30 Cdo 654/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D.
ve věci žalobkyně Dr. M. Ch., zastoupené JUDr. Ivem Palkoskou, advokátem se
sídlem Kladno, Kleinerova 24, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky
2.960.027,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.
zn. 14 C 244/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 29. 1. 2009, č. j. 15 Co 440/2008-83, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2009, č. j. 15 Co
440/2008-83, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 5. 2008, č. j.
14 C 244/2007-63, se v části zamítající nárok žalobkyně na zaplacení částky
172.500,- Kč zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 5. 2008, č. j. 14 C
244/2007-63, zastavil řízení do částky 2.121.245,- Kč, úroku z této částky za
dobu od 18. 12. 2007 do zaplacení a do úroku z prodlení z částky 1.783.709,- Kč
za dobu od 16. 6. 2007 do 17. 12. 2007; žalované uložil zaplatit žalobkyni
částku 2.000,75 Kč; žalobu zamítl do částky 836.782,- Kč, úroku z prodlení z
částky 838.782,75 Kč za dobu od 16. 6. 2007 do zaplacení a úroku z prodlení z
částky 337.536,- Kč za dobu od 16. 6. 2007 do 17. 12. 2007; rozhodl také o
náhradě nákladů řízení. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalované
náhrady újmy způsobené jí nepřiměřenou délkou řízení, spočívající jednak v
náhradě škody (ve vynaložených nákladech na pojištění domu v částce 27.000,-
Kč, daň z nemovitosti ve výši 141.048,50 Kč, vodné a stočné ve výši 496.233,50
Kč), jednak v náhradě nemajetkové újmy ve výši 172.500,- Kč. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že proti žalobkyni byla podána žaloba
dne 29. 7. 1992 u Obvodního soudu pro Prahu 1, řízení bylo vedeno pod sp. zn. 13 C 359/92 (dále také „posuzované řízení“). Předmětem tohoto řízení bylo
určení neplatnosti dohody o vydání nemovitostí. V katastru nemovitostí byla
jako vlastník předmětných nemovitostí zapsána žalobkyně. Žalobkyni byla
předběžným opatřením zakázána dispozice s těmito nemovitostmi. Řízení probíhalo
až do roku 2006, když ve věci rozhodovaly soudy obou stupňů i dovolací soud. Nebyla zjištěna nečinnost nebo neodůvodněné průtahy. Věc byla poměrně složitá,
bylo třeba se vypořádat s mnoha procesními návrhy. V průběhu řízení čelila
žalobkyně exekuci, kdy exekuční titul zrušil k jejímu dovolání až Nejvyšší
soud. Žalovaná žalobkyni na její žádost mimosoudně vyplatila částku 29.890,- Kč
jako náhradu škody vzniklou žalobkyni exekučním řízením a částku 77.500,- Kč
jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou
posuzovaného řízení. Žalobkyně podala stížnost k Evropskému soudu pro lidská
práva (dále také „ESLP“) na nepřiměřenou délku řízení a na nemožnost nakládat s
nemovitostmi. ESLP rozhodl, že Česká republika má žalobkyni zaplatit 12.800,-
EUR jako náhradu materiální újmy, 8.000,- EUR jako náhradu imateriální újmy a
náhradu nákladů řízení. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k
závěru, po zvážení kritérií dle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk), že ohledně
náhrady nemajetkové újmy je mimosoudně vyplacené zadostiučinění dostatečné. Co se týče náhrady škody, oprávněnost nároku na náhradu nákladů vynaložených v
rámci exekučního řízení ve výši 2.000,75 Kč uznala sama žalovaná. Soud prvního
stupně se neztotožnil s rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva ve věci
stížnosti žalobkyně, neboť má za to, že mezi náhradou nákladů vynaložených na
pojistné, daně, vodné a stočné na nemovitosti a mezi úředním postupem soudů
není příčinná souvislost. Tyto částky byly žalobkyní placeny z titulu
vlastnictví k nemovitostem. Žalobkyně přitom vedla posuzované řízení proto, aby
prokázala, že je právoplatným vlastníkem těchto nemovitostí, a nelze poté, když
soud rozhodl, že není vlastníkem, přenášet dosavadní povinnost plynoucí z
vlastnictví na stát jen proto, že řízení trvalo delší dobu.
Škoda, která
žalobkyni vznikla, nemůže představovat skutečnou škodu, neboť by v tomto směru
bylo potřeba zohlednit nejen výdaje, ale také zisky na nemovitosti, např. z
nájemného. Vydané předběžné opatření mělo zabránit nakládání s nemovitostmi ve
smyslu je nezatěžovat, žalobkyně jím naopak nebyla omezena v hospodaření s
nemovitostmi za účelem dosažení zisku či v obstarávání běžného provozu. Proto
žalobu v této části zamítl. Odvolací soud v zamítavém výroku, v části týkající se úroků z prodlení z částky
838.782,75 Kč od 16. 6. 2007 do zaplacení a z částky 337.536,- Kč od 16. 6. 2007 do zaplacení, zrušil rozsudek soudu prvního stupně, včetně navazujícího
rozhodnutí o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení, ohledně částky 836.782,- Kč rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil. Při posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy vyšel odvolací soud ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se také s jeho závěrem
právním, na který odkázal. Konstatoval, že soud prvního stupně správně vycházel
z § 31a OdpŠk. Zdůraznil, že ESLP ve své judikatuře připouští (v rozsudku ve
věci Apicella proti Itálii), že odškodnění nemajetkové újmy na národní úrovni
může být nižší, než by přiznal sám ESLP, a to s ohledem na životní standardy v
dané zemi. Neztotožnil se zcela s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně ohledně nároků
na náhradu škody ve vztahu k rozhodnutí ESLP. Odvolací soud uvedl, že mu
nepřísluší rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva posuzovat, neboť ten o
věci rozhoduje z jiných hledisek, než soudy národní. Stejně jako soud prvního
stupně však neshledal mezi nepřiměřenou délkou řízení a mezi vynaloženými
náklady na udržování nemovitosti příčinnou souvislost. Skutečnost, že v
posuzovaném řízení nebylo rozhodnuto v přiměřené době, zakládá nárok na náhradu
nemajetkové újmy, nikoli nárok na náhradu újmy majetkové. Vydané předběžné
opatření žalobkyni zamezovalo zcizit nemovitosti či zatížit je zástavním
právem, věcným břemenem nebo jinak zatížit. Zůstala však zachována možnost brát
z předmětných nemovitostí užitky a také povinnosti spojené s vlastnictvím
nemovitosti, které nesla žalobkyně jako vlastník zapsaný v katastru
nemovitostí. Proto i v této části odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně. Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu potvrzení rozsudku soudu prvního
stupně, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a podává je z
důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že řízení je zatíženo vadou (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Co se týče posouzení nároku na náhradu imateriální újmy, vytýká
soudům, že jejich rozhodnutí postrádají bližší objasnění toho, jakým postupem a
dle jakých kritérií dospěly ke stanovení výše zadostiučinění. Poskytnuté
odškodnění podle žalobkyně odpovídá řízení trvajícímu pět, nikoli čtrnáct let. Proto je považuje za velmi nízké a neodpovídající kriteriím uvedeným v zák. č. 82/1998 Sb., tedy v rozporu s hmotným právem. Podotkla, že kvůli stresu
vzniklému nepřiměřeně dlouhým sporem byla uznána invalidní, což doložila
zprávou MUDr. F. pro Pražskou správu sociálního zabezpečení. Soudy na tuto
skutečnost, kterou měly zohlednit z hlediska významu předmětu řízení pro
žalobkyni, nijak nereagovaly. ESLP žalobkyni přiznal částku 8.000,- EUR jako
zadostiučinění za porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v
trestním řízení. Jelikož civilní řízení trvalo výrazně delší dobu než řízení
trestní, mělo by jí být ve vztahu k němu přiznáno odškodnění vyšší. Ohledně nároku na náhradu majetkové škody nesouhlasí s názory odvolacího soudu,
že nepřiměřená délka řízení může vést ke vzniku nároku na náhradu imateriální
újmy, nikoliv k náhradě majetkové škody, a že mezi tvrzenou škodou a
nepřiměřenou délkou řízení sp. zn. 13 C 359/92 není příčinná souvislost. Je
přesvědčena, že v případě porušení práva na rozhodnutí v přiměřené době
nezřídka dojde ke vzniku majetkové škody. Zdůraznila, že posuzované řízení bylo
řízením o určovací žalobě, kde žalobce musí prokázat naléhavý právní zájem. Naléhavostí je přitom míněna i naléhavost ve smyslu časovém, tj. potřeba
vyjasnění právního postavení je aktuální, neboť jinak hrozí účastníkům újma,
resp. škoda vyjádřitelná v penězích. Nezřídka půjde právě o škody odvozující se
od toho, že se určitá osoba považuje za oprávněnou (typicky za vlastníka),
jedná jako oprávněný, vykonává práva a plní povinnosti spojené s tímto
postavení, avšak posléze je zjištěno, že oprávněným ve skutečnosti není. To
vyžaduje vypořádání mezi spornými stranami, které bývá problematické, pokud
řízení o určovací žalobě trvá neúměrně dlouho, neboť dochází k promlčení
některých nároků, k důkazním obtížím, ale též k rozšíření okruhu a rozsahu
nároků, které je třeba vypořádat, a tím i vyšším nákladům na případný spor o
ně. Tím je dána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti státu (soudu)
postupovat v řízení rychle na straně jedné a vznikem škody na straně druhé. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle dovolatelky pro ni tzv. překvapivým
rozhodnutím, neboť odvolací soud dospěl k jinému právnímu posouzení věci
(předběžné opatření nebylo podle odvolacího soudu způsobilé přivodit jí škodu),
na které nemohla reagovat.
Žalobkyně upozornila, že vedle předběžného opatření
v civilním řízení bylo v platnosti opatření v trestním řízení, jež ji výslovně
zakazovalo brát si užitky z předmětné nemovitosti. Dovozuje tedy, že stát jí
bránil brát si z nemovitosti užitky, byla dokonce stíhána pro trestný čin
maření výkonu úředního rozhodnutí (omezujícího opatření v trestní věci). Vadu
řízení spatřuje v tom, že odvolací soud nerespektoval rozhodnutí ESLP vydané v
její věci, kde ESLP konstatoval i příčinnou souvislost mezi porušením Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod, publikovaná pod č. 209/1992 Sb. ve
znění pozdějších zákonů, (dále jen „Úmluva“) a mezi vznikem škody v majetkové
sféře žalobkyně. Pokud ESLP přiznal žalobkyni na náhradě škody částky nižší,
než požadovala, nelze v tom podle dovolatelky spatřovat zamítnutí nároku, neboť
před ESLP neprobíhá dokazovací řízení a přiznané částky modifikuje kritériem
přiměřenosti. Považuje za zcela nepřijatelné, aby obecné soudy nebyly vázány
rozhodnutím ESLP v konkrétní věci, když tato jsou závazná pro Ústavní soud
podle § 117 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z výše uvedených důvodů
navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním za
správné a ztotožňuje se s právními názory vyjádřenými soudem odvolacím. Má za
to, že rozhodnutí vytýkanými vadami netrpí. Proto navrhla dovolacímu soudu, aby
dovolání zamítl. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se
proto zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního
stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek
právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým
vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené
rozhodnutí je zásadně právně významné. Žalobkyně předmět tohoto řízení vymezila v žalobě požadavkem na náhradu škody a
nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout v důsledku porušení jejího práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě v občanskoprávním řízení vedeném u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 359/92 a v případě majetkové škody také tím,
že jí bylo předběžným opatřením vydaným v rámci daného řízení zakázáno nakládat
s nemovitostmi, k nimž mělo být v předmětném řízení určeno vlastnické právo. Vedle toho bylo proti žalobkyni vedeno trestní řízení, zahájené dne 30. 3. 1992, v rámci kterého jí bylo uloženo, aby se zdržela nakládání s nemovitostmi,
jež byly předmětem shora uvedeného občanskoprávního řízení, a jejich užívání a
využívání. Z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 4. 2006 ve
věci Chadimová proti České republice, č. stížnosti 50073/99, vyplývá, že v
rámci uvedeného trestního řízení došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve
vztahu k právu žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě a dále v období
od 14. 6. 1994 do 27. 5. 1999 k porušení čl. 1 Protokolu 1 k Úmluvě z důvodu
zákazu nakládat s předmětnou nemovitostí, vydaného v rámci trestního řízení
(body 117 a 132 rozsudku). Rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ze dne
26. 4. 2007 v téže věci byla žalobkyni přiznána náhrada materiální újmy v
částce 12.800,- EUR a náhrada morální újmy v částce 8.000,- EUR. Evropský soudní dvůr nerozhodoval o porušení práv žalobkyně v rámci
posuzovaného občanskoprávního řízení, a to ani ve vztahu k předběžnému opatření
v něm vydanému. Dovolatelkou vznesená otázka závaznosti rozsudku ESLP ve vztahu
k národním soudům je proto otázkou hypotetickou, jejíž případně odlišné řešení
dovolacím soudem se nemůže v poměrech žalobkyně nijak projevit. To činí její
dovolání v dané otázce ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustné
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné
pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). S ohledem na vymezení předmětu řízení je pak nevýznamné i tvrzení žalobkyně o
tom, že jí v dispozici s nemovitostí mělo být zabráněno rozhodnutím vydaným v
rámci trestního řízení, ke kterému nadto nemohl dovolací soud přihlédnout (241a
odst. 4 o. s. ř.). Otázka odpovědnosti za škodu způsobenou nařízeným předběžným opatřením v rámci
občanskoprávního řízení rovněž není zásadně právně významná, neboť taková
odpovědnost stíhá výlučně navrhovatele předběžného opatření, nikoli stát (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 3137/2007,
uveřejněný pod č. 32/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a její jiné
posouzení v dovolacím řízení se proto nemůže v poměrech žalobkyně projevit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné
pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Otázka příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem, v daném případě
představovaným porušením práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk) a vznikem škody, není otázkou zásadního právního
významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., neboť existence
příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, pokud se v řízení zjišťuje, zda
škodná událost (nesprávný úřední postup) a vznik škody na straně poškozeného
jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck).
Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými
skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké
okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit.
Posuzoval-li odvolací soud existenci příčinné souvislosti mezi postupem soudu a
žalobkyní tvrzenou škodou, jeho závěr o nedostatku příčinné souvislosti je
závěrem skutkovým, a již proto nemůže představovat otázku zásadního právního
významu.
V uvedeném rozsahu proto dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5, ve
spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolací soud však shledal dovolání přípustné pro posouzení otázky významu
předmětu řízení pro poškozeného jako jednoho z kritérií rozhodných pro
stanovení výše odškodnění podle § 31a odst. 3 OdpŠk, neboť v dané otázce
neodpovídá právní posouzení nároku žalobkyně odvolacím soudem judikatuře soudu
dovolacího. V rozsahu přípustném je dovolání důvodné.
Nejvyšší soud se již ve svých dřívějších rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým
způsobem je institut odškodnění nemateriální újmy při porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je
vztah úpravy obsažené v § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a OdpŠk k čl. 6
odst. 1 Úmluvy. Uvedl k tomu, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu
za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu
§ 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy,
do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská
práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009, a část II. Stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn
206/2010, k výkladu ustanovení § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a § 31a OdpŠk v
případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě /dále jen „Stanovisko“/, které
jsou, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na
webových stránkách www.nsoud.cz).
Při aplikaci § 31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím
realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve
smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu,
v jakém by byla poskytnuta Evropským soudem pro lidská práva, za přihlédnutí ke
kritériím, která Evropský soud pro lidská práva považuje za významná, resp. v
rozsahu, který by Evropský soud pro lidská práva hodnotil za dostačující (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009).
V deváté právní větě Stanoviska Nejvyšší soud dovodil, že odůvodnění výše
přiznaného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze
základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a
částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením
vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b)
až e) OdpŠk. V části VI. Stanoviska se k tomu dále uvádí, že pro poměry České
republiky považuje Nejvyšší soud za přiměřené, jestliže se základní částka, z
níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí
mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za jeden rok řízení, tj. 1.250,- Kč až 1.667,-
Kč za jeden měsíc řízení. Nejvyšší soud přitom ale považuje za nezbytné
zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto
nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat
ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující.
Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za
rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou
ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy
15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak
7.500,- Kč až 10.000,- Kč).
Částku, k níž se dospěje součinem základní částky za jeden rok řízení
(modifikované za prvé dva roky řízení) a celkové doby řízení počítané v letech
či měsících, lze následně upravovat v důsledku působení jednotlivých faktorů
uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 OdpŠk podle kritérií, která jsou
však neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení
konečné výše odškodnění přihlédnou a základní částku je možno přiměřeně zvýšit
či snížit. Dle názoru Nejvyššího soudu by přitom mělo být v obecné rovině
dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50%, aby byl zachován vztah
přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním.
S přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci, budou-li se vymykat standardním
situacím, však lze ve výjimečných případech uvažovat o zvýšení či snížení i ve
větším rozsahu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30
Cdo 3026/2009, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn IV. ÚS 128/11). V daném ohledu nelze
vyloučit ani zhodnocení např. toho, zda byla poškozenému práva přiznána či
povinnosti uloženy, zda šlo v řízení o deklaratorní či konstitutivní rozhodnutí
a jaký byl osud uplatnění zjevně bezdůvodného mimořádného opravného prostředku
(včetně podání ústavní stížnosti).
V posuzované věci odkázal odvolací soud stran hodnocení kritérií § 31a odst. 3
OdpŠk na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se však kritériem
významu předmětu řízení pro žalobkyni nezabýval. V tomto směru posoudil
odvolací soud nárok žalobkyně neúplně a tedy nesprávně. Dovolací soud proto
podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. napadený rozsudek
odvolacího soudu v rozsahu přípustnosti dovolání zrušil. Protože se důvod
zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud podle § 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. ve stejném
rozsahu také rozsudek soudu prvního stupně a podlé téhož ustanovení vrátil věc
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí zohlední soud závěry dosažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, o tom, že zvýšený význam předmětu
řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za
neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla
představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich
účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické,
pracovně-právní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci
týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k
vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit
přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu §
31a odst. 3 písm. e) zák. č. 82/1998 Sb. presumuje.
Soud je ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve
spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. září 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu