30 Cdo 2328/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci
žalobce M. Č., zastoupeného Mgr. Jozefem Barátem, advokátem se sídlem v Praze,
Karlovo náměstí 325/7, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 100 000 Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C
98/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.
11. 2014, č. j. 64 Co 341/2014-92, takto:
Rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 4. 2014, č. j. 12 C
98/2013-72, a Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2014, č. j. 64 Co
341/2014-92, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
1. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 27. 11.
2014, č. j. 64 Co 341/2014-92, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze
dne 11. 4. 2014, č. j. 12 C 98/2013-72, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se
žalobce domáhal zaplacení částky 100 000 Kč s 7,05% úrokem z prodlení ročně z
této částky od 18. 1. 2013 do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního
stupně), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok
II. rozsudku soudu prvního stupně), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení.
2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, prostřednictvím které se žalobce
domáhá po žalované poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 100 000 Kč za
nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního
postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v
Benešově pod sp. zn. E 442/99, v němž se domáhal výkonu rozhodnutí (rozsudku
téhož soudu ze dne 8. 9. 1998, č. j. 229/98-18, jímž mu byl přiznán nárok na
zaplacení částky 371 209,33 Kč s příslušenstvím) prodejem nemovitostí manželů
B., přičemž v průběhu řízení, a to dne 6. 4. 2004, podal návrh na rozšíření
výkonu rozhodnutí (ohledně rozsudku téhož soudu, jímž mu byl přiznán další
nárok na zaplacení částky 371 209,32 Kč s příslušenstvím). Po téměř 14 letech
od zahájení řízení nedošlo k dražebnímu jednání a dochází k opětovným
vyhotovováním znaleckých posudků. Žalobce dále uvedl, že na základě stanoviska
žalované ze dne 4. 11. 2008, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23.
10. 2009, č. j. 17 C 180/2008-60, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.
6. 2010, č. j. 23 Co 145/2010-91, byl žalobce odškodněn částkou 120 000 Kč s
příslušenstvím za dobu 10 let namítaného řízení od doby jeho zahájení. Žalobce
tak požadované zadostiučinění žádá za dobu následnou namítaného řízení. Konečně
žalobce uvedl, že svůj nárok uplatnil u žalované podáním podaným k poštovní
přepravě dne 16. 7. 2012, přičemž žalovaná se v šestiměsíční lhůtě nevyjádřila,
a je tak od 18. 1. 2013 v prodlení.
3. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního
stupně a ztotožnil se též s jím provedeným právním hodnocením. Řízení vedené u
Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. E 442/99 bylo zahájeno dne 26. 3. 1999 a
rozhodnutí, jímž řízení skončilo, nabylo právní moci dne 11. 4. 2014. Vycházet
bylo možno ovšem jen z délky řízení tři roky a deset měsíců, tj. ode dne 10. 6.
2010, kdy došlo k vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu. Soud prvního stupně
vzal správně v úvahu, že řízení bylo vedeno před třemi stupni soudní soustavy,
a to opakovaně. Nejednalo se sice o mimořádně složitou věc po stránce
hmotněprávní, složitou ovšem byla situace po procesní stránce, zejména vzhledem
k množství procesních rozhodnutí reagujících na opakované opravné prostředky
povinných, které soud prvního stupně správně hodnotil jako až zneužívání
procesních práv s tím, že tento postup nemůže být k tíži žalované. Správně byl
též hodnocen význam řízení pro žalobce jako standardní a délka řízení jako
nepřesahující časový rámec pro skončení řízení. Správným byl také shledán
závěr, že při rozhodování o dalším nároku již nelze přihlížet k celkové době
vykonávacího řízení v rozsahu téměř čtrnácti let, jak požaduje žalobce, nýbrž
je třeba vycházet pouze z délky řízení tří let a deseti měsíců. Tato doba pak
není nepřiměřenou pro vykonávací řízení za situace, že jde o výkon rozhodnutí
prodejem nemovitostí. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně
uzavřel, že v řízení od 10. 6. 2010 nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu,
neboť délka řízení po tuto část řízení je přiměřená. Újma, která byla žalobci
způsobena nepřiměřenou délkou řízení počítanou od počátku řízení, tedy od 26.
3. 1999, byla kompenzována již dříve přiznanou celkovou částkou ve výši 120 000
Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Žalobce (dále též jako „dovolatel“) brojí proti výrokům I. a II.
rozsudku odvolacího soudu dovoláním, přičemž přípustnost dovolání spatřuje v
tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení právní otázky, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně se jedná o řešení
otázky, zda při opakovaném uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění za
nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem spočívajícím v
nepřiměřené délce řízení, se přihlíží k celé délce řízení, ve kterém již jednou
byla pravomocně konstatována nepřiměřená délka řízení, nebo pouze na dobu po
pravomocném rozhodnutí, v němž byla konstatována nepřiměřená délka řízení, a
přitom se nepřihlíží na celkovou délku řízení. Posouzení dané otázky je dle
žalobce nesprávné.
5. Dovolatel je toho názoru, že způsobem, jakým soudy nižších stupňů
zhodnotily předestřenou otázku, došlo k opomenutí § 159a odst. 5 občanského
soudního řádu, podle nějž, jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže
být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby
věc projednána znovu. Žalobce poukázal též na § 159a odst. 3 občanského
soudního řádu. Odvolací soud pochybil, nezohlednil-li výroky dřívějších
rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze ve věci
přiměřeného zadostiučinění, ze kterých jasně plyne, že ve vykonávacím řízení
vedeném u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. E 442/99 docházelo k průtahům. Odvolací soud svým rozhodnutím v podstatě popřel možnost opakované žádosti o
přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním
postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. Odvolací soud při svém
rozhodování nepřihlédl k tomu, že žalobce nepožadoval poskytnutí přiměřeného
zadostiučinění za celé vykonávací řízení, ale pouze za období od 10. 6. 2010,
tedy ode dne následujícího po vyhlášení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
9. 6. 2010, č. j. 23 Co 145/2010-91. Žalobce si je vědom stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn
206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dle kterého: „je možné shledat důvodnou i žalobu na kompenzaci
porušení práva na přiměřenou délku řízení, které dosud nebylo skončeno
(nejde-li o stav neskončeného vedlejšího řízení), je-li zjevné, že již jeho
dosavadní délka je nepřiměřená, a k porušení práva tak došlo. (…) Zhodnocení
dosavadní délky řízení i skutečnosti, že nebylo dosud skončeno, představuje pro
případné opětovné uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně
dlouze vedené řízení, v rozsahu předmětu hodnocení, překážku věci rozsouzené. Opětovné uplatnění kompenzačního nároku je tak jako důvodné myslitelné leda
tehdy, kdyby průběh řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu,
vykazoval nepřiměřenou délku i po vyhlášení rozsudku pravomocně přiznávajícího
náhradu, a to buď za takovou další délku řízení, anebo za novou skutkovou
okolnost, že lze celkovou délku řízení, právě v důsledku jeho další délky,
hodnotit za nepřiměřenou.“ Z citovaného stanoviska ale není patrné, zda se
posuzuje nepřiměřenost délky řízení pouze za období po dřívějším pravomocném
rozhodnutí o nepřiměřené délce řízení, nebo je nutno pohlížet na celkovou délku
řízení, ve kterém dochází k průtahům. Rozhodovací praxe Evropského soudu pro
lidská práva vychází z předpokladu, že délka řízení je nepřiměřená tehdy,
neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a
zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v
projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků
řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na
řízení.
Proto existující průtah jen v určité fázi řízení soud toleruje za
předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v
němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle
ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy,
když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková délka řízení jeví nepřiměřeně
dlouhou. Z uvedeného žalobce vyvozuje, že je nezbytné délku celého řízení i při
posuzování pouze určité části řízení. Soudy nižších stupňů tedy měly zohlednit,
že celkově vykonávací řízení trvalo téměř čtrnáct let. Nad rámec uvedeného
žalobce dodává, že za nepřiměřenou považuje i délku tří let a deseti měsíců ve
vztahu k vykonávacímu řízení, jež není složité. Skutečnost, že řízení probíhalo
na třech stupních soudní soustavy, a to opakovaně, nelze připisovat k tíži
žalobce, ale zřejmě nastavení soudní soustavy ČR, která umožňuje nestandardní
chování povinných a v podstatě zneužívání práva.
6. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1.
1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod
2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
8. Podle § 241 odst. 1 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, musí být
dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Notář může dovolatele zastupovat
jen v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy.
9. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
10. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou
podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání též splňuje zákonem vyžadované
náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto dále zabýval
otázkou přípustnosti dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolání je přípustné pro řešení otázky stanovení celkové délky
řízení, za situace, kdy byl poškozený odškodněn již v kompenzačním řízení
skončeném dříve, než bylo skončeno řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu
postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též
jako „OdpŠk“), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
14. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk, [s]tát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
15. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk, [b]ez ohledu na to, zda byla nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se
podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
16. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk, [z]adostiučinění se poskytne v penězích,
jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování
porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž
k nemajetkové újmě došlo.
17. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk, [v] případech, kdy nemajetková újma
vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo
§ 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k
a) celkové délce řízení,
b) složitosti řízení,
c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda
využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,
d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a
e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
18. Jak uvedl dovolatel sám v podaném dovolání, ve stanovisku
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn
206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále též jako „stanovisko“), bylo konstatováno, že Evropský soud
pro lidská práva (dále jako „ESLP“) upřednostňuje globální, celkový pohled na
řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za
předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v
němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle
ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy,
když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně
dlouhou. Ve stanovisku bylo také konstatováno, že [p]řiměřené zadostiučinění
lze přiznat i tehdy, jestliže řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu
postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí zákona,
nebylo doposud pravomocně skončeno. Z hlediska vnitrostátní právní úpravy i z
hlediska rozhodnutí ESLP je možné shledat důvodnou i žalobu na kompenzaci
porušení práva na přiměřenou délku řízení, které dosud nebylo skončeno
(nejde-li o stav neskončeného vedlejšího řízení), je-li zjevné, že již jeho
dosavadní délka je nepřiměřená, a k porušení práva tak došlo. Soud v
kompenzačním řízení podle okolností případu k této okolnosti přihlédne při
stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, a to i v zájmu preventivního
působení rozhodnutí o újmě na dosud neskončené řízení. Není-li řízení, ve
kterém došlo k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě,
skončeno ke dni rozhodování soudu o tomto nároku, musí soud, a to prvního i
druhého stupně, vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování (§ 154 odst. 1
o. s. ř.). Pro odvolací soud to v situaci, kdy v době rozhodování soudu I.
stupně nebylo posuzované řízení skončeno, představuje nutnost doplnění
dokazování ve směru zjištění stavu posuzovaného řízení, ustanovení § 212a odst.
3 o.s.ř. tím není dotčeno. Zhodnocení dosavadní délky řízení i skutečnosti, že
nebylo dosud skončeno, představuje pro případné opětovné uplatnění nároku na
náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouze vedené řízení, v rozsahu
předmětu hodnocení, překážku věci rozsouzené. Opětovné uplatnění kompenzačního
nároku je tak jako důvodné myslitelné leda tehdy, kdyby průběh řízení, v němž
došlo k nesprávnému úřednímu postupu, vykazoval nepřiměřenou délku i po
vyhlášení rozsudku pravomocně přiznávajícího náhradu, a to buď za takovou další
délku řízení, anebo za novou skutkovou okolnost, že lze celkovou délku řízení,
právě v důsledku jeho další délky, hodnotit za nepřiměřenou.
19. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo
1455/2009 uvedl, že: „Zákon č. 82/1998 Sb. výslovně neupravuje, kdy účastníkovi
řízení, který se považuje za poškozeného nepřiměřeně dlouze vedeným řízením,
vzniká nemajetková újma, a od kterého okamžiku se může domáhat odškodnění
vzniklé újmy. Ustanovení § 32 odst. 3 stanoví promlčecí lhůtu pro uplatnění
nároku na náhradu nemajetkové újmy tak, že náhradu nemajetkové újmy lze
požadovat do šesti měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému
úřednímu postupu došlo, a to i tehdy, nastaly-li průtahy jen v některé z
dřívějších fází řízení. Tím se podtrhuje význam pohledu na řízení jako na jeden
celek (srov. důvodovou zprávu k bodu 27 návrhu zákona č. 160/2006 Sb.), neboť
teprve po ukončení řízení je možné určit celkový rozsah a závažnost vzniklé
nemajetkové újmy, jakož i komplexně zhodnotit postup orgánů veřejné moci během
řízení, jednání poškozeného, a další okolnosti případu. V dalších podrobnostech
zde Nejvyšší soud odkazuje na závěry Stanoviska občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, bodů II. a III.,
dostupného na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz (dále jen Stanoviska).
Účastník řízení považující se za poškozeného nepřiměřeně dlouhým řízením by měl
zpravidla vyčkat jeho skončení, a teprve poté požadovat náhradu vzniklé
nemajetkové újmy, což je v souladu s požadavkem hospodárnosti a efektivity
soudního řízení. Zaslání a studium spisu původního řízení pro účely řízení
kompenzačního si obvykle vyžádá určitou dobu nečinnosti a odklad vydání
rozhodnutí v dosud probíhajícím řízení původním. Je-li naprosto zjevné, že
vzhledem ke konkrétním okolnostem případu nelze již dosavadní délku
posuzovaného řízení považovat za přiměřenou, je možné domáhat se kompenzace
porušení práva na přiměřenou délku řízení i v případě, že dané řízení dosud
neskončilo (viz věta 5. uvedeného Stanoviska). Uplatnění nároku v průběhu
posuzovaného řízení bude důvodné zejména u účastníka řízení pokročilého věku, u
něhož by hrozila ztráta možnosti domoci se náhrady později, nebo u účastníka
řízení, kterému v probíhajícím řízení již závažná nemajetková újma vznikla.“
20. Uplatnění nároku na přiznání přiměřeného zadostiučinění za trvání
řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty
třetí a § 22 odst. 1 věty třetí (dále též jako „průtažné řízení“), lze
považovat za výjimku ve prospěch poškozeného, jež je mu daná k dispozici, neboť
by po něm nebylo spravedlivé požadovat, aby na odškodnění jemu vznikající újmy
čekal do skončení průtažného řízení. Vyplývá z logiky věci, že má-li soud
rozhodovat o zadostiučinění již v průběhu řízení průtažného, nemá objektivně
možnost zvážit veškeré okolnosti, jež jsou zvažovány při určení formy (případně
výše) zadostiučinění za průběh skončeného průtažného řízení, a vychází tedy jen
z těch skutečností, jež jsou mu známy v době jeho rozhodování (viz Stanovisko).
Judikaturou byly dovozeny takové případy, kdy uvedenou možnost poškozenému
nelze přiznat, a to buď z důvodu, že až do skončení průtažného řízení nelze
určit význam tohoto řízení, a tím pádem ani stanovit přiměřenou výši
zadostiučinění (v průtažných konkursních a insolvenčních řízeních), či v
samotném průtažném řízení lze poškozenému poskytnout přiměřené odškodnění ve
formě, jíž v odškodňovacím řízení poskytnout nelze (v případě průtažných
trestních řízení).
21. Je při tom nutné vycházet z předpokladu, že poskytnuté
zadostiučinění by se nemělo výrazně lišit v závislosti na tom, požádal-li
poškozený o jeho poskytnutí jednorázově po skončení průtažného řízení, či žádal-
li o zadostiučinění již za trvání průtažného řízení a žádá-li po jeho skončení
o zadostiučinění za jeho dosud neodškodněnou část. Pro opačný přístup dovolací
soud neshledává žádný logicky ospravedlnitelný důvod. Dojde-li k odškodnění
újmy způsobované průtažným řízením již v jeho průběhu, může sice dojít k tomu,
že míra strádání (úzkosti, duševního stresu a nejistoty z očekávaného výsledku
sporu atp.) poklesne, nelze ovšem uzavřít, že by došlo ke skončení újmu
působící situace a že by poškozený další trvání průtažného řízení vnímal jako
řízení nově započaté.
22. Sama možnost požadovat zadostiučinění za újmu způsobenou
nepřiměřenou délkou řízení ještě za trvání průtažného řízení nesmí, na druhou
stranu, vést k zneužívání práv (viz § 2 o. s. ř.). Nemělo by tak být
připuštěno, aby daná možnost byla užívána ke svévolnému rozmnožování sporů, či
dokonce k prodlužování trvání průtažného řízení. Není náhodou, že v části
Stanoviska, v níž byla dovozena možnost požadovat náhradu nemajetkové újmy
způsobené nepřiměřenou délkou řízení, se hovoří o podmínce „zjevnosti
nepřiměřené délky řízení.“ Rovněž na tomto místě je vhodné podotknout, že
představitelným je, aby poškozený požadoval náhradu újmy způsobené nepřiměřenou
délkou řízení vícekrát i za trvání průtažného řízení. Uvedený postup
poškozeného, tedy vícenásobné uplatňování náhrady újmy za trvání průtažného
řízení, dovolací soud nadále pokládá za zdůvodnitelný jen za výjimečných
situací, v nichž i po vyhlášení pravomocného rozsudku v kompenzačním řízení
vykazuje průtažné řízení opětovně zjevně nepřiměřenou délku, nebo jsou dány
jiné konkrétní okolnosti případu (např. závažná choroba či stáří žalobce).
Nebude-li v okamžiku, kdy bude rozhodovat soud v kompenzačním řízení,
probíhající průtažné řízení trvat opětovně zjevně nepřiměřeně dlouhou dobu,
zamítne soud žalobu - pro tentokrát - pro předčasnost (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, uveřejněný pod
číslem 60/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), to nikoliv pro
neexistenci újmy samotné, ale pro nenaplnění výjimečné potřeby pro rozhodování
soudů za plně neosvětlených skutkových okolností věci (viz výše). Poškozenému
však nic nebrání v tom, aby po skončení řízení nárok na náhradu újmy uplatnil.
23. Odlišnou je situace, pokud poškozený uplatňuje opětovně nárok na
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou průtažného
řízení poté, kdy průtažné řízení skončilo. Jak již bylo naznačeno výše,
jestliže řízení trvalo nepřiměřeně dlouho v okamžiku rozhodnutí o poskytnutí
zadostiučinění, trvá nepřiměřeně dlouho i v dalším svém průběhu, čímž i zásadně
působí újmu. Nespravedlivým a proti smyslu věci by tedy bylo vázat poskytnutí
zadostiučinění za další průběh již skončeného řízení na okolnost, že i v tomto
samotném dalším průběhu bylo jeho trvání nepřiměřené, ostatně Stanovisko v
tomto smyslu hovoří o nepřiměřené délce řízení založené na jeho další délce.
Tzv. „dožalování“ újmy za další průběh průtažného řízení po jeho skončení
zásadně není vyloučeno. Opačný závěr by vedl pouze k tomu, že by poskytnutá
výhoda (spočívající v možnosti dřívějšího uplatnění práva) musela být nutně
chápána za potenciální celkovou nevýhodu. Dovolání bylo shledáno důvodným,
neboť odvolací soud řešil právní otázku nesprávně, totiž odlišně od výše
vyjádřeného názoru soudu dovolacího.
24. Mělo by být doplněno, že byť § 31a odst. 3 OdpŠk vypočítává
okolnosti případu, k nimž se přihlíží při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním
postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk nebo § 22 odst. 1 OdpŠk,
nelze toto stanovování považovat za dosazování veličin do vědecky přesného
vzorce, ale toliko za nalézání adekvátní satisfakce, jehož výsledek musí být v
souladu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Pokud by tedy průběh
průtažného řízení po vydání rozhodnutí, jímž bylo poskytnuto přiměřené
zadostiučinění, trvalo nevýznamně dlouho, či se vyskytly takové okolnosti, pro
něž by nebylo spravedlivé poškozenému poskytnout další zadostiučinění, nemusí
být (výjimečně) zadostiučinění za „dožalovaný“ průběh průtažného řízení
přiznáno), viz též dále v bodu 28.
25. Na tomto místě je třeba též zmínit, že soud rozhodující v dalším
odškodňovacím řízení (nehledě na skutečnost, zda rozhoduje za trvání průtažného
řízení či nikoliv), není vázán závěrem soudu v dřívějším odškodňovacím řízení,
že průtažné řízení je či není nepřiměřeně dlouhým. V tomto ohledu s dovolatelem
souhlasit nelze, pakliže poukazuje na § 159a odst. 3 a odst. 5 (v aktuálním
znění odst. 4) o. s. ř. Uvedená zákonná ustanovení hovoří výslovně o výroku
pravomocného rozsudku, jenž je závazným pro účastníky řízení (§ 159a odst. 1 o.
s. ř.) a pro všechny orgány (§ 159a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož posouzení
přiměřenosti délky řízení je otázkou prejudiciální, účinek závaznosti se na
toto posouzení neuplatní. K tomu viz např. Bohumil Dvořák: Ke vztahu rozsudku o
žalobě na plnění a následné žaloby určovací, [Právní rozhledy 9/2008, s. 332].
Vyloučeným tedy není, aby soud rozhodující v dalším odškodňovacím řízení
shledal, že délka předmětného řízení je přiměřená, a to navzdory existenci
dřívějšího pravomocného rozhodnutí, jímž byl žalobce odškodněn za trvání téhož
předmětného řízení. Obecně lze k této problematice uvést, že je třeba
rozlišovat mezi procesními pojmy překážky věci rozsouzené a závaznosti
rozhodnutí.
26. Jelikož soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích mimo jiné uvedly,
že žalovaná nemůže „být hnána k odpovědnosti“ za zneužívání procesních práv ze
strany povinných v předmětném řízení, považuje dovolací soud za vhodné, toliko
obiter dictum, upozornit na svou judikaturu, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5440/2014, v němž konstatoval: „Pokud ovšem
soud již dospěl k závěru, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhým, pak při stanovení
výše přiměřeného zadostiučinění je nutné rozlišovat, zda průtahy v řízení byly
zapříčiněny chováním poškozeného nebo chováním jiného účastníka řízení. Chování
(resp. jednání) poškozeného tvoří samostatné kritérium dle § 31a odst. 3 písm.
c) OdpŠk. Toto kritérium má svůj původ v obecném principu spoluodpovědnosti
poškozeného (srov. § 441 obč. zák., resp. nyní § 2918 o. z.). Případné
obstrukční chování poškozeného tak bude mít rovněž přímý vliv na výši
přiměřeného zadostiučinění, neboť jednak újma spočívající v nejistotě ohledně
výsledku řízení je nižší u účastníka, jenž se chová obstrukčně, jednak za vznik
této újmy částečně nese odpovědnost sám. Obstrukční chování jiného účastníka
řízení však nemůže mít přímý vliv na výši přiměřeného zadostiučinění poškozené,
neboť, jak dovolatelka správně podotýká, stejně jako nemůže být toto chování
přičítáno k tíži státu, nemůže být toto chování přičítáno ani k její tíží.
Chování jiného účastníka řízení tak bude mít na výši přiměřeného zadostiučinění
vliv pouze zprostředkovaný, a to ve prospěch státu při hodnocení kritéria
složitosti řízení, pokud v důsledku tohoto chování bylo řízení procesně
složitým, anebo v neprospěch státu při hodnocení kritéria postupu orgánů
veřejné moci, pokud soud mohl na základě procesních předpisů obstrukčnímu
chování jiného účastníka řízení zabránit a neučinil tak (srov. již výše
citovaný rozsudek ESLP ve věci Matoušková proti Slovensku).“
VI. Závěr
27. Jak již bylo uvedeno výše, jestliže soudy v nyní projednávané věci
při posouzení přiměřenosti délky předmětného řízení zohlednily samostatně a
izolovaně pouze jeho část po vydání pravomocného rozsudku v předchozím
kompenzačním řízení, dopustily se nesprávného právního posouzení. Nejvyšší soud
z uvedeného důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o.
s. ř. zrušil. Jelikož důvod, pro který je rušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí též pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil odvolací soud též
rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu
řízení dle § 243e odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud současně zrušil též závislé
28. Soudy budou v dalším průběhu řízení při posuzování přiměřenosti
délky předmětného řízení vycházet z celkové délky řízení, přičemž, dospějí-li k
závěru, že je třeba poskytnout přiměřené zadostiučinění v penězích, budou
(samozřejmě) při stanovení základní částky zadostiučinění počítat s tou fází
řízení, jež nebyla v předchozím odškodňovacím řízení zohledněna. Z logiky věci
(a též výše uvedených premis) plyne, že při případném stanovení výše
zadostiučinění nebude možné provést modifikaci za prvé dva roky řízení. Soudy
budou postupovat v souladu se Stanoviskem a budou dbát, aby svým rozhodnutím
nenarušily nezměnitelnost rozhodnutí v dřívějším odškodňovacím řízení. Zohlední
tedy právě ty konkrétní okolnosti případu, jež se projevily v nyní odškodňované
fázi průtažného řízení jako nové skutečnosti ve smyslu další délky posuzovaného
řízení, a odůvodní, jaké bylo jejich působení v této fázi. Pokud soud přistoupí
k úvaze a výpočtu částky, jakou by poskytl poškozenému v případě, rozhodoval-li
by v jediném odškodňovacím řízení po skončení průtažného řízení, použije takový
výpočet orientačně - jeho základem by měla být úvaha, na jakou výši
zadostiučinění by měl poškozený nárok za řízení jako celek, od čehož je na
místě odečíst to, co mu již bylo přiznáno, popř. plněno. Je totiž skutečností,
že teprve po skončení posuzovaného řízení lze v úplnosti posoudit míru naplnění
jednotlivých rozhodných kriterií. Na druhé straně mohou hrát významnou roli ty
skutečnosti, které nastaly až v další fázi posuzovaného řízení, neboť jak
dovodila judikatura – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, – nemusí jít u jednotlivých kriterií o neměnné
veličiny.
29. Jelikož bylo dovolání shledáno přípustným, zkoumal dovolací soud,
zda řízení není zatíženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k vadám, jež by mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž takové neshledal (§ 242 odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
30. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
32. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 5. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu