32 Cdo 2782/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců
JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Nemocnice
Sušice o. p. s., se sídlem v Sušici, Pod nemocnicí 116, PSČ 342 56,
identifikační číslo 25224301, zastoupené JUDr. Pavlem Roubalem, advokátem, se
sídlem v Plzni, Mikulášská 9, PSČ 326 00, proti žalované Všeobecné zdravotní
pojišťovně České republiky, se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Orlická 4/2020,
PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 41197518, zastoupené Mgr. Ondřejem
Trnkou, advokátem, se sídlem v Praze, Záhřebská 154/30, PSČ 120 00, o zaplacení
částky 1,342.960,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech
pod sp. zn. 10 C 63/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 20. ledna 2011, č. j. 14 Co 334/2010-359, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení
částku 13.068,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jejího advokáta JUDr. Pavla Roubala, se sídlem v Plzni, Mikulášská 9, PSČ 326
00.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád
ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Plzni potvrdil rozsudek Okresního
soudu v Klatovech ze dne 16. února 2010, č. j. 10 C 63/2006-325, ve výroku pod
bodem I, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 259.600,- Kč s
úrokem z prodlení z částky 82.847,- Kč od 23. prosince 2005 do zaplacení a s
úrokem z prodlení z částky 176.753,- Kč od 1. ledna 2006 do zaplacení, ve
výroku pod bodem II, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni úroky z
prodlení v celkové částce 151.449,50 Kč, ve výroku pod bodem III, jímž bylo
žalované uloženo zaplatit žalobkyni úroky v částce 2.724,- Kč, a ve výroku pod
bodem VI, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Dále odvolací soud rozhodl o
nákladech odvolacího řízení.
Dovolatelka sice napadla rozsudek odvolacího soudu jako celek, tj. též tu část
výroku pod bodem I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích
pod body II a III přisuzujících žalobkyni kapitalizované úroky z prodlení,
dovolání však postrádá jakoukoliv argumentaci, která by tyto výroky
zpochybňovala. Veškerá dovolací argumentace se upíná výlučně k té části výroku
pod bodem I, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
pod bodem I. Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, z jakých důvodů se
rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným podáním, které může dovolatel
doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (srov. § 241b
odst. 3 o. s. ř.). Lhůta určená v ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. je lhůtou,
jejímž marným uplynutím se původně odstranitelné vady dovolání stávají
neodstranitelnými; dovolací soud, který by k případnému pozdějšímu doplnění
dovolání již nemohl přihlížet, tedy musí dovolání nezpůsobilé zahájit dovolací
řízení odmítnout, a to za přiměřeného použití ustanovení § 43 odst. 2 věty
první o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 21/2004
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a shodně např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 11. října 2007, sp. zn. 29 Cdo 4204/2007, či z pozdější doby
rozsudek ze dne 21. května 2013, sp. zn. 32 Cdo 1679/2011, které jsou, stejně
jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti přístupná na
webových stránkách Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud proto dovolání žalované v
této části podle ustanovení § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítl.
Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 4/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolání proti rozhodnutí odvolacího
soudu o nákladech řízení rovněž přípustné není. Nejvyšší soud proto podle
ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl dovolání
také v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu v té části výroku pod
bodem I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem VI,
a ve výroku pod bodem II.
Dovolání žalované ve zbývající části (dále též jen „dovolání“) není - oproti
jejímu očekávání - přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
neboť se nejedná o rozsudek měnící. Přípustnost dovolání proti měnícímu
rozsudku je založena na zásadě diformity (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího
soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže
okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů
rozdílně, takže práva a povinnosti, stanovené účastníkům rozhodnutími, jsou
podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné
právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale
jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva účastníků
[srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 52/1999 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek a dále též např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu
uveřejněného pod číslem 90/2003 tamtéž a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, uveřejněného v Souboru civilních rozhodnutí
a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C
132]. V souzené věci pak nejenže oba soudy dospěly shodně k závěru, že
žalobkyni svědčí uplatněné právo, nýbrž tento závěr nezaložily ani na odlišném
právním posouzení. Za ně nelze považovat situaci, kdy soud prvního stupně
shledal procesní obranu žalované neúspěšnou kumulative ze tří důvodů, zatímco
odvolací soud založil potvrzující rozhodnutí toliko na jednom z těchto důvodů a
stran ostatních se se závěry soudu prvního stupně neztotožnil.
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.,
jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí
soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem), a
nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
(zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11,
ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v části
výroku ve věci samé potvrzující rozsudek soudu I. stupně ve výroku pod bodem I
nemá po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací
soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil,
popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí
po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro
toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní
rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho
webových stránkách).
Dovolatelce se otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237
odst. 3 o. s. ř. vymezit nezdařilo a taková otázka není zahrnuta ani v
obsahovém vymezení uplatněných dovolacích důvodů.
Dovolatelka především ohlašuje, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam
z hlediska řešení procesních otázek odvolacího řízení, žádnou otázku
odpovídající kritériím stanoveným v § 237 odst. 3, části věty před středníkem,
o. s. ř., však nepředkládá. Výtkou, že odvolací soud při odůvodňování svého
rozhodnutí vyšel ze skutečností, které se podle jeho názoru měly nacházet v
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, leč se tam nenacházejí, resp.
nenacházejí se zde „v takové míře, aby jimi bylo možné odůvodnit rozhodnutí
soudu prvního stupně ze strany soudu odvolacího, a to ze zcela jiných důvodů,
než učinil soud prvního stupně sám“, dovolatelka činí námitku vady řízení,
nezahrnující otázku právního významu. Tím, jak zřejmě sama správně reflektuje,
uplatnila, dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož
prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Okolnosti uplatněné tímto dovolacím
důvodem zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce založit nemohou
(§ 237 odst. 3, část věty za středníkem, o. s. ř.). O situaci, kdy je námitka
procesní vady odrazem střetu o výklad normy procesního práva a je jí tudíž
uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., se tu nejedná; dovolatelka v rámci námitek procesní
vady žádnou otázku zásadního právního významu nevymezila (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in
www.usoud.cz, stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající
judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována).
Otázku právního významu v intencích ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
nezahrnuje ani související námitka, že odvolací soud nesprávně právně
zhodnotil, co bylo v řízení před soudem prvního stupně skutkovou otázkou a co
otázkou právního posouzení, a dospěl proto k nesprávnému závěru, že dovolatelka
v odvolání uplatnila odvolací důvod, pro který nemohlo být jejímu odvolání
vyhověno. Samotné zpochybnění správnosti právního posouzení, ať při aplikaci
práva procesního, jak je tomu v případě této námitky, tak při aplikaci práva
hmotného, k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí vést
nemůže; řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem bylo novelou provedenou
zákonem č. 7/2009 Sb. ze skutečností zakládajících zásadní význam rozhodnutí
odvolacího soudu příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř. vypuštěno. Lze
ostatně poznamenat, že dovolatelka nebere na zřetel, že skutkovou povahu mají
(a jsou součástí skutkového stavu věci) nejen skutková zjištění (jednotlivé
konkrétní dílčí poznatky o skutkovém stavu věci), nýbrž též skutkové závěry,
dovozené ze skutkových zjištění úvahou za užití prostředků logiky tak, aby bylo
možno posoudit, zda zjištěný skutkový stav věci naplňuje znaky skutkové
podstaty obsažené v hypotéze zvažované normy hmotného práva (srov. shodně např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 32 Cdo 1809/2010).
Odvolacímu soudu tedy nelze vytknout pochybení, dovodil-li, že závěr soudu
prvního stupně, podle něhož bylo prokázáno, že žalobkyně měla na oddělení LDN
ve II. pololetí roku 2005 tři sestry SZP – PSS, je závěrem skutkovým. V každém
případě je skutečností, že žalovaná v odvolání správnost tohoto závěru (ani
jako závěru právního) nezpochybnila, přičemž otázka, zda jde o závěr skutkový
či právní, je z hlediska mezí odvolacího přezkumu bez významu; odvolací soud
totiž není uplatněnými odvolacími důvody vázán a rozhodnutí soudu prvního
stupně může přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (srov. §
212a odst. 1 o. s. ř.).
Podmínku zásadního právního významu nesplňuje ani otázka „oprávněnosti žalované
a zdravotních pojišťoven obecně nehradit z prostředků veřejného zdravotního
pojištění zdravotní péči poskytnutou jejím pojištěncům v případě, že byla
vykázána v rozporu s vyhláškou č. 134/1998 Sb.“, neboť rozhodnutí odvolacího
soudu na řešení takovéto otázky nespočívá. Dovolatelka patrně přehlédla, že
napadené rozhodnutí je založeno na právním závěru, podle něhož žalobkyně v
rozhodné době splňovala požadavky na personální vybavení odpovídající druhu
vykázané zdravotní péče (OD 00024) a poskytnutou zdravotní péči vykázala
správně. Lze ostatně v této souvislosti poznamenat, že Nejvyšší soud v rozsudku
ze dne 31. května 2012, sp. zn. 23 Cdo 1695/2010, uveřejněném pod číslem
120/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a zdůvodnil závěr,
podle něhož vyhláškou č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních
výkonů s bodovými hodnotami, ve znění účinném do 31. prosince 2011,
ministerstvo zdravotnictví stanovilo požadavky na personální vybavení
zdravotnických zařízení, aniž k tomu bylo zmocněno zákonem.
Další v dovolání obsažené námitky jsou výtkami vad řízení, nezahrnujícími
otázku právního významu, z nichž k závěru o zásadním významu napadeného
rozhodnutí po právní stránce dospět nelze.
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek
neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, nelze než uzavřít, že
dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s.
ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání
bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit
žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby
mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální
sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při
rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění
vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna
2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl
publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Žalované tak náleží mimosmluvní
odměna v částce 10.500,- Kč podle ustanovení § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst.
1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, neboť úkon byl učiněn
10. června 2011 (srov. čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb.), dále náhrada hotových
výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhrada za daň z přidané
hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř., tj. 2.268,- Kč, kterou bude
advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle
ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou
náhradu ve výši 13.068,- Kč je dovolatelka povinna žalobkyni zaplatit ve lhůtě
tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta (§ 243c odst. 1
ve spojení s § 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 11. července 2013
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu