Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Petra Krause v právní věci
žalobkyně O. M. d. l. M. T. M. v. D., B. A., zastoupené JUDr. Jiřím Stránským,
advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 208/8, proti žalovaným 1) České
republice – Agentuře ochrany přírody a krajiny České republiky, IČO 62933591,
se sídlem v Praze 11, Kaplanova 1931/1, zastoupené Mgr. Evou Neradilovou,
advokátkou se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 378/1, 2) (dříve 4) České
republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se
sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, 3) (dříve 5) Povodí Moravy, s. p.,
IČO 70890013, se sídlem v Brně, Dřevařská 932/11, zastoupenému Mgr. Evou
Neradilovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 378/1, 4) (dříve 6)
Lesům České republiky, s. p., IČO 42196451, se sídlem v Hradci Králové,
Přemyslova 1106/19, 5) (dříve 7) Ředitelství silnic a dálnic ČR, IČO 65993390,
se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, 6) (dříve 8) Jihomoravskému kraji, IČO
70888337, se sídlem v Brně, Žerotínovo náměstí 449/3, zastoupenému JUDr. Markem
Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 421/21 7) (dříve 9) České
republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3,
Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví zůstavitele, vedené u Okresního soudu
v Břeclavi pod sp. zn. 10 C 10/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2013, č. j. 14 Co 22/2011-1416, ve znění
doplňujícího usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2013, č. j. 14 Co
22/2011-1426, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) a 3) na náhradě nákladů
dovolacího řízení 2700 Kč k rukám Mgr. Evy Neradilové, advokátky v Hodoníně, do
tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů
dovolacího řízení 300 Kč.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 4) na náhradě nákladů
dovolacího řízení 300 Kč.
V. Žalovaným 6) a 7) se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
VI. Žalovaný 5) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 7. 5. 2010, č. j. 10 C 10/2005-1147, v
celém rozsahu zamítl všechny projednávané žaloby na určení, že A. D., byl ke
dni své smrti 12. 1. 1964 vlastníkem všech pozemků a staveb blíže označených v
podáních žalobkyně ze dne 12. 4. 2010, 12. 4. 2010, 12. 4. 2010, 12. 4. 2010,
16. 4. 2010, 16. 4. 2010, 19. 4. 2010, které co do označení jednotlivých
pozemků a staveb učinil součástí výroku tohoto rozsudku (výrok I) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výroky II – VIII). Žalobkyně se domáhala určení, že
její otec A. D., byl ke dni své smrti vlastníkem specifikovaných nemovitostí s
tím, že je jeho jedinou dědičkou. Soud dospěl k závěru, že je dán naléhavý
právní zájem na tomto určení podle § 80 o. s. ř. Věc posuzoval podle Dekretu
prezidenta republiky ze dne 21. 6. 1945, č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a
urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a
nepřátel českého a slovenského národa (dále jen „Dekret“). Dotčené nemovitosti
jsou zemědělským majetkem podle § 4 Dekretu. U otce žalobkyně byl naplněn jeden
ze zákonných předpokladů pro konfiskaci majetku spočívající v jeho německé
národnosti podle § 2 odst. 1 Dekretu, neboť v období od 1. 5. 1938 do konce
prosince 1938 byl členem SdP (soud zde vycházel z rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu Československé republiky ze dne 27. 1. 1947, sp. zn. 322/46). Aplikace výjimky podle § 2 odst. 2 Dekretu nepřipadá v úvahu, neboť právní
předpis předvídaný tímto ustanovením nebyl vydán. Co se týče výjimky z
konfiskace ve smyslu § 1 odst. 2 Dekretu, žalobkyně netvrdila ani neprokázala
aktivní účast otce v boji proti nacistům a její otec se konfiskaci svého
majetku nebránil postupem podle § 1 odst. 3 Dekretu. Namítané vady
konfiskačního řízení nepovažoval soud za významné, neboť ke konfiskaci došlo ze
zákona a důvod pro konfiskaci majetku spočívající v německé národnosti otce
žalobkyně byl dán. Otec žalobkyně pozbyl své vlastnické právo k předmětným
nemovitostem v důsledku jeho přechodu na stát ex lege ke dni účinnosti Dekretu
dne 23. 6. 1945. Ke dni své smrti 12. 1. 1964 předmětné nemovitosti nevlastnil,
a proto soud žaloby zamítl. Žalobkyni nesvědčí dědické ani vlastnické právo,
jehož ochrany by se mohla těmito žalobami domáhat. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, č. j. 14
Co 22/2011-1416, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu z téhož dne, č. j. 14 Co 22/2011-1426, rozsudek soudu prvního stupně, vyjma pravomocné části
ohledně pozemku v kat. úz. M. n. M., změnil jen v části výroku I, o zamítnutí
žaloby proti žalovanému 7) ohledně pozemků uvedených v opravě žaloby ze dne 19. 4. 2010 v bodech I, IX, III a IV tak, že se zamítá žaloba na určení
vlastnického práva k pozemkům identifikovaným ve výroku tohoto rozsudku, jinak
ho potvrdil v celém zbývajícím rozsahu výroku I (výrok I) a rozhodl o náhradě
nákladů v řízení před soudy obou stupňů (výroky II – IV). Nejprve posoudil
postup soudu prvního stupně, který označil ve výroku rozsudku všechny
nemovitosti odkazem na změny žalob, jež obsahovaly jejich identifikaci, kdy jej
shledal sice neobvyklým, nicméně nevyvolávajícím neurčitost rozhodnutí, které
je i v této podobě vykonatelné. Stejně tak není důvodná námitka žalobkyně
brojící proti spojení všech žalob ke společnému projednání podle § 112 odst. 1
o. s. ř., protože jednotlivá řízení byla vedena o žalobách téže žalobkyně proti
různým žalovaným a jejich předmětem bylo určení téhož vlastnického práva na
základě téže skutečnosti.
Ve věci samé odvolací soud uzavřel, že není dán
naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení, a to z důvodů vymezených
ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/05,
uveřejněném ve Sbírce zákonů ČR jako sdělení Ústavního soudu č. 477/2005 Sb. (dále jen „Stanovisko“). Žalobkyně totiž zpochybňuje právní účinnost
konfiskačního řízení a platnost přechodu majetku svého otce na stát, a z toho
vyplývající neplatnost převodů či přechodů tohoto majetku na další právní
nástupce a na žalované, avšak ze Stanoviska vyplývá, že po (tvrzeném) porušení
práva nemá preventivní ochrana prostřednictvím určovací žaloby, již žádného
smyslu. Tam, kde právní vztahy měly být dotčeny před několika desítkami let,
dochází k opačnému účinku určovací žaloby, jež nemíří k nastolení právní
jistoty na straně žalobce, nýbrž k jejímu narušení na straně nynějšího
vlastníka věci, a není nástrojem prevence, ale nástrojem, jímž mají být
nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné. Připuštěním naléhavého právního zájmu na takových žalobách by docházelo k
obcházení restitučního zákonodárství. Odvolací soud proto nepřezkoumal
rozhodnutí soudu prvního stupně po věcné stránce, a nečinil závěry o tom, zda
tvrzené vlastnické právo otce žalobkyně ke dni jeho úmrtí bylo dáno, a rozsudek
potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozovala z následujících otázek ve smyslu § 237 o. s. ř. Zejména namítla, že
otázku existence naléhavého právního zájmu v odvolání nerozporovala v rámci a i
tak ji odvolací soud posoudil jako základní (mimo rozsah odvolání). V takovém
postupu spatřuje rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2769/2005. V souvislosti s tím klade otázku, zda může odvolací soud
potvrdit zamítavý rozsudek soudu prvního stupně bez projednání všech odvolacích
námitek žalobkyně a své rozhodnutí odůvodnit neexistencí naléhavého právního
zájmu. Jde o kvantitativní překročení přezkumné činnosti odvolacím soudem a o
překvapivý a nepředvídatelný rozsudek. Dovolatelka dále pokládá otázku, zda může ve smyslu § 157 o. s. ř. výroková
část rozsudku namísto označení konkrétních nemovitostí odkazovat na procesní
podání dovolatelky bez dotčení určitosti a vykonatelnosti. Soud sám měl
jednoznačným a nezaměnitelným způsobem specifikovat nemovitosti, jež jsou
předmětem sporu. Součástí rozsudku soudu prvního stupně přitom není seznam jeho
příloh, takže úmyslem soudu prvního stupně nebylo označená procesní podání
fyzicky připojit k rozsudku. Procesní podání účastníka je také toliko soukromá
listina. Odvolací soud chybně posoudil výrok I rozsudku soudu prvního stupně z
pohledu jeho určitosti a vykonatelnosti. Kromě toho je rozsudek ve znění „v
celém rozsahu se zamítají všechny žaloby…“ zavádějící, neboť soud vyčlenil k
samostatnému projednání řízení o žalobách proti původním žalovaným 2) a 3). Rozsudek prvního stupně také nebyl ve vztahu k jednotlivým účastníkům vyhlášen
zákonem požadovaným způsobem. Jako další vymezila dovolatelka otázku, zda lze upřednostnit princip
hospodárnosti řízení formou spojení několika řízení proti odlišným žalovaným ke
společnému projednání podle § 112 o. s. ř., a to proti vůli žalobkyně, před
požadavkem na spravedlivý proces v jeho aspektu rovnosti zbraní a zákonného
soudce. Dovolatelka také byla diskriminována ve smyslu § 101 o. s. ř., neboť
spojením řízení soud zajistil úspěch ve sporu i žalovaným, kteří pouze
označovali argumenty uplatněné zástupci jiných žalovaných, což vedlo k tíži
dovolatelky. Dále dovolatelka namítá, zda lze jako účelně vynaložené považovat náklady
řízení za zastoupení advokátem organizační složky státu či státního podniku v
případě, kdy ve společném projednávání několika řízení, jež se týkají téhož
předmětu, je jedním z účastníků na straně žalované Úřad pro zastupování státu
ve věcech majetkových. Podle zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování
státu ve věcech majetkových, je orgánem České republiky, který jedná mj. v
řízeních před soudy, právě Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových
(dále jen „Úřad“). Žalovaný 1) a 3) tedy měli s Úřadem uzavřít dohodu o
zastupování, čímž by došlo k eliminaci nákladů na jeho straně.
Odvolací soud
navíc nově rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, aniž zrušil
nákladové výroky rozsudku soudu prvního stupně a tak vedle sebe existují
pravomocné a vykonatelné výroky upravující odlišně povinnost žalobkyně k
náhradě nákladů řízení. Konečně žalobkyně vymezila otázku, zda lze omezit její ústavně zaručené dědické
právo odkazem na ustanovení nekomplexního souboru tzv. restitučních zákonů;
nikdy nedošlo k převodu ani přechodu vlastnického práva k nemovitostem na
žalované. Neobstojí ani námitka vydržení z titulu držby v dobré víře, neboť
konfiskace nemovitostí A. D. je notoricky známou realitou. Neobstojí ani závěry
Stanoviska ve smyslu, že po porušení práva nemá preventivní ochrana
vlastnického práva význam. Vlastnické právo je nepromlčitelné (u jejích
právních předchůdců nikdy nezaniklo) a nemůže proto dojít jeho konstituci nebo
obnově, ale toliko k deklaraci jeho existence ke dni úmrtí otce dovolatelky. Restituční zákony na věc nedopadají z důvodu jejich speciality, jakož i z
důvodu, že se vztahují na majetkové křivdy způsobené v období od 25. 2. 1948 do
1. 1. 1990. Nakonec dovolatelka zpochybnila skutková zjištění odvolacího soudu týkající se
členství jejího otce v SdP a namítla, že soud nepřihlédl k jí tvrzeným vadám
konfiskačního řízení a že její otec byl Němec, nemá oporu v provedeném
dokazování. Žalovaní 1) a 3) v samostatných vyjádřeních k dovolání shodně uvedli, že
spojení řízení skutkově i právně souvisejících je hospodárné. Odkazem na
jednoznačně označená procesní podání ve výroku soudu prvního stupně, bylo
vyhověno požadavku na určitost a vykonatelnost výroku soudního rozhodnutí. Ve
věci, s ohledem na Stanovisko, nejsou dány podmínky pro podání určovací žaloby. Zde nešlo o nástroj prevence, ale o nástroj nahrazující právní prostředky v
minulosti nevyužité, s cílem zpochybnit zákonnost veřejnoprávních postupů
uskutečněných před sedmdesáti lety. Žalovaný 2) se ve vyjádření k dovolání připojil k závěru o absenci naléhavého
právního zájmu ve smyslu Stanoviska. Spojení projednání skutkově totožných
sedmi žalob představuje naplnění podmínky hospodárnosti řízení, a nedošlo jím k
zásahu do práva dovolatelky na spravedlivý proces. Žalovaný 4) ve vyjádření k dovolání uvedl, že s námitkou proti formulaci výroku
se odvolací soud vypořádal, neboť vymezení předmětu sporu odkazem na listinu je
účelné a je zřejmé, kterých nemovitostí se rozsudek týká. Sloučení žalob do
jednoho řízení nebylo na újmu dovolatelky. Primární prokázání naléhavého
právního zájmu je základní zákonnou podmínkou toho, zda je dovolatelka aktivně
věcně legitimována ve sporu. Žalovaný 6) ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí pro nepřípustnost. Výroky soudů obou stupňů bezezbytku vymezující předmět řízení a jsou
vykonatelné. Spojením řízení nedošlo k porušení principu spravedlivého procesu. Existenci naléhavého právního zájmu posuzuje soud ex offo, a Stanovisko se
vztahuje na nyní projednávanou věc. Žalovaný 7) ve vyjádření k dovolání je považuje za nedůvodné. Nejvyšší soud ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní
řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31.
12. 2013 (viz článek II bod 2 zákona
č. 293/2012 Sb. kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve
znění pozdějších předpisů a některé další zákony – dále jen o. s. ř.) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalobce proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně
zastoupenou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., zabýval se nejprve otázkou jeho přípustnosti. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud se nejprve věnoval námitce, že odvolací soud své
rozhodnutí založil na konstatování absence naléhavého právního zájmu
dovolatelky na požadovaném určení, přestože dovolatelka tuto otázku nevymezila
(tedy na vázanosti odvolacího soudu rozsahem odvolacích námitek). Podle § 212
o. s. ř. odvolací soud projedná věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá
přezkoumání rozhodnutí (…). Podle § 212a o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak,
rozhodnutí soudu prvního stupně lze přezkoumat i z důvodů, které nebyly v
odvolání uplatněny (§ 205 odst. 2). Meze, v nichž má být věc projednána
odvolacím soudem, vytyčuje odvolatel označením výroků rozhodnutí soudu prvního
stupně, proti nimž odvoláním brojí. Jedná se o tzv. kvantitativní stránku
rozhodnutí, jíž je odvolací soud zpravidla vázán. Soud však není vázán
odvolacími důvody (srov. Svoboda K., Smolík P., Levý J., Šínová R. a kol.,
Občanský soudní řád: Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 652). Kvalitativní stránka rozhodování odvolacího soudu je pak upravena v § 212a o. s. ř. Zahrnuje posouzení věci jak po stránce hmotněprávní, tak i hodnocení
užití procesněprávních předpisů soudem prvního stupně. Odvolatel je povinen v
odvolání proti rozhodnutí uvést odvolací důvody, přičemž odvolací soud je
povinen přezkoumat napadené rozhodnutí i z důvodů, které nebyly uplatněny
(tamtéž, str. 656-657). Postupu odvolacího soudu, který nejprve zkoumal splnění
jedné ze základních podmínek projednání určovací žaloby, a sice existenci
naléhavého právního zájmu na určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., i když
dovolatelka tuto otázku v odvolání nevznesla, tudíž nelze ničeho vytknout a
tento potup je také v souladu s ustálenou judikaturou (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2567/2012,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 564/2012,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2782/2011,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 564/2012,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2012, sp. zn.
25 Cdo 4477/2010 nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 30/2013). Existence naléhavého právního zájmu na určení je nezbytným předpokladem pro
úspěch určovací žaloby. Jestliže žalobce netvrdí, případně neprokáže naléhavý
právní zájem, je to důvodem pro zamítnutí žaloby (srov. Svoboda K., Smolík P.,
Levý J., Šínová R. a kol, Občanský soudní řád: Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 288). Zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo
právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém
určení, je logicky vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné,
protože takový přezkum je právě naléhavým právním zájmem podmíněn. Jinými
slovy, závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu je pro možnost věcného
zkoumání určovací žaloby určující, neboť věcný přezkum a priori vylučuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura, pod č. 21/1997, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1121/2011). Odvolací soud
musel v případě závěru o absenci naléhavého právního zájmu potvrdit v meritu
věci zamítavý rozsudek soudu prvního stupně bez nutnosti zabývat se zbylými
odvolacími námitkami. Co se týče argumentu, že odvolací soud takovým postupem
odepřel dovolatelce možnost přezkumu případného negativního rozhodnutí, protože
nesprávné rozhodnutí soudu prvního stupně nezrušil, dovolací soud pouze
připomíná, že pro odvolací řízení platí, že odvolací soud se musí pokusit sám
napravit vadu, k níž došlo v řízení před soudem prvního stupně (srov. Svoboda
K., Smolík P., Levý J., Šínová R. a kol., Občanský soudní řád: Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 656). Dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. 30
Cdo 2769/2005, na projednávanou věc nedopadá, neboť řešil situaci, kdy odvolací
soud, aniž se otázkou naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti darovací
smlouvy podle § 80 o. s. ř. výslovně zabýval, vycházel z právního názoru, že
tento předpoklad určovací žaloby je v daném případě splněn. V nyní řešené věci
se ovšem jak soud prvního stupně, tak soud odvolací otázkou naléhavého právního
zájmu zabývaly, a tuto odůvodnily. Kromě toho citovaný rozsudek řešil běžný
občanskoprávní spor bez přesahu do právních vztahů v období let 1945 – 1948, u
nichž je (nejenom) při posouzení naléhavého právního zájmu nutno přihlížet ke
specifickým okolnostem (blíže viz Stanovisko). Tato dovolací námitka tedy
nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání. K otázce účelnosti nákladů vynaložených žalovanými 1) a 3), vystupoval-li jako
žalovaný i Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových dovolací soud
uvádí, že podle odst. 1 § 6 zákona č. 201/2002 Sb. se Úřad může dohodnout s
příslušnou organizační složkou, že bude jednat (§ 2) mimo jiné v řízení před
soudem ve věci týkající se majetku namísto této příslušné organizační složky. Podle § 8 písm. d) ovšem postup podle § 6 a 7 nelze použít, jestliže se Úřad v
tomto řízení přímo účastní.
Jelikož Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových v řízení sám vystupoval v pozici žalovaného 2), nemohl v řízení
současně jednat namísto jiných organizačních složek státu. Dovolací soud si je
vědom ustálené judikatury presumující, že správní orgány disponují dostatečným
počtem odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu jejích zájmů
před soudy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS
1145/11, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 176/2011). Z této judikatury ovšem vyplývá i to, že vždy je třeba přihlédnout
ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze např. představit, že předmětem
sporu, jehož účastníkem je stát, může být i právní problematika, která přímo
nesouvisí s oblastí spravovanou orgánem státní správy, případně se jedná o
právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou,
problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva,
eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup
orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, který se na
danou problematiku specializuje, za adekvátní, je však třeba při rozhodování o
povinnosti k úhradě nákladů řízení specifické okolnosti případu řádně
odůvodnit. Žalovaný 1) Agentura ochrany přírody a krajiny a žalovaný 3) Povodí
Moravy, s. p., mají v předmětu své činnosti vymezeny zcela jiné aktivity než
účast v soudních řízeních týkajících se určení vlastnického práva k nemovitému
majetku. Přiznání účelně vynaložených nákladů na zastupování advokátem tedy lze
považovat za důvodné, což odvolací soud řádně a podrobně odůvodnil. K namítané
existenci dvou konkurenčních nákladových výroků lze toliko uvést, že odvolací
soud v nákladovém výroku uvedl (zcela standardně), že rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů, čímž zároveň zřetelně vyjádřil, že rozhodnutí
soudu prvního stupně v této části změnil (nahradil), a proto konkurence
rozdílných výroků nepřipadá v úvahu. Co se týče otázky, zda lze omezit ústavně zaručené dědické právo žalobkyně
odkazem na ustanovení nekomplexního souboru tzv. restitučních zákonů, připomíná
dovolací soud konstantní judikaturu v tom smyslu, že žalobou o určení
vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva,
k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil
způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Restituční zákony vyloučily
možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a
dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle
restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Konfiskace
podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb.
byla zákonným aktem, který nelze
posuzovat z hlediska navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud
to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu,
které zaniklo před více jak šedesáti roky, by tak byla narušena právní jistota
osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího
vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis (viz výše
citované Stanovisko, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3412/2013). Samo zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem státu,
přesně vymezeným z hlediska časového a věcného a bylo svobodnou vůlí státu, zda
umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, pročež
stát také určil podmínky, za nichž lze tyto nároky vznášet. Rámec restitučního
zákonodárství vytyčený státem nemohou soudy v procesu zmírňování křivd
překročit (kromě již citovaného Stanoviska srovnej dále např. nález Ústavního
soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 14/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu pod č. 22/2006, či nález ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 192/2004, anebo aktuální usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5996/2016). Ke konfiskaci majetku otce dovolatelky došlo ke dni
účinnosti Dekretu, a pokud restituční předpisy nestanovily způsob zmírnění jeho
majetkové újmy, nemůže se dovolatelka domáhat určení vlastnického práva ke
konfiskovaným nemovitostem o několik desítek let později prostřednictvím
obecných občanskoprávních předpisů, pročež není relevantní ani její argumentace
závěry vyplývajícími z judikatury týkající se nemožnosti nabytí vlastnického
práva od nevlastníka. Uvedená námitka rovněž nemohla založit přípustnost
dovolání. Ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu, Nejvyšší soud zdůrazňuje,
že dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž
hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení
podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 napadnout žádným dovolacím
důvodem (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28
Cdo 3513/2013). Dovolatelka, která svou polemickou argumentaci směřuje proti
skutkovým závěrům odvolacího soudu (resp. i soudu prvního stupně) o členství
jejího otce v SdP, jakož i jeho národnosti, pomíjí, že Nejvyššímu soudu, jenž
není instancí nalézací, nýbrž pouze přezkumnou, nenáleží revidovat správnost
skutkových závěrů soudů nižších stupňů (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1949/2010, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1842/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4282/2013).
Pakliže dovolatelka tvrdí, že závěr
o tom, že její otec se nikdy nepřihlásil k německé národnosti a nikdy nebyl
členem NSDAP, protože neměl v Československu za vlády Čechů žádné porozumění
pro potřeby němectva, nemohou být tyto námitky v dovolacím řízení úspěšnými. Relevantním právním úvahám soudu prvního stupně, podle nichž byl dán důvod pro
konfiskaci majetku otce žalobkyně spočívající v jeho německé národnosti,
přičemž se na něj nevztahovala žádná výjimka vyplývající z Dekretu, přitom
nelze naprosto ničeho vytknout. Nadto nelze opomenout, že rozhodnutí odvolacího
soudu není založeno na řešení uvedených otázek, neboť po konstatování absence
naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva odvolací soud správně
nepřezkoumával další skutkové námitky dovolatelky. Pokud jde o námitku nedostatečné určitosti a tím nevykonatelnosti výroku
rozsudku soudu prvního stupně, jíž dovolatelka zpochybnila správnost formulace
výroku I rozsudku soudu prvního stupně, nelze než uvést, že představuje poukaz
na vady řízení, které nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237
o. s. ř., a ke kterým by dovolací soud mohl přihlížet ledy v případě, že by
dovolání bylo přípustné z jiného důvodu. Nadto lze v této konkrétní věci dodat,
že ani případný závěr o pochybení soudu při formulaci výroku by dovolatelce
nepřivodil ve sporu lepší postavení, neboť nemůže být úspěšná kvůli závěru o
absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vlastnického práva k
nemovitostem, a také nelze ztratit ze zřetele, že negativní rozhodnutí o určení
vlastnického práva není možné vykonat. Dovolatelka by zcela zjevně nebyla v
lepším postavení, ani pokud by ve výroku byly výslovně identifikovány všechny
nárokované nemovitosti. Odlišná formulace výroku s uvedením těchto nemovitostí
by žalobkyni ničeho nepřinesla. K další námitce týkající se formulace výroku lze uvézt, že pokud soud prvního
stupně vyčlenil k samostatnému projednání řízení o žalobách proti původním
žalovaným 2) a 3), a ve výroku uvedl, že všechny projednávané žaloby se
zamítají, je zřejmé, že výrok se vztahuje k žalobám proti žalovaným označeným v
hlavičce rozhodnutí a nikoliv k žalobám vyčleněným k samostatnému řízení.
Na tomto místě lze shrnout, že námitky brojící proti posouzení formulace výroku
soudu prvního stupně odvolacím soudem předložené k dovolacímu přezkumu nemohly
vést k založení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
K námitce brojící proti spojení řízení ve smyslu § 112 o. s. ř., Nejvyšší soud,
krom faktu, že jde o rozhodnutí soudu prvního stupně (a nikoli odvolacího),
pouze konstatuje, že usnesení o spojení žalob ke společnému řízení není
rozhodnutím, kterým se řízení končí ve smyslu § 237 o. s. ř., ale usnesením,
kterým se upravuje vedení řízení. Proti takovému usnesení rovněž není dovolání
přípustné.
Na vyhovění výše uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti
dovolání pak nelze usuzovat ani z námitky dovolatelky, že soud prvního stupně
rozhodnutí řádně nevyhlásil, neboť v tomto směru dovolatelka namítá jinou vadu
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové
případné vadě řízení ovšem Nejvyšší soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání
přípustné (srov. § 242 odst. 3 in fine o. s. ř.). Sama tato námitka způsobilým
dovolacím důvodem být nemůže, pročež také jejím prostřednictvím nemůže být
založena přípustnost dovolání (blíže srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1165/2015, či ze dne 4. 4. 2016, sp.
zn. 23 Cdo 4914/2015).
Nejvyšší soud shledal, že ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které
by mohla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle §
237 o. s. ř., a proto je ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 3, a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaným 1)
a 3) vznikly v dovolacím řízení v souvislosti se zastoupením advokátkou
náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
Podle § 9 odst. 1 a § 7 bodu 4 advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden
úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 1 500 Kč, přičemž při použití
§ 12 odst. 4 advokátního tarifu [jedná se o společný úkon při zastupování
žalovaných 1) a 3) stejnou advokátkou], společně s náhradou hotových výdajů za
jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu,
kdy na každou společně zastupovanou osobu připadá poměrná část ve výši 150 Kč,
mají žalovaní 1) a 3) každý právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši
1 350 Kč. Žalovaným 2) a 4) vznikly v dovolacím řízení v souvislosti se
sepsáním vyjádření k dovolání náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle § 2
odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely
rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského
soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, každému ve výši 300 Kč. Náklady na
zastoupení advokátem vynaložené žalovaným 6), Jihomoravským krajem, dovolací
soud nepovažoval s ohledem na výše citovanou judikatorní praxi v otázce
přiznávání nákladů za účelně vynaložené, proto mu jejich náhradu nepřiznal.
Žalovaný 5) se k dovolání nevyjádřil, a proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení, zatímco vyjádření žalovaného 7) neobsahovalo relevantní právní
argumentaci, pročež dovolací soud na jejich straně neshledal existenci účelně
vynaložených nákladů a proto mu náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2017
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu