30 Cdo 1121/2011

30 Cdo 1121/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní

věci žalobce Ing. J. Z., zastoupeného Mgr. Ing. Davidem Černým, advokátem se

sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, proti žalovaným 1) Pozemkovému fondu České

republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, 2) Mgr. O. Z., 3) KOGEN a.

s., se sídlem v Praze 1, Malostranské nám. 23/37, a 4) České republice –

Ministerstvu zemědělství ČR, se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, o určení

neplatnosti kupní smlouvy, o určení vlastnictví a správy pozemků, o uložení

povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp.

zn. 12 C 1028/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze

dne 16. listopadu 2010, č.j. 21 Co 283/2008-421, takto:

I. Dovolání žalobce proti té části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze

dne 16. listopadu 2010, č.j. 21 Co 283/2008-421, kterým byl potvrzen výrok I.

rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 31. března 2008, č.j. 12 C

1028/2005-377, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že kupní smlouva č.

10037605/27, uzavřená dne 7. července 2005 mezi žalovanými 1) a 2), je

neplatná, se odmítá.

II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. listopadu 2010, č.j. 21 Co

283/2008-421, vyjma části výroku I. rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne

31. března 2008, č.j. 12 C 1028/2005-377, jímž byla zamítnuta žaloba na určení,

že kupní smlouva č. 10037605/27, uzavřená dne 7. července 2005 mezi žalovanými

1) a 2), je neplatná, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu

v Brně k dalšímu řízení.

Okresní soud ve Znojmě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31.

března 2008, č.j. 12 C 1028/2005-377, zamítl „žalobu na určení, že kupní

smlouva č. 10037605/27 uzavřená dne 7. 7. 2005 mezi 1. žalovaným Pozemkovým

fondem ČR jako prodávajícím a 2. žalovanou Mgr. O. Z., jako kupující, je

neplatná.“ (výrok I.). Dále zamítl „žalobu na určení, že vlastníkem pozemků

parc. č. 2351/1 – orná půda a parc. č. 2351/2 – orná půda, oba vedené u

Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Z., pro obec

a katastrální území D. (dále též „předmětné nemovitosti“ nebo „předmětné

pozemky“), je Česká republika.“ (výrok II.), stejně jako „žalobu na určení, že

1. žalovaný Pozemkový fond ČR spravuje pozemky parc. č. 235/1 – orná půda a

parc. č. 235/2 – orná půda, oba vedené u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský

kraj, Katastrální pracoviště Z., pro obec a katastrální území D., ve smyslu

zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému

majetku.“ (výrok III.). Konečně soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se

žalobce domáhal vydání rozsudku, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít

s žalobcem (v rozsudečném výroku specifikovanou) kupní smlouvu k předmětným

nemovitostem (výrok IV.) a navazujícími výroky V. a VI. rozhodl o náhradě

nákladů řízení. Soud prvního stupně neshledal žalobcův naléhavý právní zájem na určení

neplatnosti předmětné kupní smlouvy, ani na určení vlastnického práva k

předmětným nemovitostem či na určení správy těchto nemovitostí žalovanou 1). Současně však – jak plyne z jeho odůvodnění – se zabýval žalobou i z věcného

hlediska. Uvedl také, že „v rozsáhlém dokazování posuzoval postup Pozemkového

fondu při uzavírání předmětné kupní smlouvy s 2. žalovanou“, přičemž „dospěl k

závěru, že smlouva není neplatným právním úkonem pro obcházení zákona.“

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) v záhlaví

citovaným rozsudkem potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně. V odůvodnění písemného vyhotovení svého

rozsudku zdůraznil, že „všechny čtyři navrhované petity jsou formulovány jako

určovací a je proto na žalobci prokázat existenci naléhavého právní

zájmu...Protože žalobce se ve vztahu ke 4. žalovanému domáhal určení

vlastnického práva České republiky k předmětným nemovitostem a vlastnické právo

je právem, které lze na základě rozsudku na určení vyznačit v katastru

nemovitostí, zabýval se odvolací soud, zda katastrální zákon založil žalobci

naléhavý právní zájem na určení vlastnictví státu. Dospěl k závěru, že tomu tak

není. Jak již na to poukázal soud I. stupně, z ust. § 17 zákona č. 229/91 Sb. vyplývá, že s nemovitostmi, tak jak jsou vymezeny v § 1 téhož zákona, a které

jsou vlastnictvím státu, jako správce hospodaří Pozemkový fond. Z ust. § 2

písm. d) zákona č. 344/1992 Sb. vyplývá, že u majetku náležejícího státu se v

katastru nemovitostí zapisuje jeho správa. I v tomto případě je situace stejná

jako v případě ustálené judikatury ve vztahu ke státním podnikům, kdy není

shledán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví státu, nýbrž na určení

správy konkrétního subjektu, když z této skutečnosti samotné vyplývá

vlastnictví státu. Také v projednávané věci vyznačením správy Pozemkového fondu

k daným nemovitostem v katastru nemovitostí je najisto postaveno, že vlastnicky

náležejí České republice. Není tak dán naléhavý právní zájem na určení

vlastnictví České republiky, když toto samo by neumožňovalo rovněž vyznačení

subjektu vykonávajícího správu těchto státem vlastněných nemovitostí. Lze tak

dovodit, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení správy Pozemkového

fondu, tak jak se tohoto domáhá ve výroku III., nemá však naléhavý právní zájem

na určení vlastnictví státu, jak se domáhá ve výroku II.“ Odvolací soud dále

dospěl k závěru, že žalobci rovněž nesvědčí naléhavý právní zájem na určení

neplatnosti předmětné kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými 1) a 2), a poté se

věcně zabýval žalobou, zda žalovanému 1) v době rozhodování soudu svědčí právo

správy k předmětným pozemkům. Dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva je

platná „a protože na základě ní přešlo vlastnické právo z České republiky na 2.

žalovanou, nemůže se žalobce úspěšně domáhat po Pozemkovém fondu, který již

není správcem předmětné nemovitosti, aby na něj bylo převedeno vlastnictví k

tomuto pozemku.“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“)

prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod ve

smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí s právním závěrem odvolacího

soudu, že v dané věci nemá dovolatel naléhavý právní zájem na určení

vlastnictví žalované 4) k předmětným nemovitostem a že mu svědčí pouze naléhavý

právní zájem na určení, že žalovaný 1) má uvedené nemovitosti ve správě. Namítá, že pokud by soudem bylo určeno, že pozemky jsou ve správě žalované 1),

nezapsal by na základě takového (soudního) výroku katastrální úřad vlastnické

právo ve prospěch žalované 4). Dovolatel v další části svého dovolání rozvádí

svou argumentaci zpochybňující závěr odvolacího soudu, že žalované 2) byl

platně udělen písemný souhlas k uplatnění přednostního práva a že v případě

dovolatele došlo k platnému odvolání uděleného písemného souhlasu družstva k

uplatnění přednostní pohledávky. Žalovaná 2) nemohla podmínky pro vznik

přednostního práva ke koupi státních pozemků splnit proto, že udělení písemného

souhlasu s uplatněním přednostního práva bylo obcházením zákona, resp. neplatným právním úkonem. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky

(dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudek odvolacího soudu

zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaní se k dovolání dovolatele písemně nevyjádřili. Dovolatel své dovolání, směřující proti té části výroku I. rozsudku odvolacího

soudu, jímž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla

zamítnuta žaloba na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy, pokud jde o

uplatněný dovolací důvod, nijak nevymezil. Podle § 240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání do

dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v

prvním stupni. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných

náležitostí (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,

v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které

důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel

domáhá (dovolací návrh). Podle § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje

údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího

soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k

dovolání. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a o. s. ř. předpokládá, že

dovolatel popíše (konkretizuje) okolnosti, z nichž usuzuje, že dovolací důvod

je dán; pouhý odkaz na text zákona, anebo samotná citace skutkové podstaty

některého z dovolacích důvodů uvedených taxativně v 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. samo o sobě nestačí. Chybí-li totiž vylíčení okolností, v nichž dovolatel

spatřuje naplnění dovolacího důvodu, není v takovém případě (vzhledem k

vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem) vymezen obsah

přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní a napadené

rozhodnutí odvolacího soudu tak není možné věcně přezkoumat [(§ 242 odst. 3

věta první o. s. ř.) k tomu srov. např.

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 1702/2005, in www.nsoud.cz). Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých

důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným podáním, které může

dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty, tj. do dvou měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno napadené rozhodnutí odvolacího

soudu. Z uvedeného vyplývá, že neobsahuje-li dovolání údaj o tom, v jakém

rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jde o vadu

podání, kterou může odvolatel odstranit z vlastní iniciativy nebo na výzvu

soudu jen do uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání. Marným uplynutím

propadné (prekluzívní) lhůty podle § 241b odst. 3 o. s. ř. se původně

odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými; dovolací soud proto k

opožděnému doplnění dovolání nemůže přihlížet z úřední povinnosti. Případná

výzva, aby dovolání, které neobsahuje všechny podstatné náležitosti, bylo

opraveno nebo doplněno (§ 243c odst. 1, § 43 odst. 1 o. s. ř.), se proto po

uplynutí této lhůty stává bezpředmětnou. Protože v řízení nelze pro tento

nedostatek pokračovat, je třeba dovolání, které je nezpůsobilé zahájit dovolací

řízení, za přiměřeného použití ustanovení § 43 odst. věty první o. s. ř. odmítnout (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003,

sp. zn. 29 Odo 108/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek

pod č. 21, ročník 2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005,

sp. zn. 29 Odo 1060/2003, in www.nsoud.cz.). Z vyloženého je zřejmé, že absence vylíčení okolností, v nichž

dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu ve vztahu k části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního

stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti předmětné kupní

smlouvy, znemožnila Nejvyššímu soudu přezkoumat (takto neúplným dovoláním) v

uvedeném rozsahu napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele směřující proti té části výroku

I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu

prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že kupní smlouva č. 10037605/27, uzavřená dne 7. července 2005 mezi žalovanými 1) a 2), je

neplatná, podle § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2 věty první o. s. ř. odmítl. Zbývá nyní posoudit dovolání dovolatele směřující proti další (zbylé)

části meritorního výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byly potvrzeny

výroky rozsudku soudu prvního stupně, kterými byly zamítnuty žaloby o určení,

že vlastnicí předmětných nemovitostí je Česká republika (výrok II.), o určení,

že žalovaný 1) spravuje uvedené pozemky (výrok III.) a dále o uložení

povinnosti žalovanému 1), aby s dovolatelem uzavřel smlouvu o převodu

předmětných pozemků, jak byla specifikována ve výroku IV. rozsudku soudu

prvního stupně. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání v této věci není přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ani ve smyslu písm.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku

odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno

rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena

b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po

právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce

zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy

rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka

posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2

písm. a) a § 241 odst. 3 se nepřihlíží.

Vzhledem k tomu, že odvolacím soudem vyřešená právní otázka týkající se

naléhavého právního zájmu dovolatele na určení vlastnického práva žalované 4) k

předmětným nemovitostem, měla být posouzena jinak, Nejvyšší soud dovodil (vyjma

odmítnuté části dovolání), přípustnost dovolání proti tomuto rozsudku

odvolacího soudu, a současně dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v

dovoláním dotčeném rozsahu není správné, a to z následujících důvodů.

Dovolatel ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2

písm. b) o. s. ř. vycházející z tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá

na nesprávném právním posouzení věci.

Jak již shora bylo uvedeno, odvolací soud zaujal právní názor, že dovolateli,

který se na základě žalobních tvrzení domáhá určení, že předmětné pozemky jsou

ve vlastnictví žalované 4), a dále určení, že žalovaný 1) má k dotčeným

nemovitostem právo správy předmětných pozemků, nesvědčí naléhavý právní zájem

na určení vlastnického práva žalované 4), neboť „toto samo by

neumožňovalo...vyznačení subjektu vykonávajícího správu těchto státem

vlastněných nemovitostí“, když „vyznačením správy Pozemkového fondu k daným

nemovitostem v katastru je najisto postaveno, že vlastnicky náležejí České

republice.“

Tento právní názor Nejvyšší soud nesdílí a v této souvislosti odkazuje na svůj

rozsudek ze dne 24. března 2010, sp. zn. 30 Cdo 2855/2008 (in www.nsoud.cz), ve

kterém mj. uvedl:

„Při posuzování otázky naléhavého právního zájmu dovolatele na určení, že Česká

republika je vlastnicí předmětných pozemků, soudy obou stupňů dostatečně

nezohlednily, že rozsudek, o jehož vydání dovolatel v uvedeném žalobním rozsahu

usiloval za účelem též dosažení souladu mezi jím tvrzeným právním stavem

(právní realitou) a stavem zápisů v katastru nemovitostí, by ve smyslu § 7

odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k

nemovitostem, představoval (tzv. záznamovou) listinu, podle které by příslušný

katastrální úřad měl provést předmětný zápis (v tomto případě) vlastnického

práva ve formě záznamu do katastru nemovitostí, a že katastrální úřad před

tímto úkonem zkoumá, zda jemu předložená listina (v tomto případě pravomocný

rozsudek soudu) je bez chyb v psaní nebo počtech a bez jiných zřejmých

nesprávností, a v případě, že tomu tak není, vrátí katastrální úřad listinu

tomu, kdo ji vyhotovil (§ 8 odst. 1, odst. 2 cit. zák.). Podle § 39 odst. 1

vyhlášky č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech

vlastnických a jiných věcných k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a

zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální

zákon), ve znění pozdějších předpisů (katastrální vyhláška), záznamem se do

katastru zapisují právní vztahy k nemovitostem na základě listin, které podle

zvláštních právních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy k

nemovitostem, předložených příslušnými státními orgány přímo k zápisu do

katastru. Podle odstavce 5 téhož paragrafu katastrální vyhlášky pokud je

osobou, jejíž věcné právo vzniká, mění se nebo zaniká, Česká republika, je v

listinách určených záznamem do katastru uvedena organizační složka státu nebo

státní organizace, která naposledy byla nebo dosud je příslušná hospodařit s

dotčenou nemovitostí nebo Pozemkový fond České republiky, který má k dotčené

nemovitosti právo správy. Nejvyšší soud k tomu dodává, že tento právní režim se

pochopitelně uplatní také v situaci, kdy je rozsudkem deklarováno existující

věcné právo České republiky, jejíž věcněprávní vztah k příslušnému nemovitému

majetku (např. pro absolutní neplatnost převodní smlouvy či z jiného důvodu)

nezanikl, a tedy deklaratorním rozsudkem ani (nově) takový věcněprávní vztah

nevzniká. Je zde tedy vytvořen právně relevantní podklad k zajištění souladu

mezi právním stavem a stavem zápisů v katastru nemovitostí, v němž je jako

vlastník dosud evidována jiná (fyzická či právnická) osoba. Rozsudek - bude-li

splňovat i z pohledu katastrálních předpisů příslušné náležitosti - bude zde

tedy představovat listinu, na základě které příslušný katastrální úřad provede

zápis ve formě záznamu předmětného věcného práva do katastru nemovitostí včetně

změny vlastníka příslušné nemovitosti (k tomu srov. § 10 odst. 3 katastrální

vyhlášky).“

S přihlédnutím ke katastrální praxi a k institutu záznamu (příslušného) věcného

práva do katastru nemovitostí Nejvyšší soud nemá důvod se od takto judikovaného

právního názoru odchylovat, neboť jen shora uvedené formulační vyjádření věcně

právního vztahu (zde) ve spojitosti s právem správy dotčených pozemků

Pozemkovým fondem České republiky může se stát právně relevantním podkladem jak

pro zápis (ve formě záznamu) vlastnického práva k předmětným pozemkům ve

prospěch České republiky, tak i pro zápis práva správy ve prospěch Pozemkového

fondu České republiky. Proto je nesprávný právní názor (zde při řešení otázky,

zda předmětnou určovací žalobou se zlepší právní postavení žalující strany,

tzn. výhradně z pohledu posuzování otázky naléhavého právního zájmu), že

katastrální úřad by měl z výroku o tom, že předmětné pozemky jsou ve správě

Pozemkového fondu České republiky, (také) implicite dovodit, že dotčené pozemky

jsou ve vlastnictví České republiky a již na podkladě takto zformulovaného

rozsudečného výroku provést záznamem též zápis vlastnického práva ve prospěch

České republiky. Katastrální úřad je v tomto směru limitován dikcí § 7 odst. 1

zákona č. 265/1992 Sb., který zápis (zde ve formě záznamu) práv uvedených v § 1

odst. 1 cit. zák., spojuje mj. s tím, že tato práva vznikla, změnila se nebo

zanikla rozhodnutím státního orgánu (tedy i soudu), z čehož se podává

explicitní nikoliv implicitní vyjádření vzniku, změny či zániku takového věcně

právního vztahu ve výrokové části předmětného rozhodnutí (individuálního

právního aktu).

Zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro

nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je logicky vyloučeno,

aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné. Je tomu tak z toho důvodu, že

takový přezkum je právě naléhavým právním zájmem podmíněn (srov. například

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96,

uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997).

Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že dovolateli nesvědčí naléhavý právní

zájem na určení vlastnictví žalované 4) k předmětným pozemkům, jde o důsledek

nesprávného právního názoru, který se též negativně projevil i při další jím

řešené právní otázce týkající se podmínek pro uložení povinnosti žalovanému 1),

aby s dovolatelem uzavřel předmětnou smlouvu o převodu nemovitostí.

Z uvedeného vyplývá, že v dovoláním dotčeném rozsahu napadený rozsudek

odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud

jej proto z vyloženého důvodu v rozsahu, jak se podává z výrokové znělky tohoto

rozhodnutí, podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř.

zrušil, aniž by se již zabýval dalšími dovolacími námitkami, a věc v tomto

rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část

věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů

dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1

věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 19. května 2011

JUDr. Pavel V r c h a, v. r.

předseda senátu