemků, neboť pozdější zaměření nemá vliv na nabyté
vlastnické právo. Ze zprávy společnosti GEOTON Praha s. r. o. lze dospět k
závěru, že geodetickou příčinou nesrovnalosti byl zřejmě odečet lomových bodů z
původní analogové katastrální mapy v měřítku 1:2880 do přesnějších současných
digitálních operátů, kdy při tomto procesu vzniká v terénu možná polohová
odchylka v řádu cca 2 m. Na posouzení otázky nabytí a držby předmětu
vlastnictví to ovšem nemůže mít vliv, neboť je nepřípustné, aby toliko na
základě jiného geometrického zobrazení skutečného stavu mohlo dojít k zásahu do
vlastnických poměrů osob.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 27. února 2013, č. j. 26 Co 600/2012-373, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Odvolací soud se ztotožnil se závěry, že žalobci mají na požadovaném určení
naléhavý právní zájem a mají také věcnou legitimaci. Soud prvního stupně
provedl dokazování v míře dostatečné pro zjištění všech podstatných skutečností
a jeho skutková zjištění jsou správná, odvolací soud se ztotožnil i s učiněnými
skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Pozemek parc. č. 298/33
vznikl oddělením z pozemku parc. č. 298/6 z vůle tehdejšího vlastníka v
hranicích vyplývajících z geometrického plánu z roku 1991 a vytyčených v terénu
trubkami. I kdyby bylo prokázáno, že tehdejší vlastník pozemku parc. č. 298/6
nebyl přizván k vytyčení hranic oddělovaného pozemku parc. č. 298/33, o jeho
vůli k vytvoření tohoto pozemku v uvedených hranicích svědčí skutečnost, že s
takto vzniklým pozemkem právně disponoval. Žalobci pak pozemek parc. č. 298/33
v uvedených hranicích nabyli do svého vlastnictví předmětnou kupní smlouvou a
na jižní hranici zbudovali plot. Pokud byl později v souvislosti s dalším
dělením z jihu přiléhajícího pozemku vypracován v roce 2008 geometrický plán,
který posouval jižní hranici pozemku parc. č. 298/33 v terénu označenou
zmíněným plotem přibližně o 2 m dovnitř, čímž evidentně vznikl předmětný
pozemek parc. č. 298/166, souhlasil odvolací soud se závěrem soudu prvního
stupně, že se jednalo pouze o zpřesnění evidenčních údajů v katastru o
geometrickém a polohovém určení hranice pozemku a výměře parcely ve smyslu §
19a odst. 5 katastrálního zákona, které nemá vliv na dosavadní právní vztahy.
Žalobci jsou tedy z titulu předmětné kupní smlouvy vlastníky pozemku
odpovídajícího parc. č. 298/33 v hranicích vyplývajících z geometrického plánu
z roku 1991 a vytyčených v terénu trubkami (a později na jihu zmíněným plotem
žalobců), tedy jsou vlastníky pozemku nyní evidovaného jako parc. č. 298/166.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Řízení před soudy obou stupňů
bylo postiženo vadou, neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně a
nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, soudy se nezabývaly tvrzenými
okolnostmi rozhodnými pro posouzení věci, dokazování proběhlo v rozporu s
občanským soudním řádem, nebyly připuštěny důkazy výslechem svědků a další
navržené důkazy, zejména důkaz znaleckým posudkem včetně místního šetření. Žalovaní dále vysvětlují své pochybnosti o vlastnické hranici opírající se o
geometrický plán z roku 2008 a zdůrazňují nutnost vyhotovení znaleckého posudku
a provedení místního šetření v tak složitém případě, jejichž absenci ostatně
měl předseda senátu odvolacího soudu označit jako závažné pochybení soudu
prvního stupně a navrhnout pro obě strany pokus o smír. Soudy obou stupňů
nevzaly v úvahu, že žalobci neunesli důkazní břemeno doložením skutečného
geometrického zaměření pozemku z roku 1991, ze kterého by byly jasné hranice, a
tento geometrický plán si ani přes návrh žalovaných nevyžádaly; nepřipustily
ani svědeckou výpověď sousedů. Původní oddělení pozemku parc. č. 286/6 proběhlo
bez účasti prvního majitele, následnou parcelací začalo docházet k posouvání
hranice jednotlivých pozemků. Soudy obou stupňů nesprávně dovodily, že otázka
určení hranice pozemků je otázkou interpretace právního úkonu, kterým původní
vlastník vydělil část pozemku, a ne otázkou geodetickou. I kdyby tomu tak bylo,
tak původní vlastník pozemku nebyl s vytyčením hranice v roce 1991 seznámen,
tudíž nemohl projevit vůli tímto způsobem. Jelikož z katastrálního zákona
vyplývá, že určení hranice je zeměměřičskou činností, soud prvního stupně
pochybil, když nepřipustil důkazy navržené žalovanými, a to důkaz místním
šetřením a znaleckým posudkem. Soudy postupovaly v rozporu s judikaturou
Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 22 Cdo 2028/2008, rozsudek sp. zn. 22 Cdo
2271/2006 a usnesení sp. zn. 30 Cdo 801/2003), čímž posunuly cca o 2 m hranici
v neprospěch žalovaných, a žalobci tak nově získali 52 m2 pozemku. S ohledem na
uvedené navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce a) ve vyjádření k dovolání namítá, že dovolání je nepřípustné, neboť
nebyla řádně vymezena otázka jeho přípustnosti, navíc dovolatelé uplatňují
nepřípustné dovolací důvody, když namítají vady řízení a když rozporují
zjištěný skutkový stav „konstruováním nového skutkového stavu“. Dále namítá,
že ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu je třeba odlišovat pojmy pozemek a
parcela, je třeba vycházet ze skutečného stavu, přičemž vymezení parcely je jen
evidenční záležitostí. Vzhledem k tomu geometrický plán žalovaných zaevidovaný
v roce 2011 nemohl ničeho změnit na skutečném stavu. S ohledem na uvedené
navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Žalobkyně b) ve vyjádření k dovolání namítá, že dovolání je nepřípustné, neboť
soudy obou stupňů správně zjistily skutkový stav. Dovolatelé vznášejí toliko
odchylná tvrzení či jinak hodnotí důkazy, přičemž dovolání je vadné, neboť
nevymezuje otázku přípustnosti; za řádné vymezení nelze považovat vytrženou
citaci rozhodnutí dovolacího soudu svou podstatou v odlišných věcech. Vymezení
parcely je jen evidenční záležitostí, nic nemůže změnit na vlastnickém právu k
pozemku. Pokud žalobci nabyli vlastnictví pozemku předmětnou kupní smlouvou,
nemohly změny evidenčních údajů po roce 2011 založit změnu právních vztahů k
pozemku. Soudy věc správně posoudily, správně rozlišily mezi pozemkem a
parcelou, správně poukázaly, že rozhodujícím pro vznik pozemku parc. č. 298/33
byl geometrický plán z roku 1991. Soudy obou stupňů vyšly i z dalších důkazů a
též z následného chování účastníků, kdy proti oplocení pozemku nijak nebrojili
žalovaní ani jejich právní předchůdce. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou
souladná s judikaturou dovolacího soudu, a proto navrhuje, aby dovolací soud
dovolání odmítl. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů. Protože k nabytí vlastnického práva na základě předmětné kupní smlouvy mělo
dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku
podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále
jen „obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. února 2013 a
dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním podaným dne 20. května 2013, projednal
dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když
nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a že jsou splněny
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je
důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není zcela v souladu s judikaturou
dovolacího soudu. Žalovaní namítali, že soud prvního stupně v rozporu s judikaturou dovolacího
soudu nesprávně dovodil, že otázka určení hranic je ve své podstatě otázkou
výkladu právního jednání a nikoliv otázkou geometrickou, přičemž tento závěr
akceptoval i odvolací soud. Tato námitka je částečně důvodná. V posuzovaném případě soud prvního stupně nejdříve zkoumal povahu řízení, tedy
zda se vede spor o průběh objektivně zjistitelné hranice mezi pozemky, či
nikoliv, přičemž shledal, že hranice mezi pozemky je i přes rozdílný náhled
účastníků řízení objektivně zjistitelná, a proto tento spor náleží do pravomoci
civilních soudů. S tímto postupem se následně ztotožnil odvolací soud. Jelikož
postup soudů je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 22 Cdo 2035/2003
(uveřejněné pod č. C 2 860 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 2. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 2028/2008 (uveřejněné pod č. 6/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], nemá dovolací soud v tomto ohledu
soudům obou stupňů co vytknout. Soud prvního stupně následně s ohledem na obsah žalobou uplatněného nároku opět
zcela správně nejdříve zkoumal, zda žalobci nabyli vlastnické právo již na
základě předmětné kupní smlouvy, nezabýval se tak správně otázkou vydržení,
která by byla případná až za situace, kdyby se ukázalo, že žalobci užívají nad
rámec svého vlastnického práva i pozemek svých sousedů – v předmětném řízení
žalovaných.
Ovšem postup soudu prvního stupně při posuzování důvodnosti žaloby,
který následně akceptoval i odvolací soud, je v rozporu s rozhodovací praxí
dovolacího soudu. V rámci řízení o objektivním určení hranice je třeba nejdříve zkoumat, v jakém
rozsahu nabyli žalobci vlastnické právo k pozemku, a následně po zodpovězení
první otázky je třeba porovnat stav právní se stavem v katastru nemovitostí a
se stavem faktickým. Soudy obou stupňů přitom pochybily při řešení obou těchto
otázek. Předmětem dané kupní smlouvy byl mimo jiné pozemek parc. č. 298/33 o výměře 452
m2, v té době již v katastru evidovaný. Pro nabytí vlastnictví podle této
převodní smlouvy se podle občanského zákoníku ve znění účinném v době převodu
vyžadoval vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí (srovnej § 133 odst. 2 obč. zák.), a proto pokud vkladem nedošlo k převodu vlastnictví k nově
vznikajícímu pozemku vymezenému geometrickým plánem, došlo k převodu
vlastnictví k pozemku z titulu smlouvy v rozsahu již vedeném v katastru
nemovitostí. Pro nabytí vlastnického práva je tak rozhodný stav katastrálního
operátu účinný ke dni vkladu vlastnického práva. Vzhledem k tomu není bez
dalšího správným závěr soudu prvního stupně v tom ohledu, že pro určení rozsahu
převodu je rozhodující jen vůle prvního vlastníka, který vymezil pozemek parc. č. 298/33, neboť tomu tak bude jen za předpokladu, že v mezidobí nedošlo ke
změně katastrálního operátu, což však soudy obou stupňů doposud řádně
nezkoumaly. Pokud by totiž došlo ke změně katastrálního operátu tím způsobem,
že by původní pozemek byl evidenčně rozdělen, nabyli by žalobci pozemek parc. č. 298/33 v hranicích a výměře podle nového stavu katastrálního operátu a zbylá
část převáděného pozemku, která by v důsledku změny katastrálního operátu byla
evidována v katastru nemovitostí mimo převáděnou parcelu, by zůstala ve
vlastnictví právního předchůdce. Stejně tak není správným závěr o tom, že pro nabytí vlastnického práva k
nemovitosti je rozhodující následné jednání smluvních stran. Následné jednání
smluvních stran totiž může vypovídat o oprávněnosti držby, nemůže však měnit
rozsah nabytí vlastnického práva. Jinými slovy řečeno, pokud by prodávající ve
skutečnosti vlastnil větší část pozemku, než kterou převedl na nabyvatele
předmětnou kupní smlouvou, nemohlo by následným jednáním stran dojít k nabytí
vlastnického práva ke zbylé části pozemku na základě převodní smlouvy, nýbrž
následné jednání stran by mohlo být zohledněno při vydržení vlastnického práva. Pro úplnost v této souvislosti dovolací soud dodává, že pokud by ke změně
katastrálního operátu došlo až po účinnosti převodní smlouvy a v důsledku toho
k evidenční změně pozemku v katastru nemovitostí, zcela by se uplatnily závěry
judikatury, podle níž vymezení parcely je jen evidenční záležitostí a změna
katastrálního operátu nemůže ničeho změnit na vlastnickém právu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 2271/2006
(publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2008, č. 2, s. 74)].
Vzhledem k tomu
po zjištění, že právní stav neodpovídá stavu evidenčnímu, kdy je původní
pozemek nově evidován ve dvou parcelách, přičemž k jedné z parcel je jako
vlastník vedena jiná osoba, rozhodne soud na návrh vlastníka původního pozemku
o určení vlastnického práva k nově evidovanému pozemku. Mimo porovnání stavu právního a evidovaného však v některých případech může
nastat spor o to, zda právní stav odpovídá stavu faktickému, a to například za
situace, kdy není zřejmé, zda vlastník neužívá fakticky pozemek o větší výměře,
než mu právně přináleží. Porovnání právního a faktického stavu může hrát roli
například ve sporech o vyklizení pozemku, či pro posouzení, zdali vlastník
pozemku vlastnické právo k této části pozemku nevydržel. V poměrech souzené věci se vedl spor nejen o to, zdali právní a evidovaný stav
odpovídají, ale i o to, zdali žalobci neužívají pozemek fakticky ve větší
výměře, než jim přináleží z titulu předmětné kupní smlouvy. Soud prvního stupně
v tomto ohledu pochybil, neboť tyto otázky prakticky nezkoumal s tím, že se
jedná o otázku interpretace právního úkonu původního vlastníka pozemku. Tomuto
právnímu názoru následně přisvědčil i odvolací soud. Porovnání právního a
evidenčního stavu, tj. zda původní nabytá parcela odpovídá stavu evidovanému v
katastru nemovitostí, především pak porovnání právního a faktického stavu, tj. zda vytýčení vlastnické hranice pozemku vedeného v katastru nemovitostí v
terénu, či naopak zakreslení skutečné hranice v terénu do katastru nemovitostí,
je však otázkou skutkovou. Při řešení otázky, zda hranice pozemku, převáděného na jinou osobu, mohou být
vymezeny odlišně od jeho geometrického určení v podobě parcely evidované v
katastru nemovitostí, a to jen na základě vůle účastníků, je nutno vycházet též
z ustanovení § 20 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České
republiky (katastrální zákon), podle kterého údaje katastru, a to parcelní
číslo, geometrické určení nemovitosti, název a geometrické určení katastrálního
území, jsou závazné pro právní úkony týkající se nemovitostí vedených v
katastru. Pro převod pozemku tak je závazné jeho geometrické určení v katastru
nemovitostí (tedy to, jak je evidován v podobě parcely); chtějí-li se účastníci
smlouvy od tohoto určení odchýlit, musejí nejprve dosáhnout potřebné změny v
určení parcely v katastru nemovitostí. V usnesení ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006 (uveřejněném pod č. C 5 043 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že „považuje zjištění o průběhu hranic
mezi pozemky stran tohoto sporu za zjištění skutkové, nikoli právní. Tento
závěr je zřejmý již z toho, že otázka průběhu hranic mezi sousedními pozemky je
otázkou odbornou, jejíž řešení soudům nepřísluší. K vyřešení této otázky soudy
ustanovují znalce, jimž jako úkol zadávají odpověď na právě uvedenou otázku. Přitom platí, že znalci nepřísluší řešit otázky právní“. Obdobně z dovolateli
uváděného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2004, sp. zn. 30 Cdo
801/2003 (uveřejněného pod č.
C 2 411 v Souboru), vyplývá, že pokud mezi
sousedy existuje subjektivní spor o vedení hranice, kdy každý z nich tvrdí, že
hranice vede jinudy, přičemž soud má objektivně možnost hranici určit, má soud
zjistit průběh hranice zpravidla za pomoci znalce. Z uvedených rozhodnutí zřetelně vyplývá, že zjištění průběhu subjektivně sporné
hranice, kterou lze objektivně zjistit, je otázkou odbornou, a proto vedení
sporné hranice má soud zpravidla zjistit za pomoci znalce. Obzvláště je tento
postup žádoucí za situace, kdy existují důvodné pochybnosti o vedení vlastnické
hranice. V posuzovaném případě žalovaní namítali, že z geometrického plánu, který si
nechali v roce 2008 vyhotovit, vyplývá, že vlastnická hranice mezi pozemky
žalobců a žalovaných je sporná, má být vedena podle tohoto geometrického plánu
v jiném místě, vedení jižní hranice neodpovídá vedení hranice u přiléhajících
sousedních pozemků, přičemž za účelem odstranění pochybností navrhovali
znalecké zkoumání a místní šetření. Ani jeden ze soudů však znalecký posudek
nezadal a neprovedl ani místní šetření, neboť nesprávně považovaly vedení
vlastnické hranice za otázku interpretace právního úkonu. V důsledku tohoto
nesprávného právního názoru se soudy obou stupňů řádně nevypořádaly se všemi
relevantním námitkami žalovaných, které v řízení vznesly, čímž žalovaným
odepřely podstatnou část jejich procesní obrany. Pro úplnost dovolací soud dodává, že soud prvního stupně sice v řízení provedl
důkaz zprávou společnosti GEOTON Praha s. r. o., ale z tohoto důkazu toliko
dovodil jen pravděpodobné příčiny vzniku sporu mezi účastníky. Soud prvního
stupně však z tohoto důkazu neučinil závěry v souvislosti s průběhem vlastnické
hranice a ani se prostřednictvím něho nevypořádal s relevantními námitkami
žalovaných. Dovolací soud proto zdůrazňuje, že pokud by soud chtěl z uvedené
zprávy v další fázi řízení vyjít, nejdříve si posoudí, zdali tato zpráva může
být považována za odborné vyjádření ve smyslu § 127 o. s. ř. a zdali takový
postup bude s ohledem na okolnosti případu, zejména s ohledem na uplatněné
námitky žalovaných plně postačující [v této souvislosti srovnej např. zhodnocení praxe soudů při výkladu a aplikaci ustanovení novely občanského
soudního řádu, schváleného usnesením pléna Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. prosince 1974, sp. zn. Plsf 2/74 (uveřejněného pod č. 1/1975 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek)]. Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a
odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. Proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. nezbylo dovolacímu soudu než napadené rozhodnutí odvolacího soudu v
celém rozsahu zrušit. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. také rozhodnutí soudu
prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V další fázi řízení soud prvního stupně nejdříve řádně zjistí průběh vlastnické
hranice mezi pozemky ve vlastnictví žalobců a žalovaných přičemž bude zkoumat,
zda stav evidence v katastru nemovitostí odpovídá stavu právnímu. Dále bude
soud prvního stupně zkoumat i to, zdali s ohledem na vymezený žalobní návrh
právní stav odpovídá i stavu faktickému, neboť to je důležité pro posouzení
otázky, zda je v posuzovaném případě třeba zkoumat otázku vydržení. Soud
prvního stupně bude přitom dbát toho, že určení vlastnické hranice je otázkou
odbornou. Mimoto se soud prvního stupně vypořádá s relevantními námitkami
uplatněnými v řízení. Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem
dovolacího soudu vázán (srovnej § 243g odst. 1 věta první, část věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. července 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda
senátu