28 Cdo 4282/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského ve věci
žalobce J. W., P., zastoupeného JUDr. Lucií Pražákovou, advokátkou se sídlem v
Praze 1, Národní 961/25, proti žalované J. K., P., o zaplacení 150.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 208/2011,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. června
2013, č. j. 11 Co 129/2013-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 12. 6. 2013, č. j. 11 Co 129/2013-89, potvrdil
ve výroku I. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 11. 2012, č. j. 18
C 208/2011-61, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 150.000,- Kč se
specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení
(výroky II. a III.).
Soud prvního stupně zamítl žalobu žalobce, který se domáhal vydání bezdůvodného
obohacení ve výši 150.000,- Kč s příslušenstvím vzniklého tím, že žalovaná bez
právního důvodu užívala jednak bytovou jednotku ve vlastnictví žalobce o
dispozici 3+kk v rodinném domě (P.), postaveném na pozemku parc. č. 1578/2 a
pozemku parc. č. 1578/1 v k. ú. L. (dále jen byt), a pak nákladní automobil
Mercedes-Benz Sprinter 208 D, RZ 1AF8254 (dále jen automobil), jenž byl rovněž
ve vlastnictví žalobce. Žalovaná měla byt 3+kk a automobil užívat bez právního
důvodu od září 2009 do února 2010, tj. 6 měsíců, přičemž žalobce požaduje za
měsíc užívání bytu 3+kk 10.000,- Kč, za měsíc užívání automobilu pak 15.000,-
Kč, v souhrnné výši žádá tedy celkem částku 150.000,- Kč. Z dokazování před
soudem prvního stupně vyplynulo, že žalobce a žalovaná spolu od roku 2008 žili
jako druh a družka ve výše popsaném domě, avšak v jiné bytové jednotce (2+kk).
Předmětný dům koupil žalobce od otce a strýce žalované. Na uhrazení kupní ceny
poskytl otec žalované žalobci půjčku ve výši 2.000.000,- Kč. Na jaře 2009 se
účastníci rozešli a žalovaná začala užívat byt 3+kk. Od jara 2009 do jara 2010
se žalobce zdržoval v domě své nové přítelkyně a předmětnou nemovitost
neužíval. Teprve na jaře 2010 začal žalobce řešit užívání nemovitosti
žalovanou. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že z takovéhoto chování se
žalovaná mohla důvodně domnívat, že prostory v domě může i nadále užívat. Soud
rovněž přihlédl ke smlouvě o půjčce uzavřené mezi žalobcem a otcem žalované a
dovodil, že pro žalované období udělil žalobce žalované s užíváním bytu
konkludentní souhlas, návrh proto neshledal důvodným a nadto jej považoval za
rozporný s § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“), tedy odporující dobrým mravům. K užívání automobilu soud prvního
stupně uvedl, že vzhledem k tomu, že žalobce nikterak nebránil žalované v jeho
užívání, měla žalovaná de facto souhlas v tomto směru, a proto jí bezdůvodné
obohacení vzniknout nemohlo.
Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, přičemž přitakal
názoru, že žalovaná neužívala byt bez právního důvodu, neboť žalobce s
bezplatným užíváním souhlasil, za nadbytečné však považoval zkoumání toho, zda
uplatněný nárok je v rozporu s dobrými mravy. Shledal správným i názor soudu
prvního stupně ohledně užívání automobilu, ke kterému měla žalovaná od žalobce
rovněž souhlas s bezplatným užíváním, a proto nemohlo na její straně vzniknout
bezdůvodné obohacení. Shora uvedené závěry se přitom z odůvodnění posuzovaného
rozhodnutí a logické provázanosti úvah odvolacího soudu jednoznačně podávají.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost spatřuje v tom, že se rozhodnutí odvolacího soudu odchýlilo od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. že posuzovaná otázka doposud
v rozhodovací praxi řešena nebyla. Důvodnost vidí v nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) i v postižení řízení vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). K
nesprávnému posouzení věci žalobce uvádí, že v otázce konkludentního souhlasu
je napadené rozhodnutí v rozporu s § 44 odst. 1 obč. zák., podle něhož mlčení
nebo nečinnost samy o sobě neznamenají přijetí návrhu. Dále ve svém dovolání
poukazuje na nedostatečnou určitost a adresnost jednání, které mělo vést k
udělení konkludentního souhlasu, uvádí, že nájemní smlouva je dvoustranný
právní úkon, který má povinně písemnou formu, zvažuje, zda jeho případný
konkludentní souhlas by nebyl v rozporu se zákonem, a připomíná, že smlouva by
musela rovněž vyjadřovat, jakých konkrétních nemovitostí se týká. Dále uvádí,
že se soudy nižších stupňů zabývaly pouze dobrou vírou žalované, nezkoumaly
však úmysl žalobce. Dovolatel také zmiňuje, že i kdyby bylo možné považovat
jeho jednání za platné vyjádření konkludentního souhlasu, neznamená to, že by
mu nemohl vzniknout nárok na vydání bezdůvodného obohacení, přičemž odkazuje na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 33 Odo 924/2003. Za vady řízení dovolatel označuje nedůvodné přenesení důkazního břemene ze
žalované na žalobce při prokazování neexistence právního titulu. Dále uvádí, že
nebyly provedeny důkazy, které navrhl, aniž by se s tím soudy nižších stupňů
vypořádaly, čímž jednaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Vzhledem k
tomu, že lze důvody nesprávnosti vztáhnout i na rozsudek soudu prvního stupně,
dovolatel navrhl zrušení obou rozsudků a vrácení věci soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po
1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V daném případě nelze usuzovat, že by dovoláním bylo poukázáno na otázku, pro
niž by v souladu s výše citovanými ustanoveními bylo možno na dovolání pohlížet
jako na přípustné. Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů se podává, že soudy
vzaly za zjištěné, že bytová jednotka i zmiňované vozidlo byly v rozhodném
období žalovanou užívány na základě konkludentního souhlasu žalobce s
bezplatným užíváním vylučujícího vznik bezdůvodného obohacení na straně
žalované. Nejvyššímu soudu, jenž není instancí nalézací, nýbrž pouze
přezkumnou, přitom v souladu se zákonnou úpravou nepřísluší revidovat správnost
skutkových závěrů soudů nižších stupňů, mezi něž patří i zjišťování existence
právního úkonu a jeho obsahu (k tomu srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1949/2010, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1842/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 28. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 370/2006). Usuzuje-li dovolatel na nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu z dikce §
44 odst. 1 obč. zák. stanovícího, že nečinnost či mlčení samy o sobě
neznamenají přijetí návrhu, je možno podotknout, že odvolací soud nepřekročil
limity dané tímto ustavením možných způsobů platného projevení právně
relevantní vůle. Odvolací soud se zaobíral okolnostmi provázejícími užívání
bytové jednotky a vozidla žalovanou a s přihlédnutím k nim (a nikoliv pouze k
nečinnosti žalobce) dovodil, že šlo o užívání na základě konkludentní souhlasu
dovolatele s jejich bezplatným užíváním, jehož projevení je zřejmé ze způsobu
jednání zúčastněných osob vyjadřujících po dané období souhlasnou vůli v tomto
směru. Nepřípadné jsou rovněž výtky dovolatele vycházející z právní úpravy nájemních
smluv, neboť v daném případě nebylo shledáno, že by snad mezi účastníky byla
uzavřena nájemní smlouva, pročež nebylo důvodu poměřovat právní vztah mezi
účastníky zákonnými ustanoveními o nájmu. Dovolatel rovněž poněkud mylně interpretuje úvahy odvolacího soudu, domnívá-li
se, že odvolací soud na něj přenesl důkazní břemeno o neexistenci smluvního
ujednání, byť mu lze přisvědčit, že formulace zvolené odvolacím soudem v tomto
směru nejsou zcela pregnantní.
Na základě v řízení zjištěných skutečností
odvolací soud uzavřel, že žalovaná užívala v rozhodném období byt i automobil
na základě souhlasu žalobce s bezúplatným užíváním, tento závěr mohl samozřejmě
být případně vyvrácen důkazy rozporujícími či relativizujícími zjištění, jež
vedla soud k tomuto závěru, aniž by však bylo možno mít za to, že se jedná o
přesouvání prvotního důkazního břemene. Uplatnila-li žalovaná úspěšně obranu v
podobě prokázání právního titulu bezúplatného užívání, nelze v tomto spatřovat
jakýkoliv nepřípustný zásah do procesního postavení žalobce. Za opodstatněné nelze pokládat ani výtky žalobce poukazující na nedostatečné
vypořádání se s jeho argumentací v odůvodnění rozhodnutí a neprovedení
navrženého důkazu spisem Úřadu městské části Praha Libuš týkajícího se návrhu
žalované na ochranu pokojného stavu před zásahy žalobce, jež postrádají
jakoukoliv aspiraci na vymezení otázky, pro niž by bylo možno na dovolání
pohlížet jako na přípustné. Namítá-li přitom žalobce, že odvolací soud ponechal
nepovšimnuté jeho pojetí skutkového stavu, je záhodno uvést, že za nedostatek
odůvodnění rozhodnutí nelze pokládat, interpretuje-li soud zjištěné skutečnosti
odlišně oproti účastníkům, aniž by výslovně vyvracel jejich pojetí, takovýto
požadavek ostatně nevyplývá ani z § 157 odst. 2 o. s. ř. Pokud jde o námitku
týkající se neprovedení důkazů, je zapotřebí zdůraznit, že je zde vytýkána vada
řízení neprovázaná s relevantní otázkou výkladu procesního předpisu, k níž
Nejvyšší soud přihlíží pouze v případě přípustného dovolání, neboť dovolání lze
podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž k vadám řízení
vypočteným v ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží jen, jak
již bylo shora zmíněno, je-li dovolání shledáno přípustným. Nadto dovolací soud
podotýká, že i když by opomenutí důkazu bylo možno považovat za procesní
nedostatek, může dovolací soud z takové vady vyvozovat naznačené důsledky jen
tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tak by tomu
mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností,
které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již
nebyly prokázány dostatečně spolehlivě jinak. V daném případě se však nejeví, a
to ani v kontextu námitek dovolatele, že by se mohlo jednat o vadu ohrožující
správnost rozhodnutí ve věci, tedy že by se vypořádání se s tímto důkazem bylo
způsobilé zvrátit závěry učiněné na základě jiných důkazů, jež v posuzované
věci tvoří uzavřený a logicky provázaný celek. Z uvedeného je zřejmé, že na podané dovolání není možno pohlížet jako na
přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s
tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné
účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1.
dubna 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu