28 Cdo 1884/2022-339
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně LP EXPO,
s.r.o., IČO 262 50 837, se sídlem v Brně, Sportovní 586/2c, zastoupené Mgr.
Vítězslavem Jírou, advokátem se sídlem v Brně, Jezuitská 14/13, proti
žalovanému statutárnímu městu Brnu, IČO 449 92 785, se sídlem v Brně,
Dominikánské náměstí 196/1, zastoupenému Mgr. Janem Hrabou, advokátem se sídlem
v Praze 4, Na Pankráci 404/30, o 7.958.218 Kč s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 247 C 16/2019, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. února 2022, č. j. 37 Co 32/2021-303,
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. února 2022, č. j. 37 Co 32/2021-303,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 9. 2020, č. j. 247 C
16/2019-240, zamítl žalobu na zaplacení v záhlaví uvedené částky s náklady
spojenými spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1.200 Kč (výrok I.) a
zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení žalovanému v částce 4.200 Kč (výrok
II.). Žalobkyně se po žalovaném domáhá částky 7.958.218 Kč s příslušenstvím
jako bezdůvodného obohacení za protiprávní užívání venkovního parkoviště
umístěného na střešní konstrukci stavby garáže č. p. 609 (ve vlastnictví
žalobkyně) postavené na pozemcích (ve vlastnictví žalovaného) parc. č. 1084/6,
1084/9 a 1084/10 v katastrálním území Ponava, obci Brno, neboť byly v době od
23. 2. 2017 do 31. 12. 2018 přístupné veřejnosti ve smyslu § 34 zákona č.
128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). Soud prvého stupně vyšel ze zjištění,
že žalobkyně (ani její právní předchůdce) nikdy neudělila výslovně ani
konkludentně souhlas s obecným užíváním parkoviště, a dospěl tak k závěru, že
předmětné parkoviště nebylo v rozhodné době veřejným prostranstvím, neboť
judikatura Nejvyššího soudu, jakož i judikatura soudu Ústavního je ustálena v
závěru, že souhlas vlastníka s obecným užíváním je jednou z kumulativních
podmínek ke vzniku veřejného prostranství. Nebylo-li tedy venkovní parkoviště
veřejným prostranstvím, chybí rovněž i pasivní věcná legitimace žalovaného jako
obce. Městský soud se též zabýval námitkou započtení žalovaného, jelikož
žalobkyně užívá jeho pozemek (má na něm postavenou shora uvedenou stavbu) bez
právního důvodu, pročež i na tomto základě předmětnou žalobu zamítl.
2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 2. 2022, č. j. 37 Co
32/2021-303, k odvolání žalobkyně změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku I.
tak, že základ nároku žalobkyně je dán (výrok I.), zatímco ve výroku I. ohledně
výše a splatnosti žalované částky, jakož i ve výroku II. jej zrušil a věc
danému soudu vrátil k dalšímu řízení (výrok II.). Odvolací soud nesouhlasil se
závěrem soudu prvního stupně, že lze na zjištěný skutkový stav aplikovat závěry
plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo
2378/2016, v otázce nutnosti poskytnutí souhlasu vlastníka pozemku (žalobkyně)
s jeho užíváním jako veřejné prostranství, poukazuje přitom na dřívější
judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, jež otázku souhlasu vlastníka
nepovažovala za relevantní. Upozornil na zásadu legitimního očekávání v
případech, v nichž se během řízení změní judikatura Nejvyššího soudu, a nutnost
posouzení věci dle judikatury dřívější. Neztotožnil se ani se závěrem soudu
prvního stupně stran započtení vzájemných pohledávek, neb Městský soud, aniž by
v tomto směru byly provedeny a hodnoceny důkazy, dovodil, že finanční náhrady
účastníků musí být rovnocenné. Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvého stupně
zčásti změnil, zčásti zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), spatřuje v odchýlení
odvolacího soudu od rozhodovací praxe soudu Nejvyššího (zejména rozsudku ze dne
26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2378/2016). Odvolací soud přitom nesprávně posoudil
podmínku udělení souhlasu vlastníka s užíváním pozemku ke vzniku veřejného
prostranství a uvedl, že na danou kauzu je nutné aplikovat dřívější judikaturu
Nejvyššího a Ústavního soudu (což je v rozporu kupř. s nálezy Ústavního soudu
ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, nebo ze dne 12. 12. 2013, sp. zn.
III. ÚS 3221/11). Dovolatel rozporuje rovněž závěr odvolacího soudu týkající se
označení budovy parkoviště jakožto veřejného prostranství, neb jde o otázku
dovolacím soudem doposud neřešenou. Dotčená plocha není částí zemského povrchu
ani plochou pozemní komunikace. Nemůže-li být budova prohlášena za veřejnou
komunikaci, je zde i nedostatek pasivní legitimace žalovaného. Dále dovolatel
namítá, že je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu pro jeho nepřezkoumatelnost a překvapivost.
4. Na základě výše uvedených argumentů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc v dané části vrátil Krajskému soudu
v Brně k dalšímu řízení.
5. K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež rozsudek odvolacího soudu
považuje za správný a podané dovolání za nedůvodné, pročež navrhuje zamítnutí
řečeného mimořádného opravného prostředku.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle
§ 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalovaného je přípustné, neboť se odvolací soud odchýlil od
rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení podmínky udělení souhlasu
vlastníka s užíváním pozemku ke vzniku veřejného prostranství.
10. Nejvyšší soud (stejně tak Ústavní soud) pravidelně judikuje, že při
výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní
retrospektivity nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na
všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí. Ačkoliv retrospektivní
aplikací nového právního závěru je zasaženo do očekávání, jež dřívější
judikatura u svých adresátů mohla vyvolat, opačný postup by znamenal, že soud
vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip
rovnosti. Nový právní názor musí být vnímán jako retrospektivní působení
judikatury, a nikoliv jako retroaktivní působení právních norem; jde o korekci
chybného („překonaného“) právního názoru, a musí být proto aplikován i na
probíhající soudní řízení. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších
judikatorních názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických
situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimního
očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (srovnej
kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3450/2019,
ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2542/2019, a ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22
Cdo 1788/2011, nebo rozsudky téhož soudu ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo
2601/2021, i ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, či v odborné
literatuře KÜHN, Zdeněk. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních
změn. Právní rozhledy, č. 6/2011, s. 191 a násl.).
11. Uvedená konstantní judikatura dovolacího soudu úzce koresponduje s
ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu – výjimky z výše uvedeného principu
incidentní retrospektivy mohou být dány, jak bylo výše uvedeno, pouze
specifickými okolnostmi, jež založí intenzivnější zájem na ochraně legitimních
očekávání adresátů právních norem (srov. například nález Ústavního soudu ze dne
10. 12. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3500/18). Zmíněná výjimečnost situace nicméně
nemůže spočívat pouze v tom, že v důsledku aplikace nového právního názoru
došlo ke zhoršení právního postavení jedné ze stran horizontálního právního
vztahu, a ani v tom, že dotčený účastník řízení na dřívější judikaturu
spoléhal; zmíněné důsledky jsou totiž pojmovými znaky judikatorního odklonu a
nemohou zmíněnou výjimečnost samy o sobě založit. V případě soukromoprávního
vztahu zásadně zaslouží ochranu nejen důvěra jedné strany ve výklad práva
podaný již překonanou judikaturou, ale též oprávněné očekávání druhé strany v
to, že původně nesprávný výklad práva již nadále nebude aplikován na dřívější
právní vztahy. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi
nejvyšší soudní instance, povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů,
se přitom přistupuje opatrně a způsobem, aby nebyl narušen princip
předvídatelnosti soudního rozhodování, jenž je důležitým atributem právního
státu, a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé
rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení (k tomu např.
nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 1955/15, publikovaný
pod č. 208/2015 ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, nebo nález Ústavního soudu ze
dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09).
12. V předmětné kauze nebyly tvrzeny ani nevyšly najevo konkrétní
skutečnosti, které by dovolovaly odchylky od platné judikatury, stejně tak v
rozsudku odvolacího soudu nebyla odůvodněna natolik specifická situace, jež by
umožnila nepoužití nově se prosadivších judikatorních názorů. Neaplikoval-li
odvolací soud za naznačené situace platnou judikaturu týkající se souhlasu
vlastníka s obecným užíváním jakožto jedné z podmínek ke vzniku veřejného
prostranství, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 1 o. s. ř.).
13. Pokud jde o samotný vznik veřejného prostranství, Nejvyšší soud
připomíná, že veřejné prostranství vzniká souhrnným naplněním jeho znaků.
Prvním znakem je existence určitého prostoru (pozemku či jeho části), který je
přístupný každému bez omezení. Druhým znakem, jenž lze dovodit z
demonstrativního výčtu typů prostor, které jsou veřejným prostranstvím, je
existence určitého veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství
slouží. Jde především o účel dopravní (ulice, chodníky, cesty), účel
hospodářský a sociální (náměstí, tržiště) či účel rekreační (veřejná zeleň,
parky). Dle současné judikatury Nejvyššího soudu je zřejmé, že ke vzniku
veřejného prostranství je zapotřebí splnit rovněž podmínku souhlasu s tímto
veřejným užíváním vlastníkem pozemku, a to buď výslovně, či konkludentně
(srovnej namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo
1472/2020, či též usnesení téhož soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo
2442/2021, ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 252/2022, či ze dne 27. 4. 2022,
sp. zn. 22 Cdo 2955/2021; stejný názor je vysloven i v odborné literatuře, k
tomu viz např. HUNEŠ, Karel, RANDUSOVÁ, Eva a MÁCHA, Aleš. Veřejné prostranství
a jeho platný vznik. Právní rozhledy, č. 10/2017, str. 366 a násl.).
14. Co se týče třetí shora uvedené podmínky, nelze odvolacímu soudu
přisvědčit, že souhlas vlastníka pozemku se vznikem veřejného prostranství
nebyl v dřívější judikatuře relevantní. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.
6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2378/2016, nebyla totiž daná podmínka uvedena poprvé,
jak je též popsáno ve shora zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu. Názor, že se v
případě veřejného užívání jedná o omezení vlastnického práva, s nímž musí
vlastník souhlasit, jinak by se totiž jednalo o protiústavní omezení
vlastnického práva postavené na roveň vyvlastnění, byl vysloven v již mnoha
rozhodnutích dřívějších, ač vztahujících se zejména k veřejně přístupným
účelovým komunikacím, což je však toliko jedna z podmnožin institutu veřejného
prostranství (srovnej kupř. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn.
III. ÚS 2942/10, publikovaný pod č. 44/2011 ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, a
dále rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 5 As
27/2009-66, publikovaný pod č. 2012/2010 ve Sbírce rozhodnutí NSS, a ze dne 16.
5. 2011, č. j. 2 As 44/2011-99, či ze dne 9. 11. 2011, č. j. 9 As 55/2011-141).
Žalobkyně tedy nemohla být v legitimním očekávání, že souhlas vlastníka pozemku
není ke vzniku veřejného prostranství podstatný.
15. Dovolací námitka žalovaného je tudíž rozhodně důvodná, avšak
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v dalším řízení bude nezbytné zkoumat i otázku,
zda, ač by případně nebyly formálně splněny veškeré podmínky pro vznik
veřejného prostranství, nedocházelo v rozhodném období ke vzniku bezdůvodného
obohacení na straně obce pro faktické užívání zmíněné nemovitosti k veřejnému
prospěchu užíváním materiálně srovnatelným s veřejným prostranstvím.
16. S ohledem na přípustnost dovolání Nejvyšší soud zohlednil také další
zmatečnostní [§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s.
ř.], případně i jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
17. Dovolateli není možné přitakat ohledně vytýkané překvapivosti
rozsudku odvolacího soudu. V situaci, v níž řečený soud rozhodoval na podkladě
skutkových závěrů učiněných již soudem prvního stupně a jeho posouzení
vycházelo z průběhu předcházejícího řízení, nelze toliko ze změny právního
posouzení zjištěného skutkového stavu věci dovozovat nepředvídatelnost či
překvapivost měnícího rozsudku odvolacího soudu, když za překvapivé
(nepředvídatelné) lze v daných souvislostech považovat pouze takové rozhodnutí,
jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou
věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně
argumentovat (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn.
IV. ÚS 321/2007, dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22
Cdo 2125/2006, a ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010). V projednávané
věci odvolací soud přijal skutkový stav tak, jak jej zjistil soud prvního
stupně, a stejně jako tento soud se zabýval podmínkou souhlasu se vznikem
veřejného prostranství, avšak na rozdíl od nalézacího soudu došel k závěru, že
rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2378/2016 na projednavanou věc aplikovat nelze, musí
se ctít zásada legitimního očekávání a má být rozhodnuto dle judikatury
dřívější. Je tedy patrno, že soudy první i druhé instance na základě shodných
skutkových zjištění dospěly k odlišnému právnímu závěru, které ovšem není možné
označit jako originální posouzení dané věci, jež by znemožnilo účastníkům
skutkově či právně argumentovat, neboť vyplývá z dosavadního průběhu sporu mezi
procesními stranami a jimi předestřených úvah. Rozhodnutí soudu druhého stupně
tedy není možné kvalifikovat jako překvapivé ve smyslu ustálené judikatury
Nejvyššího a Ústavního soudu.
18. Řízení přitom netrpí ani dovolatelem vytýkanou vadou
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, čímž se rozumí nedostatek zcela evidentně
bránící realizaci přezkumné činnosti odvolacích soudů nebo soudu dovolacího. Z
judikatury plyne, že jde především o takové rozhodnutí, jehož odůvodnění
účastníkům neumožňuje uplatnit procesní práva formulováním relevantní odvolací
(dovolací) argumentace (za všechny viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.).
Je-li z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu patrné, z jakých důvodů změnil
rozhodnutí městského soudu, Nejvyšší soud neshledává, že by rozsudek krajského
soudu v intencích shora uvedeného obsahoval vady takové intenzity, které by
znemožňovaly provést řádný přezkum či formulovat dovolací argumentaci.
19. Ve světle předeslaného výkladu lze uzavřít, že zmíněné právní
posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné, aniž by za dané situace bylo
nezbytné vyjadřovat se k další dovolatelem předestřené otázce (zdali může být
budova či její část označena za veřejné prostranství), Nejvyšší soud proto
rozsudek krajského soudu zrušil, a to i v jeho výroku II., jelikož jde o výrok
akcesorický, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2
o. s. ř.).
20. Odvolací soud je podle § 243g odst. 1, části věty první za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
21. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude
rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s.
ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 11. 2022
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu