USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela
Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobce P. P., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Jakubem
Vavříkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 438/45, proti žalované obci
Psáry, se sídlem Psáry, Pražská 137, identifikační číslo osoby: 00241580,
zastoupené JUDr. Richardem Syslem, advokátem se sídlem v Praze 6, Buzulucká
678/6, o zaplacení částky 686.434,39 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 54/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 12. října 2021, č. j. 23 Co 153/2021-155, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve
výši 13.745,60 Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Richarda Sysla, advokáta se
sídlem v Praze 6, Buzulucká 678/6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 1.
2021, č. j. 7 C 54/2020-132, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na
žalované zaplacení částky 686.434,39 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně
z částky 648.450,- Kč od 19. 12. 2019 do 7. 2. 2020 a úrokem z prodlení ve výši
10 % ročně z částky 686.434,39 Kč od 8. 2. 2020 do zaplacení (výrok I.).
Žalobci uložil povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady
řízení ve výši 123.710,40 Kč (výrok II.).
Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne
12. 10. 2021, č. j. 23 Co 153/2021-155, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalované k rukám jejího
zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 27.491,27 Kč (výrok II.).
Žalobce se podanou žalobou domáhal vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na
straně žalované bezesmluvním užíváním pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc.
č. XY všech v katastrálním území XY (dále „předmětné pozemky“), které náleží do
výlučného vlastnictví žalobce a v platném územním plánu žalované jsou označeny
jako „veřejná, rekreační, doprovodná a rozptýlená zeleň“. Soudy nižších stupňů
dovodily, že předmětné pozemky nespadají pod definici veřejného prostranství ve
smyslu ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve
znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 128/2000 Sb.“), neboť neslouží
veřejně prospěšnému účelu. Konstatovaly totiž, že předmětné pozemky – některými
obyvateli obce Psáry příležitostně využívané za účelem zkrácení si cesty,
venčení psů či sporadicky hraní dětských her – neslouží k uspokojování obecných
potřeb žalované. Uzavřely proto, že bezplatným užíváním předmětných pozemků
nevzniklo žalované na úkor žalobce bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení §
2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014
(dále „o. z.“), pročež žalobnímu žádání nevyhověly (odvolací soud zamítavý
rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Předestřel otázku, zda
obec tím, že zařadí určité veřejně přístupné pozemky ve vlastnictví třetí osoby
ve své územně plánovací dokumentaci mezi veřejnou, rekreační, doprovodnou a
rozptýlenou zeleň, tyto pozemky předurčí k plnění veřejných účelů a učiní z
nich veřejné prostranství. Má za to, že odvolací soud se při jejím řešení
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 699/2019
(označené usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je
přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje též v existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Domnívá se, že je třeba přihlížet k velikosti obce a počtu jejích obyvatel při
posuzování, zda užívání daných pozemků dosahuje takové četnosti a intenzity,
aby bylo možno hovořit o tom, že pozemky slouží veřejně prospěšnému účelu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě
vyhoví, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního
stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření označila dovolání žalobce za nepřípustné a
nedůvodné. Podotkla, že pro definici veřejného prostranství není počet obyvatel
v konkrétní obci jakkoli relevantní. Poukázala rovněž na účelovost podané
žaloby, neboť žalobce se nepokusil o vyloučení osob z užívání předmětných
pozemků, přičemž sporné pozemky jsou využívány pouze „živelně“ a zcela
minimálně. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, popřípadě zamítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem
řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i
podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobce pro žádnou z jím vymezených právních otázek není přípustné. Podle ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb. veřejným prostranstvím jsou
všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další
prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to
bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi setrvává na závěru, dle něhož není-li v
občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného
prostranství, zahrnujícího i jen zčásti pozemky vlastnicky náležející třetí
osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce
protiprávním užitím cizí hodnoty (§ 2991 o. z.). I když existuje právní důvod
užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo
oprávnění, aby takový prospěch na úkor třetí osoby (strpění užívání jejího
majetku) získávala bezplatně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3483/2020, jakož i judikaturu v něm citovanou). Institut veřejného prostranství je jedním z druhů veřejnoprávního omezení
vlastnického práva, které vzniká ex lege naplněním zákonných znaků mimo jiné
podle ustanovení § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, či podle
ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb. Aby bylo možno učinit závěr, že určitý
prostor (pozemek či jeho část) je ex lege veřejným prostranstvím, je nutné
naplnit veškeré jeho znaky (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1472/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2442/2021). Prvním znakem veřejného prostranství je existence určitého prostoru (pozemku či
jeho části), který je přístupný každému bez omezení. O veřejné prostranství se
tak nejedná v případě, kdy obecnému užívání brání faktická překážka; zejména
zeď, plot, zátaras či cedule zákazu vstupu, z níž lze dovodit vůli vlastníka,
že daný prostor není přístupný každému bez dalšího. Druhým znakem veřejného prostranství, který lze dovodit z demonstrativního
výčtu typů prostor, které jsou veřejným prostranstvím, je existence určitého,
veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží. Jedná se
především o účel dopravní (ulice, chodníky, cesty), o účel hospodářský a
sociální (náměstí, tržiště) či o účel rekreační (veřejná zeleň, parky). Pokud
určitý prostor takový účel plnit nebude, nepůjde o veřejné prostranství
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1498/2014). Ohledně demonstrativního výčtu jednotlivých prostor jsoucích
veřejným prostranstvím Ústavní soud zdůraznil, že část věty „a další prostory
přístupné bez omezení“ obsažená v ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb. je
nutné vykládat tak, že nejde o jakékoliv prostory, tj. „jiné prostory“, ale že
jde o prostranství mající obdobný charakter jako „náměstí, tržiště, silnice,
místní komunikace, parky a veřejná zeleň“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, jenž je, stejně jako dále uvedené rozhodnutí
Ústavního soudu, přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu
http://nalus.usoud.cz). Na uvedeném ničeho nemění ani text legální definice veřejného prostranství,
podle níž nemá na existenci veřejného prostranství vliv vlastnické právo k
prostoru.
Tuto část legální definice je možné vykládat pouze tak, že veřejné
prostranství může vzniknout i na pozemku soukromé osoby, nelze z této části
však jakkoliv dovodit, že by souhlas vlastníka nebyl vyžadován [srovnej např. HUNEŠ, Karel, RANDUSOVÁ, Eva a MÁCHA, Aleš. Veřejné prostranství a jeho platný
vznik. Právní rozhledy. 2017(10), str. 366 a násl.]. Právě souhlas vlastníka
pozemku pak vymezuje uvedené rozhodnutí dovolacího soudu jako další podmínku
pro vznik veřejného prostranství (srovnej opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1472/2020). Samotný souhlas se vyžaduje pouze
pro vznik veřejného prostranství, nevyžaduje se však nezbytně pro jeho
existenci. Obecné užívání totiž nemůže být vyloučeno jednostranným úkonem
vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právními nástupci; vlastník i
jeho právní nástupci jsou vysloveným souhlasem vázáni [viz usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1173/2005, či rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 32/2012-42 (uvedený rozsudek je
přístupný na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu
http://www.nssoud.cz), usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 1378/11, v odborné literatuře shodně např. MELZER, Filip, TÉGL Petr a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419–654. Praha: Leges, 2014,
str. 211]. Předurčení pozemku k plnění úlohy veřejného prostranství se jistě začasté děje
prostřednictvím územního plánu. Sám obsah územně plánovací dokumentace však
nebude vždy pro vyhodnocení, zda daný pozemek představuje veřejné prostranství,
postačující, jelikož územní plán bývá často konstruován na vyšší úrovni
abstrakce, a s jeho obsahem tudíž mohou být v konkrétním případě slučitelné jak
způsoby využití pozemku, které zakládají bezdůvodné obohacení obce, tak ty, při
nichž obci majetkový prospěch nevzniká. Především v podobných situacích je
proto zapotřebí zkoumat rovněž faktický charakter dotčeného pozemku (srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3483/2020, nebo
přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo
3158/2009). Závěr odvolacího soudu, dle něhož v projednávané věci žalované na úkor žalobce
nevzniká bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 o. z., jelikož
předmětné pozemky nemají charakter veřejného prostranství, neboť neslouží
žádnému veřejně prospěšnému účelu, nikterak neodporuje právní úpravě a ani
citované rozhodovací praxi dovolacího soudu. Ze skutkových zjištění odvolacího
soudu se podává, že veřejnost na předmětné pozemky vstupuje především za účelem
zkrácení cesty po obci anebo venčení psů, přičemž pozemek parc. č. XY je
zarostlý vegetací (trávou, křovím a jinými dřevinami) a vede přes něj vyšlapaná
pěšina, pozemek parc. č. XY je zarostlým, hůře přístupným korytem potoka a na
pozemku parc. č. XY se nachází rybník XY, jehož břeh není udržovaný; vstup
veřejnosti na předmětné pozemky se odvíjí od počínání žalobce, který jej
umožňuje.
Předmětné pozemky tak neslouží k zajištění příznivých podmínek pro
život v obci a uspokojování potřeb jejích občanů, a to zejména dopravní
obslužnosti obce, vytvoření prostoru pro rekreaci občanů obce zajištěním
veřejné zeleně apod., tedy k obecnému užívání zmiňovanému v legální definici
veřejného prostranství v ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb. Rozsudek odvolacího soudu přitom nikterak nekoliduje s dovolatelkou odkazovaným
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 699/2019, v němž
byla připomenuta judikatura dovolacího soudu, jež dovodila, že k naplnění
pojmových znaků veřejného prostranství se vyžaduje též materiální kritérium
spočívající v určenosti dotčeného pozemku k uspokojování potřeb občanů obce,
potažmo existenci funkčního významu daného prostranství pro sídelní celek. V
nyní projednávané věci již soud prvního stupně ve svém rozsudku přesvědčivě
zformuloval jak podrobná skutková zjištění ohledně charakteru a způsobu užívání
jednotlivých pozemků, tak právní závěry ohledně důvodů, proč předmětné pozemky
nelze považovat za veřejná prostranství. V této souvislosti se sluší
podotknout, že pro kategorizaci určitého prostoru (pozemku) jako veřejného
prostranství není bez dalšího rozhodující, zda byl tento prostor jako veřejné
prostranství označen ve správním aktu, zejména v obecně závazné vyhlášce, v
opatření obecné povahy či ve správním rozhodnutí (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2442/2021, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2378/2016). Přiléhavost postrádá též polemika dovolatele o vlivu velikosti obce a počtu
jejích obyvatel na posouzení, zda existuje určitý, veřejně prospěšný účel, k
němuž předmětný prostor slouží, neboť na řešení této otázky rozhodnutí
odvolacího soudu nezávisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání
není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod
jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo
procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Je tomu tak již proto, že rozhodnutí odvolacího soudu
je – jak vyplývá z jeho odůvodnění – založeno na závěru, že předmětné pozemky
nenaplňují zákonem stanovená kritéria veřejného prostranství. Z odůvodnění
rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že konkluze odvolacího soudu byly
vysloveny s ohledem na zjištěný charakter a význam předmětných pozemků, jakož i
způsob jejich užívání, aniž by přitom bylo podstatné kolik občanů obce Psáry a
jak často sporné pozemky využívá. Ostatně, mezi definiční znaky veřejného
prostranství se neřadí velikost obce a počet obyvatel v obci žijících, pročež
odvolací soud se tímto aspektem v souladu s výše citovanou judikaturou a
zákonnou úpravou nezabýval. Odpověď na předkládanou otázku by tak byla jen
akademická a nebyla by způsobilá přinést pro dovolatele příznivější rozhodnutí
ve sporu (obdobně srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016,
sp. zn. 29 Cdo 1173/2014). Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3
věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobce
bylo odmítnuto a žalované vznikly v dovolacím řízení náklady související se
zastupováním advokátem, je žalobce povinen žalované tyto náklady nahradit. Výše
náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 13.745,60 Kč. Náhrada v
uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby
(sepis vyjádření k dovolání) ve výši 11.060,- Kč – § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, §
6 odst. 1, § 7 bod 6. a § 8 odst. 1 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále
„advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon
právní služby ve výši 300 Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního
tarifu. Protože zástupce žalované je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137
odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše
uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z
přidané hodnoty ve výši 2.385,60 Kč. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalované, který je advokátem (§
149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení
§ 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke
stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 22. 2. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu