30 Cdo 2601/2021-324
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M.
S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem,
sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 25 C 245/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 19. 5. 2021, č. j. 55 Co 105/2020-256, ve znění opravného usnesení
ze dne 15. 6. 2021, č. j. 55 Co 105/2020-282, t a k t o:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2021, č. j. 55 Co
105/2020-256, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 6. 2021, č. j. 55 Co
105/2020-282, se v rozsahu potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze
dne 26. 2. 2020, č. j. 25 C 245/2019-105, ve výroku I v zamítavé části mění
tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 10 500 Kč spolu se zákonným úrokem
z prodlení od 21. 11. 2019 do zaplacení do patnácti dnů od právní moci tohoto
rozsudku. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobce odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před
soudy všech stupňů 41 810 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
Mgr. Ing. Jana Boučka, advokáta.
1. V projednávané věci se žalobce domáhal zadostiučinění v penězích za
nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu
pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 264/2015 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým
rozsudkem ze dne 26. 2. 2020, č. j. 25 C 245/2019-105, zamítl žalobu co do
požadavku na zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobci
uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 600 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně na základě jím provedeného dokazování dospěl ke
skutkovému závěru, podle něhož posuzované řízení bylo zahájeno dne 24. 9. 2015
podáním žaloby u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „obvodní soud“), kterou
se žalobce domáhal proti České republice-Ministerstvu spravedlnosti
zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé trestní řízení vedené u Okresního soudu ve
Znojmě pod sp. zn. 17 T 146/2009. Usnesením obvodního soudu ze dne 4. 8. 2016
bylo řízení co do částky 55 125 Kč zastaveno. Rozsudkem obvodního soudu ze dne
9. 1. 2017, č. j. 18 C 264/2015-113, bylo žalobě vyhověno co do úroku z
prodlení z částky 55 125 Kč, ve zbytku, tedy co do částky 94 875 Kč s
příslušenstvím, byla žaloba zamítnuta. K odvolání žalobce Městský soud v Praze
(dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 21. 6. 2017, č. j. 28 Co
133/2017-158, rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku potvrdil, ve výroku o
nákladech řízení jej změnil. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019,
sp. zn. 30 Cdo 5117/2017, byly k dovolání žalobce rozsudky obvodního soudu a
městského soudu zrušeny a věc vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Posuzované (kompenzační) řízení dosud nebylo skončeno. Žalobce dne 20 5. 2019
bezúspěšně předběžně uplatnil nárok na poskytnutí zadostiučinění u žalované.
4. V rovině právního posouzení soud prvního stupně na věc aplikoval
zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve
znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“. Předmětné řízení trvalo ke dni
rozhodnutí soudu prvního stupně celkem 5 let a 1 měsíc. Otázku přiměřenosti
délky posuzovaného řízení pak soud prvního stupně řešil na základě kritérií
vymezených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Posuzované řízení nepovažoval za skutkově ani
procesně složité, když předmětem řízení bylo odškodnění nemajetkové újmy z
důvodu nepřiměřené délky řízení. Složitost řízení tedy zhodnotil jako
standardní. Mimo řízení před dovolacím soudem byly úkony soudů činěny střídavě
obratem, střídavě v přiměřených lhůtách, procesní postup byl plynulý, jiná
období nečinnosti nebyla zaznamenána. Význam posuzovaného řízení soud prvního
stupně hodnotil pro žalobce jako standardní. Posuzované řízení probíhalo dosud
na třech stupních soudní soustavy. Žalobce se podílel na délce řízení tím, že
podal žádost o odškodnění u žalované dne 24. 3. 2015, avšak trestní řízení bylo
skončeno až dne 30. 11. 2015, tedy až po dalších 8 měsících. Soud prvního
stupně uzavřel, že s ohledem na zjištěnou délku řízení a počtu stupňů soudní
soustavy není celková doba posuzovaného řízení nepřiměřená a k nesprávnému
úřednímu postupu v podobě nedodržení práva žalobce na projednání věci v
přiměřené lhůtě nedošlo.
5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24.
6. 2020, č. j. 55 Co 105/2020-191, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 14 062,50 Kč s
příslušenstvím, jinak jej v uvedeném výroku potvrdil (výrok I rozsudku
odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
(výrok II rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud k dovolání žalobce
rozsudkem ze dne 15. 12. 2021, č. j. 30 Cdo 3030/2020-217, rozsudek odvolacího
soudu v rozsahu potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 2.
2020, č. j. 25 C 245/2019-105, ve výroku I co do částky 100 000 Kč s
příslušenstvím a v navazujícím nákladovém výroku II zrušil a věc vrátil
Městskému soudu k dalšímu řízení.
6. Odvolací soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 38 437,50 Kč s
příslušenstvím, ve zbytku ohledně částky 61 562,50 Kč pak rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a současně žalované
uložil zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 30 696 Kč (výrok II rozsudku
odvolacího soudu).
7. Odvolací soud dokazování nedoplňoval a vyšel ze skutkových zjištění
soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná.
8. Po právní stránce věc odvolací soud posoudil odlišně, když posuzované
řízení považoval s přihlédnutím ke všem okolnostem dané věci a kritériím
uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk za nepřiměřeně dlouhé. Žalobci
tak náleží odškodnění ve formě finanční náhrady. Tuto odvolací soud vypočetl s
odkazem na ustálenou judikaturu, tedy za každý rok trvání řízení žalobci náleží
částka odškodnění ve výši 15 000 Kč, když za první dva roky je tato částka
krácena na jednu polovinu. Odvolací soud dále hodnotil jednotlivá zákonná
kritéria ovlivňující výši přiznaného zadostiučinění, přičemž složitost
posuzovaného řízení hodnotil jako zvýšenou, když řízení probíhalo před třemi
stupni soudní soustavy, a proto základní částku snížil o 10%. Odvolací soud
rovněž zohlednil skutečnost, že žalovaná z objektivních důvodů neměla k
dispozici trestní spis týkající se posuzovaného řízení a nemohla proto nárok
žalobce objektivně posoudit. Z tohoto důvodu odvolací soud ponížil základní
částku o dalších 15%. Přiměřené finanční zadostiučinění za vzniklou
nemajetkovou újmu proto odvolací soud vypočetl v částce 52 500 Kč (ze základu
nároku ve výši 70 000 Kč zůstalo po snížení o 25% 52 500 Kč). Odvolací soud
dále přihlédl k tomu, že dřívějším pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu
byla žalobci přiznána částka 14 062,50 Kč s příslušenstvím, a proto od částky
52 500 Kč tuto částku odečetl a žalobci ve výroku přiznal 38 437,50 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzující části a
dále ve výroku o nákladech řízení. Žalobce především namítal, že odvolací soud
nerespektoval část závazného právního názoru vysloveného v kasačním rozhodnutí
Nejvyššího soudu, který se týká složitosti věci z hlediska nedostupnosti
spisového materiálu pro žalovaného v rámci předběžného projednání nároku.
Žalobce s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 30
Cdo 654/2010, kladl otázku, zda skutečnost, která má výlučně základy na straně
žalovaného a jeho organizaci justice (dočasná nedostupnost spisového
materiálu), je možno vykládat k tíži poškozeného v rámci kritéria hodnocení
postupu poškozeného. Současně poukázal na to, že v rámci rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda v případě, že žalobce byl
úspěšný se svým mimořádným opravným prostředkem, může být kritérium
instančnosti důvodem snížení základní částky v jeho neprospěch. V této
souvislosti odkázal na rozpor napadeného rozsudku odvolacího soudu např. s
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010. V
dovolání je dále odvolacímu soudu vytýkáno, že v projednávaném případě došlo
také k porušení práva žalobce na spravedlivý proces a dále jeho práva na
náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Žalobce rovněž dovolacímu
soudu předložil otázku valorizace částek vyčíslených ve Stanovisku, a to s
ohledem na inflaci a podstatnou změnu životní úrovně společnosti. Navrhoval
proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
10. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky povinného zastoupení dle § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo
náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. V části podaného dovolání, v níž žalobce namítá, že napadené
rozhodnutí odporuje závěrům, které plynou z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017, dovolání neobsahuje náležitosti
vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť postrádá jakoukoli
argumentaci, a žalobce tedy náležitě nevymezil důvod dovolání (§ 241a odst. 3
o. s. ř.). Žalobce v této části dovolání nevymezil žádnou konkrétní právní
otázku, když žádná taková otázka neplyne ani z jím citované první věty
závěrečného odstavce 33 odůvodnění uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyššímu soudu navíc nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních
účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu
dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu, neboť
dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran
nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp.
zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp.
zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].
16. Shora uvedené platí rovněž pro část dovolání nadepsanou „Imaginární
poskytnutí zadostiučinění“, kde žalobce nevymezil žádnou konkrétní právní
otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena odlišně od v dovolání citovaném
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014. I v
této části tedy dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a
odst. 2 o. s. ř.
17. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. pak nezakládá otázka
žalobce, „zda pro účely odškodňování nepřiměřené délky řízení a aplikace
kritéria složitosti věci spočívajícím v instačnosti řízení je za více instanční
rozhodování považováno i rozhodování soudů na 2 stupních soudní soustavy v
rámci řádných opravných prostředků“. Odvolací soud vzal při posuzování
složitosti věci jako objektivního kritéria ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b)
OdpŠk, v úvahu též počet stupňů, na kterých byla věc rozhodována. Od
rozhodovací praxe dovolacího soudu se tím neodchýlil, neboť ta vychází z
předpokladu, že je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí, které
se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Složitost věci tedy
může být dána na základě počtu stupňů soudní soustavy, v nichž byla věc
rozhodována, bez ohledu na důvodnost podaných opravných prostředků či postup
orgánů veřejné moci a v tomto ohledu lze delší dobu řízení mít za
ospravedlnitelnou, proto by se tato skutečnost měla projevit v úvaze soudu o
odpovídajícím snížení základní částky (srov. Stanovisko, část IV., rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, a rozsudek ze
dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013). Skutečnost, že řízení probíhalo ve
více instancích z důvodu podávání opravných prostředků, přitom odvolací soud
nekladl k tíži žalobce, neboť v rámci kritéria chování poškozeného podle § 31a
odst. 3 písm. c) OdpŠk základní částku zadostiučinění nijak nemodifikoval. Ani
v tomto směru se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
neodchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo
529/2019).
18. Ani ve vztahu k otázce valorizace částek vyčíslených ve Stanovisku,
kterou žalobce odůvodňuje poukazem na podstatnou změnu životní úrovně
společnosti, inflaci i požadavek přiměřenosti zadostiučinění, není podané
dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť ani při řešení této otázky se
odvolací soud od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil. K možnosti
překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst, se
Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo
3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za
nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním
okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické
aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo
4539/2011) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv
ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6.
2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo
5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní
úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo
1153/2019). Kromě toho z části VI. Stanoviska vyplývá, že základní částka 15
000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání
nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 %
toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice
Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu Evropského
soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost
č. 64890/01, odst. 72, nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III.
ÚS 1303/21). Nejvyšší soud nadto nenachází důvod, pro který by bylo namístě
tuto právní otázku posuzovat nadále jinak.
19. V rozsahu, v němž dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, není dovolání
podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné; dovolací soud však
přihlédl k tomu, že tímto rozhodnutím byly zrušeny nákladové výroky rozsudku
obou stupňů v důsledku své akcesority.
20. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky, zda lze dočasnou
nedostupnost spisu z posuzovaného řízení přičítat k tíži poškozeného, neboť při
jejím řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
21. Dovolání je důvodné.
22. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
23. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se
podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
Podle odst. 2 se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu
nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se
nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se
přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě
došlo. Podle odst. 3 v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným
úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty
druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění
rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b)
složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení,
a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v
řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu
řízení pro poškozeného.
24. Dovolací soud již ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, podle
něhož stát má povinnost garantovat právo na přiměřenou délku řízení jako celek.
Všechny dotčené státní orgány tedy musejí postupovat tak, aby nebyl mařen účel
určitého řízení a nebylo ohroženo právo jeho účastníků na projednání věci v
přiměřené době. Je přitom lhostejno, zda jde o státní orgán, před kterým dané
řízení probíhá, nebo o státní orgán, jehož součinnost je pro rozhodnutí jiné
věci podstatná. V případě žádosti o součinnost musí dožádaný orgán vyvinout
maximální úsilí k tomu, aby součinnost poskytl. Zpravidla nebude možné
součinnost odmítnout s poukazem na těžkosti, které jsou s ní spojené. Má-li
součinnost spočívat v zapůjčení spisu, musí dožádaný orgán v součinnosti s
orgánem, jenž se na něj s žádostí o zapůjčení spisu obrátil, vyvinout maximální
úsilí k vyhovění žádosti, a to například zapůjčením spisu na relativně krátkou
dobu. Zjistí-li dožádaný orgán, že spis zapůjčit za žádných okolností nelze,
musí vyvinout úsilí k zajištění účelu žádosti a v součinnosti s orgánem, který
se na něj obrátil, poskytnout alespoň kopii spisu, nebo jeho částí podstatných
pro dokazování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 30
Cdo 267/2021). V nyní projednávané věci odvolací soud postupoval v rozporu s
výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, snížil-li z důvodu dočasné
nedostupnosti spisu základní částku odškodnění o 15%.
25. Jakkoliv byl výše citovaný závěr Nejvyššího soudu týkající se otázky
dočasné nedostupnosti spisu z posuzovaného řízení, kterou nelze přičítat k tíži
poškozeného, přijat až poté, co v nyní projednávané věci rozhodl odvolací soud,
musí být uvedený závěr aplikován také v projednávané věci. Při výkladu časových
účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivy
nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající
řízení, jakož i případy budoucí. Opačný postup by znamenal, že soud vědomě
aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti.
Výjimečné nepoužití nově se prosadivších judikaturních názorů může být
odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje
intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních
norem ve stabilitu právního řádu (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.
10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, a též nález Ústavního soudu ze dne 5. 8.
2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09 nebo v odborné literatuře KÜHN, Zdeněk.
Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. In Právní rozhledy,
č. 6/2011, s. 191–197), což ovšem evidentně není případ právě projednávané věci.
26. Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že právní posouzení
odvolacího soudu je ve vztahu k výše uvedené otázce nesprávné. Vzhledem k tomu,
že odvolací soud zohlednil dočasnou nedostupnost spisu v neprospěch poškozeného
a snížil základní částku o 15%, postupoval Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1
písm. b) o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu změnil, neboť dosavadní výsledky
řízení umožňují Nejvyššímu soudu o věci rozhodnout, a přiznal, vázán důvody
podaného dovolání podle § 242 odst. 3 o. s. ř., žalobci částku odpovídající
odškodnění bez 15% snížení z důvodu nedostupnosti spisu. Ve zbývajícím rozsahu
dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud jako nepřípustné
odmítl.
27. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224
odst. 2 a § 142 odst. 3 o. s. ř., a žalobci byla přiznána náhrada nákladů
řízení v celkové výši 41 810 Kč za řízení před soudy všech stupňů. Předchozím
rozhodnutím odvolacího soudu bylo žalobci na náhradě nákladů řízení přiznáno 37
696 Kč (za řízení před soudem prvního stupně, odvolací řízení, první dovolací
řízení a druhé řízení před odvolacím soudem), k nimž přibyl jeden úkon právní
služby za dovolací řízení ve výši 3 100 Kč a jedna paušální náhrada hotových
výdajů ve výši 300 Kč, spolu s 21% DPH ve výši 714 Kč. Celkové náklady řízení
před soudy všech stupňů tedy činí podle vyhl. č. 177/1996 Sb. částku 41 810
Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu