30 Cdo 3030/2020-217
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce M. S.,
narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem,
sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 25 C 245/2019-105, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 24. 6. 2020, č. j. 55 Co 105/2020-191, t a k t o:
Zrušuje se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2020, č. j. 55 Co
105/2020-191, v rozsahu potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne
26. 2. 2020, č. j. 25 C 245/2019-105, ve výroku I co do částky 100 000 Kč s
příslušenstvím a v navazujícím nákladovém výroku II a věc se vrací Městskému
soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. V projednávané věci se žalobce domáhal zadostiučinění v penězích za
nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu
pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 264/2015 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým
rozsudkem ze dne 26. 2. 2020, č. j. 25 C 245/2019-105, zamítl žalobu co do
požadavku na zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobci
uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 600 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně na základě jím provedeného dokazování dospěl ke
skutkovému závěru, podle něhož posuzované řízení bylo zahájeno dne 24. 9. 2015
podáním žaloby u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „obvodní soud“), kterou
se žalobce domáhal proti České republice-Ministerstvu spravedlnosti
zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé trestní řízení vedené u Okresního soudu ve
Znojmě pod sp. zn. 17 T 146/2009. Usnesením obvodního soudu ze dne 4. 8. 2016
bylo řízení co do částky 55 125 Kč zastaveno. Rozsudkem obvodního soudu ze dne
9. 1. 2017, č. j. 18 C 264/2015-113, bylo žalobě vyhověno co do úroku z
prodlení z částky 55 125 Kč, ve zbytku, tedy co do částky 94 875 Kč s
příslušenstvím, byla žaloba zamítnuta. K odvolání žalobce Městský soud v Praze
(dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 21. 6. 2017, č. j. 28 Co
133/2017-158, rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku potvrdil, ve výroku o
nákladech řízení jej změnil. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019,
sp. zn. 30 Cdo 5117/2017, byly k dovolání žalobce rozsudky obvodního soudu a
městského soudu zrušeny a věc vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Posuzované (kompenzační) řízení dosud nebylo skončeno. Žalobce dne 20 5. 2019
bezúspěšně předběžně uplatnil nárok na poskytnutí zadostiučinění u žalované.
4. V rovině právního posouzení soud prvního stupně na věc aplikoval
zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve
znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“. Předmětné řízení trvalo ke dni
rozhodnutí soudu prvního stupně celkem 5 let a 1 měsíc. Otázku přiměřenosti
délky posuzovaného řízení pak soud prvního stupně řešil na základě kritérií
vymezených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Posuzované řízení nepovažoval za skutkově ani
procesně složité, když předmětem řízení bylo odškodnění nemajetkové újmy z
důvodu nepřiměřené délky řízení. Složitost řízení tedy zhodnotil jako
standardní. Mimo řízení před dovolacím soudem byly úkony soudů činěny střídavě
obratem, střídavě v přiměřených lhůtách, procesní postup byl plynulý, jiná
období nečinnosti nebyla zaznamenána. Význam posuzovaného řízení soud prvního
stupně hodnotil pro žalobce jako standardní. Posuzované řízení probíhalo dosud
na třech stupních soudní soustavy. Žalobce se podílel na délce řízení tím, že
podal žádost o odškodnění u žalované dne 24. 3. 2015, avšak trestní řízení bylo
skončeno až dne 30. 11. 2015, tedy až po dalších 8 měsících. Soud prvního
stupně uzavřel, že s ohledem na zjištěnou délku řízení a počtu stupňů soudní
soustavy není celková doba posuzovaného řízení nepřiměřená a k nesprávnému
úřednímu postupu v podobě nedodržení práva žalobce na projednání věci v
přiměřené lhůtě nedošlo.
5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalované uložil
povinnost zaplatit žalobci 14 062,50 Kč s příslušenstvím, jinak jej v uvedeném
6. Odvolací soud dokazování nedoplňoval a vyšel ze skutkových zjištění
soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná.
7. Po právní stránce věc odvolací soud posoudil odlišně, když posuzované
řízení považoval s přihlédnutím ke všem okolnostem dané věci a kritériím
uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk za nepřiměřeně dlouhé. Žalobci
tak náleží odškodnění ve formě finanční náhrady. Tuto odvolací soud vypočetl s
odkazem na ustálenou judikaturou, tedy za každý rok trvání řízení žalobci
náleží částka odškodnění ve výši 15 000 Kč, když za první dva roky je tato
částka krácena na jednu polovinu. Odvolací soud dále hodnotil jednotlivá
zákonná kritéria ovlivňující výši přiznaného zadostiučinění, přičemž význam
posuzovaného řízení hodnotil jako marginální, když se jedná o odškodnění délky
kompenzačního řízení. Z tohoto důvodu odvolací soud ponížil základní částku o
50 %. Složitost posuzovaného řízení hodnotil jako zvýšenou, když řízení
probíhalo před třemi stupni soudní soustavy, a proto základní částku snížil o
dalších 10%. Zohlednil podíl žalobce na délce trvání posuzovaného řízení, když
posuzované kompenzační řízení jím bylo vyvoláno dříve, než bylo trestní řízení
skončeno, a žalovaná proto neměla po určitou dobu k dispozici trestní spis. Z
tohoto důvodu odvolací soud ponížil základní částku o dalších 15%. Přiměřené
finanční zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu proto odvolací soud
vypočetl v částce 14 062,50 Kč a v tomu odpovídajícím rozsahu napadený rozsudek
soudu prvního stupně zčásti změnil a zčásti jej potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzující části,
avšak jen ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím a dále v rozsahu výroku o
nákladech řízení. Předložil k posouzení otázku, zda lze v případě náhrady
nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku soudního řízení, jehož předmětem je
odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé trestní řízení, automaticky
takové řízení považovat za řízení se sníženým významem pro žalobce, přičemž
odkazoval na rozpor takového názoru např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, nebo s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011. Závěr odvolacího soudu o sníženém
významu posuzovaného řízení pro žalobce je podle žalobce založen na soudním
aktivismu, přičemž z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30
Cdo 1382/2014, vyplývá právní domněnka standardního významu věci pro
poškozeného. Poukázal rovněž na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9.
2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, s tím, že v případě nižšího významu řízení
předmětu řízení pro poškozené tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této
okolnosti žalovanou.
9. Dále žalobce, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9.
2011, sp. zn. 30 Cdo 654/2010, kladl otázku, zda skutečnost, která má výlučně
základy na straně žalovaného a jeho organizaci justice (dočasná nedostupnost
spisového materiálu), je možno vykládat k tíži poškozeného v rámci kritéria
hodnocení postupu poškozeného. Současně poukázal na to, že v rámci rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda v případě, že žalobce
byl úspěšný se svým mimořádným opravným prostředkem, může být kritérium
instančnosti důvodem snížení základní částky v jeho neprospěch. V této
souvislosti odkázal na rozpor napadeného rozsudku odvolacího soudu např. s
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, nebo
ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010. V dovolání je dále odvolacímu
soudu vytýkáno, že v projednávaném případě došlo také k porušení práva žalobce
na spravedlivý proces a dále jeho práva na náhradu škody způsobené nesprávným
úředním postupem. Navrhoval proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
10. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky povinného zastoupení dle § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo
náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. K doplnění dovolání ze dne 16. 10. 2020, v rozsahu nově
předestřených námitek, nemohl Nejvyšší soud přihlédnout, neboť bylo podáno po
lhůtě pro podání dovolání, ve které jedině je možno doplnit dovolání o údaj, v
čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo o
vymezení důvodu dovolání (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř).
16. Ohledně námitky, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo
zasaženo do základních práv žalobce ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 11 odst.
1 Listiny, trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části
pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je
dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které
z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§ 241a
odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně
základních práv a svobod, neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem
požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnosti dovolání uvedením toho, od
které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru
dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11.
2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění), což
žalobce v projednávaném dovolání (ve vztahu k namítanému porušení Ústavního
pořádku České republiky) neučinil.
17. Dovolání není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné pro otázku
nesprávného zohlednění počtu instancí, na nichž byla posuzovaná věc
projednávána, neboť odvolací soud se neodchýlil od závěrů judikatury, podle
nichž složitost řízení z pohledu Evropského soudu pro lidská práva přitom
zahrnuje ve své konkretizaci též počet instancí, v nichž byla věc řešena [srov.
bod IV. písm. a) Stanoviska]. V rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu
není ani posouzení odvolacího soudu, který v souvislosti s počtem instancí a i
s přihlédnutím k tomu, že žalobce byl v posuzovaném řízení úspěšný se svým
dovoláním, nemodifikoval základní částku na základě kritéria postupu soudu,
neboť pod pojem nesprávnosti postupu orgánu veřejné moci je třeba zahrnout jen
takové případy, v nichž dojde ke zrušení rozhodnutí soudu nižšího stupně jen
proto, že soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího
stupně či nález Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy), který mu byl z jeho
úřední činnosti znám, popř. byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn.
30 Cdo 1637/2009), popřípadě situace, kdy rozhodnutí soudu nižšího stupně bylo
zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady soudu
nižšího stupně [srov. bod IV. písm. c) Stanoviska], což (bez ohledu na pro
žalobce příznivý výsledek rozhodnutí Nejvyššího soudu v posuzovaném řízení)
případ posuzovaného řízení není.
18. V rozsahu, v němž dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, není dovolání
podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné; dovolací soud však
přihlédl k tomu, že tímto rozhodnutím byly zrušeny nákladové výroky rozsudku
obou stupňů v důsledku své akcesority
19. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázek zhodnocení kritéria
významu řízení pro žalobce a hlediska postupu poškozeného, neboť při jejich
řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
20. Dovolání je důvodné.
21. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
22. Dle § 31a odst. 3 OdpŠk případech, kdy nemajetková újma vznikla
nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22
odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové
délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k
průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých
odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e)
významu předmětu řízení pro poškozeného.
23. Dovolací soud již ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, podle
něhož nejde-li o vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení
pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k
posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené
lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010).
Odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) dospěl k závěru, že
posuzované řízení má pro žalobce minimální význam, neboť se jedná o řízení
„kompenzační k probíhajícímu kompenzačnímu řízení, které je vedeno pro
nepřiměřenou délku trestního řízení“. Pominul však, že i v tomto případě, má-li
být základní částka zadostiučinění snížena pro nižší význam řízení pro žalobce
ve smyslu shora uvedené judikatury, tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní
žalovanou stranu. Nebyly-li výše uvedené okolnosti v řízení tvrzeny ani
dokazovány, pak měl odvolací soud vyjít ze standardního významu řízení pro
poškozeného. Lze dát za pravdu dovolateli v jeho námitce, že odvolací soud tak
na základě svého aktivismu nahrazoval chybějící okolnosti rozhodné pro
posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného nad rámec tvrzení účastníků
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo
765/2010).
24. Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS
2577/14, na téma dalšího odškodňování kompenzačních řízení uvedl, že v případě
(slovy Ústavního soudu) tzv. „kompenzačních řízení na druhou", v nichž
poškozený požaduje zadostiučinění za průtahy způsobené v předchozím
kompenzačním řízení vedeném rovněž kvůli průtahům, není zcela vyloučeno, že
mohou nastat průtahy v samotném kompenzačním řízení, které jsou zaviněné soudy.
Přesto je třeba podle Ústavního soudu se stavět k nárokům uplatňovaným
účastníky řízení opakovaně zdrženlivě a vždy s ohledem na individuální rozměr
každého případu právě kvůli možnému zneužití práv v důsledku řetězení
jednotlivých kompenzačních řízení. V napadeném rozhodnutí odvolací soud ve
spektru učiněných skutkových zjištění nijak nevysvětlil, zda ze strany žalobce
došlo v důsledku řetězení kompenzačních žalob k Ústavním soudem předjímanému
zneužití práva a zda je tak namístě snížení základní částky z hlediska
sníženého významu řízení pro žalobce o 50 %.
25. Lze tedy uzavřít, že právní posouzení odvolacího soudu je ve vztahu
k otázce sníženého významu řízení pro poškozeného neúplné, a tedy i nesprávné.
26. Dovolání je však opodstatněné i ve vztahu k otázce, zda lze žalobci
přičítat k tíži podání první kompenzační žaloby předčasně, tedy ještě předtím,
než došlo ke skončení trestního řízení, když v té době měl být pro žalovanou
nedostupný trestní spis.
27. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo
2328/2015, bylo zdůrazněno, že sama možnost požadovat zadostiučinění za újmu
způsobenou nepřiměřenou délkou řízení ještě za trvání průtažného řízení nesmí
vést k zneužívání práv (viz § 2 o. s. ř.). Nemělo by tak být připuštěno, aby
daná možnost byla užívána ke svévolnému rozmnožování sporů, či dokonce k
prodlužování trvání průtažného řízení. Není náhodou, uvedl dále Nejvyšší soud,
že v části Stanoviska, v níž byla dovozena možnost požadovat náhradu
nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, se hovoří o podmínce
„zjevnosti nepřiměřené délky řízení.“ Podle závěrů uvedeného rozsudku je
představitelným, aby poškozený požadoval náhradu újmy způsobené nepřiměřenou
délkou řízení vícekrát i za trvání průtažného řízení. Odvolací soud však v
projednávané věci nepoměřoval tvrzenou předčasnost podání první kompenzační
žaloby tím, zda délka posuzovaného trestního řízení již v tu dobu vykazovala
známky „zjevné nepřiměřenosti“, ale nesprávně zohlednil jen to, zda byl v rámci
předběžného uplatnění nároku pro žalovanou k dispozici spisový materiál
dokumentující průběh trestního řízení vůči žalobci, který by žalované umožnil
náležitě předběžně uplatněný nárok projednat. V případě, že by se délka
trestního řízení v době podání předběžného uplatnění nároku ukázala již tehdy
jako zjevně nepřiměřená, byly by případné organizační nebo technické obtíže na
straně žalované okolností, kterou by nebylo možno relevantně přičíst k tíži
poškozenému z hlediska jeho postupu v posuzovaném (prvním odškodňovacím) řízení.
28. Lze proto shrnout, že i ve vztahu k hodnocení kritéria jednání
poškozeného je právní posouzení ze strany odvolacího soudu neúplné, a tedy
rovněž nesprávné.
29. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu v rozsahu, v jakém byl žalobkyní napaden, podle ustanovení § 243e odst. 1
o. s. ř. zrušil.
30. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozsudku vyslovenými.
31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soudu
rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 2. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu